IV. Mravnost činů lidských.
§ 1. Výměr mravnosti
Mravností činu lidského rozumíme poměr jeho k mravnímu řádu dle něhož lidský čin jest buď mravně dobrý nebo mravně zlý, nebo mravně nelišný.
Každý lidský čin jest po zevnější stránce své doprovázen okolnostmi a po vnitřní stránce určen účelem čili pohnutkou. Chceme-li tedy poměr nějakého lidského činu ku mravnímu řádu správně a úplně vystihnouti, nestačí hleděti jen k pouhému činu čili k podstatě jeho, nýbrž třeba jest hleděti i k okolnostem a účelu čili pohnutce. Mravní řád žádá, aby čin lidský byl ve všech svých mravních součástech bezvadným (Podobenství: Jen ten pokrm jest zdravý, který skládá se ze samých zdravých součástí; je-li třeba jen jedna z těch součástí jedovatá, jest celý pokrm otrávený.). Proto nyní přesněji vyslovujeme pravidlo o mravnosti činů lidských:
Činem mravně dobrým čili skutkem dobrým jest onen čin, kterým nejen sám v sobě dle podstaty své, nýbrž i dle okolností, a dle účelu čili pohnutky mravnímu řádu vyhovuje.
Činem mravně zlým čili hříchem jest onen čin, který buď sám v sobě a v podstatě své, nebo dle okolností, nebo dle účelu čili pohnutky mravnímu řádu se příčí.
§ 2. Čin v podstatě své.
Při určování mravnosti toho kterého činu padá na váhu v první řadě podstata jeho čili mravní předmět činu, a v druhé řadě teprve okolnosti. Při krádeži n. p. především budí naši pozornost, že se kradlo; okolnosti a účel pozorujeme teprve v druhé řadě. Dle podstaty své čili dle mravního předmětu svého jest lidský čin buď mravně dobrý nebo mravně zlý nebo mravně nelišný. Které činy jsou dobré nebo zlé nebo nelišné, vyložíme v podrobném výkladu jednotlivých přikázání.
§ 3. Okolnosti.
K činu úzce přiléhají okolnosti, bez nichž čin vůbec není možný. Při krádeži n. p. seznavše, že se kradlo, tážeme se: kdo, co, kde, kdy, jak kradl, neboť krádež nemůže se bez těchto okolností díti.
Celkové mravnosti činu však nedotýkají se všechny okolnosti stejným způsobem; ba některé okolnosti jsou pro mravnost činu bezvýznamny /m. př. kterou rukou zloděl kradl, nebo zda po půlnoci či před půlnocí). Některé však více méně mravnosti se dotýkají, stávajíce se takto okolnostmi mravními. Jsou to:
1. Okolnosti, které nelišnému činu samy dodávají mravnosti; n. př. jísti jest činem nelišným, ale jísti maso v pátek jest hříchem.
2. Okolnosti, které dobrotu neb zlobu zvyšují nebo snižují. Zvlášť důležity při hříších jsou ony okolnosti, které rozhodují, zda-li hřích jest hříchem těžkým, nebo jen lehkým, a dlužno je ve zpovědi udati (Není však třeba ve zpovědi udávati ony okolnosti, které hříchu sice přitěžují, nebo jej polehčují, ale tak, že druh hříchu zůstává nezměněný a těžký hřích zůstává hříchem těžkým nebo lehký jehkým.); n. př. krádež většího předmětu jest hříchem těžkým, menšího předmětu jen hříchem lehkým.
3. Okolnosti, které druh hříchu mění, nebo ku hříchu již jsoucímu nový hřích přidávají a proto spolu s hříchem ve zpovědi udati se musí n př. krádež mění se ve svatokrádež, ukradena-li věc posvátná; smilstvo mění se v cizoložství, spácháno-li mužem ženatým nebo ženou vdanou; a přistupuje k němu krvesmilstvo, spácháno-li s osobou příbuznou.
O těchto okolnostech promluvíme obšírněji v podrobném výkladu jednotlivých přikázání.
Žádné komentáře:
Okomentovat