XII. Nejsvětější Trojice Boží.
Naše Apoštolské vyznání víry chová v sobě několik tajemství, to jest takových pravd, kterých rozumem svým nikterak pochopiti nedovedeme. Mezi nimi pak tajemstvím největším, tajemstvím všech tajemství, je tajemství Nejsvětější Trojice Boží. A té pravdě věnujme svou dnešní úvahu.
Velikou pravdou našeho sv. náboženství jest, že je jeden jediný toliko Bůh, ale že v něm jsou tři podstatně rozdílné osoby: Otec, Syn a Duch Svatý. Každá pak tato osoba je pravý Bůh: Otec je pravý Bůh, Syn je pravý Bůh, Duch Svatý je pravý Bůh. Přece však je jeden toliko Bůh.
1. Drazí v Kristu! Rozum náš se při přemýšlení o této pravdě tají, poněvadž ji nechápe. Ale řekl jsem již: Nejsvětější Trojice je tajemství, a tajemstvím je právě to, čeho nechápeme. A nad tajemstvím v náboženství se nemůžeme horšiti ani dosti málo. Vždyť je nalézáme takřka všude kolem sebe! Zeměpis, dějepis, měřičství a všecky vědy lidské jsou plny tajemství, kterých neznáme, ale které přece jisté jsou. Tak na příklad: Jak je všeobecně známo, byla Amerika objevena roku 1492. Tu si představte zeměpisnou knihu, která byla vydána r. 1450. Byla by v ní o Americe řeč? Zajisté nikoliv. A proč? Jednoduše proto, že tehdy nebyla známa. A přece Amerika existovala i tenkráte! Zeměpisci však o ní nemluvili, protože o ní nevěděli; byla pro ně tajemstvím. Jednají tedy správně dnes ti, kteří tajemství Nejsvětější Trojice Boží upírají , protože ho nechápou? Nikoliv. I slepý od narození nezná divů ve vesmíru, poněvadž nikdy neviděl hvězdami posetého nebe, lemu modravého moře, kvítím poseté louky, a přece těmto věcem věří, poněvadž jiní je na vlastní oči vidí. K věření není nutno viděti, není nutno chápati.
2. Což kdyby bylo jenom nepochopitelné - namítá tu nevěra dále - ale toto tajemství je přímo proti rozumu. Či není protismyslné, aby jeden byli tři? A to právě tvrdí tajemství o Nejsvětější Trojici, učíc: Jeden jest toliko Bůh, ale Otec je pravý Bůh, Syn je pravý Bůh, Duch Svatý je pravý Bůh!
Zajímavo je, co v této věci ve svých pamětech ze studií vypravuje P. Cratry: Na střední škole nadejde doba, kdy žák hledá důvody pro odhození víry. I já, jako ostatní, jsem tak činil. Nezapomenu nikdy na den, kdy jsem v jedné nevěrecké knize četl následující slova: Jeden jsou tři, tři jest jeden: ejhle křesťanské počtářství; to věřte a budete míti život věčný! To stačilo, aby víra má v Trojici byla vyvrácena. - Podobně děje se dnes u mnohých. Ale slyšte, co týž spisovatel praví dále: V oné době jsem neznal, než sečítání. Říkává se pak: Malé vědění od víry odvrací, kdežto hojné k ní přivádí. Později jsem se naučil násobení. To učí, když jednu věc násobíme jednou, že je to opět jedna; a když tak učiníme třikráte, je to stále jedna. A tak, kdežto při sečítání, když připočteme třikráte jednu k jedné, je výsledek tři, při trojím násobení jedné jednou je výsledek opět jedna. A proč u tajemství Nejsvětější Trojice se držeti sečítání a ne spíše násobení?
Jeden jsou tři a tři jest jeden! - Zdá se vám to nemožné? Co byste teprve říkali, kdybych vám děl: Jedna jest sto, a sto jest jedna? Zdálo by se vám to tím větším nesmyslem. Než, hle peníz: koruna. Je jedna, ale přece čítá sto haléřů, kdežto sto haléřů je opět jedna koruna. Není tomu tak? Ano, ale - namítáte mi - co to má činiti s tajemstvím, o němž mluvíme? Tu přece běží o korunu a haléře, a to není jedna věc. Dobře! Však ani naše náboženství netvrdí: Tři bozi jsou jeden Bůh, nýbrž: tři osoby jsou jeden Bůh. A to také není jedna věc!
