Do Španělska bylo símě sv. evangelia velmi záhy zaneseno. Sám apoštol pohanů sv. Pavel cestoval dle svědectví sv. Klementa Římského mezi první a druhou svojí vazbou do této země a působil v ní celý rok. Potom vysláno bylo od svatých apoštolů Petra a Pavla z Říma do Španěl sedm biskupův, a víra svatá šířila se tam přese všecko pronásledování velmi rychle. Jak pevně zakotvena byla v zemi této Církev Kristova hned na počátku čtvrtého století, poznáváme z toho, že roku 305. slaven byl v městě Elviře církevní sněm, jehož súčastnilo se devatenácte biskupů katolických.
Z mučedníků, kteříž za panování ukrutného císaře Diokleciana (284 - 305) ve Španělích svou víru zpečetili krví, proslavil se zvlášť sv. Vincenc. Vzácní rodičové jeho, otec Euthicius a matka Enola, byli horliví křesťané a vychovávali synáčka svého velmi pečlivě, když pak odrůstal, svěřili jej učenému biskupu Saragoskému Valerianu, pod jehož správou nadaný a snaživý jinoch ve vědách duchovních i světských se vzdělával. potom vysvěcen byl Vincenc za jáhna, a ježto biskup Valerian neměl daru řečnického, zastával místo něho úřad kazatelský a učitelský s velkou horlivostí.
Toho času stal se vladařem ve Španělích Publius Dacianus, jenž sídlel v městě Valencii. Vladař ten jal se dle rozkazu Dioklecianova křesťany přísně stíhati a mučiti. Zvlášť slídil po křesťanských kněžích, a dal i biskupa Valeriana a jáhna jeho Vincence polapiti, řetězy spoutati, a ze Saragosy do Valencie ku soudu odvésti. Po namáhavé cestě byli oba zajatci uvrženi do žaláře, kde zůstali o hladu a žízni, aby tím, možno-li, stali se povolnějšími. Potom dal je vladař předvolati k soudu. Spatřiv je zdravé, svěží a veselé, obořil se na žalářníka, o němž se domníval, že vězňům proti zákazu pokrm donášel. Pohan ten nevěděl ovšem, že Hospodin věrné služebníky svoje zázračně sílí a jich opatruje.
Obrátiv se vladař k Valerianu, vytýkal mu, že proti zápovědi císařově víry křesťanské se přidržuje, a vybídl ho, aby zákonů poslušen byl a modlám sloužil. Vincencovi uváděl na paměť vzácný rod jeho a sliboval, že prohlížeje ku mladému věku jeho, odpustí mu, zřekne-li se víry křesťanské. Oběma posléze pohrozil mukami a hroznou smrtí, neodpadnou-li od Krista.
Když na to biskup Valerian ničeho neodpovídal, řekl mu Vincenc: "Dovol, otče, abych k soudci promluvil!" Biskup odvětil mu: "Svěřil jsem ti již dávno hlásání pravdy Kristovy, nyní pak nařizuji, abys za nás oba odpověď dal!"
Tu jal se svatý jáhen ku vladaři mluviti v tato slova: "Vybídl jsi nás, abychom víru Kristovu zapřeli. Nuže slyš tedy, že mezi námi největší jest ohavností, odstoupí-li někdo od pravého Boha. Jsmeť křesťané, vyznavači náboženství ukřižovaného Krista, ctitelé a služebníci jediného věčného Boha. Jsme odhodláni, za svou víru dáti život, a nelekáme se tvých hrozeb. Ve jménu Boha pravého nabýváme síly a vytrvalosti, abychom odolali mukám i hrozné smrti. Jen tělo naše můžeš zabíti, nesmrtelný duch náš zachová si víru svatou. Ponech si liché bohy svoje ze dřeva, z kovu a z kamene, a nevnucuj nám mrtvých těch model, my zajisté nepřestaneme klaněti se pravému Bohu a Spasiteli Ježíši Kristu!"
