V několika promluvách vysvětloval jsem vám obřady mše svaté; dnes výklad dokončím.
Jakmile kněz přijal velebnou Svátost, podával Tělo Páně všem, kdož byli na bohoslužbě, tehdy se ještě pokládalo za hanbu býti na mši svaté a nejíti ke svatému přijímání. Při tom se obyčejně zpíval vhodný žalm; velmi oblíbený byl na př. žalm 41. Počíná slovy:
"Jako prahne jelen po bystřinách.
tak dychtí duše moje po tobě, Bože!
Žízní duše má po Bohu silném, živém;
kdy přijdu, abych se ukázal před Boží tváří?"
Tak zpívali, zatím co kněz rozdával svaté přijímání; když se všichni nasytili a kněz upravil oltář, bylo společné díkůčinění. Tyto obřady uchovaly se dodnes, jenom je konáme potichu.
Kněz zapěl napřed vhodnou myšlenku z evangelia nebo z Písma svatého; nejčastěji měla vztah k velebné Svátosti. Povím vám aspoň několik příkladů: O vánocích zpíval:
"Plesej dcero Sionská,
vesel se dcero Jerusalemská;
aj, tvůj král ti přichází,
spravedlivý a spasitel" (Zach. 9, 9.)
Bylo to krásné upozornění na první vánoce v Betlémě, tak chudičké; a stejně tajemně zavítal právě dobrý Spasitel pod způsobami chleba a vína do jejich duší. Slušelo se, aby mu za to poděkovali.
V poslední neděli po Svatém Duchu, kdy se četlo vážné evangelium o posledním soudu, připomínal kněz slova Pána Ježíše: "Amen pravím vám: Začkoli budete prositi v modlitbě, věřte, že to dostanete, a stane se vám to" (Mar. 11, 24.). Bylo to povzbuzení, aby křesťané prosili Pána Ježíše o milosrdenství v tento den hrůzy a bázně.
Konala-li se právě slavnost některého světce, připomínal kněz jeho vynikající vlastnost, v které mohl býti ostatním příkladem. Tak na svátek velikého přítele chudiny, sv. Jeronyma Aemiliani četl úryvek z listu sv. Jakuba (Jak. 1, 27.): "Nábožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem jest tato: Navštěvovati sirotky a vdovy v soužení jejich a zachovati se neposkvrněným od tohoto světa."
Byla-li mše svatá za zemřelého, doporučoval ho kněz přímluvě věřících slovy: "Světlo věčné ať jim svítí, Pane, ve společnosti tvých svatých na věky, protože jsi tak dobrotivý. Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí ve společnosti tvých svatých na věky, protože si tak dobrotivý!"
Potom obrátil se k přítomným a pozdravil je slovy: "Pán s vámi." Snad nikdy nebyla pověděna tak opravdově jako v tuto chvíli, kdy v jejich duši byl skutečně sám Spasitel, kterého přijali. Odpověděli mi: "I s duchem tvým." Na to vykonal kněz děkovnou modlitbu po sv. přijímání; ustavičně se v ní opakuje myšlenka, aby velebná Svátost stala se nám zdrojem požehnání. Povím vám opět nějaký příklad.
Na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie modlil se kněz: "Pane Bože! Svátosti, které jsme přijali, ať v nás zahojí rány onoho hříchu, před kterým jsi tak jedinečným způsobem ochránil neposkvrněné početí blahoslavené Panny Marie." Na slavnost sv. Petra a Pavla modlí se církev: "Na přímluvu svatých apoštolů ochraň, Pane, před jakýmkoli protivenstvím ty, které jsi nasytil nebeským pokrmem." Při mši svaté za zemřelého: "Dej, prosím tě, všemohoucí Bože, aby duše tvého služebníka, která odešla z tohoto světa, touto obětí očištěná a od hříchů zproštěná došla odpuštění a věčného odpočinutí."
Touto modlitbou končilo se díkůčinění po sv. přijímání a kněz propouštěl z kostela věřící. Ale napřed se s nimi rozloučil; v tehdejší době, kdy všude zuřilo pronásledování, nikdo nemohl věděti, sejde-li se opět s ostatními. proto se k nim obrátil ještě jednou a volal k nim naposledy: "Pán s vámi!" Když mu odpověděli: "I s duchem tvým", pravil hlasitě: "Ite missa est" - po česku bychom to mohli přeložiti: "Jděte, je po bohoslužbě." Nežli se věřící počali rozcházeti, sklonil se kněz ještě jednou k oltáři a modlil se: "Kéž se ti zalíbí, svatá Trojice, služba mé poddanosti! Oběť, kterou jsem já nehodný vykonal před tváří tvé velebnosti, ať je tobě příjemná, mně pak samému, a všem, za které jsem ji obětoval, slouží pro tvé milosrdenství ke smíru." Potom zvedá kněz ruce k nebesům, obrací se k lidu a dává mu požehnání slovy: "Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý!" Na to modlí se poslední evangelium; nejčastěji to bývá hluboké líčení sv. Jana o věčném zrození druhé božské osoby a jejím pokorném příchodu na svět.
V neděli bývá hned po mši svaté ještě požehnání s velebnou Svátostí. A to je bolestný zjev, že mládež nečeká na toto požehnání a odchází z kostela. Nenaučila se tomu sama od sebe, naučili jí tomu mužové, kteří se již nemohli dočkati konce. Drazí křesťané! Zamyslete se nad tím, je to vážnější, než se domníváte. Většina z vás přijde do kostela pouze jednou za týden, a když Bůh, přítomný ve svatostánku, chce vám dáti své požehnání, odejdete. Je to urážka pro Pána Boha. Nezahrávejte si s ním; je trpělivý, ale umí také potrestat. A možná, že budeme někdy toužiti po tomto požehnání, ale již je nedostaneme, a dosud platí přísloví: "Bez Božího požehnání marné lidské namáhání."
Vyložil jsem vám v několika kázáních obřady mše svaté. Nešlo mi o to, abych vás ohromil učeností nebo se široce zmiňoval, kdy který obřad povstal a jak se vyvíjel. Chtěl jsem vám říci jen tolik, co jsem pokládal za praktické a pro vás užitečné.
Nakonec ještě jednu poznámku. Nedělní mše svatá nemá nám býti jenom povinností, kterou plníme, protože musíme, protože bychom se jinak dopustili těžkého hříchu. To by bylo velice málo; pravou náladu, jaká nás má plniti, naznačuje jedna z kostelních písní slovy:
"Jako dítky k otci svému
obracíme s důvěrou
k tobě, Bohu všemocnému,
zkormoucenou mysl svou."
Nedělní mše svatá má nám býti tím, čím je hodnému dítku návštěva rodičů, od kterých je život odloučil. U nich si postěžuje a požaluje, u nich se vypláče, na jejich srdci načerpá nových sil, aby s tím větší chutí dalo se zase do práce. Tak přicházejte do kostela a nedělní mše svatá stane se vám tak drahou a milou, že ji nevynecháte nikdy. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat