KOLEDA - KOLEDA
Na svátek sv. Štěpána
V své proslulé knize "o životě a smrti" švédský lékař protestant Axel Munthe zpytuje do velké hloubky své svědomí. Jak k stáru napolo slep, rozpomíná se v letohradě San Michele na Capri na své pestré lékařské osudy a těší se v potopě svého činorodého života na konec jenom tím, co dobrého v něm vykonal lidem i zvířatům. Utěšuje se hlavně proto, že na Božím soudě mu bude přímluvcem katolický světec - svatý František z Assisi, který zde na zemi miloval lidi i němou tvář. - Odkud se tento svatý jáhen učil takovým skutkům lásky? U vtělené Boží lásky, narozené v Betlemě a položené v jeslích. Měl v tom již svého druha předchůdce, prvního jáhna v Církvi a spolu prvomučedníka, sv. Štěpána, jehož svátek Církev těsně přidružila k Narození Páně. Bylo to již založen v jeho jáhenském úřadu, apoštoly jemu svěřeném, že byl hlasatelem vtělené Lásky a zároveň vykonavatelem její vůle: činiti dobré, zvláště chudým i nepřátelům.
Mešní evangelium (Mat. 23.) zaznamenává výčitku Páně bolestnou Jerusalemu, kamenujícímu dobré a spravedlivé, a epištola (Sk. 6, 8 - 10. a 7, 54 - 59.) vyňatá ze Skutkův apoštolských vypravuje dojímavé osudy života sv. Štěpána. Všichni je známe již z dětských let. Vždyť jako děti slyšeli jsme o tomto svatém jáhnu, vyvoleném od apoštolů spolu s jinými šesti, tedy počtu sedmi, aby jim byl pomocníkem v díle lásky. Představovali jsme si jej živě, jak chodil mezi vdovy, chudinu a její děti s košem a se džbánkem. - Štěpán se džbánem" byl jedinou nerozlučnou představou v naší duši, jak pln milosti a síly činil veliké divy v lidu. Viděli jsme ho pak s živou lítostí, kterak jej zlí svědkové, nastrojení od Židů, přepadli a odvlékli před veleradu, že prý bouří lid a mluví slova rouhavá proti svatému místu a zákonu. Ve vznícené obraznosti uzřeli jsme "tvář jeho jako tvář anděla", an stojí před soudem a skvěle se hájí. S rozhorlením vyslechli jsme i nespravedlivý rozsudek nad ním, znějící na ukamenování, a soucitně jsme ho provodili na bránu i s žalem prožívali s ním jeho těžké poslední chvíle, kdy v dešti kamení padl na kolena, modlil se za své nepřátele a odevzdával Bohu svou duši: "Pane Ježíši, přijmi ducha mého!"
Je přirozené, že se "Štěpán se džbánem", a to ještě tragicky rozbitým, nesmrtelně vryl v paměť všech křesťanů, zvláště v měkkou mysl Slovanů a jejich chudých dětí. A tak se stalo, že se posud na jeho svátek u nás ozývá zpěv koledujících dětí: "Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně?" Zpívají tuto i jiné vánoční koledy a prosí ve jménu narozeného Ježíše a jeho umučeného svatého jáhna o dárek.
Někdy shlukem okolností bývá koledování opravdu dojemné. Denní listy (Národní politika, 1936) vypravují o koledě, zpívané na chladné pražské dlažbě v ruchu spěchajících. Trochu ještě předčasně zazněla vánoční píseň v pražské ulici, zpívaná hošíkem asi šestiletým. Lidé chodící mimo, byli neteční k slabému dětskému hlásku. A tak hošík stál a zpíval jen jako sám pro sebe - koledu po koledě. Jakýs necita zavolal dokonce na dítě strážníka. Zjev policistův dítě, které mělo svědomí ještě čisté, nic nepolekal. Upřímně se mu zadívalo do očí, upřímně a dětsky odpovídalo na jeho otázku. "Co tady děláš?" "Zpívám o Ježíškovi." "Proč nejsi doma u maminky a u tatínka?" "Nemám maminku, a tatínek je doma se sestřičkou." "Co dělá tvůj tatínek?" Prosím nic. On říká, že není práce." "A to tě poslal na ulici?" "Ne, prosím. Ale tatínek mi říkal, že nebudeme mít stromeček, protože nemá peníze, aby jej koupil. Tak si chci na stromeček vydělat, aby k nám Ježíšek přišel. On prý tam, kde není stromeček, nechodí." Strážník zakročil, ne však úředně. "Na stromeček je ještě trochu brzy, chlapče, ale tu máš, schovej si to a na vánoce si stromeček kup!" V dětské ruce se octla pětikoruna, a ta v shluklém zástupu způsobila, že měl hošík za chvíli dost na stromeček i na vánoční nadílku na něj.
Právě k vánočním svátkům přituhuje zima, přibíhá k zahradám zvěř, stěhuje se k lidským příbytkům ptactvo a vztahují se prosící ruce chudých, dětí i četných dobročinných spolků, je zastupujících. Ve jménu Mistra svaté lásky a jeho svatých učedníků dejme! Veřejné koledování o vánocích a zvláště na den svatého Štěpána, pradávný to staročeský obyčej, i některých lidí - jsou to ještě Čechové s českým srdcem? - bohužel nedochází milosti, ano, bývý tu i tam po městech policejně zakazováno - pod záminkou obtěžování prý obecenstva. Jaké pak obtěžování? - to již by bylo obtíží sáhnouti do peněženky a dáti! Není nic lehčího pro toho, kdo má, ani radostnějšího. Dejme i přes zákaz! Každý dobrý skutek způsobuje ne jedinou, dvojnásobnou radost tomu, kdo bere, ale ještě více tomu, kdo dává.
Neboť blahoslavenější jest dáti nežli bráti.
Žádné komentáře:
Okomentovat