V prvním kázání jsem vám vyložil počátek mše svaté, tak zvanou stupní modlitbu. Říkáme jí tak proto, že kněz ji koná pod stupni oltáře. Je krátká, a přece nás učí dvěma důležitým věcem: Chceš-li míti ze mše svaté užitek, chceš-li si odnésti z kostela domů Boží požehnání, lituj především spáchaných hříchů a pros světce za jejich přímluvu.
Pokračujme dnes ve výkladu a proberme část od introitu až do kreda, čili jak říkáme, mši katechumenů. V první církvi nebyli totiž ještě všichni pokřtěni. Mezi opravdovými věřícími bylo i mnoho lidí, kteří se na křest teprve připravovali, chodili teprve na katechismus; dnes bychom je nazvali čekateli, tehdy jim říkali katechumeni.
K čekatelům musela býti církev velice opatrná; mezi duše, které hledaly upřímně pravdu, přimísilo se tu i tam několik jidášů, kteří chtěli jen vypátrati různá tajemství, na příklad kdo je členem církve, kdo je biskupem, kde se věřící scházejí a podobně. Jakmile se jim to podařilo, udávali vše úřadům, které církev tehdy ještě krutě pronásledovaly. Proto byla církev velice opatrná k těm, kdo nebyli ještě pokřtěni; neprozradila jim celé své učení, zvláště před nimi skrývala velebnou Svátost. Zmínka o těle Spasitelově a jeho krvi zavdala dokonce podnět k hnusné pomluvě, že prý křesťané zabíjejí malé děti a z jejich tělíček si chystají hostinu. Proto církev ani nedovolovala, aby katechumeni byli na celé mši svaté; směli zůstati jen do konce evangelia. proto říkáme této části mše katechumenů a právě tento oddíl vám chci vyložiti v dnešním kázání.
Úkolem bylo především náboženské poučení čekatelů; podle toho jsou i obřady, které kněz koná. Jakmile tedy kněz dokončil stupní modlitbu, kterou se k bohoslužbě připravoval, a políbil ostatky svatých mučedníků, přistoupil k mešní knize a četl z ní slova, která měla shromážděnému lidu připomenouti krátce svátek toho kterého dne. Tato slova jsou takřka vstupem k celé mši svaté, proto jim říkáme latinským slovem introit, vstup.
Introity bývají velmi různé, povím vám několik příkladů. Na štědrý večer začíná kněz mši svatou slovy: "Dnes poznáte, že přijde Bůh a spasí nás, a zítra ráno uvidíte jeho slávu." Je to krásné upozornění na význam Štědrého večera. Na slavnost Nanebevzetí Rodičky Boží povzbuzoval kněz přítomné: "Radujme se všichni v Pánu a slavme svátek na počest blahoslavené Panny Marie, z jejíhož nanebevzetí radují se dnes andělé a spolu s námi chválí Božího Syna." Na slavnost sv. Jana Nepomuckého počíná kněz slovy Bible: "Pán Bůh dal mi můj jazyk jako moji odměnu, tím ho budu chváliti." Je to krásná narážka na neporušený jazyk světcův, který se stal jeho největší chválou. Měl-li kněz obětovati mši svatou za zemřelého, oznamoval to slovy: "Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí!"
V dřívější době následoval ještě nějaký žalm; dnes z něho zůstal jediný verš, aby se mše příliš neprodlužovala.
Kněz připomenul tedy lidu světce, jehož svátek se slavil nebo tajemství víry, o kterém měli uvažovati. Ale kněz věděl, právě tak jako dnes, že šel k oltáři, aby se tam především modlil za všechny věřící, aby jejich starosti a kříže připamatoval dobrému Bohu. proto opouští mešní knihu, jde do středu oltáře a volá třikrát ke každé z božských osob: Pane smiluj se nad námi! Kriste smiluj se nad námi! Pane smiluj se nad námi! Ve starší době modlil se kněz tato zvolání střídavě s celým kostelem, dnes je odříkává jenom s ministrantem.
Po Kyrie zapěl kněz andělský hymnus: "Sláva na výsostech Bohu!" a spolu s ním jej zpíval celý kostel. Vynechávali jej pouze při kajících mších svatých nebo při mši svaté za zemřelé. Gloria je vlastně společná modlitba; přejeme v ní Pánu Bohu, aby dosáhl cti a slávy, jaké zasluhuje. Zároveň doufáme, že Bůh shlédne s větší láskou na prosby, které mu budeme přednášeti.
Poslyšte aspoň několik myšlenek z tohoto krásného hymnu. počíná slovy, kterými velebili kdysi Boha andělé u jesliček: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!" Připomínáme tak Bohu Otci nepochopitelnou lásku, o které pravil později Pán Ježíš: "Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný" (Jan 3, 16.). Tak nás miloval Bůh, dokud jsme ho neznali, ho nectili a nemilovali. Dnes se k němu hlásíme; proto celý kostel se rozhlaholil slovy, která dnes zpívá aspoň chrámový sbor: "Chválíme Tebe, dobrořečíme Tobě, klaníme se Tobě, oslavujeme Tebe, díky Tobě vzdáváme pro velikou slávu Tvou." Co následuje, je krásným rozvedením modlitby: "Sláva Otci i Synu i Duchu svatému!" Napřed vzpomínáme na Boha Otce, který je králem nebe, který je králem nebe i země; potom velebíme Beránka Božího, který sňal hříchy celého světa, a prosíme ho za smilování. Zmínkou o Duchu svatém končí tento krásný hymnus na nejsv. Trojici.
Po zpěvu líbá kněz oltář, obrací se k shromážděnému lidu a přeje všem Boží ochrany slovy: "Pán s vámi!" V první církvi odpovídal mu celý kostel: "I s duchem tvým!" - dnes to činí ministrant jménem věřících.
Potom následovala modlitba, obyčejně jedna, při větších potřebách bylo jich několik. V této modlitbě obracel se kněz ke světci, jehož památku právě konali, a prosil ho o pomoc a přímluvu. Tak na svátek sv. Cyrila a Metoděje říkají kněží po celém světě modlitbu: "Všemohoucí, věčný Bože, který jsi prostřednictvím svých svatých vyznavačů a biskupů, Cyrila a Metoděje, přivedl slovanské národy ku poznání svého (svatého) jména, uděl nám, abychom došli společnosti těch, z jejichž svátku se dnes radujeme."
V neděli navazuje modlitba obyčejně na evangelium; aspoň jediný obrázek. V osmou neděli po Svatém Duchu čteme evangelium o nespravedlivém vladaři, který se hleděl uchrániti před trpkou budoucností. Proto zní denní modlitba: "Prosíme tě, Bože, uděl nám ducha, abychom vždy správně smýšleli a jednali; a protože bez tebe býti nemůžeme, abychom podle tvé svaté vůle opravdu dovedli žíti."
Po společných modlitbách následovalo v první církvi náboženské poučení katechumenů, dochovalo se dosud v každé mši svaté. Napřed čte kněz úryvek z listu některého apoštola, říkáme mu epištola, po něm část některého ze čtyř evangelií. Evangelium je slovo samého Syna Božího a lidská ústa nejsou ani hodna, aby je pronášela. Mimoděk vzpomíná tu církev na starozákonního proroka Izaiáše. Spatřil kdysi Boha obklopeného anděly, kteří volali v hluboké pokoře: "Svatý, svatý, svatý (jest) Hospodin, Bůh zástupů, plná jest všecka země slávy jeho" (Iz 6, 3.).
A Bůh posílal proroka, aby jeho jménem oznámil celému světu jeho svatou vůli. Což divu, že prorok váhal; proto přiletěl k němu jeden ze serafů, v ruce držel ohnivý uhel a tím očistil rty prorokovy. Na tuto událost vzpomíná církev, proto klade knězi do úst tuto modlitbu: "Očisť srdce mé i rty moje, všemohoucí Bože, jenž jsi očistil žhavým uhlem rty proroka Izaiáše; podobně očisť i mne svým milým slitováním, abych mohl hodně zvěstovati tvoje svaté evangelium."
Po této modlitbě čte kněz mešní evangelium, při kterém věřící stojí. Chtějí tak projeviti úctu k Božímu slovu, ale také ochotu je věrně zachovávati a podle něho žíti. Po evangeliu býval dříve výklad, někde se zachoval dodnes. ke konci vyzval kněz přítomné, aby se společně pomodlili vyznání víry; říkáme mu kredo. Po něm odešli katechumeni z kostela a zůstali jen pokřtění věřící; začínala tak zvaná mše svatá věřících, o té až jindy.
Čemu uší nás mše svatá katechumenů? Jsou to zase dvě myšlenky, které vám připomenu.
První bych vyjádřil slovy Pána Ježíše: "Ne samým chlebem živ je člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích" (Mat. 4, 4.). My lidé jsme již takoví, že pro samý shon po statcích pozemských, zapomínáme rádi na Boha; proto hlavním předmětem našich modliteb bývá chléb a vše čeho potřebujeme pro tělo. Každou mší svatou volá k nám takřka církev: "Vzhůru srdce! Nejste pro svět, jste tu především pro Boha! Co prospěje člověku, byť celý svět získal, život (věčný) pak ztratil? Aneb jakou dá člověk výměnu za věčný život svůj?" (Mat. 16, 26.) To je první myšlenka, kterou v nás budí dnešní výklad.
Druhé poučení vidím v uctivé bázni, s jakou skrývala církev svoje tajemství před nezasvěcenci. nejednala lehkovážně, řídila se jen napomenutím Pána Ježíše: "Nedávejte věci svaté psům, aniž házejte perly své před svině, aby snad jich nepošlapaly, a obrátíce se, neroztrhali vás" (Mat. 7, 6.). Je pravda, Kristovo učení a Kristova církev je pro všecky. Ale mnoho lidí je tak nízkého smyšlení, je tak hmotařských, že učení Kristova nechápou. Otevřete nemocné oko plnému světlu slunečnímu, a oslepíte je; povězte hmotařskému člověku sebekrásnější pravdy naší víry, jen ho odpudíte. Je třeba vyčkat vhodné příležitosti, hledat vhodná slova, vytrhnout napřed duši z hříšného spánku, povznést ji k Bohu, teprve potom vám porozumí. A kde nestačí lidská síla, třeba se utíkat k modlitbě a svolávati na duši Boží požehnání. Někdy jest opravdu lépe nemluviti s lidmi o Pánu Bohu, zato tím více mluviti o nich s Pánem Bohem čili za ně se modliti. Snad budeme čekati dlouho, konečně zazelená se i úhor jejich duší a rozkvete krásnými ctnostmi. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat