XXI. Vtělení.
Mnohá krásná díla vytvoří nadaný umělec, ale jedno z nich zpravidla je nejkrásnější, nejdokonalejší, je jeho arcidílem. A co je arcidílem Umělce umělců, arcidílem Božím? Je jím snad tento viditelný svět, tak krásný, tak velebný v celé jeho mnohotvárnosti a zároveň souladnosti? Je jím snad svět neviditelný, ony nesčetné kůry tvorů andělských, stojících v neskonalé úctě kolem trůnu Hospodinova a čekajících na rozkazy jeho? Je jím snad člověk, jenž úžasem naplňuje každého, kdo jej jen poněkud vážně pozoruje a zkoumá, ať již se stránky tělesné neb duševní? Nic z toho všeho. A co tedy? Arcidílem Božím je vtělení druhé božské osoby, Boha Syna. A tomu právě věnujme dnes svoji bližší pozornost.
1. V přesmutném stavu nalézalo se člověčenstvo po pádu Adamově. Tonulo nejenom v moři různých a velikých běd, ale - což je nejhlavnější - mezi ním a nebem byla vyhloubena nezměrná propast... A kterak ji překlenouti?
Je sice pravda, že všemohoucí a svrchovaně dobrotivý Bůh mohl na převelikou urážku, které se mu od prarodičů našich dostalo, beze všeho úplně zapomenouti. On mohl Adamovi jen kdyby provinění svého litoval, a s ním zároveň i nám všem navrátiti ztracenou milost a spásu bez zadostiučinění jakéhokoliv. Jeho neskonalé milosrdenství mohlo učiniti i to... Ale již u nás lidí je zvykem, když někdo byl uražen, že žádá zadostiučinění. Totéž pak vyžadovala i svrchovaná moudrost a spravedlnost Boží. I vyžadovala zadostiučinění nejenom jakéhokoliv, ale zadostiučinění urážce úplně přiměřeného. A kdo je mohl dáti? Člověk? Anděl? Ani ten, ani onen. V žádném totiž z těchto případů by zadostiučinění nebylo přiměřeno urážce. Suďte jen: Kdyby někdo vrhl do tváře stejně potupné slovo žebráku a mocnáři, bylo by to jedno? Nikoliv. Čím vznešenější osobnost kdo urazí, tím většího se také dopouští provinění. Hříchem pak v ráji byl uražen sám Bůh, velebnost neskonalá. A proto žádný člověk, žádný anděl, ale opět toliko neskonalý Bůh mohl dáti za něj zadostiučinění přiměřené. S druhé pak strany byla urážka učiněna člověkem. Následkem toho bylo opět třeba, aby ten, který by ji napravil, byl rovněž člověkem. Bylo tedy nutno, aby ono provinění napravil Bůh - člověk; aby se totiž Bůh stal člověkem, aby Bůh vzal na sebe člověčenství naše a mohl jednati s Bohem jako mu rovný Bůh, a aby své zadostiučinění přivlastnil člověku jako člověk. A to právě učinil Pán náš Ježíš Kristus, jenž jsa pravým Bohem, se vtělil a stal se i pravým člověkem: - Slovo tělem učiněno jest.
2. A význam tohoto vtělení pro nás? - Smutný byl kdysi osud křesťanských zajatců, které drželi v otroctví pohanští mohamedáni. Ubožáci ti byli nuceni, s okovy na nohou a v nuzných halenách, konati nejtěžší práce. Za pokrm dostávali suchý chléb s troškou rýže, a za obydlí měli vlhké sklepy beze světla a bez čerstvého vzduchu.
