§ 7. Skutky záslužné.
V předešlých úvahách bylo vyloženo, čeho zapotřebí jest, aby nějaký lidský čin byl skutkem mravně dobrým, čili prostě jen skutkem dobrým. Jest k tomu třeba:
1. aby sám čin, okolnostmi oděn, byl mravně dobrý nebo alespoň mravně nelišný, tedy vůbec mravně nezávadný, a
2. aby účel činu byl mravně dobrým čili aby čin vyplýval z pohnutky mravně dobré.
Má-li však skutek dobrý býti spolu skutkem záslužným pro život věčný, t. j. skutkem, kterým nároku na věčnou blaženost nabýváme a věčnou blaženost si rozmnožujeme, tu třeba jest těchto tří podmínek: skutek budiž
1. mravně nezávadný,
2. vykonán z pohnutky nadpřirozeně dobré,
3. vykonán v stavu posvěcující milosti.
Jednotlivé podmínky vykládáme podrobněji.
1. Čin sám buď dle podstaty své a dle okolností mravně nezávadný, tedy buď mravně dobrý nebo alespoň mravně nelišný; sic jinak by nebyl ani skutkem dobrým, a tím méně záslužným. Čin mravně nelišný stačí, jen když druhým dvěma podmínkám se vyhovuje. Hřích však, a třeba jen lehký, ba mezi lehkými i nejmenší, nikdy nemůže býti skutkem záslužným.
2. Pohnutka, z níž čin vyplývá, budiž nadpřirozeně dobrou. Tou totiž stává se čin skutkem nadpřirozeně dobrým, a jen takovým lze nadpřirozené blaženosti získati. Nadpřirozenými pohnutkami jsou ony, které zjevení a víra nám skýtá. Nejvznešenější a nejšlechetnější mezi nimi jest láska k Bohu a horlivost pro čest a slávu Boží; k ní druží se láska k Rodičce Boží, k nebešťanům, k duším v očistci, křesťanská láska k bližnímu, poslušnost zákonů Božích a církevních, ošklivost hříchu, touha po odměně v nebesích, spasitelná bázeň před peklem, a vůbec každá ze zjevení a víry poznaná pohnutka.
Pohnutkami pouze přirozenými jsou ony, které hledí k životu vezdejšímu po přirozené stránce jeho. Některé jsou mravně nezávadny, jiné však hříšny. Přirozené, mravně nezávadné pohnutky jsou: péče o život, zdraví, čest, jmění, blahobyt, pohodlí atd.; snaha vyhnouti se vezdejším nebezpečím, škodám, protivenstvím a pod.; přirozená láska rodinná a přátelská; láska k vlasti; poslušnost zákona atd. Přirozené pohnutky, byť i mravně nezávadny, nestačí k získání nadpřirozených zásluh; dají se však k nadpřirozeným vydatně připojiti. A jsou-li mravně nezávadny, mohou "dobrým úmyslem" nabýti rázu pohnutek nadpřirozených.
Dobrý úmysl vzbuzujeme, když sebe a veškeré své konání k Bohu řídíme a jemu obětujeme, chtíce, aby vše, co počínáme, bylo ku cti a slávě Boží a k našemu spasení. K tomu není třeba dlouhých slov (katechismy a modlitební knihy mají takovéto kratinké modlitbičky pro vzbuzování dobrého úmyslu), stačí upřímná, k Bohu směřující myšlenka. Dobrým úmyslem nabývá i nejmenší a nejnepatrnější skutek náš (ovšem jen mravně nezávadný) velké ceny před Bohem a získává zásluh pro život věčný, i když vykonán byl z pohnutky jen přirozené, ale mravně nezávadné. Arciť mluvíme jen o skutcích mravně nezávadných; neboť lehký hřích, a byť by byl z lehkých nejmenším, nelze Bohu obětovati.
Jest záhodno, abychom dobrý úmysl častěji vzbuzovali; nejlépe děje se tak na počátku dne, při ranní modlitbě, třeba v Otčenáši při slovech: "Posvěť se jméno tvé", nebo "Buď vůle tvá", nebo při jiné vhodné příležitosti.
3. Skutek mravně dobrý budiž vykonán ve stavu milosti posvěcující; neboť jen takovým skutkům zaslíbil Bůh věčnou odměnu na nebesích. Každým takovýmto záslužným skutkem rozmnožujeme v sobě milost posvěcující a získáváme spolu nárok na vyšší stupeň blaženosti věčné. Čím větší jsou zásluhy a čím více jich, tím větší jest naše věčná blaženost na nebesích. Poněvadž pak takovéto skutky nás vedou k životu věčnému, nazýváme je "skutky živými".
Těžkým hříchem pozbýváme naráz nejen milosti posvěcující, nýbrž i všech dosud získaných zásluh: neboť Bůh slíbil život věčný jenom těm, kdo ho milují, nikoliv však těm, kdož od něho těžkým hříchem dobrovolně se oddělili a nepřáteli jeho se stali. Těžkým hříchem pozbýváme dále i schopnosti nabýt zásluh. Dobré skutky vykonané v stavu nemilosti čili v stavu těžkého hříchu nejsou skutky záslužnými, jelikož jimi blaženosti věčné ani nenabýváme ani nerozmnožujeme; jsou "skutky mrtvými". Ač však Bůh jim nezaslíbil odměny věčné, přece nemůže je nechati vůbec bez odměny; Bůh jest spravedlivý, tresce zlo, ale odměňuje dobro. Odměnu za takovéto mrtvé dobré skutky uděluje Bůh hříšníku milost napomáhající, ku pokání potřebnou; po případě odměňuje jej blahem vezdejším na tomto světě.
Když pak hříšník pokáním (dobrou svatou zpovědí nebo dokonalou lítostí) opět milosti posvěcující nabyl, oživnou spolu všechny zásluhy před hříchem získané a hříchem umrtvené. Kajícník poznovu nabývá možnosti, získati si zásluh; a může pokračovati tam, kde před hříchem přestal. Ale dobré skutky v stavu nemilosti vykonané pokáním neoživnou, ty jsou pro život věčný ztraceny.
Žádné komentáře:
Okomentovat