Když umřel arcibiskup kanterburský Theobald, král žádal, aby jeho nástupcem byl zvolen Tomáš. Ten se zdráhal, ale nic mu to nepomohlo. Avšak naděje královy v nového arcibiskupa zklamaly.
Pokud Tomáš byl kancléřem, hájil výsad koruny i proti Církvi. Když se stal arcibiskupem, hájil právo církevní i proti králi samému. To byl počátek roztržky mezi králem a arcibiskupem.
Když na říšském sněmu v Klarendonu měla býti zmařena veškerá pravomoc Církve katolické, arcibiskup nesvolil. Jindřich II. pohnal ho na soud, zbavil jej jmění a dal ho prohlásiti za velezrádce. Tomáš odvolal se k papeži a uprchl ze země.
Po dlouhém vyjednávání bylo Tomášovi dovoleno, aby se vrátil do Anglie. Učinil tak, ale nepřestal hájiti práv církevních. Proto jeho nepřátelé štvali krále proti němu. Tu zvolal král: "Jedl chléb můj a pošlapal mne nohama. není nikoho, kdo by pomstil hanby mé na tom knězi?" Slova ta slyšeli čtyři normanští rytíři a ihned odešli k arcibiskupovi a žádali, aby zrušil církevní tresty. Když rozhodně odepřel, odešli, sebrali tlupu oděnců a vrazili znovu do arcibiskupského domu. Přátelé nutili Tomáše, aby se uchýlil do chrámu v naději, že tam bude životem jist. Avšak i tam se vedrali spiklenci a křičeli: "Kde je zrádce?" Když nikdo neodpověděl, volal jeden z nich: "Kde jest arcibiskup?" Tu povstal Tomáš a řekl: "Arcibiskup jsem já, ale nikoli zrádce. Jsem hotov prolíti krev svou pro Boha a Církev jeho, abych krví svou zjednal Církvi svobodu a pokoj." Vrhli se naň, aby jej vyvlekli z chrámu. Když se zachytil sloupu, byl třemi ranami usmrcen.
Král se lekl tohoto činu, podrobil se církevnímu trestu a smířil se s Církví.
Žádné komentáře:
Okomentovat