Ve výkladu mše svaté dospěli jsme až k sv. přijímání. V první církvi bývalo pokaždé společné; nešel jen ten, kdo byl za trest z něho vyloučen. proto vidíme, že všecky modlitby, které následují, koná kněz jménem všech věřících; připravoval je tak sv. přijímání.
První vlastností, která má zdobiti naší duši při sv. přijímání, je hluboká pokora. Abraham jenom provázel Pána Boha a nazval se již prachem a popelem; kněz má přijmouti Boha do svého srdce. Proto se sklání , hledí s důvěrou na svatou Hostii, bije se v prsa a říká: "Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!" Beránkem Božím nazval Spasitele sv. Jan Křtitel; učinil to proto, že svou krví měl smýti hříchy celého světa a smířiti nás s Bohem. Kněz opakuje tuto prosbu třikrát, ale po třetí ji zakončuje slovy: "uděl nám pokoje!"
Pokoj byl nejvzácnější dar, který nám sliboval Bůh. O něm pěli andělé nad jesličkami, o něm mluvil tolikrát Spasitel, pokoj přál apoštolům, kdykoli se jim zjevil po svém zmrtvýchvstání. Pokoj s Bohem předpokládá však pokoj a lásku s lidmi. Proto pravil Spasitel: "Po tom poznají všichni, že jste učedníci moji, budete-li míti lásku k druhým." (Jan 13, 35.) A nebyla to jen prázdná slova; jak velice záleželo Pánu Ježíši na vzájemném smíru, vidíte nejlépe z jeho slov: "Přinášíš-li tedy dar svůj k oltáři a tam se rozpomeneš, že bratr tvůj má něco proti tobě, zanechej tam dar svůj před oltářem a jdi prve, smiř se s bratrem svým a potom přijdi a obětuj dar svůj!" (Mat. 5, 23.) Proč to všecko, vysvětlují nám jiná slova Spasitelova: "Odpustíte-li lidem hříchy jejich, odpustí i vám Otec váš nebeský hříchy vaše; pak-li neodpustíte lidem, ani Otec váš nebeský neodpustí vím hříchů vašich." (Mat. 6, 14.)
Církev zná dobře lidskou slabost, proto se sama postarala o smír před společným sv. přijímáním; za tím účelem zavedla dojemný obřad. Napřed říkal kněz hlasitě tuto modlitbu: "Pane Ježíši Kriste, jenž jsi řekl svým apoštolům: ´Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám´, nehleď na moje hříchy, ale na víru své církve a rač jí podle své vůle přivésti k pokoji a jednotě!"
Po těchto slovech odpouštěli si křesťané všecko, co si snad udělali, a na znamení toho si dávali polibek míru; kněží kněžím, mužové mužům a ženy ženám. Při tom říkali: "Pokoj s tebou!", odpovídalo se: "I s duchem tvým." Tento zvyk předpokládal svaté lidi; proto také tehdejší biskupové velmi důrazně varovali před zneužitím. Tak volal z kazatelny sv. Jan Zlatoústý: "Co znamená: Políbením svatým? Ne políbením s přetvářkou, jako Jidáš políbil Pána. Políbení má roznítiti lásku, abychom se milovali, jako se milují bratří, jako otcové milují dítky, ba ještě více. Jsme chrámy Kristovými; líbáme tedy chrámový práh, když se navzájem líbáme. Kristus překročuje tento práh, když přijímáme." Později zvyk zanikal, až zašel úplně. Jakousi památku vidíte ještě při slavné mši svaté, kdy si dávají kněží polibek míru.
Potom konal kněz dvě přípravné modlitby před sv. přijímáním; ve starší době předříkával je celému kostelu, dnes se je modlí potichu.
První modlitba zní: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, který jsi po vůli svého (nebeského) Otce a spolupůsobením Ducha svatého dal svou bolestnou smrtí světu život, vysvoboď mne skrze toto svatosvaté Tělo a Krev svou ode všech nepravostí i ode všeho zlého, učiň, abych vždy miloval tvoje přikázání a nikdy se od tebe neodloučil."
Pán Ježíš dal nám velebnou Svátost, abychom odumřeli hříchu a zamilovali si ctnost; právě o tyto dva účinky prosil kněz v modlitbě, kterou jsem vám pověděl. Mne zajímají nejvíce slova: "abych vždy miloval tvoje přikázání a nikdy se od tebe neodloučil." Byla to bolestná zkušenost, která vnutila církvi právě tyto věty; skoro každý blud měl za otce některého kněze, kněžská pohoršení odvedla od Pána Ježíše tolik duší. Proto církev před svatým přijímáním kladla knězi do úst vroucí prosbu: "abych vždy miloval tvoje přikázání a nikdy se od tebe neodloučil."
Ale i dobrý kněz zůstává stále jen ubohým slabým člověkem; i pro kněze napsal apoštol Pavel svoje varovná slova: "Zkusiž každý sám sebe a tak z toho chleba jez a z kalicha pij; neboť kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nerozeznává Těla Páně" (1. Kor. 11, 28n.). Sv. Jan Zlatoústý napomínal proto kněze: "Jak čistý musí býti ten, kdo požívá tak vznešené oběti; jak zářiti má ruka, která rozdává toto svaté Tělo!" Na to vzpomíná kněz, proto říká ve druhé modlitbě: "Pane Ježíši Kriste! Požití tvého Těla, které já nehodný se osměluji přijmouti, nebuď mi k odsouzení a zavržení; ať mi pro tvoji slitovnou lásku prospěje raději k ochraně duše i těla!" Tak vážně připravuje církev kněze na sv. přijímání!
Potom kleká kněz před svatou Hostii, kterou má přijmouti a říká: "Chléb nebeský přijmu a budu oslavovati jméno Páně." Bere sv. Hostii do ruky, bije se třikrát v prsa, při tom říká s pohanským setníkem pokornou prosbu: "Pane nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem, a uzdravena bude duše má." Ministrant při tom zvoní, aby upozornil věřící na to, co se děje na oltáři. Potom žehná se kněz svatou Hostií a říká: "Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou k životu věčnému!ů Sklání se nad oltářem a přijímá zbožně sv. Hostii. Hned po té spíná ruce a tiše se modlí; vítá Spasitele do svého srdce, lituje všeho, čím ho kdy zarmoutil a slibuje mu lásku až do hrobu.
Po malé chvíli praví: "Čím se odplatím Hospodinu za všecko, co mi učinil?" Je to bezděčný, mimovolný výron srdce naplněného vroucími díky. Kněz vzpomíná na všecka dobrodiní; bylo jich mnoho, ale největší důkaz lásky vidí ve sv. přijímání, kterého se mu právě dostalo. proto odkrývá kalich, sbírá drobné částečky sv. Hostie, které snad zůstaly na oltáři; při tom říká: "Kalich spasení vezmu a budu oslavovati jméno Páně. Chváliti a vzývati budu jméno Hospodinovo a od svých nepřátel budu osvobozen." Dělá kalichem kříž a se slovy: "Krev Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši mou k životu věčnému" přijímá přesvatou Krev Spasitelovu.
Jakmile přijal kněz velebnou Svátost, podával též ostatním, kteří byli na bohoslužbě, a pokládalo se za veliký trest, nesměl-li kdo ke stolu Páně. Později tento svatý zvyk upadal - ale až dosud podává kněz těm, kdo si toho přejí.
Zbývá ještě očistiti posvátné nádobí, kterého se při mši svaté užívalo. Kněz dává si nalíti do kalicha trochu vína, aby smyl částečky přesvaté Krve, které v kalichu ještě zůstaly; při tom se modlí: "Pane! Co jsme ústy požili, ať s čistou myslí podržíme, a z daru časného staň se nám lék věčný!" Když vypil toto víno, omývá si nad kalichem prsty, kterými se dotýkal sv. Hostie; při tom se modlí: "Tělo tvé, které jsem přijal a Krev, kterou jsem pil, zůstaň navždy v mojí duši! Nedopusť, aby ve mně zůstala poskvrna hříchu, když mne občerstvily tvé čisté a svaté svátosti." Na to utře kalich, postaví jej na oltář a modlí se s lidem díkůčinění po sv. přijímání; o tom vám povím v jiném kázání.
Již jsem se zmínil, že ministrant při mši svaté třikrát zazvoní; věřící poklekají, bijí se v prsa a hledí aspoň duchovně spojiti se se svým Spasitelem. Této touze říkáme duchovní svaté přijímání a světci je velice milovali a doporučovali. Svatý Alfons radíval tento způsob:
"Můj Ježíši, věřím, že jsi zde přítomen ve velebné Svátosti. Miluji tě nade všecko. Duše má touží po tobě. Poněvadž tě však nemohu nyní přijmouti svátostně, přijď aspoň svou milostí do srdce mého!" - Tu si představ, jako by Spasitel opravdu k tobě zavítal; proto ho přivítej slovy: "Již tě objímám, již se s tebou spojuji. Nedej, abych se kdy od tebe odloučil!"
Duchovní svaté přijímání je mocným prostředkem, jak rozohniti v duši lásku k Spasiteli. A možno je vzbuditi za den tolikrát, kolikrát chceme; možno to učiniti i při práci, i na poli. Stačí, že se zahledíme s touhou ke svatostánku; Spasitel nám tento projev lásky nezapomene. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat