Bůh, jak dí Písmo svaté, stvořil člověka k obrazu a podobenství svému. Když však jej pozorujeme, kterak se rodí na svět s pláčem, kterak v životě svém přes chvíli k nebi volá: "Smiluj se nade mnou, ó Bože (Ž. 50, 3.)", jsme nuceni se tázati: To že je ten obraz Boha nejvýš dokonalého a svrchovaně blaženého? jak vysvětliti tuto nesrovnalost? není to možno jinak, než hříchem dědičným, kterého naši prarodiče Adam a Eva v ráji se dopustili, a který jsme my po nich i s jeho smutnými následky zdědili. Uvažujme dnes 1. že hřích dědičný jest; 2. jak na nás přešel; 3. jaký je následkem něho náš stav.
1. Hřích dědičný jest. - Potvrzuje nám to:
a) Náš rozum. - Když jen poněkud pozorujeme sami sebe, vidíme, jako by nad námi spočívalo jakési prokletí.
Jsme totiž ochromeni na rozumu. - Rozum náš je zahalen hustými mlhami, touží po vědění, ale co námahy mu dá, než odkryje zrnko pravdy. Cosi pak nám v nitru našem praví: Ne, s takto zatemnělým rozumem lidé na počátku stvořeni nebili!
Jsme ochromeni na své vůli. - Ta je nakloněna ke zlému tak, že hřích se stal druhou přirozeností lidskou. Ctíme a milujeme dobro, ale pášeme zlo. Však i příslovím se stalo: "Hřešiti je lidské!" A s takovouto hříšnou duší že by byl člověk vyšel z rukou Stvořitelových, když žalmista ho opěvá, že Bůh ho učinil bezmála rovným andělu (Ž. 8, 6.)?
Údělem člověka na zemi je utrpení, které ho takřka ustavičně skličuje. Ale kterak vysvětliti bolest na světě, když jej Bůh stvořil z lásky, a když viděl, že vše, co stvořil, bylo dobré (Gen. 1, 31.)?
A smrt? - Který umělec, jenž vynaložil všechny síly duševní, aby vytvořil arcidílo svého života, by je bez důvodu vydal zkáze? A Bůh by tak učiniti měl?
Ne, nebyl to Bůh, jenž člověka v takto nedokonalém stavu stvořil, ale člověk sám se do něho uvrhl - hříchem!
b) Jsoucnost hříchu dědičného dokazuje ústní podání všech národů. celý starověk, vida stav člověka na zemi, tušil v něm nějaké tajemství. věřil v jakési porušení prvotního záměru, který s ním mělo nebe, a to následkem neznámého provinění. Cicero vyjadřuje tyto staré tradice slovy: Nezrodili jsme se v tomto bídném stavu, v němž se nalézáme; příčinou něho je nějaké veliké provinění, spáchané v minulosti. - Člověk si také uchoval v hloubi duše vtisknutou vzpomínku na bývalý blažený život v ráji. Ústní podání všech národů tuto dobu nazývá věkem zlatým. V onom věku prý lidé žili bezstarostně, bez práce a trudu, a po smrti se stávali duchy nebeskými. Ale tu považte: Člověk si nemůže vzpomínati na nic, co nikdy neviděl, neb o tom neslyšel. Proto vším právem říci mohl básník: "Člověk je padlý bůh, vzpomínající si na nebe."
c) Písmo svaté hlásá pravdu o hříchu dědičném: "V nepravosti jsem se zrodil, a v hříchu počala mne moje matka (Ž. 50, 7.)." - Veliký trpitel Job naříká, že každý člověk, který se narodí, má na sobě nečistotu takovou, že ho od ní nemůže očistiti nikdo jiný, než Bůh (Job 14, 4.). - Sv. Pavel pak píše: "Jako skrze jednoho člověka hřích přišel na tento svět a skrze hřích smrt, tak na všecky lidi smrt přišla, poněvadž v něm všichni zhřešili (Řím. 5, 12.)." - Všichni Otcové církevní jednohlasně potvrzují tuto pravdu... Církev katolická uděluje dítkám křest svatý a stíhá kletbou toho, kdo by se odvážil popírati přenesení hříchu Adamova na veškeré jeho potomky.
