RADOST V PÁNU.
Třetí neděle adventní.
Kdo by ze svatého čtení dnešní mše ani slova neznal a jen by zevně vnímal radostnější její ráz, jevící se něžnou růžovou barvou mešních rouch, již z toho by vytušil smysl dnešních služeb Božích - růžovou radost.
A tak jest tomu v pravdě. Hned první slovo vstupní modlitby "gaudete" - "radujte se" vyjadřuje nejen obsah posvátného čtení, ale dává i jméno této neděli "Gaudete".
Plně tuto radost vyslovuje epištola, a z ní právě jsou vyňata i slova vstupu. "Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se! Vlídnost vaše budiž známa všem lidem. Pán blízko jest." Vybízí tedy apoštol Pavel své věřící ve Filippech, ovšem i nás, k ustavičné radosti, nikdy neutuchající, která vyvěrá z blízkosti Páně, to jest z láskyplného spojení s Kristem. - Jeť to radost, která si v žádné tísni nepřipustí úzkostlivosti, co a jak bude, vždyť všecky naše potřeby ustavičně se podávají ve známost blízkému dobrému Bohu: "O nic nepečujte úzkostlivě", připomíná epištola dále, "nýbrž ve všem žádosti vaše přicházejtež Bohu ve známost modlitbou s díkůčiněním!" - Jest to radost, kotvící v pokoji Božím ve hlubinách bezpečnosti duše, totiž v jejím dobrém svědomí: "Pokoj Boží, který převyšuje všecko pomyšlení, ochrání srdce vaše i myšlenky vaše v Kristu Ježíši."
Takovéto radosti nezná, nemá a nemůže dáti svět. V tom nám dává za pravdu svaté evangelium. Vizme jeho očima židovskou veleradu, lidi znepokojené blízkým příchodem Páně. Také oni, jako Jan Předchůdce, měli již Ježíše na blízku, neznali však radosti, neboť neměli dobrého svědomí. Proto posílají z Jerusalema kněze a levity na poušť k Janovi; ti se však v svém nepokoji stále jen vyptávají, nedocházejíce pro svou malou neb nijakou víru žádného uspokojení. "Ty, kdo jsi," táží se Jana. "I vyznal a nezapřel a vyznal: Já nejsem Kristus." A stíhají ho dále rozčilenými otázkami, co že tedy jest, zda Eliáš či vůbec prorok a proč se opovažuje křtíti? Nadarmo je Jan činí pozorny, že jest jen předslaným hlasatelem připraviti jemu cestu, že Mesiáš jest již sám blízko, ano, že již stojí prostřed nich, a oni ho neznají - vše marně. Vracejí se z Betanie u Jordánu do Jerusalema v nejistotách nevěry, jak přišli...
Kterak dychtí i nynější svět po radosti, ač tone v záplavě svých radostí, jak prahne po pravé "růžové radosti"! A přec nechce slyšeti ono nebeské slovo "gaudete"; nerozumí mu, protože nevěří, že "Pán blízko jest"; blízko jest u člověka, jen se k němu niterně, s nadějí, věrou a láskou v duši přiblížiti, s ním se spojiti a tak zakusiti nebeského štěstí v pokoji Božím, který převyšuje všecko pomyšlení a ochraňuje srdce i myšlenky v bezpečnosti.
Denními listy se kmitla (před II: svět. válkou) roztodivná zpráva, že někteří milionáři zamýšlejí odplouti na nějaký daleký, osamělý ostrov v moři. Celá skupina anglických a amerických bohatců, asi padesát mužů a žen, opustí prý svět, opatřený všemi vymoženostmi vzdělanosti, a usadí se daleko od ní na místě, vzdáleném všeho ruchu osvěty. V čele jich je v Anglii známý major E. Tirelle Bahl, jeden z nejpřednějších peněžních velmožů londýnského vnitřního města, City. Ostrov, kde nynější milionáři, zklamaní vzdělaností, budou rybařit a hospodařit, zakoupí i do svého majetku. Proč to činí? V rozpravě s novináři prohlásil major Tirelle, že stále hrozící válka, šíleně stoupající daně a nepřetržité společenské spory tak jim rozrušují čivy, že pokoj a klid, tudíž i štěstí, jest nyní možno jen daleko mimo nynější lidskou vzdělanou společnost.
Přejeme jim všeho nejlepšího na cestu, opravdu-li ji podniknou. Ale nezklamou se také tam? Nezanesou rozumový kaz a mravní nákazu i na místo své žádoucí radosti? Radosti, pokoje, štěstí nutno hledati nikoli v daleku, na odlehlých zemích neb mořích, ale hned u sebe uvnitř v duši. Vždyť ty záležejí v tom, že člověk prostý i vzdělaný žije v nejbližší blízkosti se svým Bohem, a je-li nadto katolickým křesťanem, s Bohem přítomným v nejsvětější Svátosti, podle zaslíbení: "A aj, já jsem s vámi po všechny dni až do skonání světa." (Mat. 28, 20.) Tak v nesmrtelné duši vykvétá "růžová radost", růže radosti. Daří se v lidech všech zemských pásů i všech pozemských časů a její květ neopadá, neboť jest takové povahy jako nesmrtelný duch sám, pokud jest s Bohem spojen. A kvete nejen za časů klidných a pokojných, ale i za ledu a mrazu bouřlivých dobových vánic, podobná oné růži vánoční, z nížto "kvítek vykvet´ nám". Proč bychom se tedy my věřící křesťané vydávali na útěk do dalekých krajů? My nemusíme utíkati ze světa a také z něho neutečeme, byť se řítil v trosky.
Náš klid je v nás v blízkosti Páně. Víme, když jest nejhůř, Bůh jest nejblíž. My zajisté s důvěrou přijímáme slovo proroka Isaiáše (Is. 35, 4.), které platí netoliko o prvním, nýbrž i o druhém příchodu Páně a které nám Církev opakuje v modlitbě ke dnešnímu přijímání:
"Rcete malomyslným, posilněte se a nebojte se; aj, Bůh náš přijde a spasí nás."
Žádné komentáře:
Okomentovat