Slýchával jsem od starého kněze: "Chcete-li poznati, jakou víru mají vaši osadníci, podívejte se, jak se chovají při mši svaté." Měl pravdu. Snad nikde nebylo třeba tak hluboké víry jako na Kalvarii a u katolického oltáře; na Kalvarii, kde byla sloužena první mše svatá, a u oltáře, kde se kalvarská oběť opakuje. Plným právem začíná proto jedna kostelní píseň slovy:
"Pozdvihni se, duše, z prachu,
zaleť k rajským končinám!"
Proč? Protože teprve víra nám prozrazuje tajemství, jaké se děje na oltáři. Proto nedělní mše svatá je neklamným barometrem víry. "Chcete-li poznati, jakou víru mají vaši osadníci, podívejte se, jak se chovají při mši svaté!"
Uposlechl jsem rady tohoto zkušeného kněze, a víte, co mi tento pohled pověděl? Mnoho katolíků nechápe, nerozumí mši svaté; proto je jim dlouhá, proto se při ní nudí. A nebývají to jenom malé děti; i mnohým dospělým je mše svatá nepochopeným tajemstvím.
Abych vám usnadnil nedělní povinnost, abyste s větší radostí přicházeli do domu Božího, chci k vám dnes promluviti o mši svaté. nebude to ovšem v jednom kázání, věnuji této důležité věci několik nedělí. přicházejte pilně, nevynechejte žádnou část, abyste si odnesli ucelený obrázek. Dnes si všimneme počátku mše svaté, říkáme mu stupní modlitba, protože kněz ji koná pod stupni oltářními.
Kněz přichází k oltáři. Jest oblečen v posvátné roucho, které mívá různou barvu podle toho, jaký je právě svátek. v bílé barvě slouží mši svatou, je-li svátek Boží: na př. vánoce, velikonoce, Srdce Páně a podobně; bílou barvu má také, je-li toho dne svátek Panny Marie, svátek některého anděla nebo památka světce, který nezemřel smrtí mučednickou, na př. sv. Josefa, sv. Terezie Ježíškovy a pod.
V červené barvě, v barvě prolité krve, slouží kněz, kdykoli je svátek některého mučedníka, na př. sv. Václava nebo sv. Jana Nepomuckého. Červené roucho má také kněz na svátky svatodušní, protože Duch svatý sestoupil v podobě ohnivých, červených jazyků. Fialová barva byla vždy znamením pokání; proto ve fialové barvě slouží se mše svatá v době adventní a svatopostní, též o křížových dnech, kdy prosíme za polní úrodu, a kdykoli si připomínáme svoji hříšnost.
Každá neděle má nám býti vzpomínkou na věčný den odpočinku, který nás čeká v nebesích. Proto v obyčejnou neděli slouží se mše svatá v barvě zelené, v barvě radostné naděje. bylo to pro Noema krásným znamením, když po dlouhé potopě vrátila se k němu holubička a přinesla v zobáčku zelenou ratolístku. Každá neděle je nám takřka takovou holubičkou, která nám přináší pozdrav od nebeského Otce.
Černé barvy užívá kněz na Veliký pátek nebo při mši svaté za zemřelé, ale dny, kdy je černá barva dovolena, jsou knězi určeny církevními předpisy. proto se zbytečně rozčilujete a zlobíte, nemůže-li vám kněz vyhověti a sloužiti v černé barvě, kdykoli byste si přáli.
Kněz přijde tedy k oltáři a připraví si všechno ke mši svaté: doprostřed postaví kalich, v mešní knize si najde mši svatou, která na ten den připadá, ale hned nezačíná. Protestant Jörgensen byl ještě před svým obrácením na mši svaté. S napětím pozoroval kněze; viděl, jak otevřel mešní knihu, ale nezačínal. Sestoupil co nejníže a hluboce se poklonil. Tehdy tomu ještě nerozuměl, teprve později pochopil hluboký smysl tohoto obřadu.
Mše svatá jest úkonem posvátným, proto se sluší, aby ji kněz začal připravovat modlitbou. Sestupuje tedy až pod stupně oltářní a hluboce se sklání před Bohem, kterému chce přinést oběť. Počíná znamením svatého kříže a slovy: "Přistoupím k oltáři Božímu, k Bohu, který byl mou radostí od mého mládí." Potom odříkává spolu s ministranty jeden ze žalmů, jehož základní myšlenka je velice hluboká. Žalmista prosí Boha za ochranu; proto volá k němu pln důvěry: "Ty jsi, Bože, moje síla! Proč jsi mne tedy opustil? A proč mám chodit smuten, když mne souží můj nepřítel?" Kněz zná svoji slabost, ví proto dobře, že by se sám neubránil, ale zná také nekonečnou Boží sílu, proto dodává: "sešli svoje světlo a svoji pravdu! Ty mne povedou a ty mne uvedou na tvoji svatou horu a do tvých stánků." Tuto modlitbu končí slovy: "Vejdu k oltáři Božímu, k Bohu, který byl mou radostí od mého mládí."
V tu chvíli vzpomíná si kněz, že k Bohu smí přistoupiti jenom duše úplně čistá. I kněz je člověkem, člověkem hříšným; i o něm platí slovo apoštola Jana: "Řekneme-li, že hříchu nemáme, sami sebe klameme, a pravdy v nás není" (I. Jan 1, 8.). Proto každý kněz, ať je papežem či jenom prostým farářem, sklání se hluboce před oltářem, spíná prosebně ruce a modlí se: "Vyznávám se Bohu všemohoucímu, Marii jeho důstojné Matce, sv. Michaeli archandělu, sv. Janu Křtiteli, sv. apoštolům Petru a Pavlu, všem svatým a vám, bratři, že jsem zhřešil, myšlením, řečí a skutkem." Bije se kajícně v prsa a volá: "mou vinou, mou vinou, mou největší vinou." Ale neztrácí odvahy, nekonečné Boží milosrdenství je mu zárukou, že zase dojde odpuštění.
Teprve po této kající modlitbě odvažuje se kněz k oltáři. Odprosil již Pána Boha, ale vzpomínka na spáchané hříchy provází ho přece ustavičně. Vystupuje po stupních oltářních, ale při tom se modlí: "Odejmi od nás, prosíme, Hospodine, naše nepravosti, abychom byli hodni vejíti s čistým srdcem k tvému oltáři. Skrze Krista, Pána našeho."
Zatím došel kněz až doprostřed oltáře, kde jsou v posvěceném kameni uloženy ostatky svatých mučedníků. Tam se zastavuje, spíná ruce, líbá posvátný kámen a vroucí modlitbou obrací se k těmto miláčkům Božím. Při tom říká: "Prosíme tě, Pane, pro zásluhy tvých svatých, jejichž ostatky jsou v tomto oltáři, a pro zásluhy všech ostatních světců, abys mi ráčil prominouti všechny moje hříchy." Tím končí příprava, hned po tom začíná vlastní mše svatá, o té vám povím až příště.
Čemu nás učí stupňová modlitba? Jsou to hlavně dvě myšlenky, které nám církev připomíná: pokání a důvěra v přímluvu svatých.
Pokání! přicházíme před oltář nekonečně svatého Boha, potřísněni prachem svých četných nedokonalostí, snad i poskvrněny nějakým hříchem. Chceme-li přece jen dojíti slitování, napravme, čím jsme se provinili. proto se pokropme zbožně svěcenou vodou, poklekněme pokorně před svatostánkem, bijme se v prsa a volejme: "Bože, buď milostiv mne hříšnému!" Tak se modlil kdysi pokorný publikán a sám Spasitel nás ujišťuje, že mu bylo odpuštěno. Je to velice špatná příprava na mši svatou, jestli kdo v kostele ani nepoklekne. Tak to udělal pyšný farizej a z vypravování Pána Ježíše se dovídáme, že odešel z kostela nevyslyšen.
Ale i druhá myšlenka je velice důležitá: důvěra v přímluvu svatých. nespoléhejme pouze na svoje modlitby, dovolávejme se především Matičky Boží, které Spasitel nic neodepře, modleme se ke svým národním světcům a Bůh shlédne s láskou na naše prosby. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat