XXI. Vtělení.
Mnohá krásná díla vytvoří nadaný umělec, ale jedno z nich zpravidla je nejkrásnější, nejdokonalejší, je jeho arcidílem. A co je arcidílem Umělce umělců, arcidílem Božím? Je jím snad tento viditelný svět, tak krásný, tak velebný v celé jeho mnohotvárnosti a zároveň souladnosti? Je jím snad svět neviditelný, ony nesčetné kůry tvorů andělských, stojících v neskonalé úctě kolem trůnu Hospodinova a čekajících na rozkazy jeho? Je jím snad člověk, jenž úžasem naplňuje každého, kdo jej jen poněkud vážně pozoruje a zkoumá, ať již se stránky tělesné neb duševní? Nic z toho všeho. A co tedy? Arcidílem Božím je vtělení druhé božské osoby, Boha Syna. A tomu právě věnujme dnes svoji bližší pozornost.
1. V přesmutném stavu nalézalo se člověčenstvo po pádu Adamově. Tonulo nejenom v moři různých a velikých běd, ale - což je nejhlavnější - mezi ním a nebem byla vyhloubena nezměrná propast... A kterak ji překlenouti?
Je sice pravda, že všemohoucí a svrchovaně dobrotivý Bůh mohl na převelikou urážku, které se mu od prarodičů našich dostalo, beze všeho úplně zapomenouti. On mohl Adamovi jen kdyby provinění svého litoval, a s ním zároveň i nám všem navrátiti ztracenou milost a spásu bez zadostiučinění jakéhokoliv. Jeho neskonalé milosrdenství mohlo učiniti i to... Ale již u nás lidí je zvykem, když někdo byl uražen, že žádá zadostiučinění. Totéž pak vyžadovala i svrchovaná moudrost a spravedlnost Boží. I vyžadovala zadostiučinění nejenom jakéhokoliv, ale zadostiučinění urážce úplně přiměřeného. A kdo je mohl dáti? Člověk? Anděl? Ani ten, ani onen. V žádném totiž z těchto případů by zadostiučinění nebylo přiměřeno urážce. Suďte jen: Kdyby někdo vrhl do tváře stejně potupné slovo žebráku a mocnáři, bylo by to jedno? Nikoliv. Čím vznešenější osobnost kdo urazí, tím většího se také dopouští provinění. Hříchem pak v ráji byl uražen sám Bůh, velebnost neskonalá. A proto žádný člověk, žádný anděl, ale opět toliko neskonalý Bůh mohl dáti za něj zadostiučinění přiměřené. S druhé pak strany byla urážka učiněna člověkem. Následkem toho bylo opět třeba, aby ten, který by ji napravil, byl rovněž člověkem. Bylo tedy nutno, aby ono provinění napravil Bůh - člověk; aby se totiž Bůh stal člověkem, aby Bůh vzal na sebe člověčenství naše a mohl jednati s Bohem jako mu rovný Bůh, a aby své zadostiučinění přivlastnil člověku jako člověk. A to právě učinil Pán náš Ježíš Kristus, jenž jsa pravým Bohem, se vtělil a stal se i pravým člověkem: - Slovo tělem učiněno jest.
2. A význam tohoto vtělení pro nás? - Smutný byl kdysi osud křesťanských zajatců, které drželi v otroctví pohanští mohamedáni. Ubožáci ti byli nuceni, s okovy na nohou a v nuzných halenách, konati nejtěžší práce. Za pokrm dostávali suchý chléb s troškou rýže, a za obydlí měli vlhké sklepy beze světla a bez čerstvého vzduchu.
Nad hlavami jejich svištěly biče, a na šíje jejich dopadaly nemilosrdné mohamedánské kyje. když nelidským tímto nakládáním byli zmořeni tak, že ochuravěli, bylo jim bez pomoci a bez útěchy bídně zemříti... To vše viděl sv. Petr Nolaskus a byl jat k oněm ubožákům soustrastí takovou, že založil "Řád Matky Boží na vykupování zajatců". Členové jeho přes tu chvíli přistávali u pobřeží afrického, kde oni ubozí nevolníci obzvláště úpěli. Jakým úžasem as byly naplněny ony divoké hordy mohamedánské, když po prvé uzřely vystupovati z přístavu "Otce vykupitele" v prostém řeholním rouchu, s provazem kolem pasu, a v chatrné obuvi; když spatřily, kterak pod svým chudobným oděvem nosí měšce zlata, za něž chtěli vykoupiti některé z oněch ubohých otroků. Jako bych viděl toho neb onoho náčelníka hordy barbarské, kterak zastavuje některého z oněch podivných příchozích a se ho táže: "Zajatci, které chceš vykoupiti, jsou zajisté tvoji příbuzní neb aspoň přátelé, a bezpochyby již dávno oplakáváš jejich ztrátu?" "Nikoliv", odpovídá řeholník, "nejsou ani mými příbuznými, ani přáteli; vůbec jich neznám. Ale oni již po dlouhou dobu trpí a očekávají osvobození, aby se mohli navrátiti ke svým rodinám. Zasvětil jsem život svůj těmto nešťastníkům. Rozhodl jsem se buditi soustrast s nimi u jejich sourodáků... Věnoval jsme se sbírání almužen pro ně, a od nynějška uzříte mne a mé bratry častěji u sebe!"
Stalo se nejednou, že "Otcům vykupitelům" bylo jednati s lidmi bezcitnými, vyssavačnými, jichžto přehnaným požadavkům nebylo lze vyhověti. A tu oni zacházeli v obětování sebe samých tak daleko, že je to až úžasné! Bylo je nejednou viděti, kterak prosí, aby sami byli ukováni do okovů na místo oněch nešťastníků, kteří je již dlouho nosili, a jichžto návrat zarmoucené rodiny dlouho marně očekávaly. A tímto způsobem, obětováním vlastní svobody, dopomáhali na svobodu těm, kterých nemohli vykoupiti zlatem.
Drazí moji! Když toto vše dobře povážíte, jste zajisté nuceni uznati, že takováto láska je úžasná. Než Kristus Pán pro nás vykonal neskonale více! Vy víte, jak to s lidmi vypadalo po hříchu Adamově. A tu on, aby nám opět svobodu vyzískal, nejenom opustil krásné nebe, ale stal se člověkem, obětoval za nás celý pozemský život svůj, obětoval sám sebe. Byla-li pak hrdinnou již láska oněch "Otců vykupovatelů", co je teprve třeba říci o lásce Kristově?
3. Říkává se, že láska budí opět lásku... Nuže, když Kristus Pán nás tak neskonale miloval, kde je naše láska k němu? Oh, místo lásky vidím samý nevděk. Co je dnes těch, kteří ho tupí, se mu rouhají, po měsíce a celá léta žijí jako jeho úhlavní nepřátelé! Či nečiní tak všichni hříšníci, nečiníme tak i my? Ale tu vás, drazí, vyzývám: Zaleťte duchem svým do Betlema, do chléva vedle něho, a tam v jeslích vizte malé Dítko; je to Bůh vtělený. jeho slzy, chudičké plénky, nuzná stáj, toť vše je důkazem jeho neskonalé lásky k nám. tu pak popatřte na pastýře betlemské, kterak před ním klečí, k němu vroucně se modlí, kterak ochotně mu obětují své dárky... Následujte tohoto krásného příkladu i vy a zvolejte: Hle, ó drahé Dítko, my všichni klečíme na kolenou svých před tebou, se svým darem v rukou. Je to dar našeho srdce. Pravda, je to dar tebe nehodný, poněvadž je to srdce nevděčné a mnohými hříchy poskvrněné. Ale ty, ó drahé Dítko, jsi všemohoucí a můžeš je očistiti a učiniti sobě milým. Oh, ano, učiň tak, za to tě prosíme vroucně všichni! Při tom pak slibujeme, že tě již nebudeme nikdy urážeti, že tě aspoň od nynějška budeme opravdově milovati. Vždyť ty jsi nás neskonale více milovalo a miluješ! Ty, jež jsi tak ochotně přijalo dary, které ti předkládali prostí pastýři, přijmi i chudičký dar náš, naše srdce, a učiň je úplně svým, stále svým. Bude nám to zárukou, že jedenkráte dojdeme toho nebe, pro které ty, abys nám je otevřelo, jsi se vtělilo.
Svatý Pie z Pietrelciny, oroduj za nás!
pondělí 31. prosince 2018
Výklad mše svaté - Dr. Josef Miklík C.Ss.R. (4)
OD SANCTUS DO POZDVIHOVÁNÍ
Naposledy jsem vám vyložil tak zv. obětování. Viděli jste, s jakou úctou chystá církev na oltáři bílý pšeničný chléb a v kalichu víno s několika kapkami vody. Konečně obrátil se kněz k lidu a volal: "Modlete se bratři, aby moje i vaše oběť stala se milou Bohu, Otci všemohoucímu!" A celý kostel mu odpovídal modlitbou, kterou říká dnes vaším jménem ministrant: "Ať přijme Pán oběť z rukou tvých ke cti a slávě svého jména, k našemu užitku a k prospěchu celé své svaté církve!"
Obětní dary jsou tedy připraveny a blíží se nejdůležitější okamžik celé mše svaté: proměňování, nebo jak říkáte vy, pozdvihování.
Kněz počíná překrásným chvalozpěvem; při obyčejné mši svaté říká jej potichu, při slavné bohoslužbě jej zpívá. Latinsky mu říkáme preface, po česku předmluva; jest opravdu úvodem k pozdvihování. Je to chvalozpěv za nepochopitelnou dobrotu Boží, který nám prokázal již tolik milostí a který se znova chystá sestoupiti v malé chvíli na oltář. Když vjížděl kdysi Pán Ježíš do Jerusalema, vítaly ho nadšené zástupy a jejich slova opakuje církev i v tomto okamžiku, kdy má přijíti do chrámu mezi své věřící milosrdný Spasitel - tentokrát v pokorné podobě chleba a vína.
Kněz zazpíval: "Pán s vámi!" a věřící mu odpověděli: "I s duchem tvým!" Kněz je povzbuzoval: "Sursum corda! - Vzhůru srdce!" a celý kostel volal jako jedněmi ústy: "Máme je k Pánu." Kněz pokračoval: Díky vzdávejme Hospodinu, Bohu svému!" a lid mu odpověděl: "Je to slušno a spravedlivo," načež kněz pokračoval: "V pravdě hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude vzdávali díky, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, skrze Ježíše Krista, Pána našeho. Pro něho chválí Tvoji velebnost andělé, koří se jí archandělé a svatí Serafové. K nim rač laskavě připojiti i naše hlasy, kteří pokorně vyznáváme a voláme: Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů! Plná jsou nebesa i země slávy Tvé! Hosana na výsostech! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!"
Tato poslední slova říkal kněz hluboce skloněn a ministrant při nich třikráte zazvonil. Chtěl tak věřící upozorniti, že se blíží nejposvátnější okamžik celé mše svaté: proměňování. Proto vidíme, že zbožní katolíci, kteří mši svaté opravdu rozumějí, při tomto zazvonění poklekají a zůstávají klečeti až do svatého přijímání.
Jistě jste si všimli, že na konci preface byla poprvé zmínka o příchodu Pána Ježíše na oltář a církev mu pěla tatáž slova, kterými ho kdysi vítaly nadšené zástupy v Jerusalemě: "Požehnaný jenž přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!"
