pondělí 28. ledna 2019

Svatý Petr Nolaskus - 28. ledna (z knihy Církev vítězná)

  Milosrdná láska k lidem ubohým byla vždycky znakem vyvolenců Božích. Hrdinou této účinné lásky ku bližním byl i sv. Petr řečený Nolaskus. Narodil se ze zámožné rodiny v krajině Languedocské v jižní Francii r. 1189. Vzácný otec vzdělával sám rozum jeho a zbožná matka vštípila do srdce jeho bázeň Boží. Později učil se Petr v klášterní škole rodiště svého. V patnáctém roku věku svého ztratil milovaného otce, po němž zdědil znamenité statky. Mladý dědic nespravoval se však špatnými příklady jiných zámožných mladíků, kteří plýtvajíce lehkomyslně časem, zdravím i jměním, shánějí se po samých zábavách a pustých rozkoších, nýbrž lnul ku své výborné matce a působil jí radost poslušností, nábožností a čistotou mravů. Když dospěl, neměli matka a ostatní příbuzní vroucnějšího přání, než aby s bohabojnou pannou se oženil, starý, slavný rod svůj udržel, a sám šťasten, i rodinu svou šťastnou učinil. Avšak Petr měl na zřeteli vznešenější úkol. Rozjímáním o nestálosti všech věcí pozemských přesvědčil se, že na celém světě není, což by mohlo pravým dobrem se zváti, a ustanovil se proto na tom, že zřekne se dobrovolně všech požitků tělesných a že statků svých vynaloží ku cti a slávě Boží i ku blahu svých bližních.
  Doufaje, že Bůh nějakým způsobem mu ukáže, jak by nejlépe zbožný úmysl svůj provésti mohl, odebral se Petr prozatím ku hraběti Šimonu Montfortskému, jenž právě tehdáž proti zuřivé sektě Albigenců válčil. Za této války dostal se Jakub, nedospělý syn spojence těchto kacířů, krále Pedra II., jakožto rukojmí v moc hraběte Šimona; když pak král Pedro II. v bitvě  u Muretu zahynul, propustil Šimon na žádost Aragonských a Katalonských velmožů šestiletého Jakuba a poslal ho do Barcelony. Průvodcem mladičkého Jakuba byl Petr Nolaskus, jejž ustanovil hrabě Šimon za vychovatele jeho. Tak přišel Petr do Španěl, kde potom až do smrti zůstal a působil.
  Svěřence svého vychovával Petr učením i vlastním příkladem v Bázni Boží a dočekal se na něm té radosti, že později měl v něm mocnou podporu všech bohumilých podniků svých. Jakožto vychovatel kralevicův měl dosti volného času i příležitosti, aby dle touhy srdce svého mohl konati milosrdné skutky a pilen býti modlitby i zbožného rozjímání. Tím pak získal si na dvoře královském obecnou vážnost.
  Toho času vládli ještě mohamedánští Maurové v nejkrásnějších krajinách španělských, v královstvích Valencii Murcii, Algarbii, Andalusii a Granadě, utiskujíce křesťanské poddané svoje. Horší však byl osud křesťanských zajatců, jež Maurové v otroctví drželi. Ubožáci ti byli nuceni, s okovy na nohách a v nuzných halenách konati nejtěžší práce. Za pokrm dostávali suchý chléb s troškou rýže, a za obydlí měli vlhké sklepy a kouty beze světla i vzduchu. Nad hlavami jejich svištěly ustavičně biče, a na šíje jejich dopadaly kyje nemilosrdných Maurů; když pak nelidským nakládáním tímto zmořeni byli a ochuravěli, bylo jim bez pomoci a útěchy bídně umříti. Petr vídal tyto křesťanské trpitele, a dojat k lítosti a soucitu, nejednou hořce zaplakal. Posléze rozhodl se, že všecky statky své věnuje na vykupování křesťanských zajatců z rukou nevěřících Mohamedánů. Tu odebral se ihned do Valencie, kde zajatce navštěvoval, ve víře a důvěře v Boha posiloval, velký počet jich z otroctví vykoupil, po čemž odvedl je do Barcelony, kde podařilo se mu získati několik šlechetných mužův a žen, kteří bohumilé dílo jeho podporovali.
  Již od r. 1192 byla v Katalonii družina kněží a rytířů, kteří nemocné ve špitálech ošetřovali, vězně navštěvovali, almužen na vykupování otroků sbírali, a pobřeží Středozemského moře proti africkým Saracenům střehli. Petr Nolaskus seznámil se s některými údy této družiny a navrhl jim, aby ku snažšímu dosažení lidumilných účelů těchto založen byl zvláštní církevní řád. Z počátku stavěly se tomuto úmyslu na odpor veliké překážky. Mezi královskými dvořany byli někteří, jimž Petr, rodem z Francie, nebyl po chuti. Žárlili na něho, že požíval královy přízně, podezírali ho jako ctižádostivce a nazývali obětavou lásku jeho pokrytstvím. Jiní zase namítali, že chudých a nešťastných lidí mají nazbyt doma a že není slušno, zkracovati je a nositi peníze do ciziny nevěřícím nepřátelům. Ke všemu tomu zmítán byl Petr malomyslností a pochybnostmi, zdaž zamýšlené dílo se mu podaří, a zdaž by mu nebylo lépe, aby odebral se na pohoří Montserratské a tam někde v poustevně Bohu sloužil, ponechav provedení svého úmyslu muži statečnějšímu a hodnějšímu.
  V těchto pochybnostech a rozpacích obrátil se Petr zbožnou modlitbou k Bohu. V noci před svátkem sv. Petra v okovech trval dlouho na kolenou vroucně prose, aby Hospodin osvítil ho a poradil mu, co by podniknouti měl, aby ubozí křesťanští vězňové okovů svých zbaveni byli, jako ze žaláře a z moci Herodesovy vysvobozen byl apoštol. Potom měl téže noci podivné vidění. Zjevilať se mu Matka Boží a povzbudila jej, aby v bohumilém úmyslu svém nezvratně stál a jej provedl. Potěšen takto, svěřil se zpovědníku svému, sv. Raymundu Pennafortskému, jemuž dostalo se podobného vidění, pročež oba potom požádali společně krále Jakuba, aby zamýšlené dílo jejich podporoval. Král slíbil jim svou podporu tím ochotněji, an touže dobou sám podobné vidění měl, vymohl ihned potřebného svolení od Barcelonského biskupa Berengara a postoupil k účelům zamýšlejícího řádu jedno křídlo svého paláce s dvorní kaplí.
  Pravidla nové řehole sepsal dle přání Petra Nolaska sv. Raymund. Na den sv. Vavřince r. 1223 složil Petr v biskupském chrámě Barcelonském u přítomnosti sv Raymunda, krále Jakuba a celého dvoru jeho, při slavných službách Božích v ruce biskupa Berengara tré slibů řeholních, k nimž dle nové řehole své připojil ještě slib čtvrtý, totiž že na vykupování křesťanských zajatcův a vězňů své statky, a kdyby třeba bylo, i svobodu svou a život svůj obětovati bude. Po Petrovi skládalo řeholní sliby třinácte šlechticů, šest kněží a sedm rytířů. Sv. Raymund oblékl potom všem řeholní roucho bílé barvy se škapulířem, jež na prsou označeno bylo královským znakem Arragonským, totiž třemi zlatými koly v červeném poli se stříbrným křížem nahoře. Tento nový "Řád Matky Boží na vykupování zajatců" skládal se z rytířů, kněží a služebných bratří. Prvním jeho velikým kmotrem či generálem stal se Petr Nolaskus, zakladatel jeho. Papež Řehoř IX. potvrdil jej r. 1235. s rozkazem, aby členové jeho zachovávali řeholi sv. Augustina. Řehole tato šířila se velmi rychle a mnoho šlechticů zejména z Francie, ze Španěl, z Anglie, z Německa a z Uher vstoupilo do ní. Král Jakub byl příznivcem řádu. Z vděčnosti za vybojování Valencie a za vítězství dobyté nad Mohamedány r. 1232, vystavil řádu nádherný klášter v Barceloně a zbudoval později ještě několik klášterů řehole té.
  Zpočátku obmezovali členové řádu sv. Petra Nolaska svou činnost na země ryze katolické. Po čase usnesli se však, že budou do zemí nevěřícími opanovaných posílatí po dvou bratřích "vykupovatelích." Petr Nolaskus podrobil se sám po dvkráte tomuto nebezpečnému úřadu. Poprvé vnikl do Valencie, a podruhé odebral se do Granady a odtud přes moře do Alžíru, kde všude vládli Saraceni. Na těchto cestách jako anděl strážce přinášel ubohým křesťanským vězňům pomoc a útěchu. Vykoupil ze zajetí čtyři sta zajatců, jiným pak zmírnil smutný osud jejich, a kde nemohl pomoci, vnikal s vlastním nebezpečenstvím do žalářův, aby uvězněným ubožákům aspoň útěchu poskytl, víru svatou jim hlásal, a ku vytrvalosti a trpělivosti je povzbudil. Neznaje lidské bázně, vytýkal neohrožený Petr často Mohamedánům necitelnost a ukrutnost jejich, a radoval se, že pro Krista Pána a křesťanské bratry svoje mohl netoliko hlad, únavu, vedro a všelikou jinou nepohodu, ale i okovy snášeti. Sami Mohamedáni obdivovali se této neúmorné horlivosti, nevyčerpatelné trpělivosti a obětavé lásce. I nebylo divu, že Petr v národech katolických veliké vážnosti požíval. Mužové nejdůstojnější rádi vyhledávali ho, rokovali s ním, dožadovali se rady jeho a prosili ho o přímluvu. Zejména i Ludvík Svatý, král Francouzský, dopisoval si s ním důvěrně, podporoval řád jeho, a pozval ho r. 1243 k sobě, když pak nové křižácké tažení proti Saracenům podnikal, měl ho Petr Nolaskus provázeti na Východ. Avšak Petr oslabil si zatím nadlidským namáháním zdraví svoje tou měrou, že vrátiv se z cesty do Alžíru, povážlivě ochuravěl, tak že netoliko se sv. Ludvíkem do války jíti nemohl, nýbrž i nucen byl, r. 1249. úřad nejvyššího představeného řádu svého složiti. Od té doby žil jako prostý řeholní bratr v klášteře Barcelonském, neostýchaje se konati i nejnižší služby domácí. Láska ku bližnímu provázela ho ve věku jinošském i mužném a byla mu milou družkou i v starobě a churavosti. Byloť mu radostí, že mohl u klášterní brány rozdávati almužnu a lámati prosebníkům spolu chléb duchovní, jenž ku životu věčnému nasycuje. Vzrůstající slabost těla byla mu poselkyní blížící se smrti. I přijal nábožně svaté svátosti, napomenul soudruhů svých ku věrnému zachovávání řehole, a velebě slovy Žalmisty Páně Hospodina, jenž lidu svému poslal vykoupení, zesnul v Pánu na slavnost Narození Páně r. 1256, maje věku svého 66 let. Papež Urban VIII. prohlásil r. 1628. Petra Nolaska za svatého.
  Jak podivuhodná zřízení způsobila v Církvi katolické svatá, ze živé víry v Ježíše Krista pochodící láska ku bližním! Jak vynalézavá jest tato milosrdná láska, která pohnula sv. Petra Nolaska i řeholní soudruhy jeho k tomu, aby nejen almužny na vykupování křesťanských vězňů sbírali a vězně ty ze zajetí vysvobozovali, ale dokonce sami okovy na sebe brali a do zajetí se dávali záměnou za vysvobozené bratry svoje! Kdožby touto hrdinskou láskou nebyl hluboce dojat a povzbuzen! Z naší doby možno nám sv. Petra Nolaska v milosrdné lásce jeho následovati hlavně podporováním katolických missií mezi pohany a bludaři. Co tu nesmrtelných duší sténá ještě v okovech modlářské nevědomosti a ve stínu věčné smrti! Co jest tu posud na světě národů, kteří Krista Ježíše neznají! Proto Církev katolická vysílá ustavičně svoje apoštolské missionáře k těmto ubožákům, aby i jim vzešlo světlo víry svaté, bez níž nelze dojíti spasení; aby i oni zbaveni byli otroctví nevěry a hříchů a vstoupili do ovčince Kristova. Přispívejme tudíž, seč jsme, Církvi svaté, aby mohla toto apoštolské dílo požehnaně konati.


Žádné komentáře:

Okomentovat