Již často jsem slyšel povzdech: "Šťastní pastýři, kteří směli pokleknouti u jesliček, a blažení lidé, kteří se mohli zahleděti do božsky krásné tváře Pána Ježíše." Chápu takové přání, a přece myslím, že bychom jim záviděli zbytečně. Pastýři viděli před sebou jen chudé, prostinké dítě, které se třáslo zimou, snad si před nimi i zaplakalo - teprve víra jim pověděla, že v těchto chudičkých plenkách skrývá se vtělený Syn Boží. My vidíme na oltáři také jen prostinké způsoby chleba a vína - teprve víra nám praví, že pod těmito chudičkými způsobami tají se náš Vykupitel, Ježíš Kristus. Naším Betlemem, našimi jesličkami zůstane katolický oltář; proto právem nás povzbuzuje známá vánoční píseň:
"Místo do Betlema pospěšme k oltáři,
tam na kolena padněme s pastýři!"
Právě k oltáři vás vodím již několik neděl ve svých kázáních. Naposledy mluvil jsem k vám o třech modlitbách, které koná kněz po pozdvihování, V první modlitbě prosí Pána Boha, aby shlédl na mši svatou s takovou láskou, s jakou se díval kdysi na oběť nevinného Abela nebo na oběť patriarchy Abrahama. Ve druhé modlitbě prosí kněz, aby Pán Bůh pamatoval na všecky zemřelé a dal jim věčné odpočinutí. V poslední modlitbě prosí Boha, aby přijal jednou do sboru blažených všecky. kdo jsou na mši svaté.
Mše svatá není však jenom o oběti, má býti také hostinou, hostinou pro naše duše. Co tedy u oltáře následuje, je již příprava na sv. přijímání.
Kněz vzpomíná, jak ještě před malou chvilkou byl na oltáři obyčejný chléb a víno - ale jaká zázračná proměna stala se s těmito dary při pozdvihování. Bílá hostie přestala býti chlebem a stala se Tělem Spasitelovým; víno přestalo býti vínem a proměnilo se v přesvatou Krev samého Syna Božího. Ani to ještě nestačilo nekonečné Boží lásce; ve svém nepochopitelném milosrdenství chystá nám duchovní hostinu, při které máme přijmouti samo Tělo a Krev Bohočlověka. A když se tážeme, kdo nám zasloužil takové milosti, odpovídá nám katolická víra: Byl to Ježíš Kristus, který je naším nejmocnějším přímluvcem u Boha. Jeho svaté Srdce, plné dobroty a lásky, stalo se nám pramenem života a svatosti, protože je tak bohaté ke všem, kteří jej vzývají. proto kněz spíná vděčně ruce, dělá s láskou několikráte kříž nad svatou Hostií a nad kalichem a při tom se modlí:
"Bože, skrze něho, skrze Ježíše Krista, tvoříš všecky tyto dobré věci, a skrze něho je posvěcuješ, oživuješ, požehnáváš a nám podáváš!"
Ale Pán Bůh nedělá nic nadarmo, při všem měl určitý účel. Když tvořil krásné světy, které kolem sebe vidíme, když nás zrovna zahrnoval dobrodiním, chtěl abychom mu za to byli vděčni a prokazovali mu chválu a čest, jaké zasluhuje. Proto při mši svaté následuje dojemný obřad: kněz podává jménem církve Pánu Bohu to, co máme na světě nejdražšího, totiž Tělo a Krev Spasitelovu. I kdyby naše hříchy Pána Boha sebe více rozhněvaly, nemůže odmítnouti takovou oběť; vždyť sám kdysi prohlásil u řeky Jordánu: "Toto je Syn můj milý, v něm se mi dobře zalíbilo." Proto kněz odkrývá kalich a bere do pravé ruky sv. Hostii; dělá s ní třikrát kříž nad kalichem, potom dvakrát větší kříž mimo kalich. Právě kříž Pána Ježíše to byl, který nás smířil s Otcem nebeským; při tom říká slova: "Skrze Pána Ježíše, s Pánem Ježíšem a v Pánu Ježíši buď vzdána Tobě, Bohu Otci všemohoucímu, v jednotě Ducha svatého všecka čest a chvála po věky věkův." A při těchto posledních slovech pozvedá kalich i se sv. Hostií poněkud k nebesům.
Pán Ježíš nezbavil nás svou smrtí jenom hříchu; učinil z nás milované dítky Boží. proto nás naučil krásné modlitbě, kterou můžeme Pána Boha velice oslaviti. Znáte ji všichni, je to Otčenáš. V první církvi modlili se jí všichni věřící společně a nahlas.
Kněz vyzval všecky: "Oremus! - Modleme se!", načež říkal úvodní slova: "Spasitelným rozkazem Pána Ježíše povzbuzeni a jeho božským příkladem poučeni osmělujeme se říkati: Otče náš..."a celý kostel modlil se nahlas modlitbu Páně. Kněz držel mezitím vysoko rozpjaté ruce k nebesům a hleděl zbožně na svatou Hostii. Když věřící se domodlili: "ale zbav nás od zlého", odpověděl jim hlasitě: "Amen". Dnes říká všecky tyto modlitby kněz, ministrant mu odpovídá.
Časem přibývalo pronásledování, věřící byli vystaveni ustavičným nebezpečím, nevěděli opravdu dne ani hodiny; proto církev přidala ještě jednu modlitbu. Rozvedla v ní vlastní poslední slova Otčenáše: "Zbav nás ode zlého." Modlitba se velice zalíbila a máme ji při mši svaté dosud; zní doslova: "Vysvoboď nás, prosíme tě, Hospodine, ode všeho zlého, minulého, přítomného i budoucího, a na přímluvu blahoslavené a přeslavné Panny a Rodičky Boží Marie, na přímluvu tvých svatých apoštolů Petra, Pavla i Ondřeje, a na přímluvu všech svatých uděl nám milostivě pokoj za našich dnů, abychom pomocí tvého milosrdenství uchránili se každého hříchu a byli zabezpečeni před každým soužením. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého, Bůh po všecky věky věkův."
Mezitím otřel kněz patenu, požehnal se jí, zbožně ji políbil a položil na ni uctivě svatou Hostii. Potom odkryje kalich, vezme svatou Hostii do ruky a rozlomí ji na tři části. Má se tím takřka naznačiti smrt Pána Ježíše na kříži, kde se oddělila krev a tělo a duše.
Dvě z těchto částeček položí kněz na patenu pro sv. přijímání; třetí, nejmenší vezme do ruky, dělá s ní tři kříže nad kalichem. bylo-li rozlomení sv. Hostie památkou na bolestnou smrt Spasitelovu, při které se oddělila jeho duše od sv. Těla, má býti následující obřad vzpomínkou na jeho slavné zmrtvýchvstání. Nezůstal v hrobě; třetího dne zjevil se opět apoštolům a pozdravil je slovy: "Pokoj vám." Proto také kněz dělá nad kalichem tři kříže a říká při tom slova: "Pokoj Páně budiž vždycky s vámi!" Ministrant odpovídá jménem lidu: "I s duchem tvým."
Nato spouští kněz částečku sv. Hostie, kterou držel v ruce, do kalicha. Je to ještě zbytek z doby, kdy také věřící přijímali velebnou Svátost pod obojí způsobou. Když tento zvyk ve středověku ponenáhlu přestal, má obřad význam jen obrazný a značí tajemné spojení duše a těla a krve Kristovy při jeho slavném zmrtvýchvstání. Při tom říká kněz slova: "Toto spojení a posvěcení Těla a Krve Pána našeho Ježíše Krista budiž nám přijímajícím k životu věčnému." Nato následuje sv. přijímání, které bývalo v první církvi po každé společné, o tom až jindy.
Drazí křesťané! Právě jste slyšeli, jak kněz přál věřícím: "Pokoj Páně budiž vždycky s vámi!" Co myslíte, že bude jednou na smrtelném lůžku naší největší útěchou? Co nám zajistí největší pokoj? Snad taneční zábavy, které jsme měli? Nebo divadla, která jsme viděli? Či filmy, kterým jsme se obdivovali? Možná, že vzpomínka na tyto věci naplní nás v hodinu smrti hrůzou před soudem, který nastane! Opravdovou útěchou budou nám jistě mše svaté, které jsme zbožně poslouchali. Hleďme, abychom svojí vinou nevynechali ani jedinou; potom budeme odcházeti se světa s blahou nadějí, že také Spasitel nás přijme milostivě. Amen-
Žádné komentáře:
Okomentovat