Neohroženou mluvou touto byl vladař z míry popuzen a odsoudil biskupa Valeriana ku vyhnanství, Vincence pak rozkázal jakožto zatvrzelého nepřítele bohů co nejkrutěji mučiti. A byla to věru muka hrozná, jimž svatý jáhen podroben byl, muka tak strašlivá, že člověk beze zvláštní milosti Boží nedovedl by je trpělivě a mlčky snášeti. Nejprv kázal vladař sv. Vincence natáhnouti na skřipec. Katané rozpjali tělo jeho a utáhli mu ruce i nohy tak silně, že klouby jeho bolestně se vymkly. Tu otázal se surový soudce sv. mučedníka posměšně, jak se mu daří. "Stalo se mně, po čem dávno již jsem bažil," odpověděl klidně tento. "Pravý křesťan jest povždy hotov, pro Spasitele svého podstoupiti cokolivěk. Dělej tedy se mnou, co ti libo, a muč mne sebe více; čím větší budou muka, tím slavnější bude moje vítězství." Rozhněvaný vladař domníval se, že katané se svatým jáhnem příliš mírně nakládají, obořil se tedy na ně a donutil jich, aby ukrutnou úlohu svou až do umdlení konali, tak že posléze se unavili. Zatím usmíval se sv. Vincenc, jakoby žádných bolestí necítil, a řekl: "Vyznávám Ježíše Krista, Pána našeho, jenž jest Syn Boha Otce a s Otcem i Duchem svatým jeden Bůh. Tebe pak, Daciane, zapřísahám, abys nepřestal mne mučiti, dokud sám nepoznáš pravdy a nepřesvědčíš se, že mne ve víře křesťanské nezvikláš!"
Dacian vymýšlel nová a nová muka na svatého jáhna. Nařídil tělo jeho železnými drápy rozedrati až ku vnitřnostem, a potom položiti jej na rozpálený rošt a svrchu páliti jej žhavými kovovými deskami. Do rozžhaveného uhlí pod roštem nasypali katané soli, aby prskající zrnka její vnikla do krvácejících ran sv. mučedníka a palčivé bolesti jeho tím rozmnoženy byly. Tak ležel sv. Vincenc jako obětný beránek na rošti a modlil se tak dojemně, že i mučitelé jeho z toho ustrnuli. Potom odnesli jej do hnusného žaláře, sevřeli nohy jeho do klády a obnaženého, krví zalitého položili na ostré střepiny. Dacian nařídil žalářníkům pilně bdíti, zdaž sv. mučedník bolestmi přemožen, Krista se neodřekne. Zatím však zastkvěl se žalář nebeským světlem, nohy svatého mučedníka zproštěny vazby, střepiny posypány vonným kvítím a andělé nebeští těšili svatého jáhna. Zázrakem tím obrátili se žalářní strážcové na víru, a Dacian uslyšev o tom, náramně se rozvzteklil a rozkázal sv. mučedníka ze žaláře vyvésti, na měkké lůžko položiti a hojiti, aby jej potom znova trýzniti mohl. Ukrutník ten nedočkal se však pekelné radosti té, neboť sv. Vincenc zatím vypustil duši, což stalo se roku 304. Křesťané vpuštěni do žaláře od obrácených na víru strážných, líbali rány svatého mučedníka a smáčeli šátky svoje v krvi jeho. To zvěděv Dacian, kázal tělo sv. Vincence pohoditi dravcům za kořisť, aby křesťané nemohli mu prokazovati úcty. Avšak Bůh, jenž ve Starém Zákoně posílal proroku Eliášovi na pošti krkavce s chlebem, dle svědectví sv. Augustina vyslal k ochraně těla sv. Vincence rovněž krkavce, jenž ostříhal ho, aby dravá zvěř se ho nedotkla. Dacian nařídil potom svaté tělo hoditi do moře, ale vlny vynesly je na břeh, odkud křesťané odnesli je a tajně na místě posvátném pohřbili.
II. Svatý Anastasius, mučedník.
Mocný král Perský Khosru (Chosroes) II. válče s Řeckým císařem Herakliem dobyl mnoho křesťanských zemí, spustošil r. 614. Jerusalém, odvedl patriarchu Zachariáše do zajetí, prodal 90.000 křesťanů Židům za otroky, a odcizil ku převeliké žalosti křesťanův a odnesl do země své i částky posvátného Kříže, na němž božský Spasitel zemřel, a jejž císařovna sv. Helena byla nalezla. převzácná tato památka dostala se však za nedlouho z Persie nazpět, když císař Heraklius r. 628 Jerusalém osvobodil a s Peršany mír uzavřel.
Když sv. Kříž do Persie přinesen byl, zajímali se mnozí tamnější pohané o tuto křesťanskou vzácnost, pátrali, proč křesťané tak velice si jí váží, a snažili se poznati život Krista Pána.
Mezi těmito zvědavci byl i mladý Peršan Magundat. Otec jeho, pohanský kněz, přál si, aby také on zasvětil život svůj jakožto modloslužebník slunci, jemuž v Persii vzdávala se božská pocta. Avšak milost Boží rozhodla jinak. Magundat vstoupiv do vojska dostal se do jerusaléma, Tam po čase vystoupil z vojska a ubytoval se v domě zbožného křesťana, zlatníka, kde vyplnila se touha jeho, aby víru kristovu dokonale poznal. Potom přijal křest sv., na němž dáno mu jméno Anastasius, a vstoupil do kláštera, kde po sedm let svatě žil. Nejraději čítal životy svatých mučedníkův a utvrdil se jimi v lásce ku Kristu Pánu tou měrou, že přál si, aby také sám mohl za víru svatou prolíti krev svou. Uslyšev, že v Cesareji křesťané od vládnoucích Peršanů pronásledováni jsou, odebral se do tohoto města. Za nedlouho byl poznán jakožto křesťan, polapen, řetězy spoután a do žaláře uvržen. Potom zavolán k soudu, kde se mu rozkázalo, aby Krista zapřel. Anastasius zaradoval se, že naplní se vroucí žádost jeho, aby mohl za Spasitele svého trpěti, a neposlechl rozkazu soudcova. proto byl ukrutnbě zbičován a polomrtev znova do hnusného vězení dán. Tam pozdravil ho Bůh zázračně, tak že pohanský soudce velice se tomu divil. Potom byl Anastasius v okovech poslán do Persie, kde však časem nabyl svobody, a mezi krajany svými víru Kristovu horlivě rozšiřoval. posléz dal ho král Khorsu r. 628 znova polapiti, ukrutně zmučiti, a spolu s jinými sedmdesáti křesťany pro víru Kristovu mečem odpraviti. Tělo sv. mučedníka přeneseno nejprv do kláštera v jerusalémě, v němž on někdy jakožto mnich přebýval, a později do Říma, kde podnes ostatky jeho uloženy jsou ve chrámě řečeném "ad Aquas Salvias."
Památka sv. mučedníků Vincence a Anastasia slaví se v Církvi katolické společně téhož dne 22. ledna. Jeden z nich byl Španěl, druhý Peršan; jeden oslavil Krista Pána svou mučednickou smrtí v nejzápadnější zemi evropské ve století čtvrtém, druhý došel koruny mučednické na dalekém Východě ve střední Asii, ve století sedmém. Avšak v obou planula jedna a táž živá katolická víra a láska ku Kristu Pánu i touha po koruně mučednické. nebáliť se těch, kteříž tělo zabíjejí, duše pak zabíti nemohou (Mat. 10, 28.). Katané nakládali s nimi ukrutně, oni však vědouce, že nejsou rovná utrpení tohoto světa, budoucí slávě, která jim kyne, trpělivě a radostně snášeli bolesti a podstoupili smrt pro Ježíše Krista. Mučednictví jejich trvalo jen krátce, a za to požívají v nebesích blaženosti nevýslovné a věčné. Uvažujme často, že i to utrpení, jež snášeti jest nám pro Boha, pro víru svatou, pro horlivost křesťanskou a pro spravedlnost, potrvá jen krátce, a že kyne nám za ně odměna bez konce! Jak bídný a ničemný zisk dává člověku hřích! Ty domnělé požitky a rozkoše, jež z hříchu kynou, jsou jen krátké, prchavé a klamné, a v zápětí jim hrozí trest bez konce, smrt věčná. Pohrdejme tedy tím, co krátce jen trvá, a milujme raději to, co nám dopomůže ku blaženosti nekonečné! "Nemilujte světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou. Svět pomíjí i žádost jeho, ale kdo činí vůli Boží, zůstává na věky." (I. Jan. 2, 15. 17.)
Žádné komentáře:
Okomentovat