§ 8. Svědomí úzkostlivé.
Jest nám ještě promluviti o svědomí úzkostlivém čili skrupulosním; mnozí je zaměňují se svědomím bdělým a útlým, ale neprávem. Svědomí bdělé a útlé vidí hříchy, a to i nejmenší, ale vždy jen hříchy skutečné; ukládá pak povinnosti jen tam, kde jimi skutečně jsme vázáni.Ale svědomí úzkostlivé tuší povinnosti a hříchy, kde jich není. Svědomí bdělé bojí se skutečnosti, svědomí úzkostlivé děsí se nebytujících strašidel.
Úzkostlivec s nedůvěrou soudí o činech zamýšlených, obávaje se, aby jimi nehřešil; a s bázní vzpomíná činů minulých, přesvědčen, že jimi hřešil, ač žádného důvodu k tomu nemá. O vykonaných zpovědích stále pochybuje a nejraději by je opět a opět opakoval.
Tento stav nejeví se jen tu a tam při některém činu, nýbrž trvá stále, delší dobu. Jest to jakýsi chorobný stav duševní. Příčiny jeho mohou býti rozmanité, na př. nemoc, podrážděné nervy, ochablost po těžké nemoci, urychlený vývin tělesný, bázlivá mysl, obcování s lidmi úzkostlivými, četba asketických přemrštěně přísných spisů. Těmi a takovými příčinami úzkostlivec ovšem není vinen; ale někdy také sám zavinil si stav svůj předchozím rozmařilým a smyslným životem nebo netečností o své duševní blaho.
Stav úskoztlivcův jest trapný a spolu i nebezpečný. On nenalézá klidu, modlitba a dobré skutky se mu znechutí, pokrok v ctnosti stává se mu nemožným, důvěra jeho klesá, a na konec nenastane-li včas náprava, buď propadá zoufalství nebo oddává se životu prostopášnému.
Kdo tedy sám na sobě seznal nebo zpovědníkem upozorněn byl, že jest úzkostlivcem, chop se energicky díla; vždyť kdyby tělo bylo churavo, neváhal bys svěřiti se dovednému lékaři; neváhej také, churaví-li duše. Úzkostlivec vyhledej si učeného a zbožného zpovědníka. Nenalezne-li obě vlastnosti v jednom knězi spojené, tu vyber si zpovědníka alespoň učeného, třeba i nebyl bezvadné zbožnosti; nesvěřuj se však zpovědníku neučenému, byť i zbožností vynikal. Pak se zpovědníkem pátrej po příčině úzkostlivosti. Je-li jí nějaká tělesná choroba, dotaž se lékaře; "zdravá duše v zdravém těle". Snad, uzdraví-li se tělo, pomine i úzkostlivost. Nepomine-li však nemoc a s ní úzkostlivost brzy, ,ějž trpělivost a neztrácej důvěry. Zejména důvěřuj svému zpovědníku a podrobuj se poslušně jeho vedení. Neměň tak snadno zpovědníka, nemusí-li to býti; nepřebíhej od jednoho zpovědníka k druhému. Nevadí však, jestliže tu a onde vyhledá zpovědníka jiného, jen když pravidelně k jednomu zpovědníku se vrací. Ovšem záhodno jest, aby několikrát do roka se zpovídal.
Co pak jednotlivých pochybností se týče, řiď se úzkostlivec těmito zásadami: Před činem hleď dobře poučiti se, nebo zeptej se zpovědníka a pak jednej dle svého přesvědčení. Po činu nepřemítej dlouho o jeho dovolenosti a nedovolenosti; přijde-li pochybnost, uvědomiž si, že o mravnosti činu rozhoduje jen svědomí předchozí, nikoliv však následné.
Bedlivě varuj se úzkostlivec toho, aby nezatahoval jiné do úzkostlivosti své. Otec, matka, učitel, mistr, představený a p. nechtěj své podřízené nutiti, aby se spravovali jeho úzkostlivými nápady: k tomu nemá žádného práva. Dopouštěl by se na nich křivdy, ukládaje jim nenáležitá břemena a snadno by je nakazil svou úzkostlivostí.
Pochybuje-li úzkostlivec o platnosti vykonaných zpovědí, dobře mu poslouží zpověď generální, buď za celý minulý život, nebo za období od poslední platné generální zpovědi. Ale připrav se k ní dobře, a nemá-li právě času, odlož ji na dobu příhodnější. Tu pak velmi často se ukáže, že úzkostlivost měla dobrý důvod svůj, a že skutečně při některé minulé zpovědi stala se chyba, která nyní se napravila; načež úzkostlivost zmizí. Generální zpověď jednou vykonaná nebudiž opětována, leda že by na jisto postaveno bylo, že byla neplatná.
Žádné komentáře:
Okomentovat