XI. Bůh je nejvýš shovívavý
Bůh nechce smrti hříšníka, nýbrž aby se obrátil a živ byl (Ez. 18, 27.). Těmito slovy uvádí nám Písmo svaté na paměť, že Bůh hříšníka netrestá hned, ale mu shovívá, t. j. dává mu čas a prostředky, aby se ve hříších svých poznal, činil pokání a tak došel věčné spásy. Shovívavost, toť další vlastnost Boží. My pak, drazí moji, se o ní dnes poněkud blíže poučíme.
1. Předem tu kladu otázku: Kteří as lidé jsou zde na zemi nejnešťastnější? Jsou to snad ti, kteří úpějí v žalářích, trpí hlad, jsou nemocni, snášejí trpká protivenství? Nikoliv, poněvadž všichni ti lidé trpí pouze krátký čas, a jen když chtějí a jsou hodni, jsou přáteli Božími, který jim pozemské utrpení brzo změní v nevýslovnou a věčnou radost. Ne, nejnešťastnějšími lidmi jsou ubozí hříšníci. Jejich duše totiž je na tom mnohem hůře, než tělo lidí velmi těžce nemocných. Jsou předmětem nenávisti Boží, a když by takto zemřeli, bylo by údělem jejich věčné a děsné zavržení. A právě s těmito nešťastníky má Bůh slitování a chce jim z jejich neštěstí pomoci. A jak jim svou slitovnost projevuje?
a) Netrestá jich hned po spáchaném hříchu, ale popřává jim času k polepšení. Představte si, že by vás někdo zúmyslně udeřil do tváře: Necítili byste mocné pokušení ránu onu mu ihned oplatiti? A kdyby vás přítel den ze dne urážel, přesto že mu vše dobré prokazujete, neztratili byste konečně, byť byste byli sebe mírnější, trpělivost? A hle: Veliký, nejvýš svatý Bůh, před nímž andělé v nebesích v úctě se koří, je od milionů hříšníků denně, každou hodinu, ba v každém okamžiku urážen. Lidé, kteří proti němu jsou mnohem nepatrnější, než proti člověku nejubožejší živočich, mu metají do tváře urážku jednu za druhou, stále větší a větší. Rouhají se jeho svatému jménu, jsou plni krádeží, smilstva, lží, vražd a loupeží, zkrátka opovážlivě přestupují všechna jeho přikázání a urážejí ho , které jeho božské Srdce má v největší ošklivosti. A Bůh? Jenom chtíti, a v okamžiku by všichni tito hanebníci řítili do pekla. Ale Bůh jich netrestá, dává si jejich urážky líbiti často po 10, 20, 50 let. Rozpomeňme se jen na potopu světa. Veškeré lidské pokolení se od Boha odvrátilo, Bůh nemoha se již déle dívati na nepravosti lidské, ustanovil zahladiti je potopou. Ale i tu popřál jim času ku pokání. Přikázal totiž Noemovi stavěti koráb, což trvalo plných sto let, by oni hříšníci ustavičně měli na očích, co je očekává, a zároveň i dosti času, aby se ze hříchů svých káli, k Bohu obrátili a ušli předpověděným trestům. - Vizme dále, jakou trpělivost měl Bůh s egyptským Faraonem. Jakých divů natvořil, aby obměkčena byla jeho zatvrzelost? Takřka celou přírodu převrátil před jeho očima, a jestliže konečně v Rudém moři s vojskem svým přece zahynul, stalo se to jen proto, že se tam ve slepé své náruživosti sám uvrhl. - Vizme miliony pohanů, kteří jediným pravým Bohem až doposud pohrdají a ve tmách modloslužebnosti vězí. Patřme na dlouhé řady bludařů, kteří navzdor pravému učení Božímu koukol bludů kolem sebe rozsévají. Pohlédněme i na nezdárné a mrtvé údy Církve katolické, již sice na křtu sv. přislíbili, že po všechen čas života svého učení Ježíšovo vyznávati a dle něho žíti budou, ale nyní z toho nic nečiní, ba naopak po hříšných cestách chodí a život nekřesťanský a bohoprázdný vedou... Nemohl by Bůh jich všech ihned vyhladiti a zatratiti? Oh, ano, ale on toho nejen nečiní,