Ale dříve než pronese kněz nad chlebem a vínem zázračná slova a promění je v Tělo a Krev Spasitelovu, používá církev těchto posledních okamžiků, aby připomněla Pánu NBohu tři důležité prosby. proto koná kněz tři delčí modlitby a bude to pro vás velikou útěchou, když budete věděti, zač se modlí v tu chvíli církev svatá a které prosby klade takřka Pánu Ježíši na oltář.
První modlitba je za celou církev katolickou a zní ve volnějším překladu: "Nejlaskavější Otče, skrze Ježíše Krista, Syna Tvého a Pána našeho pokorně Tě prosíme a žádáme, abys milostivě přijal a požehnal tyto dary, tato pocty, tyto svaté a neposkvrněné oběti, které ti přinášíme na prvním místě za tvou svatou církev katolickou. Rač jí dáti pokoj a mír, chraň, sjednocuj a řiď ji po celém světě, spolu s Tvým služebníkem a naším papežem N, spolu s naším biskupem N a spolu se všemi věřícími a oddanými ctiteli katolické a apoštolské víry."
První modlitba je tedy za celou církev, od papeže až do posledního katolíka, a kněz jí vyprošuje čtyři veliké milosti: vnější pokoj, který bývá porušován útiskem a pronásledováním; ochranu proti všem, kdo by jí chtěli škoditi a její blahodárnou práci mařiti; jednotu, která má svůj základ ve společné víře a lásce; konečně aby Duch svatý církev řídil, vedl a spravoval. Ale z toho poznejte i hrůzu trestu, kterému říkáme vyloučení z církve a kterému propadá na př. matka, která si zločinně pomohla. nepatří již k církvi Kristově, proto také žádný kněz světa ji Bohu nepřipomíná, nikdo jí nežehná; sama jde se svou kletbou životem.
První modlitba byla tedy za celou církev; druhá jest ještě krásnější a dojemnější. teprve při ní pochopíte, proč vás tolik povzbuzujeme, abyste přicházeli podle možnosti i ve všední den do kostela. Církvi takřka nestačí, že připamatovala Pánu Bohu všecky katolíky; chce mu zvláště doporučiti ty, kteří stojí kolem oltáře. Druhá modlitba počíná slovy: "Rozpomeň se, Pane, na své služebníky a služebnice!" Tu kněz na chvíli umlká, spíná ruce, sklání hlavu a vypočítává Pánu Bohu jména těch věřících, kterým slíbil modlitbu nebo kteří ho o to výslovně požádali. Na prvním místě vzpomíná na své rodiče, kteří ho vychovali, a na dobrodince, kteří mu studie umožnili. Potom pokračuje, a tohoto pokračování si dobře všimněte! Praví doslova: "Rozpomeň se také na všechny, kteří jsou tu v kostele přítomni! Ty znáš nejlépe jejich víru a víš o jejich zbožnosti. Rozpomeň se i na ty, za které ti přinášíme nebo kteří ti přinášejí tuto oběť chvály za sebe a všecky svoje drahé, aby jim byla ke spáse a na vykoupení."
Vidíte, moji drazí, jak je to krásná myšlenka, jste-li na mši svaté. Díváte-li se po Sanctus na kněze, víte určitě, že v tu chvíli modlí se i za vás a připomíná vás výslovně Pánu Bohu a svolává na vaše práce Boží požehnání. O to všechno se připravuje katolík, kterému je líno ráno si trochu přivstati.
Třetí modlitbou obrací se kněz k celému nebi; svolává takřka svaté a světice Boží, aby obstoupili oltář, na který má sestoupiti Syn Boží, a svojí mocnou přímluvou posílili a podporovali naše slabé prosby. proto praví ve volnějším překladu:
"Spojujeme se v duchu se slavnou vždy Pannou Marií, Rodičkou Boha a Pána našeho Ježíše Krista, jekož i se svatým Josefem, téže Panny snoubencem, se svatými apoštoly a mučedníky: Petrem a Pavlem, Ondřejem a Jakubem, Janem a Tomášem, Jakubem a Filipem, Bartolomějem a Matoušem, Šimonem a Tadeášem, se svatými papeži Linem a Kletem, Klimentem a Xystem, se svatým Korneliem a Cyprianem, Vavřincem a Chrysogonem, Janem a Pavlem, Kosmou a Damiánem, a se všemi svatými. Pro jejich zásluhy a přímluvy rač nám dáti, abychom ve všem byli chráněni Tvoji mocnou záštitou. Skrze Krista, Pána našeho." Jména, která tu kněz vypočítává, jsou jména nejstarších a nejoblíbenějších římských světců. původně se jich jmenovalo více, pozdější papežové jejich počet omezili, aby se mše svatá neprodlužovala.
Hned po této modlitbě začíná proměňování, čili jak vy říkáte, pozdvihování; o tom v některém jiném kázání.
Dříve, než ukončím, vracím se ještě jednou k myšlence, kterou jsem již napověděl. Mnoho lidí zapomíná tak rádo na Pána Boha, dokud se jim vede dobře. Teprve, když je kruší kříž a utrpení, vzpomínají si na Otce v nebesích a dožebrávají se jeho pomoci. je to jednání velmi nepěkné a prozrazuje ducha sobeckého, nízkého, hmotařského. Je mnohem lépe plniti svědomitě nedělní přikázání a přicházeti pravidelně každý týden na služby Boží. Až na nás dolehne utrpení, budeme moci s důvěrou pohlédnouti na kříž Spasitelův a kněz bude moci říci i o nás Pánu Bohu před pozdvihováním: "Rozpomeň se, Pane, i na všecky, kteří jsou tu v kostele přítomni! ty znáš nejlépe jejich víru a víš o jejich zbožnosti!" Tak bude moci o nás mluviti kněz a dobrotivý Pán pohlédne s láskou na vaše utrpení a ulehčí kříž, který na vás poslal. Amen.
Naposledy jsem vám vyložil tak zv. obětování. Viděli jste, s jakou úctou chystá církev na oltáři bílý pšeničný chléb a v kalichu víno s několika kapkami vody. Konečně obrátil se kněz k lidu a volal: "Modlete se bratři, aby moje i vaše oběť stala se milou Bohu, Otci všemohoucímu!" A celý kostel mu odpovídal modlitbou, kterou říká dnes vaším jménem ministrant: "Ať přijme Pán oběť z rukou tvých ke cti a slávě svého jména, k našemu užitku a k prospěchu celé své svaté církve!"
Obětní dary jsou tedy připraveny a blíží se nejdůležitější okamžik celé mše svaté: proměňování, nebo jak říkáte vy, pozdvihování.
Kněz počíná překrásným chvalozpěvem; při obyčejné mši svaté říká jej potichu, při slavné bohoslužbě jej zpívá. Latinsky mu říkáme preface, po česku předmluva; jest opravdu úvodem k pozdvihování. Je to chvalozpěv za nepochopitelnou dobrotu Boží, který nám prokázal již tolik milostí a který se znova chystá sestoupiti v malé chvíli na oltář. Když vjížděl kdysi Pán Ježíš do Jerusalema, vítaly ho nadšené zástupy a jejich slova opakuje církev i v tomto okamžiku, kdy má přijíti do chrámu mezi své věřící milosrdný Spasitel - tentokrát v pokorné podobě chleba a vína.
Kněz zazpíval: "Pán s vámi!" a věřící mu odpověděli: "I s duchem tvým!" Kněz je povzbuzoval: "Sursum corda! - Vzhůru srdce!" a celý kostel volal jako jedněmi ústy: "Máme je k Pánu." Kněz pokračoval: Díky vzdávejme Hospodinu, Bohu svému!" a lid mu odpověděl: "Je to slušno a spravedlivo," načež kněz pokračoval: "V pravdě hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude vzdávali díky, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, skrze Ježíše Krista, Pána našeho. Pro něho chválí Tvoji velebnost andělé, koří se jí archandělé a svatí Serafové. K nim rač laskavě připojiti i naše hlasy, kteří pokorně vyznáváme a voláme: Svatý, svatý, svatý Pán Bůh zástupů! Plná jsou nebesa i země slávy Tvé! Hosana na výsostech! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!"
Tato poslední slova říkal kněz hluboce skloněn a ministrant při nich třikráte zazvonil. Chtěl tak věřící upozorniti, že se blíží nejposvátnější okamžik celé mše svaté: proměňování. Proto vidíme, že zbožní katolíci, kteří mši svaté opravdu rozumějí, při tomto zazvonění poklekají a zůstávají klečeti až do svatého přijímání.
Jistě jste si všimli, že na konci preface byla poprvé zmínka o příchodu Pána Ježíše na oltář a církev mu pěla tatáž slova, kterými ho kdysi vítaly nadšené zástupy v Jerusalemě: "Požehnaný jenž přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!"
Ale dříve než pronese kněz nad chlebem a vínem zázračná slova a promění je v Tělo a Krev Spasitelovu, používá církev těchto posledních okamžiků, aby připomněla Pánu NBohu tři důležité prosby. proto koná kněz tři delčí modlitby a bude to pro vás velikou útěchou, když budete věděti, zač se modlí v tu chvíli církev svatá a které prosby klade takřka Pánu Ježíši na oltář.
První modlitba je za celou církev katolickou a zní ve volnějším překladu: "Nejlaskavější Otče, skrze Ježíše Krista, Syna Tvého a Pána našeho pokorně Tě prosíme a žádáme, abys milostivě přijal a požehnal tyto dary, tato pocty, tyto svaté a neposkvrněné oběti, které ti přinášíme na prvním místě za tvou svatou církev katolickou. Rač jí dáti pokoj a mír, chraň, sjednocuj a řiď ji po celém světě, spolu s Tvým služebníkem a naším papežem N, spolu s naším biskupem N a spolu se všemi věřícími a oddanými ctiteli katolické a apoštolské víry."
První modlitba je tedy za celou církev, od papeže až do posledního katolíka, a kněz jí vyprošuje čtyři veliké milosti: vnější pokoj, který bývá porušován útiskem a pronásledováním; ochranu proti všem, kdo by jí chtěli škoditi a její blahodárnou práci mařiti; jednotu, která má svůj základ ve společné víře a lásce; konečně aby Duch svatý církev řídil, vedl a spravoval. Ale z toho poznejte i hrůzu trestu, kterému říkáme vyloučení z církve a kterému propadá na př. matka, která si zločinně pomohla. nepatří již k církvi Kristově, proto také žádný kněz světa ji Bohu nepřipomíná, nikdo jí nežehná; sama jde se svou kletbou životem.
První modlitba byla tedy za celou církev; druhá jest ještě krásnější a dojemnější. teprve při ní pochopíte, proč vás tolik povzbuzujeme, abyste přicházeli podle možnosti i ve všední den do kostela. Církvi takřka nestačí, že připamatovala Pánu Bohu všecky katolíky; chce mu zvláště doporučiti ty, kteří stojí kolem oltáře. Druhá modlitba počíná slovy: "Rozpomeň se, Pane, na své služebníky a služebnice!" Tu kněz na chvíli umlká, spíná ruce, sklání hlavu a vypočítává Pánu Bohu jména těch věřících, kterým slíbil modlitbu nebo kteří ho o to výslovně požádali. Na prvním místě vzpomíná na své rodiče, kteří ho vychovali, a na dobrodince, kteří mu studie umožnili. Potom pokračuje, a tohoto pokračování si dobře všimněte! Praví doslova: "Rozpomeň se také na všechny, kteří jsou tu v kostele přítomni! Ty znáš nejlépe jejich víru a víš o jejich zbožnosti. Rozpomeň se i na ty, za které ti přinášíme nebo kteří ti přinášejí tuto oběť chvály za sebe a všecky svoje drahé, aby jim byla ke spáse a na vykoupení."
