František Saleský žil v době mezi Lutherem a třicetiletou válkou. Bylo to století pýchy, odboje, zmatku a rozvratu.
Narodil se 21. srpna r. 1567 na zámku Sales v Savojsku. Když šel na studia, řekla mu matka, podle vzoru sv. Blanky: "Raději bych tě viděla mrtvého, než abych slyšela, že jsi upadl do smrtelného hříchu." Studoval filosofii a bohovědu v Paříži. Nejoblíbenější jeho knihou byl "Duchovní boj" od Skupoliho.
V té době prodělal František velikou zkoušku vnitřního života: ztratil veškerou chuť k modlitbě a k práci. Temno bylo v duši. Stále ho trápila myšlenka, že je od Boha zavržen. Nepovolilo těmto citům a modlil se: "Bože, obětuji ti celé své srdce. A kdyby vskutku mne stihl hrozný osud, že bych tě nesměl milovati věčně v nebi, chci tě milovati aspoň, pokud žiji." A hle, touto obětavou láskou uzdravila se jeho duše.
V tu dobu František onemocněl. přízračná pro jeho smýšlení jsou slova, která tehdy řekl přátelům: "Až umru, dejte mé tělo lékařům k pitvě, abych aspoň takto byl prospěšný světu." Uzdraviv se dokončil svá studia a stal se doktorem práv. Rodiče z toho měli velikou radost a vyhledali mu bohatou nevěstu. Jaké však bylo jejich zklamání, když syn prohlásil, že chce být knězem. Otec po dlouhém zdráhání svolil, neboť očekával, že se stane aspoň prelátem. František se však po kněžském svěcení r. 1593 hlásil za misionáře v kraji Ćhablais, kde kalvínci na smrt nenáviděli všechno katolické. Otec po druhé zklamaný se rozhněval a nechtěl ho pustit. František tedy odchází bez rozloučení a bez požehnání otcova. Jedná podle svého svědomí.
Čtyři léta působil v onom kraji. Sám uprostřed nepřátel. Přátelé ho zbaběle opustili. Spolubratři utekli neb byli vyhnáni. Otec se hněval. Kníže savojský mu nedal povinného platu. František by byl hladem umřel, kdyby mu matka nebyla občas potají poslala nějaké peníze.
Jako misionář putoval pěšky bez zavazadel v průvodu služebníka, jenž byl hluchoněmý. Nejednou se stalo, že se v nebezpečí života musil skrýti se ve stodole neb v peci na chléb, neb že musil vylézti na strom před hladovými vlky. To všecko by byl rád podstoupil, kdyby byl měl aspoň trochu úspěchu! Ale zdálo se, že všecko je nadarmo. Kázal, disputoval, navštívil jednotlivé rodiny, - všecko marně. Kde ho při první návštěvě vlídně přijali a vyslechli, tam po druhé nalezl zavřené dveře, neboť moc protikatolicky zaujatého teroru byla veliká.
Byla mu nabídnuta vojenská stráž na ochranu. On však odmítl: "Raději se chci vzdáti svého úřadu, než bych dopustil, aby kalvínci roztrušovali, že násilím chci vynutiti jejich obrácení. Nikoliv. Půjdeme k nim jako apoštolové, jiné zbraně nemajíce než slovo Boží."
Čím větší překážky se mu stavěly v cestu, tím větší byla jeho důvěra v Boha. Kázal prostě a srdečně, všímal si dítek, uděloval chudým almužnu a tak zlomil odpor lidu a získal si jeho srdce. Za čtyři léta misionářské činnosti obrátil kolem 72.000 kalvínců.
Stařičký biskup Granier si přál, aby se stal koadjutorem (pomocníkem) a později jeho nástupcem. Tak se stal František biskupem ženevským r. 1602.
František byl povahy ohnivé a vznětlivé, nakloněn k prchlivosti a ke hněvu; avšak vytrvalým přemáháním těchto vášní stal se vzorem tichosti, trpělivostri a laskavosti.
Jeho vlídnost nebyla slabostí. Kde bylo třeba, dovedl světec i rázně zakročiti. V jeho biskupském sídle byla osoba, která svým životem způsobila mnoho pohoršení. Když ji světec marně napomínal, viděl se nucen, učiniti tak veřejně z kazatelny. Osoba ta se mu ďábelsky pomstila. Navedla jednoho šlechtice, který dovedl napodobiti písmo Františkovo, aby jí napsal milostný dopis, podepsaný jménem biskupovým. Postarala se, aby onen list přišel ve známost u lidu. Pohoršení bylo veliké. I přátelé Františkovi věřili, že dopis je pravý. Lidé přestávali choditi na kázání světcova. Jenom František zůstal klidný. Když mu ukázali padělaný dopis, řekl klidně: "Písmo je jako mé, ale způsob vyjadřování není můj." Potom však mlčel, spoléhaje na Boha. Skutečně po třech letech onemocněl padělatel dopisu na smrt, vyznal se ze svého zločinu a prosil svatého biskupa za odpuštění. Světec za něho obětoval mši svatou.
R. 1622 cestoval František do Francie. Vraceje se zastavil v Lyonu, kde na Hod Boží vánoční kázal. Příštího dne onemocněl. Připravil se na smrt a dne 28. prosince 1622 zemřel. Pochován je v Annecy.
Žádné komentáře:
Okomentovat