b) nýbrž sám hříšníkům dává prostředky, aby se obrátili, ba docela sám je ku pokání volá. Spěje za nimi jako dobrý pastýř za ztracenou ovečkou. Nepopřává jim v srdci žádného pokoje, klepe na srdce jejich ustavičně svou milostí a takřka je prosí: Ovečko má, ovečko má, vrať se ke mně! - Ve městě Lyonu šel kněz s velebnou Svátostí k nemocnému. Před ním kráčel nevěrec, tonoucí celý ve hříších. Když spatřil, kdo se za ním ubírá, hrubě zaklel a aby se Bohu ve svátosti vyhnul, zabočil do ulice vedlejší. Ale tam právě ubíral se i kněz opět za ním. Hněvem jsa celý bez sebe, veběhl do jednoho domu, ale právě do toho, do kterého i kněze vedla cesta. Klepe na první dveře, které se mu namanuly, a vstupuje dovnitř než kněz za ním i tam. Byl to právě příbytek nemocného, kterého šel zaopatřit sv. svátostmi. Nevěrec nad tím užasl, byl nucen uznati, že to nebyla žádná pouhá náhoda, a zatvrzelost jeho byla přemožena... Padl na kolena před Kristem. Láska Spasitelova, jenž spěl za ním, i když mu utéci hleděl, hnula jeho srdcem: vyzpovídal se a vedl život lepší. Bůh nás k sobě volá tu štěstím, kterého nám popřává; zachází s námi jako matka se vzdorovitým kojencem: místo aby křičící dítě potrestala, přitlačí je ještě více ke svým prsům a konejší je, až se upokojí. Tu opět nás vyhledává utrpením. Na marnotratného syna z evangelia poslal bídu a tak jej přivedl zpět do náručí jeho zarmouceného otce. Francouzský básník Francois Copée žil prostopášně. Bůh na něho dopustil nemoc, on šel do sebe, obrátil se k Bohu a svou nemoc si pochvaloval tak, že napsal knihu básní "Zlaté utrpení".
2. A my, ó drazí moji?
a) Jak často, přečasto jsme zhřešili, a Bůh nás přece snášel a snáší dosud! Bůh viděl hříchy naše, ktarých jsme se dopustili, a vidí nás ve mnohých hříších dosud pohroužené. Mohl nás dávno, hned po prvním spáchaném hříchu, do věčného utrpení zavrhnouti, ale neučinil toho. Shovívavě nás snáší, ba dává slunci svému svítiti nad námi jako nad lidmi hodnými. Zachází s námi tak, jako zahradník ze sv. evangelia s neúrodným stromem fíkovým. Pán na něm nenalezl žádného ovoce, a proto přikázal, aby ihned byl vyťat. Než zahradník se za něj přimlouval, řka: Pane, ponechejž ho i tohoto roku, až jej okopám a ohnojím, snad potom ponese ovoce (Luk. 13, 8.). Ale můžeme spoléhati na tuto přímluvu stále, a že jí bude vyhověno pokaždé?
b) Prorok Jonáš kráčel hříšným městem Ninivem a volal: "ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno." Ninivetští poznali se ve hříších svých a činili pokání. Zachovali tak sebe i město své. - Nad jiným městem lkal Syn Boží: "Jerusaleme, Jerusaleme, kolikrát jsem chtěl shromážditi syny tvé, jako slepice shromažďuje pod křídla kuřátka svá, a nechtěl jsi." Kolik proroků Jerusalemští zabili, kolikráte od Boha odpadli! Bůh netrestal hned, dával čas Jerusalemu, aby se polepšil. Syna svého konečně poslal, ten činil zázraky veliké a nesčíslné v nešťastném tom městě; učení božské plynulo z jeho úst; láska plála mu z očí... Ale Jerusalem se nepolepšil, ale naopak samého Syna Božího na kříž přibil. Bůh shovíval dlouho... Než konečně nadešla hodina trestu, a Jerusalem propadl zkáze.
Drazí moji! K oběma městům, Ninive i Jerusalemu, byl Bůh shovívavý. Ale jak nestejný byl jejich osud! Proč? Protože Ninive se obrátilo, kdežto Jerusalem zůstal zatvrzelým, až Bůh ukázal, že je nejen shovívavý, ale také spravedlivý, a že zlé trestá. - A kterého z těchto dvou měst osud stihne nás? Chceme-li, aby nám Bůh byl milosrdným, jako byl městu Ninive, kajme se i my, jako to učinilo ono, ihned ze hříchů svých, neb nevíme, zda míra shovívavosti Boží s námi již není vyčerpána.
Žádné komentáře:
Okomentovat