Nad hlavami jejich svištěly biče, a na šíje jejich dopadaly nemilosrdné mohamedánské kyje. když nelidským tímto nakládáním byli zmořeni tak, že ochuravěli, bylo jim bez pomoci a bez útěchy bídně zemříti... To vše viděl sv. Petr Nolaskus a byl jat k oněm ubožákům soustrastí takovou, že založil "Řád Matky Boží na vykupování zajatců". Členové jeho přes tu chvíli přistávali u pobřeží afrického, kde oni ubozí nevolníci obzvláště úpěli. Jakým úžasem as byly naplněny ony divoké hordy mohamedánské, když po prvé uzřely vystupovati z přístavu "Otce vykupitele" v prostém řeholním rouchu, s provazem kolem pasu, a v chatrné obuvi; když spatřily, kterak pod svým chudobným oděvem nosí měšce zlata, za něž chtěli vykoupiti některé z oněch ubohých otroků. Jako bych viděl toho neb onoho náčelníka hordy barbarské, kterak zastavuje některého z oněch podivných příchozích a se ho táže: "Zajatci, které chceš vykoupiti, jsou zajisté tvoji příbuzní neb aspoň přátelé, a bezpochyby již dávno oplakáváš jejich ztrátu?" "Nikoliv", odpovídá řeholník, "nejsou ani mými příbuznými, ani přáteli; vůbec jich neznám. Ale oni již po dlouhou dobu trpí a očekávají osvobození, aby se mohli navrátiti ke svým rodinám. Zasvětil jsem život svůj těmto nešťastníkům. Rozhodl jsem se buditi soustrast s nimi u jejich sourodáků... Věnoval jsme se sbírání almužen pro ně, a od nynějška uzříte mne a mé bratry častěji u sebe!"
Stalo se nejednou, že "Otcům vykupitelům" bylo jednati s lidmi bezcitnými, vyssavačnými, jichžto přehnaným požadavkům nebylo lze vyhověti. A tu oni zacházeli v obětování sebe samých tak daleko, že je to až úžasné! Bylo je nejednou viděti, kterak prosí, aby sami byli ukováni do okovů na místo oněch nešťastníků, kteří je již dlouho nosili, a jichžto návrat zarmoucené rodiny dlouho marně očekávaly. A tímto způsobem, obětováním vlastní svobody, dopomáhali na svobodu těm, kterých nemohli vykoupiti zlatem.
Drazí moji! Když toto vše dobře povážíte, jste zajisté nuceni uznati, že takováto láska je úžasná. Než Kristus Pán pro nás vykonal neskonale více! Vy víte, jak to s lidmi vypadalo po hříchu Adamově. A tu on, aby nám opět svobodu vyzískal, nejenom opustil krásné nebe, ale stal se člověkem, obětoval za nás celý pozemský život svůj, obětoval sám sebe. Byla-li pak hrdinnou již láska oněch "Otců vykupovatelů", co je teprve třeba říci o lásce Kristově?
3. Říkává se, že láska budí opět lásku... Nuže, když Kristus Pán nás tak neskonale miloval, kde je naše láska k němu? Oh, místo lásky vidím samý nevděk. Co je dnes těch, kteří ho tupí, se mu rouhají, po měsíce a celá léta žijí jako jeho úhlavní nepřátelé! Či nečiní tak všichni hříšníci, nečiníme tak i my? Ale tu vás, drazí, vyzývám: Zaleťte duchem svým do Betlema, do chléva vedle něho, a tam v jeslích vizte malé Dítko; je to Bůh vtělený. jeho slzy, chudičké plénky, nuzná stáj, toť vše je důkazem jeho neskonalé lásky k nám. tu pak popatřte na pastýře betlemské, kterak před ním klečí, k němu vroucně se modlí, kterak ochotně mu obětují své dárky... Následujte tohoto krásného příkladu i vy a zvolejte: Hle, ó drahé Dítko, my všichni klečíme na kolenou svých před tebou, se svým darem v rukou. Je to dar našeho srdce. Pravda, je to dar tebe nehodný, poněvadž je to srdce nevděčné a mnohými hříchy poskvrněné. Ale ty, ó drahé Dítko, jsi všemohoucí a můžeš je očistiti a učiniti sobě milým. Oh, ano, učiň tak, za to tě prosíme vroucně všichni! Při tom pak slibujeme, že tě již nebudeme nikdy urážeti, že tě aspoň od nynějška budeme opravdově milovati. Vždyť ty jsi nás neskonale více milovalo a miluješ! Ty, jež jsi tak ochotně přijalo dary, které ti předkládali prostí pastýři, přijmi i chudičký dar náš, naše srdce, a učiň je úplně svým, stále svým. Bude nám to zárukou, že jedenkráte dojdeme toho nebe, pro které ty, abys nám je otevřelo, jsi se vtělilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat