Neděle v oktávě narození Páně
Kdybychom bývali žili před Kristem Pánem v době pohanstva, na příklad v Egyptě, nikdy bychom nebyli vstoupili do chrámu jakéhokoli božstva. Nekněžím to nebylo dovoleno; byly bychom směli se blížiti nebo spíše plížiti přístupem chráněným z obou stran řadami sfing v podobě lvic s lidskou hlavou, projíti zevní pylonovou branou, stanouti na chrámovém dvoře, a stůj - dál ani krok! Tak bývalo i s chrámy v Řecku; bylo dovoleno lidu státi před chrámem i u chrámu v ochozovém peristelu, ale do svatyně dovnitř nebylo přístupu.
A což ve starozákonní době u Židů? Směl někdo z lidu vejíti do svatého stánku nebo později do chrámu Šalomounova? Nikoli, jen kněží vcházeli do svatyně a velekněz do svatyně svatých, ale lid směl státi jenom zevně v předsíních a dvorech...
A nyní s tím srovnejme křesťanské chrámy - lidu všemu dokořán otevřené - kde se dokonce zakazuje postávati venku a přikazuje vstupovati dovnitř. Jaký to rozdíl, jak veliká změna! A kdo ji způsobil? Onen prorokův "Maličký", nám v Betlemě narozený. Jistě nesmírný to převrat! Než přišel Ježíš Kristus, člověk v pohanstvu i židovstvu cítil, že se nesmí přiblížiti k Bohu, že je pro hřích odloučen až do času od srdce Božího, že není Božím přítelem, že spíše je nehodným, odcizeným sluhou, jako Adam vyhnancem z ráje, jako Kain přeběhlíkem od tváře Boží. Ale když přišel Syn Boží, vše se od základu změnilo.
Ani sami nevypovíme - nemůžeme - ať nám to raději poví učitel národů sv. Pavel v dnešní epištole (Gal. 4.) ke Galatům: "Když přišla plnost času, Bůh poslal Syna svého, učiněného z ženy, podřízeného zákonu." Rozumějme jeho slovům! Když přišla doba od Boha předurčená, poslal Bůh Syna svého, tedy toho Syna, jenž jest téže podstaty, Bůh, jako sám Otec od věčnosti, a tento Syn se narodil z ženy Panny Marie a byl podroben zákonu Mojžíšovu v Starém zákoně. A proč jej poslal Otec na svět? Poučí nás Pavel dále: "Aby vykoupil ty, kteří byli pod zákonem, abychom obdrželi přijetí za syny Boží." Zrozením a smrtí Božího Syna máme se všichni státi spolu s ním syny Božími, dítkami na milost zase přijatými od nebeského Otce. Jaké to vyznamenání pro člověka, přesahující všechen smysl! Jaká to radost a sláva, směti se znovu hlásiti jako syn k Otci! A není to klam; již naše křesťanské srdce, naplněné Duchem Svatým, nám to hlásí, volající z nejhlubších hlubin k Bohu "Otče!" - "A poněvadž jste syny, Bůh poslal Ducha Syna svého v srdce naše, které volá "Abba Otče!"
K tomu všechny slavné důsledky synovství Božího v nás! Člověče, přestáváš býti cizím služebníkem, stáváš se členem Boží rodiny, učiněn jsi královským synem a tak i Božím dědicem. "Proto nejsi již služebníkem", ohlašuje božský hlasatel Pavel, "nýbrž synem, jestli však synem, (tedy) i dědocem skrze Boha."
Není věru možné pomyšlení na tak veliký, zázračný obrat pro šťastného člověka. Ale skutečnost nás o tom ujišťuje: Vidíme betlemskou jeskyni a v ní narozeného Boha - Dítě, k němužto se všechno blíží, pastýři i králové, a tak blízko, že se jejich lidský dech mísí s dechem božského Dítěte. Ano, vidíme, že se tato jeskyně mění v křesťanské chrámy a svytyně, všemu lidstvu otevřené, jesle v oltář, a nejhlubší cit srdce, zvoucí nás blíž, co nejblíž, volá nás k Bohu slovem "Abba Otče!"
Od této požehnané chvíle může se každý člověk obraceti k Bohu důvěrným slovem: Otče můj, Otče náš, jenž jsi na nebesích! Otče můj, Otče náš, posvěť se jméno tvé; sládnoucí láskou na rtech. Otče můj, Otče náš, přijď království tvé; a já nechať do něho vstoupím, jako syn a dědic. Otče můj, Otče náš, buď vůle tvá; vše se všude děj podle tvého svobodného řízení, já se synovskou důvěrou odevzdávám se do tvých rukou. Otče můj, Otče náš, chléb náš vezdejší dejž nám dnes; oči všech doufají v tebe, a ty jim dáváš pokrm v čas příhodný. Otče můj, otče náš, odpusť nám naše viny; želím svých vin já, syn marnotratný, vracející se k tobě. Otče můj, Otče náš, neuvoď nás v pokušení; nedej bych v pokušení světa znovu podlehl. Otče můj, Otče náš, ale zbav nás od zlého v jakékoli podobě v životě i ve smrti.
Od narození Páně může již každé pozemské dítě plesati - a také o vánocích plesá, že se sbratřuje s Ježíškem, Synem Božím, může i stařec nad hrobem se radovati, že opuštěn jsa od země, zanechán neodvratnému osudu od ostatních lidí, smí se odvolati na Boží synovství v jistotě, že Otec nebeský ho neopustí ani ve smrti, že ho přijme a uvede v přidělené dědictví na nebesích.
Věnujtež pozornost starci i stařeny, dnešnímu evangeliu (Luk. 2.) mešnímu! Vidíte dva staré lidi v chrámové předsíni, kteří se hlásí k božskému Dítku, uváděnému k oběti, přinášejícímu jim Boží synovství. Stařec Simeon se stařenou Annou žehnají Dítku a sami berou od něho požehnání. Simeon dokonce bere Dítko na lokty; chce rád umříti, jak by ne? Vždyť je propuštěn ze služebnictví a má odtud vyjíti s vyvolením za syna a dědice nebeského.
Slyšte lidé, vždy tajemnou mluvu srdce svého, volajícího "Abba Otče!" Nedopusťte, aby pokřikem světa tento nejdražší hlas ve vás byl ztlumen neb aby vůbec navždy dozněl. Opatrujte tuto svatou ozvěnu nebes, zakletou do země, zachovejte si své srdce takto hlasitě tlukoucí a sladce mluvící za všech okolností v životě i ve smrti: "Abba Otče!"
Žádné komentáře:
Okomentovat