§ 8. Ctnost.
Ctnost jest trvalá náklonnost ke konání dobrých skutků. Poněvadž pak dobré skutky jsou rozmanity, jsou také ctnosti různé. Lišíme ctnosti božské a ctnosti mravní. Ctnosti božské jsou: víra, naděje, láska; všechny ostatní ctnosti jsou ctnosti mravní.
I. Ctnosti božské, nadpřirozené, vlité. Jsou ctnosti božské, poněvadž předmětem a pohnutkou jejich jest Bůh (což podrobněji vysvětlíme ve výkladu jejich při prvním Božím přikázání). Jsou ctnosti vlité, poněvadž se nám při ospravedlnění našem zároveň s milostí posvěcující vlévají. Jsou ctnosti nadpřirozené, poněvadž zakládají se na řádu nadpřirozeném a nám jen ze zjevení známy jsou. Jsou tři božské ctnosti, víra, naděje, láska; tří jest třeba, a tří stačí, abychom v nadpřirozeném řádu k Bohu, cíli svému správně vedeni byli. Základem života nadpřirozeného jest víra, která rozum náš osvěcuje, abychom Boha nadpřirozeně poznávali. Na víře vybudována jest naděje, kterou k Bohu jakožto dobru svému spějeme. na víře a naději pak zbudována jest láska, kterou s Bohem úzce spojeni jsme. Víra a naděje trvají jen na této zemi; neboť dojdeme-li cíle svého v nebesích, víra promění se ve vidění a naděje v blaženost. Láska však zůstane, neboť ta láska, kterou Boha milujeme na zemi, jest téhož druhu, jako láska, kterou budeme Boha milovati na nebesích, jen že láska v nebesích bude dokonalejší, a nepominutelná. Víra a naděje jsou přípravou k blaženosti, láska však jest již blaženost sama, alespoň částečná.
II. Ctnosti mravní hledí k předmětům stvořeným; pohnutkou jejich jest počestnost a účelnost toho kterého dobrého skutku. Nabýváme jich častým konáním těchže nebo podobných skutků dobrých; proto jsou i v řádu přirozeném možny. Zdravá filosofická ethika jich žádá, i starým pohanům byly známy; úplně a dokonale je ovšem poznáváme ze zjevení. Mezi mravními ctnostmi vynikají čtyři, jež nazýváme ctnostmi hlavními čili stěžejními: opatrnost, spravedlnost, mírnost, statečnost; k nim pak druží se ctnosti ostatní, hledící k předmětům spřízněným nebo podobným.
1. Opatrnost učí nás správně říditi činy své, dle pravidla mravů; po případě pečovati o tělesné a duševní blaho těch, kdož péči naší svěřeni jsou.
2. Spravedlnost učí nás každému dávati a ponechávati co mu po právu náleží. K ní druží se řada ctností podobných, z nichž zde jmenujeme: nábožnost, která Boha přiměřeným způsobem ctí; uctivost a poslušnost oproti rodičům a představeným; kajícnost na usmíření spáchaných hříchů; pravdomluvnost a věrnost v pospolitém obcování; vděčnost za prokázaná dobrodiní; milosrdenství k chudým a nuzným; přívětivost a zdvořilost k bližnímu.
3. Mírnost učí nás v požitcích zachovávati povinnou míru (odtud její jméno); dělí se ve dvě: střídmost učí nás zachovávati náležitou míru v požívání pokrmů a nápojů; čistota a cudnost učí nás pohlavní pud držeti na uzdě a neukájeti jinak než jen v právoplatném manželství. K mírnosti druží se pokora čili skromné posuzování sebe sama, tichost čili náležité opanování hněvu a zlosti, laskavost, jež zvláště křesťana krásně zdobí, slušnost v oděvu a vnějším chování.
4. Statečnost učí nás čeliti obtížím tohoto života a přemáhati je, a nedbati překážek, jež nás od plnění povinností odvrátiti by mohly. Nejvznešenějším úkonem statečnosti jest mučednictví čili obětování života neb zdraví u vyznání víry neb konání povinností. K statečnosti druží se trpělivost, která nás ve snášení vezdejších protivenství sílí, a setrvalost v dobru do konce života.
O jednotlivých mravních ctnostech promluvíme (pokud toho bude třeba) na příslušných místech v podrobném výkladu jednotlivých přikázání.
Žádné komentáře:
Okomentovat