2. Jak na nás přešel? - Někdo řekne: Jak jsme se mohli dopustiti tohoto hříchu, když jsme se ještě ani nenarodili? - Ale kdo tvrdí, že jsme se ho dopustili my? Církev nikdy ne. Ona toliko praví, že tento hřích je na nás, ale ne z nás. A v tom je veliký rozdíl! Představte si malíře, který by z neopatrnosti z okna ve vyšším poschodí upustil na ulici nádobu s barvou. Dejme tomu, že byste právě kráčeli kolem a barvou tou byli politi. Barva by byla na vás, ale ne vaší vinou. Podobně tomu je s hříchem Adamovým. Ač není z nás, přece je na nás, jsme jeho oběti.
A jak na nás přešel? - Je to tajemství. Stalo se to as tak, jako když otec rozplýtvá bohatý majetek; odnesou to všecky dítky, jež tím přijdou o dědictví; jako duševní i tělesné vady z rodičů přecházejí na dítky. Vizte pramen, z něhož vodovod vede vodu do města, do čerpadel veřejných i soukromých domů. Voda je čistá a dobrá nejen v pramenu, ale i v celém městě. Tu však si představte zlého člověka, který by onen pramen otrávil. Rcete, bude tu voda v čerpadlech ještě tak čistá a dobrá, jako dříve? Nikoliv, bude otrávena všecka, poněvadž všecka pochází z onoho pramene. Podobně z Adama pochází veškeré pokolení lidské, a hříchem jeho jsme jaksi otráveni i my; místo lehké práce stala se údělem naším lopota, místo kvetoucího zdraví na nás dolehly nemoci, místo nesmrtelnosti zaujala smrt; skrze hřích smrt (Řím. 5, 12.). Rozum náš, dříve převelice bystrý, byl zatemněn, vůle, která jenom dobro chtěla, byla oslabena a naklonila se ke zlému. Milost posvěcující byla ztracena, s ní pak právo na nebe, a my se rodíme na tento svět v nemilosti Boží. Synové hněvu jsme (Ef. 2, 3.).
3. Jaký je nynější náš stav? - Jací nyní jsme, činíme Tvůrci svému čest, či nikoliv? Když povážíme, krerak i takto neskonale převyšujeme všechny tvory pozemské, zajisté ano. Či bylo by snad lépe, kdybychom se byli vůbec nezrodili? Jeden básník na to odpovídá:
"Nechť jsem ochromený, dnou stižený, zmrzačen,
jen, když žiji, dosti na tom, já jsem spokojen."
Než, když i nynější stav náš je dobrý, proč říkati, že nás hřích dědičný poškodil? - Představte si dva lodi stejně zámožné. Jeden z nich neočekávaně zdědil slušné dědictví; nemá starosti o zítřek, není mu těžce pracovati, je spokojen. Druhý byl králem velké země a vedl život královský. Byl však s trůnu sesazen, do vyhnanství vypuzen, s příjmy je mu počítati. Zkrátka je ve svém novém postavení nešťasten. Proč? Zajisté ne z té příčiny, čím jest; vždyť i jeho soused je spokojen, ač žije v týž majetkových poměrech! On je nešťasten proto, že není, čím byl a čím býti měl. On se nalézá ve stavu pádu.
Další příklad: Unavený dělník se položí na zem, aby si odpočinul. Druhý je vzduchoplavcem, který se s aeroplanem sřítí na zem. Oba jsou ve stejném položení, a přece je jeden šťasten, kdežto druhý nikoliv. Proč? Protože ho stihl pád.
Podobně my jsme padli s výše, a nynější náš stav, třebas nebyl sám v sobě špatný, je jím přece, porovnáme-li jej s tím, jaký by býti mohl. Jsme nešťastní vzduchoplavci, jsme ve stavu pádu.
Jediná Maria Panna byla bez poskvrny hříchu prvotního počata. Stalo se tak ze zvláštní výsady pro zásluhy Ježíše Krista. je z toho patrno, že Maria Panna je ze všech stvořených bytostí Pánu Bohu nejmilejší, a že její přímluva je u něho nejmocnější. Modlívejme se k ní tedy pobožně, aby naše prosby svým orodováním u Boha podporovala a nás po skončené pouti pozemské uvedla do toho nebe, které jsme hříchem Adamovým ztratili, ale které nám Ježíš Kristus ve své neskonalé lásce svým utrpením a svou smrtí opět otevřel.
Žádné komentáře:
Okomentovat