Polykarp patří k apoštolským Otcům, kteří své učení přejali přímo od apoštolů Páně. Náleží k nejslavnějším mučedníkům 2. století.
Sv. biskup Irenej píše: "Vzpomínka na onu dobu, když jsem byl ještě chlapcem a u Polykarpa v Malé Asii, tkví v mém duchu daleko živěji než přítomnost. Ještě dnes bych mohl ukázati místo, kde seděl a učil, mohl bych vylíčiti, jak přicházel a odcházel, jeho zevnějšek, jeho způsob řeči před lidem. Je mi, jako bych ho ještě slyšel vypravovat o jeho obcování s apoštolem Janem a s jinými, kteří viděli Pána."
Už tehdy vyskytovali se mezi křesťany a zejména v Římě rozličné bludy. Jak velice se Polykarp hrozil všech těchto bludařství, odporujících pravdě Kristově, o tom svědčí sv. Irenej, když píše o něm: "Zaslechl-li učení bludařské, zacpával si uši, volaje: Bože dobrý, k jakým časům jsi mne dochoval!" a hned utíkal s místa, na kterém seděl nebo stál. Jednoho dne setkal se v Římě se zatvrzelým bludařem Marcionem, který se ho tázal: Znáš mne? Polykarp mu odpověděl: Znám prvorozence satanova. Takto", dí sv. Irenej, "apoštolové a jejich učedníci byli pečliví, aby ani ve slovech se nespolčovali se žádným s těch, kteří pravdu podvracejí, podle napomenutí sv. Pavla: Člověka bludaře po jednom a druhém napomenutí se varuj, věda, že takový člověk je převrácený." (Tit. 3, 10.)
Protože stařičký Polykarp tehdy jediný mohl o sobě říci, že učení Kristovo přijal od samých apoštolů, působila jeho slova na mnohé bludaře tak neodolatelně, že se veliký zástup jich kajícně vrátil do Církve katolické.
Požehnaný život svůj dokonal Polykarp slavnou smrtí. Když zuřilo pronásledování za císaře Marka Aurelia, odešel světec na prosby věřících z města na blízký statek. Ačkoliv mohl utéci, když vojáci ho přišli hledati, nechtěl a řekl: "Staň se vůle Páně!" Pohostil vojáky a poprosil, aby mu dali hodinu k modlitbě. Modlil se za všecky lidi, s nimiž se byl kdy sešel, a za celou Církev katolickou. Potom ho vedli do Smyrny.
Soudce Herodes a jeho otec jeli mu naproti, vzali ho k sobě na vůz a přmlouvali ho: "Což, je to něco zlého, říkati císaři: pane, nasypati kadidla a konati, co s tím spojeno, a takto sebe zachrániti?" Polykarp jim zpočátku neodpovídal, když však na něho doléhali, řekl: "Neučiním, co mi radíte!" I obořili se na něho a shodili ho s vozu, takže si nohu poranil.
U soudu řekl mu prokonsul: "Rouhej se Kristu a propustím tě!" Polykarp odpověděl: "Šestaosmdesát let sloužím Kristu a nikdy mi neublížil. Jak bych se mohl rouhati králi svému, jenž mne vykoupil?"
Soudce mu hrozil: "Mám dravá zvířata, těm dám tě předhoditi." Polykarp na to: "Poruč jim přijíti!" Soudce: "Ohněm dám tě stráviti." Polykarp: "Hrozíš ohněm hodinku hořícím a zakrátko hasnoucím; neznáš zajisté ohně budoucího soudu a věčného trestu připraveného lidem zlým."
Prokonsul poslal hlasatele do závodiště, aby po třikráte provolal: "Polykarp se přiznal, že je křesťanem." Tu vzkřikli pohané: "Polykarp je otcem křesťanů, je nepřítelem našich bohů. Pusťte na něho lvy!" Protože však doba zápasů se šelmami už byla ukončena, bylo voláno, aby byl upálen.
Lid horlivě počal snášeti polena a otýpky, aby nakupil hranici. Ochotně jim pomáhali židé. Žoldnéři chtěli Polykarpa přibíti ke sloupu. On však řekl: "Nechte mne tak! Ten, jenž mi dá snésti oheň, dá mi i bez připevnění státi na hranici nepohnutě." Tedy ho nepřibili Polykarp se modlil: "Pane Bože všemohoucí, velebím tě, že mi ráčíš v počtu svých mučedníků podíl dáti z kalichu Krista tvého ke vzkříšení k životu věčnému. Chválím tě za všecko, čest budiž tobě i se Synem tvým Ježíšem Kristem v Duchu svatém." Tu zanítili žoldnéři oheň; plamen vyšlehl, vzdul se, jako v klenbu a obkličoval tělo mučedníkovo se všech stran. Vidouce žoldnéři, že oheň nestravuje tělo Polykarpovo, probodli ho dýkou. To se stalo r. 167.
O jeho mučednictví napsala obec smyrenská okružní list, který patří k nejstarším a nejskvělejším aktům mučednickým.
Žádné komentáře:
Okomentovat