Jděte, vyhledejte nějakého afrického divocha a ukažte mu peníz korunu: on ji nikdy neviděl a neví, co jest. Když mu to řeknete: To je jedna koruna a zároveň sto korun, on vám odpoví: Není to možné; já sice nevím, co je to koruna, ale vím; že táž věc nemůže býti zároveň jedna a sto. Když však mu řeknete: Je to jedna koruna a zároveň sto haléřů, bude nucen odpověděti: To je možné; já to sice neznám, ale vy to víte, vy mě to pravíte, nemáte, proč byste mne klamal, já vám věřím. A proč? pronesli jste mu výrok jeho rozumu již ne odporující, ale jej toliko převyšující. On již nemá právo ho upírati.
Nyní pak tento příklad obraťme na Nejsvětější Trojici. Kdyby nám Bůh - ač je to nemožné - řekl: Já jsem Bůh jeden a zároveň tři bozi, mohli bychom mu odpověděti: To není možné. Ale tvrdí nám on něco takového? Nikoliv. On nám praví: Já jsem Bůh jeden ve třech osobách. A tu nemůžeme než odpověděti: Já to sice nevím a nyní ještě nechápu, poněvadž nedokonalým rozumem svým nemohu úplně proniknouti do přirozenosti Božské! Ale ty, ó Bože můj, ty to víš, ty mi to pravíš, zy mě nemůžeš klamati: Já ti věřím.
3. A ano, Bůh sám nám to praví, že je jeden ve třech osobách. Jako v díle - abych tak řekl - nalézáme vlitou duši umělcovu, podobně ve vesmíru setkáváme se všude se šlépějemi přirozenosti Boží, který je jeho stavitelem. Pozorujte na příklad prostor. Z čeho se skládá ve své jednotě? Ze tří rozměrů: délky, šířky a výšky. Z čeho se skládá čas? Ze tří dob: minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Duše naše pak má paměť, rozum a vůli. Jedna duše, a přece tři tak různé schopnosti! Než Bůh nám tajemství Nejsvětější Trojice nejenom nastínil, ale přímo zjevil. Učinil tak na příklad při křtu Ježíšově v řece Jordánu. Tam se zjevily všecky tři božské osoby_ Otec mluví s nebe, Syn je křtěn, a Duch Svatý se zjevuje a nad ním vznáší se v podobě holubice. Vykupitel náš pak jmenuje častěji tři božské osoby, zvláště když apoštolům svým dí: Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého (Mat. 28, 19.).
4. Tedy\ Bůh sám, pravda neskonalá, která se nemůže klamati, nám tajemství o Nejsvětější Trojici zjevil. Na nás pak jest, třebas jsme ho nechápali, abychom sklonili hlavy své a věřili. Však právě tu nám dává Bůh vhodnou příležitost, abychom osvědčili velikost víry své a získali zásluhy před ním. Na nás tu jest, abychom mu byli vděčni za to, , že nám takto aspoň poněkud dal nahlédnouti do svého vnitřního života.; že nám takto dal aspoň poněkud tušiti převeliké divy, které nám připravil v nebesích, a které pro nás jsou nyní rovněž tajemstvím. Na nás tu jest, abychom vděčně pamatovali, co milostí nám již udělila a stále udílí Církev svatá skrze Nejsvětější Trojici. Vždyť ve jménu Boha trojjediného jsme byli pokřtěni a stali se tak údy Církve, syny Božími a dědici království nebeského! Ve jménu téhož Boha jsme ve sv. biřmování nabyli posily, abychom víru svou statečně vyznávali a dle ní živi byli. Ve jménu téhož Boha se nám dostává odpuštění hříchů ve svátosti pokání. Ve jménu téhož Boha svolává Církev tak často požehnání s nebes na nás, na příbytky naše, nivy naše, veškeré počínání naše. Proto však svatou povinností naší jest, abychom tuto víru a vděčnost svou projevovali častým znamenáním se sv. křížem, častým voláním: Sláva Bohu Otci, i Synu, i Duchu Svatému.
Že se najdou různí "osvícenci", kteří pro toto jednání naše se nám budou posmívati a patřiti na nás jako na malé duchem? Oh, tu právě si vzpomeňme na slova Kristova: Chválím tě, Otče, žes tyto věci skryl před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým (Luk. 10, 21.). Neobrátíte-li se a nebudete jako maličcí, nevejdete do království nebeského (Mat. 11, 3.). Třebas jsme byli maličcí v očích lidí nevěreckých, jen když budeme velcí před Bohem!
Žádné komentáře:
Okomentovat