Vidíte, moji drazí, jak je to krásná myšlenka, jste-li na mši svaté. Díváte-li se po Sanctus na kněze, víte určitě, že v tu chvíli modlí se i za vás a připomíná vás výslovně Pánu Bohu a svolává na vaše práce Boží požehnání. O to všechno se připravuje katolík, kterému je líno ráno si trochu přivstati.
Třetí modlitbou obrací se kněz k celému nebi; svolává takřka svaté a světice Boží, aby obstoupili oltář, na který má sestoupiti Syn Boží, a svojí mocnou přímluvou posílili a podporovali naše slabé prosby. proto praví ve volnějším překladu:
"Spojujeme se v duchu se slavnou vždy Pannou Marií, Rodičkou Boha a Pána našeho Ježíše Krista, jekož i se svatým Josefem, téže Panny snoubencem, se svatými apoštoly a mučedníky: Petrem a Pavlem, Ondřejem a Jakubem, Janem a Tomášem, Jakubem a Filipem, Bartolomějem a Matoušem, Šimonem a Tadeášem, se svatými papeži Linem a Kletem, Klimentem a Xystem, se svatým Korneliem a Cyprianem, Vavřincem a Chrysogonem, Janem a Pavlem, Kosmou a Damiánem, a se všemi svatými. Pro jejich zásluhy a přímluvy rač nám dáti, abychom ve všem byli chráněni Tvoji mocnou záštitou. Skrze Krista, Pána našeho." Jména, která tu kněz vypočítává, jsou jména nejstarších a nejoblíbenějších římských světců. původně se jich jmenovalo více, pozdější papežové jejich počet omezili, aby se mše svatá neprodlužovala.
Hned po této modlitbě začíná proměňování, čili jak vy říkáte, pozdvihování; o tom v některém jiném kázání.
Dříve, než ukončím, vracím se ještě jednou k myšlence, kterou jsem již napověděl. Mnoho lidí zapomíná tak rádo na Pána Boha, dokud se jim vede dobře. Teprve, když je kruší kříž a utrpení, vzpomínají si na Otce v nebesích a dožebrávají se jeho pomoci. je to jednání velmi nepěkné a prozrazuje ducha sobeckého, nízkého, hmotařského. Je mnohem lépe plniti svědomitě nedělní přikázání a přicházeti pravidelně každý týden na služby Boží. Až na nás dolehne utrpení, budeme moci s důvěrou pohlédnouti na kříž Spasitelův a kněz bude moci říci i o nás Pánu Bohu před pozdvihováním: "Rozpomeň se, Pane, i na všecky, kteří jsou tu v kostele přítomni! ty znáš nejlépe jejich víru a víš o jejich zbožnosti!" Tak bude moci o nás mluviti kněz a dobrotivý Pán pohlédne s láskou na vaše utrpení a ulehčí kříž, který na vás poslal. Amen.
Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (11)
§ 13. Hodnověrnost knih Písma svatého Nového zákona.
Pravost a neporušenost knih Nového zákona jest nade vší pochybnost zjištěna.
1. Knihy Písma svatého Nového zákona jsou pravé, neboť přináleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují.
a) Knihy Nového zákona náleží do 1. století po Kristu, neboť líčí správně poměry tehdejšího života, zejména v Palestině, a užívá se v nich řeči helenistické, t. j. řecké s mnohými hebrejskými výrazy, jak bylo v obyčeji tehdy u židův.
Jediné evangelium sv. Matouše psáno hebrejsky, nářečím aramejským, kterým Kristus mluvíval.
b) Náleží skutečně spisovatelům, kterým se připisují, z nichž všickni byli apoštoly, kromě sv. Marka a sv. Lukáše. Svědčí o tom zajisté prostá mluva, jednoduchá, bez ozdobných přikrášlování a řečnických obratův.
Jediné listy sv. Pavla odlišují se, čímž ještě více pravost jejich se zvyšuje; neboť sv. Pavel jediný požíval vyššího vzdělání.
Také různá podvržená (apokryfická) evangelia (na př. evangelium sv. Petra, Jakuba a j.) a jejich zamítnutí jako podvržených svědčí nejlépe o tom, jak církev při knihách Písma svatého velmi obezřetná byla, a jen kde jasná svědectví o pravosti se dokázala, knihy do sbírky Písma svatého přijala.
Svědectví sv. spisovatelů potvrzují naše čtyři evangelia jako pravá. Tak sv. Irenej praví, že čtyři sv. evangelia pocházejí od sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše a sv. Jana. - Sv. Řehoř veliký (+604) přirovnává čtyři sněmy ke čtyřem evangeliím: "Jako svatého evangelia čtyři knihy, tak čtyři sněmy že přijímám a ctím, vyznávám."
2. Knihy Písma svatého Nového zákona jsou neporušeny.
a) Nemohly býti porušeny, protože byly ve shromáždění předčítány a obsah jejich byl tudíž znám všem věřícím.
Mnozí znali Písmo svaté nového zákona docela nazpaměť, jako na př. slepý Didymus, představený školy katechetické v Alexandrii (+394)
Sv Polykarp (+167) zůstavil po sobě list Filippským, kterýž jest sestaven ze samých výroků Písma svatého Nového zákona.
b) Církev svatá bděla nad neporušeností Písma svatého a každý pokus hned v začátku zmařila.
