SMÍRNÉ VYROVNÁNÍ VŠEHO.
Čtvrtá neděle adventní.
Vysokým osobnostem podle dávných obyčejů uchystává se přijetí. Ale je přijetí a přijetí. Nejprve přijde zpráva o příchodu s nařízením shora, a hned se upravují cesty, stavějí se vítací brány, vztyčují se prapory, svátečně oděné obyvatelstvo je řaděno, a na dané znamení v ústrety přijíždějícímu zazní střelba, hudba a provolávání hrdel. Takové bývá okázalé přijetí. Pozná se ihned z provolávání, je-li toto přijetí jenom úředně chladné, čistě vnější či zároveň od srdce vnitřní.
Jest málo křesťanských domů, aby o vánocích nevítaly Spasitele. Všude se sice na svátky uklízí, čistí a zdobí příbytky vánočním stromkem, ověšeným světly a dárky: Pán se vítá okázalým zevním přijetím. Ale není-li toto vítání spojeno zároveň s vnitřním uvítáním Páně od srdce do srdce, není dokonalé. To se může státi u katolického křesťana přijetím Pána svatými svátostmi - pokání a velebné Svátosti.
Slyšme pozorně slova na počátku dnešní mše svaté na neděli "Rorate" v samé blízkosti přicházejícího Spasitele, když nebeská rosa s nízkých oblaků jest takměř na spadnutí, kdy kněz volá ve vstupu: "Rosu dejte, nebesa s hůry a oblakové dštěte Spravedlivého - Rorate"...
Poslyšme i vnímavě v epištole slova Pavlova ke Korintským. List obsahuje pokárání věřících v Korintě, kteří nespravedlivě posuzovali Pavlovu činnost věrozvěstnou, srovnávajíce ji s hlasatelstvím víry jiných, Apollonovým. Apoštol odmítá jejich smělé a nesprávné posudky a odsudky a přeje si, aby přec o něm smýšleli jako o služebníku Kristovu a správci tajemství Božích. Ale přes to se zamýšlí nad sebou, zpytuje si své svědomí, aby je předložil soudu přicházejícího Pána, "kterýž nejen osvítí věci skryté v temnosti, nýbrž i najevo uvede rady srdcí". Budiž nám tu tedy sv. Pavel povzbuzením k vlastnímu zpytování svědomí a ku přijetí svátosti pokání, bychom přicházejícímu svému vánočnímu Spasiteli šli v ústrety s čistým a zvroucněným svědomím. Ještě mocněji volá nás ku pokání hlas Jana Křtitele v evangeliu. "Roku patnáctého panování císaře Tiberia" - tak se praví - "když Pontius Pilát spravoval Judsko - stalo se slovo Hospodinovo k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti," aby kázal křest pokání na odpuštění hříchů. Nuže, poslechněme si i my jeho kázání, a hlas volajícího na poušti, ať zaznívá s hlubokou ozvěnou i v našich duších!
"Připravte cestu Páně!" Připravíme, a nikoli jen zevně, nýbrž i do nitra. "Přímé čiňte stezky jeho!" To chceme. Přímo, rovně, upřímně budeme si zpytovati své svědomí a rovněž tak se vyznávati i z vin, bez oklik, omluv, bez jakéhokoliv zatajování pravdy. "Každé údolí budiž vyplněno!" Ano; však máme v duši hluboké srázy malé víry a malomyslnosti; zaházíme je, vyplníme je oživenou věrou, vzbuzenou nadějí. "Každá hora i každý pahrbek budiž ponížen!" Tak budiž! Rozkopeme horu osobní pýchy, která se nechce pokořiti a staví se proti přicházejícímu Bohu k nám, odklidíme navršené pahrbky i hory starých hříchů, vyklidíme je pokornou zpovědí z duše. "Místa křivá buďtež přímými." Zvláště oželíme - a tím je napravíme - všechny křivé neupřímnosti, všecky lživé a lstivé nepoctivosti a nahradíme je spravedlností života. "Místa drsná buďtež cestami rovnými." Vyhladíme ze sebe všecky příkrosti nelásky k lidem bližním a zahladíme je ochotně a družně křesťanskou mírností a laskavostí. "A všeliké tělo uzří spásu Boží."
Chceme, by se naplnilo i toto poslední slovo kázání Janova. Přistoupíme k oltáři Páně a přijmeme s niterným přijetím samého Pána, přicházejícího k nám v Nejsvětější Svátosti oltářní. Tehdy budeme moci v duchu a v pravdě opakovati slovo prorokovo, které nám v ústa podává církevní modlitba ku přijímání, a vysloviti je s duchovním plesáním: "Emanuel - Bůh s námi."
Vánoční svátky jsou jistě nejkrásnějšími svátky celého církevního roku. Již sama zima působí, že se člověk stahuje do užšího rodinného okruhu ke krbu v domácnosti, ano, až do niterného kruhu vlastního srdce. Není také pochybnosti, že se krásnými zvyky a obyčeji ještě vánoce zkrášlují. I tak, jak se nyní u nás slaví po cizozemském způsobu s ověšeným stromečkem v záři světel, se vší okázalostí, působí mnoho radostí, zvláště dětem, v jejichž plesání se ohřívají i velcí. Přes to nestranně jest nutno dáti přednost staročeskému slavení vánoc s jeho umělými betlemy, v kterých sice nebylo tolik lesklých cetek a vůbec okázalostí, ale zato více zbožnosti, neboť předváděly celý posvátný děj betlemský s větší názorností a vnitřní vroucností a vedly duše k duchovnímu vítání Boha, hledajícího na zemi přijetí v srdcích. Křesťané v dřívějších dobách chodili bez výjimky všichni v adventě i o vánocích k sv. přijímání a tak slavili vpravdě hod Boží, duchovně hodujíce a plesajíce v Bohu svému Spasiteli. Z této jejich nadměrné, čisté radosti, převyšující všechen smysl, vytryskla také staročeská píseň "Narodil se Kristus Pán, veselme se!"
Učiníme-li co oni, přijmeme-li svého Boha ve Svátosti, zakusíme i my nebeské radosti a budeme moci v přeplývající blaženosti zpívati s nimi: "Nám, nám narodil se."
Žádné komentáře:
Okomentovat