§ 7. Svědomí bdělé a útlé. Vady opačné.
Vzácnou vlastností našeho svědomí (i předchozího i následujícího) jest bdělost a útlost. Blaze tomu, kdo svým zbožným životem vypěstoval si bdělé a útlé svědomí; dbaje pak hlasu jeho nabývá svědomitosti, stává se člověkem svědomitým.
Bdělým jest ono svědomí, které ozývá se v čas, kdy hlasu jeho třeba jest, tedy zejména před činem. Bdělé svědomí střeží se nejen hříchu, nýbrž i příležitosti a pokušení k němu. Útlé čli jemné svědomí poznává každý i lehký hřích ba i nejlehčí hřích, asi tak, jako citlivá váha i zlomek gramu ještě označuje. Ozývá se zejména po činu; a byli-li jsme tak nešťastni, že jsme se dopustili hříchu těžkého, útlé svědomí nedá nám pokoje, dokud jsme se dobrou zpovědí nebo alespoň dokonalou lítostí hříchu nezbavili.
Bdělého a útlého svědomí nabýváme každodenním zpytováním (nejlépe večer), častým přijímáním svatých svátostí, a vůbec životem svědomitým, v pravdě křesťanským. Pozbýváme ho životem vlažným; životem pak hříšným snadno mění se ve svědomí dřímající nebo ve svědomí volné.
Svědomí dřímající jest onen děsný stav duše, k němuž dospívá člověk hříšnému životu oddaný. Během času nabývá hřích nad ním vždy větší a větší vlády, hlas svědomí vždy víc a více umlká, až snad konečně naprosto umlkne. Takovéto svědomí jest již otupělé a zatvrzelé. Mlčí i při nejtěžších hříších; ovšem mlčí jen na čas. Či správněji řečeno: Člověk sám je umlčuje, ale jen na čas; neboť jednou ono přece se probudí, a pak zahřímá hlasem tím silnějším. Jen aby pak nebylo již pozdě!
Svědomí volné čili široké z nedostatečných a nicotných důvodů omlouvá činy těžce hříšné, jakoby byly jen lehkými hříchy nebo bezhříšny. O něm platí slovo Spasitelovo (Mat. 7, 13.): "Široká jest brána a prostranná cesta, která vede k zhynutí, a mnoho jest těch, kteří vcházejí skrze ni." Odstínem volného čili širokého svědomí jest svědomí farizejské, které nedostatek na straně jedné nahraditi chce nemístným přebytkem na straně druhé. Nedbá různých těžkých (oblíbených) hříchů, za to však tím houževnatěji lpí na bezcenných zevnějších malichernostech, a pohrdá jinými, kteří na těchto malichernostech nelpí; cedí komáry a velbloudy polyká (Mat. 23, 24.).
Kdo trpí svědomím dřímajícím, otupělým, volným, farizejským, sám zavinil smutný svůj stav. Chce-li se zachrániti, nezbývá mu, než aby vady té se zhostil. A to snadno každý může učiniti, jen když chce. Docílí toho dobrou, po případě generální zpovědí a upřímným předsevzetím, že chce napotom žíti životem v pravdě křesťanským.
Žádné komentáře:
Okomentovat