XIX. Duše lidská.
U člověka, který něco studoval, neb aspoň pročetl několik protináboženských knih, dostaví se doba, kdy jej mučí palčivá otázka, která chce býti mermomocí rozluštěna: Co jsem? Jsem pouhý stroj, který se nalézá nějakou dobu, dobu to pozemského života, v činosti a pak?... Je tu se vším konec? - Jak rozluštiti tuto otázku? Krátce tak lze učiniti zodpověděním otázky další, jíž je, má-li člověk duši, a jaká ta duše jest.
1. Nuže, má člověk duši? - Jisto je, pozoruje-li člověk jen poněkud sám sebe, že se mu víra v duši takřka vnucuje. Vše, vše mu volá: máš duši.
a) Duše, toť vaše paměť, ona kouzelná síla vzpomínky, jež na způsob divadelního režiséra, vyvolávajícího na jeviště herce, dle libosti vaší vyvolává vám před oči život, který jste prožili, bytosti které jste milovali. Ony zmizeli již dávno, ale vy je přece vidíte, vy je slyšíte, jako by byly stále před vámi.
b) Duše, toť vaše vůle s její svobodou. Ona velí vašemu rozumu: "uvažuj!", a on tak činí; vašemu srdci: "odpusť!" a ono se utišuje. Ona poroučí vašemu tělu: "jdi!", a ono jde; "pracuj!", a děje se tak. Ba, ona rozkazuje i zevnějšímu světu a jeho živlům.
c) Duše, toť váš rozum. Mluvím k vám, vzduch se chvěje, vlnění jeho se přenáší na váš sluchový bubínek, pak na vlákna vašeho mozku... A co dále? Náš rozum tu naslouchá jako úředník u telefonu a činí úsudky, souhlasí neb se staví naproti. On čarokrásným letem se povznáší až k poznání samého Boha.
Ejhle, duše vaše! Pravda, nevidíte jí, ale po ovoci poznává se strom. A ovoce duše vaší: toť paměť, vůle, rozum.
2. Duše lidská nepozůstává ze žádné hmotné látky, je tedy bytost nehmotná.
a) Díky výzkumům učenců je dnes nade vší pochybnost zjištěno, že hmota, z níž sestává živé tělo, je podrobena stálé změně. Staré součástky se z něho potem a jinak vylučují a jsou nahrazovány novými, takže as v osmi letech se tělo lidské úplně obnoví. než když se telo tak rychle mění, jak to, že si podržujeme vzpomínky na věci, které jsme viděli, slyšeli dávno před osmi lety? Jak to, že se cítíme zodpovědnými za skutky, spáchané před 30, 50 lety? Nelze to vysvětliti jinak, než že je v nás něco, co se s tělem nemění, co není ničím hmotným.
b) Hmota, působí-li na ni stejné fysické příčiny, jeví vždy stejné účinky. Voda na příklad, působí-li na ni teplo, proměňuje se vždy v páru. Než jak jinak tomu je s duší! Hle příklad: Ve sněmovně pronese poslanec několik slov. A co tu? Jeden z posluchačů je nad nimi pln radosti, druhý pln hněvu, třetí při nich zůstává chladný. Jak vysvětliti tyto různé účinky? Fysické působení bylo přece stejné! Kdyby tělo bylo jedinou příčinou myšlení a pocitů, odkud tyto zcela opačné účinky? Je z toho patrno, že duše podléhá zákonům zcela opačným, než hmota. Proto však nemůže být ničím hmotným.
3. Duše je bytost nejen nehmotná, ale duchová, čímž chceme říci, že je na hmotě nezávislá tak, že by mohla žíti, i kdyby byla od těla oddělena.
Poměr její k tělu lze naznačiti následujícím přirovnáním: Učený vyšší úředník pracuje za pomoci úředníků sobě podřízených. Ale práce obzvláště důležité vykonává úplně sám. Právě z těchto prací jeho je patrno, že je něčím vyšším, než jeho podúředníci, a že by se obešel, kdyby k tomu měl dosti času, i bez nich. Rovněž tak tomu je s duší. i ona, pokud je vázána na tělo, vykonává některé práce za pomocí tělesných smyslů. Ale koná i úkony takové, při nichž pracuje úplně samostatně. A z toho právě je zřejmo, že je něčím vyšším, než smysly tělesné, a že je s to, aby obešla se i bez nich. Dokazuje to:
a) Vynalézavost ducha lidského v oboru věd přírodních. Smysly naše na př. vidí, kterak voda, uzavřená v pevné nádobě, když na ni působí teplo, má zvláštní sílu, jež je s to onu nádobu i roztrhnouti. Ony pozorují, že elektrická síla se nese rychlostí blesku po kovovém drátě. Toť vše. Ale těchto zjevů se uchopuje duch lidský, usuzuje a bádá, používá parní síly k pohonu strojů, pomocí elektřiny v okamžiku přenáší svou myšlenku do největších dálek. Duše lidská při takovýchto výzkumech na smyslech tělesných úplně nezávisle pracuje, a proto také na nich je úplně nezávislá.
b) Pozorujte dále duši, s jakou mocí se staví na odpor tělu a jeho žádostem. Turenne, francouzský maršál, pocítil jedenkráte v předvečer bitvy mimovolný strach. Než jakmile jej zpozoroval, si pravil: Ty se, kostro chvěješ? Co bys teprve činila, kdybys věděla, kam tě zítra povedu! - Kdo by v těchto slovech neviděl nezávislosti vůle lidské - a tedy i duše, ve které vůle má původ - na tělesném ústrojí?
c) Další důkaz této pravdy spočívá ve vlivu, který mají na duši zcela nehmotné pojmy pravdy, dobra a krásy. Jakmile se vůle lidská pro ně nadchne, pak ani největší utrpení, ba ani smrt, nejsou s to zmoci, aby se jich zřekla. Co příkladů této pravdy nám podávají dějiny. Vzpomeňme si jen na svaté mučedníky, umírající zcela dobrovolně pro víru svou... A Církev jich čítá na miliony! Komu by tu nebylo patrno, že příčinou této jejich statečnosti je princip na hmotě úplně nezávislý?
4. Z toho pak, že duše naše je bytost nehmotná, duchová, plyne dále, že může žíti i bez těla, že je nesmrtelná. - Ona by mohla přestati žíti, pouze kdyby Bůh sám tak chtěl. Ale může to Bůh učiniti? Nikoliv, neb pak by vstanul v rozporu sám s sebou a svými vlastnostmi. Proto musí duši zachovati na věky. Slyšte důkazy:
a) Člověk chce žíti, stále žíti, věčně žíti... Na co na př. pomýšlí rolník, jenž i v posledních letech svého života kypří neobdělanou zemi, staví dům, sází strom, z něhož ovoce trhati nebude? Chce si zachovati památku u svých potomků, chce, aby nezemřel celý. Tato touha po nesmrtelnosti je člověku vrozena, je mu Bohem samým dána, a proto ji Bůh splniti musí.
b) Totéž žádá člověku vrozený cit pro spravedlnost. Život lidský na této zemi je neustálým bojem mezi dobrem a zlem. Vrozený pak cit nám praví, že dobré musí býti odměněno, zlé musí býti potrestáno. Než, co se na světě děje? Spravedlivý bývá utiskován, kdežto bezbožný triumfuje. A tu že by měl se smrtí býti konec všemu u obou? Že by měli stejně skončiti vydřiduch, který jenom zlo páchal, a Milosrdná sestra, jež pouze dobro kolem sebe rozsévala? Vrozený nám cit pro spravedlnost se proti tomu vzpouzí a volá: Ne, není to možné; jednomu se dostane odplaty, druhému trestu na věčnosti. Tento cit do nás vložil Bůh a proto je nucen jej splniti.
c) Víra v nesmrtelnost duše je přirozenosti lidské vrozena. Že tomu je skutečně tak, dokazují dějiny všech starých národů. Oni svým mrtvým stavěli pomníky, na nichž nápisy tuto víru naznačují; dávali jim do hrobu oděv, skvosty, zbraně, nástroje, měli pro ně pohřební obřady... Činí něco takového zvíře? Stará se ono o hrob svých roditelů? Nikoliv. Kde se tedy v lidech vzala tato úcta? Oni ji prokazovali popelu svých předků, poněvadž vnitřní hlas jim pravil, že není s nimi úplně konec; poněvadž byli přesvědčeni, že smrt je pouhým přechodem k životu novému. Toto přesvědčení měli, ač v přírodě vše jenom umírati viděli, ač se jim pro jejich nepravosti bylo obávati trestů po smrti. Je to důkazem, že víra v nesmrtelnost je člověku vrozena samým Bohem - a tedy pravdiva.
5. Ale, namítne mi někdo, když člověk již pouhým rozumem svým může přijíti k poznání, že má duši nesmrtelnou, proč v ní mnozí nevěří, neb aspoň žijí, jako by v ní nevěřili? - Vinnou toho je, odpovídám, náboženská lhostejnost naší doby. Učený Angličan Robert Hall napsal: "Pohřbil jsem svůj materialismus v hrobě svého otce", t. j. přestal jsem býti nevěrcem následkem přemýšlení, k němuž mi zavdala podnět smrt mého otce. Než takto vážně jednají málokteří. Když ztratí otce, matku, sestru, důvěrného přítele, nakloní se na okamžik nad zející jícen věčnosti, aby pronikly temnotu, ve kterou je zahalena, ale záležitosti světské odvolávají ihned jejich pozornost k sobě, a oni tančí ve víru světa lehkomyslně dál.
Mělo by to, ó drazí, platiti také o nás? Probůh, jen to ne! My pamatujme stále, že máme duši, duši nesmrtelnou, a pracujme usilovně na její spáse.
Žádné komentáře:
Okomentovat