X. Bůh je nejvýš dobrotivý.
Sv. evangelium vypravuje, kterak jedenkráte Kristus Pán uzdravil deset malomocných. Když povážíme, že malomocenství je nemoc velice zlá a nezhojitelná, jsme nuceni uznati, že jim Ježíš Kristus prokázal dobrodiní nevýslovné. A přece pouze jeden z nich se navrátil hlasem, velikým velebě Boha, a mu díky činil (Luk. 17, 15.). - Drazí moji! I k nám je Bůh nejvýš dobrotivý: On jest pln lásky ke svým tvorům; všecko dobré máme od něho. A kde je naše vděčnost k Bohu? Uvažujme dnes: 1. o dobrotivosti Boží k nám; 2. jak velice mu za ni máme býti vděčni.
1. Bůh je pln lásky obzvláště k nám lidem.
a) On nám dal život. On nám také dává vše k životu potřebné. Za příbytek nám vykázal tuto zemi a vyzdobil ji pro nás tak, že její krása a nádhera plní úžasem kde které srdce vnímavé. On dává slunci svému svítiti a hřáti na naši zemi, svlažuje ji rosou a deštěm a činí ji úrodnou, abychom měli svůj chléb vezdejší. Vzduch, oheň, voda, rostliny, stromy s jejich rozmanitými a chutnými plody, živočichové na zemi, ve vodě i ve vzduchu, mají od Boha stanovený úkol nám skýtati pokrm, pomáhati nám při práci a nás při ní obveselovati. Kolik sil vložil Bůh do přírody, abychom jich mohli využitkovati ke svému dobru! Vzpomeňme si na př. na magnetismus, elektřinu, vodní sílu, sílu páry... Kolik pokladů uložil Bůh již před tisíci lety do lůna země k vůli lidem! Ložiska uhelná, solná, různé kovy, drahokamy jsou toho důkazem.
\bůh nás obohatil převelikými dary v našem nitru a jsou jimi na př. rozum schopný úžasných výkonů a vedení lidstva na cestě pokroku, ušlechtilé srdce nakloněné k lásce a obětavosti pro bližního. A nejsou i jednotlivé smysly našeho těla dary Božími? Co lidí se narodilo slepých, hluchých, němých, chromých, tisícerým způsobem zmrzačených!
A co teprve říci o darech nadpřirozených? Jsou vpravdě nevýslovné: Spasitelná vnuknutí, milosti, kterými nás Bůh zahrnuje každým dnem, každou chvílí našeho života; vedení nás po cestě ctnosti; síla, abychom odolali zlým útokům svých smyslů, svých náruživostí, svých duchovních nepřátel... Církev, jež je naší nejlepší matkou a archou naší spásy, sv. svátosti, jež nás zprošťují tíhy hříchů a nás posvěcují; nebeská blaženost, jež nám je zaslíbena... Oh, co dobrodiní! A jak velkých! A jak vzácných!
Věru: Všecko dání dobré a každý dar dokonalý jest s hůry, sestupuje od Otce světel (Jak. 1, 16.).
b) Než i věci, které se nám zdají odporné, jsou rovněž dary Božími. Oh, kdyby svět tuto pravdu chápal, oč pokojnější by byl na něm život! Býváme plni bolu, když jsme pomlouváni, uráženi, nespravedlivě trestáni, sklíčeni bídou, nemocí... Proti všem takovýmto domnělým zlům cítíme prudký odpor. Ale neprávem, neb nejsou to zla, nýbrž dobra. Nikdo z nás přece není bez hříchů, a tato protivenství jsou pouze prostředky, abychom se z nich již zde na zemi mohli káti. Máme dále prospívati ve ctnosti, a ctnost se utvrzuje v bojích životních. Síla v slabosti se zdokonaluje (2 Kor. 12, 9.). Jak krásný je úděl býti podobným Ježíši Kristu, býti s ním přibíjenu na kříž, snášeti pomluvy, pronásledování, nespravedlnosti a smrt z lásky k němu! Vším právem si Bohu stěžoval sv. František z Assisi v ten den, kdy na něj nedolehlo nějaké utrpení. Jeť i ono převelikým utrpením Božím!
2. Jediným tedy pravým dobrodincem naším je Bůh. Je-li však neslušností nepoděkovati člověku, když nám prokáže dobrodiní, oč ohavnější by byla nevděčnost k Bohu! Ale co my?
a) Právě jeho dobrodiní zneužíváme ke hříchům. jednáme jako chuďas, jenž prosí boháče o almužnu, a když ji obdrží, koupí si za ni zbraň a namíří jí na hruď svého dobrodince. Kdyby nám Bůh byl nedal oči, neproviňovali bychom se tolika pohledy nečistými; kdyby nám nedal uši, nenaslouchali bychom tak ochotně pomluvám, na cti utrháním, nestoudným rozhovorům; kdyby nám nedal jazyka, neproviňovali bychom se tolik lží, klením a rouháním. Kdyby nás byl nemocí připoutal na lůžko bolestí, nezneužívali bychom svého těla a nekráčeli tak často po cestách nepravosti. Zkrátka pak, kdyby nám Bůh byl nedal život, nevolali bychom svými hříchy, že chybil, když nás stvořil. To je náš vděk k Bohu!
Abychom si tuto svoji špatnost ještě lépe uvědomili, vzpomeňme si na rozhovor proroka Nathana s králem Davidem, když se tento nevděčník dopustil velmi těžkého hříchu. prorok vstoupil do královského paláce, rozhlížel se kolem, podivoval se nádheře v něm a pak se tázal: Rci mi, ó Davide, kdo ti dal tento překrásný palác? Je snad dědictvím po tvém otci? - Kde pak! Můj otec byl chudým pastýřem; tento palác mi dal Bůh, jenž zapudil Saula, mne učinil králem israelským. - A tento královský purpur, jímž jsi přioděn, tuto korunu, toto žezlo ti snad dal některý z tvých příbuzných? - Oh, příbuzní! Ti jsou všichni pastýři, jako jsem jím byl i já. To vše mám od Boha. - I tys byl pastýřem? Snad ne oním, jenž krotil medvědy a lvy, jenž přemohl obra Goliáše? - Ano, já jsem to byl; ale ona síla nebyla má; tu jsem dostal od Boha a skrze ni činil divy. - A tu mu Nathan přísným hlasem děl: A přece jsi proti Bohu zhřešil? Moci, kterou ti Bůh dal, jsi zneužil k tomu, abys ho těžce urazil? - David pak uznal svou vinu, propukl v hořké slzy a činil těžké pokání, které mu prorok uložil. - Oh, drzí moji, uznejme i my svůj dosavadní nevděk k Bohu za dobrodiní, která nám tak hojně prokazuje, kajme se z něho a pro budoucnost milujme Boha, neboť on první miloval nás (1 Jan 4, 19.)! Poněvadž pak láska skutky se projevuje, dokažme mu svou lásku a vděčnost plněním jeho svaté vůle!
b) Přestaňma reptati, když něco odporného na nás dolehne! Pamatujme, že i bolesti přichází od Boha, který nás miluje, a který zármutek proměňuje v radost. Volejme tu se sv. Jobem (Job 2, 10.): Jestliže dobré věci brali jsme z ruky Boží, zlých proč bychom nepřijímali?
c) Posléze vědouce, že dobrotivý Bůh vládne nad námi, ničeho se nebojme a odložme příliš úzkostlivou péči o věci pozemské! Až doposavad se o nás staral Bůh, zdaliž se tentýž Bůh i v budoucnosti o nás starati nebude? Bohu se tedy poroučejme, na Boha spoléhejme, v Boží lásku a dobrotu důvěřujme. Jeť on dobrotivým Otcem naším, a nikdy se nad námi nezapomene. Může zapomnít na dítko své žena? A byť i ona zapomněla, já přece nezapomenu tě (Is. 49, 15.)! Nevíme sice, co nás již zítra potkati může, ale proto přece buďme beze strachu, poněvadž i zítra budeme v otcovsky dobrotivé ruce Boží. Čiňme, co nám činiti náleží, ostatní pak vše poručme Bohu. On nám zde i na onom světě dá to nejlepší, jen když si toho zasloužíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat