Za vlády císaře Alexandra *) byla Martina vyzvána, aby uctila bohy liché. Neohroženě prohlásila, že nikdy a nikterak nedopustí se té hrozné nepravosti. Za tou příčinou ji opětně zbičovali, spárami železnými trhali, a mnohonásobně trýznili, konečně pak dravcům v divadle předhodili. Avšak zázračnou mocí Božskou bez porušení nechala ji zvířata dravá, a bez ublížení zůstala i na hranici podpálené.
Někteří z katanův, vidouce zázraky, působením milosti Boží přijali a vyznali víru Kristovu, vytrpěli děsné muky, a dosáhli slavné koruny mučednické mečem.
Svatá panna Martina modlila se, a za modlitby její povstalo zemětřesení. Za hromobití dopadal na zem strašný blesk, pohanské chrámy pukaly a modly řítily se, an z její ran vycházela zář přejasná a vůně nejlíbeznější. mezitím spatřovali ji přítomní svědci ana sedíc na vyvýšeném královském křesle spolu s nebešťany Boha velebí chvalozpěvem.
Těmito zázraky, zvláště pak její stálostí ve víře svaté, rozhněvaný soudce pohan rozkázal, aby měčem sťata byla. Jakmile hlava sletěla, slyšán byl z nebe hlas, jenž ji volal do výšin rajských. Celé město zatřáslo se a mnoho modloslužebníků obrátilo se na víru křesťanskou.
Umučení to událo se za panování svatého Urbana I. papeže. Tělo svaté Martiny s těly svatého Konkordia, Epifania a spolumučeníků pochováno bylo u žalářů Mamertinských pod horou Kapitolskou, kdežto ke cti svaté Martině brzo vystavěn byl chrám.
Za papeže Urbana VIII. (od 6. srpna 1623. do 29. července 1644.) těla svaté Martiny a spolumučeníků vyzdvižena, a za hojného účastenství všeho obyvatelstva Římského do týchž hrobů náležitě upravených a ozdobených s velikou slávou opět uložena byla.
Svatá Martina jest patronkou města Říma. K slavnosti jmenované nábožný a učený papež Urban VIII. složil píseň v jazyku latinském, která se od té doby v církevních hodinkách zpívá, a jejíž překlad tuto podáváme.
O Martině slavné, Římští měšťanové,
pějte chvalozpěvy, pějte písně nové;
slavte ctnosti její, pějte o děvici,
o Kristově mučenici.
Pocházela panna z výtečného rodu,
při rozkoši vábné lichotivých hodů
oplývala hojně ve svém mládí jarém
bohatosti každým darem.
Avšak leskem světa panna opomítá,
docela se v službu Pánu Bohu skýtá,
zemským statkem štědře chudé Páně blaží,
po nebeském jenom baží.
Trýzně, spáry, biče, vztěky divých šelem,
hrdinskou jí duši neplnily želem,
anjelové s nebe přišli k ní v tom davu,
skýtali jí rajskou stravu.
Statná mysl její i lva krutost toulí,
aj lev skrotnuv k ní se lichotivě choulí,
až ji mečem ostrým hlava byla sťata,
duše v nebes slávu vzata.
Oltář, z něhož vonná pozdvihá se pára,
prosbou vroucnou, panno, nyní k tobě hárá,
přeblaženě známku jména tvého strastnou
vyvracuje věštbou šťastnou.
Vlast svou vždycky mívej platně pod ochranou,
pokoj Církvi zjednán budiž tebou pannou;
zažeň od nás hrůzu, nouzi, lomoz zbrojný,
a vše co jde z divé vojny.
Pod praporem kříže spoj všech králů pluky,
vymoz Jerusalem z nepřátelské ruky,
nevinnou krev pomsti z křesťanských těl teklou,
vrahovu znič sílu vzteklou.
Ó ty chloubo naše, vlasti svojí hrade,
viz, jak lid tvůj věrný v službu se ti klade;
vyslyš v rajské slávě láska tvoje přímá
vřelé prosby tvého Říma.
Zapuď od nás, Pane, každou rozkoš slizkou,
Ty, jenž mučeníky sílíš mocí blízkou;
Trojjediný Bože, dejž nám ve Tvé vlasti
věkověké dojít slasti.
*) Alexandr Severus (Markus Aurelius) od r. 222. do 235. po Kristu Pánu. Císař ten byl panovníkem vzorným, ale přísným. Bojoval r. 226. s Ardiširem, zakladatelem říše novoperské, nešťastně, a když pro vpád Němcův do Galie k Rýnu se odebral, zahynul i s výbornou matkou Mammeou ve vzpouře vojska. Nebyl osobním nepřítelem křesťanův, neboť mezi jeho bůžky rodinnými nalézal se také obraz Abrahamův a Kristův; avšak úředníci pohanští i za jeho panování, jmenovitě pak za jeho nepřítomnosti krvavě pronásledovali křesťany, tak že mimo jiné i papež Urban I. roku 231. dne 25. května umučen byl.
Žádné komentáře:
Okomentovat