XIV. K čemu stvořil Bůh svět?
Drazí v Kristu! Zajisté již nejednou položili jste si otázku: Proč stvořil Bůh svět? - Když malíř maluje obraz, činí tak většinou proto, aby za něj dostal peníze a měl z čeho býti živ; činí to tedy z potřeby. Stvořil také Bůh svět proto, že ho potřeboval? Nikoliv, o něčem takovém u něho nemůže býti řeči. On je svrchovaně dokonalý a nemůže na blaženosti nic získati ani ztratiti, ať svět je nebo není. Je tomu u něho podobně, jako u člověka: I on ničeho nezíská ani neztratí, když své vědomosti s jiným sdělí, nebo je podrží pro sebe. Rovněž i slunce ničeho nezíská, když jiné světy osvěcuje, neb nikoliv. Když však Bůh svět stvořil, zajisté, jako bytost svrchovaně moudrá, nějaký účel při tom měl. A který? Jeden výborný katechetický spisovatel tu praví: Představte si bohatého a mocného pána. Vystaví nádherný palác, kolem něho štípí překrásnou zahradu a pak vše dá chudým lidem. Proč to činí? Aby viděli, jak je dobrý, a za to ho vřele milovali, jemu věrně sloužili a při tom šťastně a blaženě živi byli. Učinil tak tedy pro sebe a pro blaho lidí. Podobně stvořil Bůh svět: 1. ke své cti a slávě; 2. k blahu tvorstva.
1. Ke své cti a slávě. - My nechápeme a necítíme, co krásy a nádhery je v dílech Stvořitelových, protože nám pohled na ně sevšedněl. Mysleme si však na příklad člověka slepého od narození. Vzpomeňme na onoho slepce, jejž nám Spasitel uzdravil (Jan 9, 1.). Ubohý jinoch! Dožil se květu mládí a neměl ani tušení, jak velkolepé divadlo nám příroda skýtá. Nadarmo vycházelo slunce po celá léta den za dnem a zalévalo svět svou září; nadarmo tichý měsíc a třpytné hvězdy mírnily hrůzy nočních temnot a svítily měkkým světlem nad jeho hlavou; on nedovedl se na ně zahleděti. Nadarmo země zdobila se květy a bohatou žní; marně stromy šatily se zelení a prohýbaly se pod tíží plodů; pro nešťastníka toho všechny tyto zázraky byly ukryty v hlubokém, strašném temnu. Ale najednou přichází božský Spasitel: "Prohlédni", volá k ubohému slepci, a na tato slova Syna Božího otevírají se oči slepcovy, a on vidí.
Přátelé moji, snadno se domyslíte, co pocítil, a jak blažené a vděčné slzy mu vytryskly z očí. Toť tedy, volal při pohledu na nebe, ono slunce, o němž mi tolikrát vypravovali. Jak září, jak hřeje a pálí! Toť tedy ona země, po níž jsem léta chodil a dosud jí neviděl; jak je bohata a plodna, jak půvabné jsou její květy, jak rozmanité plody její! A vy, ptáčkové Boží, jichž zpěvům jsem naslouchával v blaženém vytržení, jak půvabná jsou vaše tílka, jak krásné jsou barvy vašeho peří! - A ubohý slepec, omámen jsa tolikerou krásou, unesen bezmeznou vděčností, padl božskému Lékaři k nohám, klaněl se mu, a když později fariseové znova proti Kristu štvali, ujal se ho vší vroucností srdce (Jan 9, 25.).
Drazí moji, nejsme my v lecčems podobni onomu slepci? Svět, jak se vyjádřil sv. Antonín, je jako velká a překrásná kniha, v níž velikými písmenami je napsáno: Pán velký jest! Širé prostory nebeské s miliony a miliony obrovských hvězd hlásají nezměrnost a všudypřítomnost Boží. Miliony let trvající vývoj světa je obrazem jeho věčnosti. Živé tvorstvo se svou plodností je vypodobněním jeho tvůrčí moci, a svými nesčetnými a rozmanitými druhy hlásá jeho neskonalou moudrost. Zkrátka nebesa vypravují slávu Boží, a všechno stvoření svým způsobem již činí, k čemu je vybízí žalmista Páně: "Chvalte Hospodina slunce a měsíc, chvalte jej všechny hvězdy a světla. Chvalte jej země, vody i všecky propasti. Oheň, krupobití, led i sníh, a vítr bouřlivý; hory a stromy, zvěř divoká i ptactvo pernaté chvalte jméno Hospodinovo." Obzvláště pak povinností člověka je v této knize pilně čísti. Dnes, jak, drazí moji, víte, to mnozí a mnozí nečiní a dělají tu ze sebe slepce. Než jak mi připadají? Jako nezdárný chlapec, pro kterého by učený otec napsal krásnou knihu, a on by v ní čísti nechtěl. Z toho však suďte, co jim jedenkráte řekne Bůh!
2. Bůh dále stvořil svět k blahu tvorstva a obzvláště nás lidí. - Od jak dávna se staral o nás Bůh! Po miliony let dával slunci stále prudčeji a prudčeji se rozžhavovati, stále jasněji zářiti, kdežto naší zemi opět zponenáhla se ochlazovati. Vodu i vzduch připravoval, aby byly takové, jak jich tvorové ke svému životu potřebují. Po miliony let nechával lijavce pracovati, aby kamení v úrodnou půdu proměnily. A potom vyvodil na zemi zárodky života, byliny, stromy, zvířata s jejich masem, mlékem, pracovní silou, solné i uhelné doly kupil, zkrátka jako dobrý otec rodiny připravoval Bůh příbytek pro člověka. Jak veliká je to pravda: Celý svět hmotný, tak prostorný, tak krásný, tak bohatý, je celý stvořen pro nás: nerosty, rostliny, živočichové, nebe i země, vše slouží člověku, jenž je králem a středem veškerého stvořeného světa. A co z toho plyne pro nás? Že máme býti za to vše Pánu Bohu neskonale vděčni. Když jedenkráte svatá Magdalena z Pazzis jedla prosté jablko, byla celá unesena myšlenkou, že dobrotivý Bůh již od věčnosti se rozhodl tomuto ovoci dáti růsti, aby jí učinil potěšení.. Známo je rovněž, kterak sv. František Serafinský radostné slzy proléval a Boha vroucně velebil, když s jedním ze svých druhů po dlouhé a namáhavé cestě u pramene vody a ve stínu několika stromů svůj skrovný oběd požíval. Spočíval totiž tento jeho oběd v pouhém kousku černého a tvrdého chleba a v té troše vody z pramene. Když pak se jeho druh divil, jak to, že se z tak chudičkého oběda převelice raduje, dal mu za odpověď: láska Boží že to je, která ho plní tak velikým nadšením, ta láska, kterou Bůh od věčnosti stanovil, že mu ono občerstvení připraví. Tak viděli svatí i v nejmenších darech dobrotivost Boží a vroucně mu za ni děkovali. Kdežto my? Oh, aspoň od nynějška buďme k Bohu plni vděčnosti za převeliké a nesčetné dary, kterými nás zahrnuje a z hlouby srdce mu volejme: "O Bože, co jest člověk, že jsi ho pamětliv? Aneb syn člověka, že navštěvuješ jej? Slávou a ctí korunoval jsi jej nad dílem rukou svých!" Při tom pak silou veškeré vůle své se rozhodněme, že od nynějška celým životem svým budeme plniti, k čemu nás vybízí týž žalmista: Chvalte Hospodina všichni národové; chvalte ho všichni lidé (Ž. 116, 1.).
Žádné komentáře:
Okomentovat