Vatikánský rukopis ze 4. století jest úplně týž jako jiný rukopis, který byl nalezen (1859) na hoře Sinai.
Církev vydání Písem svatých pohanům trestala vyloučením z církve. A křesťané raději smrt podstoupili, než by je byli vydali.
3. Spisovatelé jsou hodnověrní, neboť:
a) Mohli pravdu věděti; byli zajisté očitými svědky toho, o čem píší. Svatý Jan píše ve svém evangeliu: "A ten, kterýž to viděl, svědectví vydal a pravé jest svědectví jeho; a on ví, že pravé věci praví, abyste i vy věřili (Jan 19, 35.)
Sv. Marek a Lukáš psali pod dozorem sv. apoštolů (Petra a Pavla), jejichž učedníky byli. Tak doznává sv. Lukáš úmysl: Sepsati pořádně vypravování těch věcí, kteréž mezi námi naplněny jsou, jakž nám je podali ti, kteříž od počátku sami viděli a služebníci slova byli" (Luk. 1, 23.).
Sami přiznávají na sebe, že lehkověrní nebyli; na př. Tomáš, Kleofáš a j.
b) Chtěli pravdu pověděti, neboť nezamlčují ani svých chyb a pokleskův. Také nemohli očekávati za tuto pravdu ani zisku ani slávy pozemské, ale toliko pronásledování a smrt.
Židům zajisté bylo učení to obsažené "pohoršením" a pohanům "bláznovstvím" (1. Kor. 1, 23.).
Apoštolové sami byli pevně přesvědčeni o tom, co píší. Tak píše sv. Pavel: "Ale bychom pak my neb anděl s nebe kázal vám něco jiného mimo to, co jsme vám kázali, proklat buď" (Gal. 1, 8.).
c) Musili pravdu psáti, neboť psali věci, které byly všeobecně v živé paměti a nepřátelům protivné a nepříjemné, tak že by podvod jejich byl ihned odkryt.
Sv. Pavel praví před Festem: "Víť zajisté o těch věcech král... neb nic z toho nedálo se pokoutně" (Skutky 26, 26.).
O událostech sv. evangelií zmiňují se i spisovatelé židovští a pohanští. Tak o Pánu ježíši a jeho umučení píše Josef Flavius (+ asi 95) a zpráva jeho úplně se shoduje s evangelii. Pohan Chalcidius vypravuje o hvězdě, jež se ukázala mudrcům na východě; Makrobius (+ zač. 5. st.) o vraždění pacholátek betlemských; Tacitus (+ asi 120), zmiňuje se o křesťanech, dotvrzuje umučení Páně za Poncia Piláta.
Nejlepším důkazem o hodnověrnosti Písma svatého Nového zákona jest doba mučedníků (aera martyrum), kde do tisíců jich za učení v něm obsažené s radostí smrt podstupovalo po mukách nejhroznějších.
Námitka 1. Ve sv. evangeliích jsou prý nesrovnalosti a odpory, na př. v rodokmenech Páně.
Vyvrácení. Tyto nesrovnalosti jsou právě důkazem hodnověrnosti; neboť 1. svědčí, že spisovatelé nevědouce jeden o druhém psali. Kdyby nebylo neshod, pak by to bylo svědectvím, že jeden od druhého opisovali; 2. tyto odpory jsou jen zdánlivé a dávno už od vykladatelů Písma svatého objasněny a vyvráceny, tak právě na. př. v rodokmenu Páně.
Námitka 2. Ve svatých evangeliích jest prý mnoho nepravděpodobného a zázračného.
Vyvrácení. Nepravděpodobné věci nalézají tam jen ti, kdo všeliké nadpřirozené zjevení zavrhují. Co pak se týče zázraků vypravovaných jsou ony právě důkazem, že co tam jest obsaženo, jest zjevení nadpřirozené.
Pravost a neporušenost knih Nového zákona jest nade vší pochybnost zjištěna.
1. Knihy Písma svatého Nového zákona jsou pravé, neboť přináleží době, do které se kladou, a spisovatelům, kterým se připisují.
a) Knihy Nového zákona náleží do 1. století po Kristu, neboť líčí správně poměry tehdejšího života, zejména v Palestině, a užívá se v nich řeči helenistické, t. j. řecké s mnohými hebrejskými výrazy, jak bylo v obyčeji tehdy u židův.
Jediné evangelium sv. Matouše psáno hebrejsky, nářečím aramejským, kterým Kristus mluvíval.
b) Náleží skutečně spisovatelům, kterým se připisují, z nichž všickni byli apoštoly, kromě sv. Marka a sv. Lukáše. Svědčí o tom zajisté prostá mluva, jednoduchá, bez ozdobných přikrášlování a řečnických obratův.
Jediné listy sv. Pavla odlišují se, čímž ještě více pravost jejich se zvyšuje; neboť sv. Pavel jediný požíval vyššího vzdělání.
Také různá podvržená (apokryfická) evangelia (na př. evangelium sv. Petra, Jakuba a j.) a jejich zamítnutí jako podvržených svědčí nejlépe o tom, jak církev při knihách Písma svatého velmi obezřetná byla, a jen kde jasná svědectví o pravosti se dokázala, knihy do sbírky Písma svatého přijala.
Svědectví sv. spisovatelů potvrzují naše čtyři evangelia jako pravá. Tak sv. Irenej praví, že čtyři sv. evangelia pocházejí od sv. Matouše, sv. Marka, sv. Lukáše a sv. Jana. - Sv. Řehoř veliký (+604) přirovnává čtyři sněmy ke čtyřem evangeliím: "Jako svatého evangelia čtyři knihy, tak čtyři sněmy že přijímám a ctím, vyznávám."
2. Knihy Písma svatého Nového zákona jsou neporušeny.
a) Nemohly býti porušeny, protože byly ve shromáždění předčítány a obsah jejich byl tudíž znám všem věřícím.
Mnozí znali Písmo svaté nového zákona docela nazpaměť, jako na př. slepý Didymus, představený školy katechetické v Alexandrii (+394)
Sv Polykarp (+167) zůstavil po sobě list Filippským, kterýž jest sestaven ze samých výroků Písma svatého Nového zákona.
b) Církev svatá bděla nad neporušeností Písma svatého a každý pokus hned v začátku zmařila.
Vatikánský rukopis ze 4. století jest úplně týž jako jiný rukopis, který byl nalezen (1859) na hoře Sinai.
Církev vydání Písem svatých pohanům trestala vyloučením z církve. A křesťané raději smrt podstoupili, než by je byli vydali.
3. Spisovatelé jsou hodnověrní, neboť:
a) Mohli pravdu věděti; byli zajisté očitými svědky toho, o čem píší. Svatý Jan píše ve svém evangeliu: "A ten, kterýž to viděl, svědectví vydal a pravé jest svědectví jeho; a on ví, že pravé věci praví, abyste i vy věřili (Jan 19, 35.)
Sv. Marek a Lukáš psali pod dozorem sv. apoštolů (Petra a Pavla), jejichž učedníky byli. Tak doznává sv. Lukáš úmysl: Sepsati pořádně vypravování těch věcí, kteréž mezi námi naplněny jsou, jakž nám je podali ti, kteříž od počátku sami viděli a služebníci slova byli" (Luk. 1, 23.).
Sami přiznávají na sebe, že lehkověrní nebyli; na př. Tomáš, Kleofáš a j.
b) Chtěli pravdu pověděti, neboť nezamlčují ani svých chyb a pokleskův. Také nemohli očekávati za tuto pravdu ani zisku ani slávy pozemské, ale toliko pronásledování a smrt.
Židům zajisté bylo učení to obsažené "pohoršením" a pohanům "bláznovstvím" (1. Kor. 1, 23.).
Apoštolové sami byli pevně přesvědčeni o tom, co píší. Tak píše sv. Pavel: "Ale bychom pak my neb anděl s nebe kázal vám něco jiného mimo to, co jsme vám kázali, proklat buď" (Gal. 1, 8.).
c) Musili pravdu psáti, neboť psali věci, které byly všeobecně v živé paměti a nepřátelům protivné a nepříjemné, tak že by podvod jejich byl ihned odkryt.
Sv. Pavel praví před Festem: "Víť zajisté o těch věcech král... neb nic z toho nedálo se pokoutně" (Skutky 26, 26.).
O událostech sv. evangelií zmiňují se i spisovatelé židovští a pohanští. Tak o Pánu ježíši a jeho umučení píše Josef Flavius (+ asi 95) a zpráva jeho úplně se shoduje s evangelii. Pohan Chalcidius vypravuje o hvězdě, jež se ukázala mudrcům na východě; Makrobius (+ zač. 5. st.) o vraždění pacholátek betlemských; Tacitus (+ asi 120), zmiňuje se o křesťanech, dotvrzuje umučení Páně za Poncia Piláta.
Nejlepším důkazem o hodnověrnosti Písma svatého Nového zákona jest doba mučedníků (aera martyrum), kde do tisíců jich za učení v něm obsažené s radostí smrt podstupovalo po mukách nejhroznějších.
Námitka 1. Ve sv. evangeliích jsou prý nesrovnalosti a odpory, na př. v rodokmenech Páně.
Vyvrácení. Tyto nesrovnalosti jsou právě důkazem hodnověrnosti; neboť 1. svědčí, že spisovatelé nevědouce jeden o druhém psali. Kdyby nebylo neshod, pak by to bylo svědectvím, že jeden od druhého opisovali; 2. tyto odpory jsou jen zdánlivé a dávno už od vykladatelů Písma svatého objasněny a vyvráceny, tak právě na. př. v rodokmenu Páně.
Námitka 2. Ve svatých evangeliích jest prý mnoho nepravděpodobného a zázračného.
Vyvrácení. Nepravděpodobné věci nalézají tam jen ti, kdo všeliké nadpřirozené zjevení zavrhují. Co pak se týče zázraků vypravovaných jsou ony právě důkazem, že co tam jest obsaženo, jest zjevení nadpřirozené.
Svatý Silvestr, papež a vyznavač - 31. prosince (životopis z knihy Naše světla)
Říman Silvestr, syn Rufina a Justiny, nabyl vědeckého vzdělání od bohabojného kněze Rufína. Vstoupil do služby církevní a za pronásledování se tak osvědčil, že po smrti papeže Melchiada byl zvolen jeho nástupcem (314).
Zatím aspoň v západní části říše římské vzešlo Církvi slunce svobody po slavném vítězství nad Maxenciem u mostu Milviova a ediktu milánském r. 313.
Pokoj však netrval dlouho. Sotva přestaly boje s nepřáteli zevnějšími, byla víra ohrožena nepřítelem vnitřním, bludařem Ariem, jenž popíral božství Kristovo. Silvestr zmužile bojoval proti bludům Ariovým a hájil drahocenného pokladu svaté víry. Jeho vlivem byl svloán r. 325 církevní sněm do Niceje, kde byly bludy Ariovy odsouzeny.
Nesmíme se domnívati, že Konstantin, jenž dal Církvi svobodu, byl vzorem křesťanského panovníka. I když zavedl nedělní klid a společnou modlitbu ve vojsku, zůstal ve svém srdci ukrutným tyranem, který dal zavraždit svoji manželku Faustu a syna Krispa, klaněl se perskému bohu slunce jako ukřižovanému Ježíši. Stavěl křesťanské kostely, ale též pohanské chrámy. Dal se krátce před smrtí pokřtít, ale od ariána Eusebia.
