§ 6. Svědomí jisté a pochybné.
Má-li naše svědomí nás spolehlivě vést, musí býti jisté, to jest, musíme býti přesvědčeni, že nehřešíme, jednajíce tak, jak jednati hodláme. Nemáme-li tohoto přesvědčení, nesmíme jednati; neboť jednajíce bez takového přesvědčení bychom dokazovali, že hřích a nehřích jest nám lhostejný, a tím již bychom hřešili.
Nedostatkem jistoty trpí svědomí pochybné, když bojí se omylu a tudíž jest na vahách, zdali správno jednati tak, jak jednati chceme. Z důvodu právě uvedeného jest jasno, že není dovoleno jednati při svědomí pochybném, že tedy před úkonem nebo nekonem jest nám pochybnosti se zbaviti a jistoty nabýti.
Každá pochybnost jest v podstatě své nevědomostí; proto jest i pochybnost buď překonatelná nebo nepřekonatelná.
Pochybnosti překonatelné snadno zbavíme se vlastním přemýšlením, pátráním a (kde obě nestačí) poučováním u jiných lidí hledaným. Kdo na příklad neví, zdali dnes jest či není půst a následkem toho pochybuje, zdali se má či nemusí postiti, podívej se do postního mandátu nebo zeptej se někoho, kdo to ví. Tím pochybnost jeho zmizí, a hned bude věděti, co činiti. Kdyby však někdo, ať z pohodlí, ať z jiného důvodu pátrati nebo poučení hledati nechtěl, nezbývalo by mu, než voliti to, co jest bezpečnější a jistě bezhříšno, t. j. (v našem příkladu) postiti se; ovšem sám si působí zbytečné povinnosti a obtíže.
Nelze-li však ani vlastním uvažováním ani pátráním ani poučováním ani jakýmkoliv jiným prostředkem zbaviti se pochybnosti, vězíme v pochybnosti nepřekonatelné, nezaviněné; a někdy nám i při takovéto pochybnosti jest rozhodnouti se ať tak ať jinak. Tu jednajíce vězíme v nebezpečí možného omylu (ovšem nezaviněného); i dlužno tázati se: kdyby možný ten omyl skutečně se přihodil, jaké by byly jeho následky?
1. Někdy takovýto (ať bezděčný a nezaviněný) omyl má škodlivé následky (nebo alespoň je míti může), kterých buď vůbec nelze postřehnouti, nebo kterých, i když později postřehnuty byly, pak nelze napravit. Pak arciť již sama opatrnost velí voliti to, co po rozumném soudu bezpečnějším jest a co možný omyl a následek jeho určitě vylučuje. To platí zejména ve dvou případech.
a) Běží-li o naši nebo bližního věčnou spásu, jest nejvyšší opatrnost třeba, jelikož ztráta věčné spásy ničím napraviti a nahraditi se nedá. Tak na př. špatně pečuje o spásu svou, kdo ledabylo se zpovídá, domnívaje se, že to snad také stačí, ačkoliv o dostatečnosti svých zpovědí vážně a důvodně pochybuje.
b) Běží-li o náš nebo bližního život a zdraví, nutno užíti opatrnosti a péče poměrům přiměřené. Máme-li tedy na př. podezření, že tomuto pokrmu bylo něco jedovatého, života škodlivého přimíseno, nesmíme konejšiti se myšlenkou, že snad to nic není; nenabudeme-li neklamné jistoty, že pokrm jest neporušen, nesmíme z něho ani sami jísti ani jiným k požívání předkládati.
2. Někdy takovýto nahodilý omyl nemá žádného jiného následku, než leda ten, že snad nebylo slovnemu znění některého zákona vyhověno; o čemž v pochybnosti ovšem nevíme. Poněvadž pak nevědomé a nezaviněné přestoupení zákona se nepřičítá, můžeme v takovém případě užít práva volnosti, dle kterého jen určitým a nesporně platným zákonem vázáni, ale ve věcech pochybných volni jsme. Zásadou naší jest: Jsem ochoten poslechnouti zákona, ale ovšem jen když vím, že jde o zákon platný a závazný (Obdobně jest i ve věcech víry. Jsme povinni věřiti, co církev nám jakožto zjevení ku věření předkládá. Ale při mínění sporných, o kterých církev nerozhodla, máme volnost mínění.). Příklady: Pochybuji-li, zdali jsem od půlnoci lačen, t. j. nemohu-li určitě říci ani že jsem ani že nejsem lačen, mohu přes to jíti k svatému přijímání. Mám-li podezření, že do postního pokrmu přimísilo se něco masitého, ale nelze-li to podezření najisto dokázati, mohu klidně toho pokrmu v pátek požívati a ovšem i jiným k požívání předložiti.
Žádné komentáře:
Okomentovat