Prvním papežem Římským byl sv. apoštol Petr. Kristus Pán vyvolil si jej ze sboru dvanácti apoštolův a vzdělal na něm svou Církev tak pevně, aby ani brány pekelné jí neodolali. jemu udělil prvenství v Církvi, jemu odevzdal klíče království nebeského a dal moc, aby co sváže a rozváže na zemi, svázáno a rozvázáno bylo i na nebi (Mat. 16, 18 - 19.). Za Petra modlil se Spasitel na počátku svého utrpení, aby nezahynule víra jeho, i aby obrátiv se, potvrzoval bratří (Luk. 22, 32.). Jemu poručil Pán, aby pásl netoliko beránky, ale i ovce jeho (Jan 21, 15 - 17.); slovem jej ustanovil za nejvyššího pastýře celého stáda svého. Sv. evangelisté uvádějí ve sboru dvanácti apoštolů Petra všude na prvém místě a výslovně zovou ho prvním z nich (Mat. 10, 2.). A sv. Petr hned po Nanebevstoupení Páně jakožto hlava Církve si počínal.
Řídilť volbu sv. apoštola Matěje (Sk. ap. 1, 15.), mluvil první z apoštolů po seslání Ducha svatého ku shromážděným v Jerusalémě zástupům (Sk. ap. 2, 14.) a vedl na apoštolském sněmu Jerusalémském rozhodné slovo (Sk. ap. 15, 7.).
Byv andělem Páně vysvobozen za žaláře, kde jej Herodes Agrippa věznil, odebral se sv. Petr r. 42 do města Říma, aby tam Krista Pána hlásal a osadu křesťanskou založil. Dle svědectví církevního dějepisce Eusebia a sv. Jeronýma cestoval sv. Petr do Říma také z toho úmyslu, aby tam proti svůdci lidu Šimonu čarodějníku bojoval. Někteří církevní spisovatelé domnívají se, že jednou z příčin cesty sv. Petra do Říma bylo vlídné pozvání vzácné Římské rodiny Korneliů, aby do císařského sídla zavítal. Má se totiž za to, že Římský setník Kornelius, jejž sv. Petr v Cesareji pokřtil (Sk. ap. 10.), příbuzným svým v Římě o tom zprávu podal, a že oni mu dopsali, aby přímluvou svou pohnul apoštola ku cestě do Říma, aby také oni poznati mohli víru křesťanskou. Jisto jest, že křesťanství v Římě záhy rozšířilo se v nejvzácnějších rodinách a i do císařského paláce se dostalo, a to hlavně působením věřících z rodu Korneliů.
V hlavním městě starého pohanského světa působil sv. Petr velmi požehnaně. Založil tam kvetoucí křesťanskou osadu a sám jakožto biskup řídil ji po pětadvacet let, až do své smrti mučednické. Ovšem nepřebýval sv. Petr po celou tu dobu stále v Římě, nýbrž maje péči veškerou o Církev Kristovu, vycházel občasně ze sídla svého do rozličných krajin hlásat sv. evangelium. Zejména pobyv asi dva roky v Římě cestoval po smrti Herodesa Agrippy na Východ, přibyl do města Antiochie, kde již dříve byl Církev založil, a ustanovil tam za svého nástupce v biskupském úřadu Evodia, a okolo r. 52. byl v Jerusalémě na sněmu apoštolském. Později hlásal učení Kristovo Židům i pohanům v Malé Asii a v Korintě. Do Říma, na stolici svou biskupskou, vrátil se sv. petr na počátku panování císaře Nerona r. 54., a spravovav jakožto Římský biskup Církev katolickou po pětadvacet let, byl dne 28. června roku 67. na Vatikánském návrší v Římě pro Spasitele svého ukřižován.
Sv. Petr, od samého Ježíše Krista viditelnou hlavou Církve svaté ustanovený, Církev v Římě založil, spravoval a mučednickou krví svou utvrdil. Umíraje odkázal svůj úřad svým nástupcům, Římským papežům. Proto Římští biskupové byli a jsou náměstkové sv. Petra.
Jestliže každá diecése oslavuje výroční den svého založení i nastolení svého biskupa, jest ovšem pro celou Církev katolickou tím důležitější památka nastolení prvního papeže, sv. apoštola Petra v Římě. Památka založení stolice papežské v Římě slavila se od jakživa, a to v rozličných diecésích v různých dnech, až konečně papež Pavel IV. r. 1558. nařídil, aby slavnost se konala po celé Církvi dne 18. ledna.
Kristus Pán chtěl, aby všecky ovce drahou krví jeho vykoupené, shromážděny byly v jednom ovčinci, a ustanovil jim ve sv. Petrovi jednoho pastýře. Aby Církev svatá byla jedna a jednotná, dal jí Spasitel jednu viditelnou hlavu, a tou jest Římský papež jakožto nástupce sv. Petra. Proto po všecky časy byla a jest neklamnou známkou pravověrnosti sjednocenost se Stolicí papežskou. Bez papeže nelze si jednotu Církve a víry ani mysliti. Žalostný důkaz toho poskytují všecky sekty od papežství odštěpené, které podobají se stádům rozprášeným, nemajícím pastýře, a loděm bez kormidel, zmítaným v rozbouřeném moři. Všickni ti, kdož od jednoty církevní se odtrhli, ztratili pravou víru a sklesli do náboženských bludů, jež konečně do čiré nevěry vedou.
Zapřísáhlí nepřátelé zjevené víry křesťanské dobře vědouce, že nejpevnější tvrzí Církve katolické jest Stolice papežská, po věky již usilují o záhubu její. Za naší paměti (pozn. kniha Církev vítězná vyšla v roce 1892) podařilo se jim oloupiti papeže o území jeho, tisíciletým právem posvěcené. Obravše sv. Otce o hmotné statky, jichž on ku řízení a rozšiřování světové Církve katolické potřebuje, rádi by ho připravili o svobodu a učinili svým bezvolným nástrojem, aby takto zničili papežství a tím zahubili i celou Církev Kristovu. Snahy tyto jsou však marné. Skála Petrova, na níž Syn Boží svou Církev zbudoval, stojí tak pevně a nerozborně, že ani brány pekelné jí nerozdrtí. Nezničili jí ani krvelační pohané, kteří napořád vraždili papeže; nezbořili jí rozkolníci a bludaři starých i nových dob, a ničeho nezmohou proti ní ani ti malomocní násilníci, kteří za naší doby sv. Otce v Římě oloupili a vznešenou osobu jeho stále tupí.
Děkujme Hospodinu, že jsme sjednoceni se Stolicí apoštolskou, modleme se za pronásledovaného sv. Otce, jako modlili se věřící Jerusalémští za sv. Petra, když on v žaláři ukován byl, a seč jsme, přispívejme sv. Peterským haléřem papeži, aby mohl vznešený úřad svůj požehnaně konati!
Žádné komentáře:
Okomentovat