§ 4. Účel čili pohnutka.
Účelem jest to, čeho konatel činem svým dosíci chce; poněvadž pak žádost po dosažení účelu schopna jest člověkem pohnouti, aby tak a tak jednal, účel stává se pohnutkou (motivem).
Účel, ku kterému čin přímo směřuje, jest účelem nejbližším: může býti buď dobrý nebo zlý (hříšný) nebo nelišný. Nezřídka však nejbližší účel, zejména účel nelišný, jest jen prostředkem k dosažení jiného účelu. Tak na př. dělník pracuje, aby si vydělal peníze; vydělání peněz jest nejbližším účelem jeho práce, slouží však samo jinému vyššímu účelu, vydělanými penězi chce dělník sobě a své rodině opatřiti čeho třeba. Tak vzniká po případě i celá řada účelů, z nichž každý nižší směřuje jakožto prostředek k následujícímu vyššímu účelu, který pak již žádnému jinému neslouží, nýbrž jakožto nejvyšší účel čili cíl celou řadu činů a účelů nebo více takových řad ovládá. Takovýto nejvyšší účel čili cíl, jest buď mravně dobrý nebo mravně zlý (hříšný), dle toho, zda mravnímu řádu vyhovuje nebo jemu se příčí; nemůže však býti mravně nelišným, poněvadž není možno, aby mravní řád nejvyššího účelu našich skutků se nedotýkal.
§ 5. Mravnost poznána z činu a účelu.
Mravní řád žádá, aby mu nejen čin sám se svými okolnostmi, nýbrž i účel vyhovoval, neboť jen v tom případě jest celkový čin bezvadný. Jestliže však buď čin sám se svými okolnostmi nebo účel řádu mravnímu se příčí, jest čin konatelův hříchem. Zásadu tu nyní podrobněji vysvětlujeme.
1. Čin dobrý a účel dobrý vydává skutek dvojnásob dobrý; příklad: almužna, udělená z lásky k Bohu.
2. Čin hříšný a účel hříšný plodí ovšem jen hřích; příklad: někdo krade, aby měl prostředky k chlípnému životu; někdo pomlouvá, aby způsobil sváry. Je-li zloba činu a zloba účelu druhově různá, vyskytují se v jednom činu dva hříchy, jeden z činu samého, druhý z účelu; jsou-li pak to hříchy těžké, jest nutno ve zpovědi z obou těch hříchů se vyznati.
3. Čin sám jest nelišný; v tom případě nabývá čin své mravnosti dle účelu, k němuž z vůle konatelovy se nese. Čin nelišný vykonaný s dobrým úmyslem nebo z dobré pohnutky mění se v čin dobrý; čin nelišný vykonaný v zlém úmyslu nebo z hříšné pohnutky zvrhá se v hřích. Příklad: zpěv jest činem nelišným; zpívá-li matka, aby uklidnila nepokojné dítě, jest to činem dobrým, zpěv její jest mateřskou péčí posvěcen; zpívá-li zlomyslný soused, aby souseda dráždil, v práci mu překážel, život mu ztrpčoval, jest to hříchem, ne pro zpěv, nýbrž pro zlomyslný úmysl. Je-li pohnutka těžce hříšnou, dlužno se z ní zpovídati, netřeba však udávati nelišný čin z ní vytrysklý.
Je-li nejbližší účel nelišného činu rovněž nelišný, jest tento nelišný účel jen prostředkem k dosažení nějakého jiného účelu, bezvadného nebo hříšného, jenž pak nelišným k němu vedoucím prostředkům dodává mravnosti. Kdyby pak s činem nelišným spojena byla celá řada účelů, bylo by nám tak dlouho pokračovati, až bychom dospěli k účelu mravně dobrému nebo hříšnému. Bylo již výše řečeno, že nejvyšší účel našeho konání může být jen mravně dobrým nebo mravně zlým, nikoliv však mravně nelišným.
4. Čin vykonaný z hříšným účelem nebo z hříšné pohnutky pozbývá dobroty své, a zbývá jen hříšný účel nebo hříšná pohnutka. Vůle konatelova v takovém případě nese se ku hříchu; dobro pak jest mu pouze vítaným prostředkem k dosažení účelu. Tak udíleli farizeové almužnu, aby došli lidské chvály. Je-li pohnutka těžce hříšnou, nutno z ní se zpovídati.
5. Hřích vykonaný za dobrým účelem nepřestává býti hříchem. konateli není výmluvou, že chtěl dobro a že užil zla jen jako nezbytného prostředku, neboť celá naše činnost má se srovnávati s mravním řádem, a k dosažení účelu máme voliti jen nezávadné prostředky, tedy ne-li dobré, alespoň nelišné. Tak na př. hřeší, kdo lže nebo křivě svědčí, aby bližnímu prospěl.
Žádné komentáře:
Okomentovat