Proti tomuto samovládci musil papež Silvestr hájiti práva Církve a víry. Nebylo to záviděníhodné postavení. Císař dal ediktem milánským Církvi svobodu, ale tuto svobodu si dal draho zaplatit. Žádal, aby ho Církev poslouchala i ve věcech náboženských, osvojoval si titul "společný biskup", svolával církevní sněmy. Zasahoval do jejich jednání. Dějiny nevypravují mnoho ze života papeže Silvestra. Avšak jistě zasluhuje jméno velikého papeže, když dovedl čeliti nadvládě světské moci nad vnitřním životem Církve. Bylo třeba nemalé odvahy, aby hájil svobodu Církve proti muži jako byl Konstantin.
Silvestr zemřel 31. prosince 335.
Zatím aspoň v západní části říše římské vzešlo Církvi slunce svobody po slavném vítězství nad Maxenciem u mostu Milviova a ediktu milánském r. 313.
Pokoj však netrval dlouho. Sotva přestaly boje s nepřáteli zevnějšími, byla víra ohrožena nepřítelem vnitřním, bludařem Ariem, jenž popíral božství Kristovo. Silvestr zmužile bojoval proti bludům Ariovým a hájil drahocenného pokladu svaté víry. Jeho vlivem byl svloán r. 325 církevní sněm do Niceje, kde byly bludy Ariovy odsouzeny.
Nesmíme se domnívati, že Konstantin, jenž dal Církvi svobodu, byl vzorem křesťanského panovníka. I když zavedl nedělní klid a společnou modlitbu ve vojsku, zůstal ve svém srdci ukrutným tyranem, který dal zavraždit svoji manželku Faustu a syna Krispa, klaněl se perskému bohu slunce jako ukřižovanému Ježíši. Stavěl křesťanské kostely, ale též pohanské chrámy. Dal se krátce před smrtí pokřtít, ale od ariána Eusebia.
Proti tomuto samovládci musil papež Silvestr hájiti práva Církve a víry. Nebylo to záviděníhodné postavení. Císař dal ediktem milánským Církvi svobodu, ale tuto svobodu si dal draho zaplatit. Žádal, aby ho Církev poslouchala i ve věcech náboženských, osvojoval si titul "společný biskup", svolával církevní sněmy. Zasahoval do jejich jednání. Dějiny nevypravují mnoho ze života papeže Silvestra. Avšak jistě zasluhuje jméno velikého papeže, když dovedl čeliti nadvládě světské moci nad vnitřním životem Církve. Bylo třeba nemalé odvahy, aby hájil svobodu Církve proti muži jako byl Konstantin.
Silvestr zemřel 31. prosince 335.
neděle 30. prosince 2018
Výklad mše svaté - Dr. Josef Miklík C.Ss.R. (3)
OBĚTOVÁNÍ
Ve výkladu mše svaté probrali jsme dosud stupní modlitbu a onu část, na které směli býti i nepokřtění katechumeni. Jakmile se pomodlili hlasitě vyznání víry, odešli z kostela; na bohoslužbě zůstali jen pokřtění katolíci, před kterými neměla již církev žádných tajností. Tomu, co následovalo, říkalo se proto mše svatá věřících. Po těchto úvodních poznámkách pokračujme ve svém výkladu.
Když odešli z kostela katechumeni, obrátil se kněz k věřícím a přivítal je slovy: "Pán s vámi!" odpověděli mu: "I s duchem tvým!" a začínalo tak zvané obětování. Jáhen přikryl celý oltář bílým plátnem; hned potom počali věřící přinášeti své dary. Jak mužové tak i ženy drželi je v bílém rouchu a podávali je knězi, který je kladl na oltář. Těmito dary býval především pšeničný chléb, zadělaný jen vodou a víno. Mezitím zpíval kostelní sbor vhodnou vložku buď ke cti světce neb o svátku, který právě konali. Když byla ofěra dokončena, vybral kněz tolik chleba a tolik vína, kolik bylo třeba ke mši svaté a ke společnému sv. přijímání; ostatek se uchoval ve zvláštní skříni. Na památku toho všeho sbírá se dodnes při obětování na světlo a na kostelní potřeby. Časem nastaly určité změny; všimněme si tedy posvátných obřadů, jak je konáme dnes.
Místo vložky, která se vždycky zpívala při ofěře, říká kněz úvodní slova, tak zvané ofertorium (obětování). Obyčejně v něm bývá zmínka o svátku, který se právě koná; církev tak chtěla povzbuditi věřící, aby s větší ochotou podávali své dary. Povím vám alespoň několik příkladů. O velikonocích připomíná kněz slavné zmrtvýchvstání slovy žalmu (75, 9.): "Země se třásla a oněměla, když Bůh povstati ráčil, aby soudil."
Na svátek Karmelské Panny Marie říkal vroucí prosbu: "Vzpomeň si na nás, panenská Matko, před očima Božíma, aby ses za nás přimluvila a Bůh odvrátil od nás svůj hněv!" Velmi dojemně volá kněz při mši svaté za zemřelé: "Pane Ježíši Kriste, králi slávy, vysvoboď duše všech věrných zemřelých od trestů pekelných..., aby neupadly do temnosti, nýbrž ať praporečník sv. Michal uvede je do svatého světla, které jsi kdysi slíbil Abrahamovi a jeho potomkům. Přinášíme ti, Pane, oběti a modlitby; přijmi je za ony duše, jejichž památku dnes konáme!"
Potom začíná obětování. Kněz odkrývá kalich, který byl po celou mši katechumenů zahalen; ministrant na to upozorňuje věřící znamením zvonku. Obětními dary jsou podle příkazu Pána Ježíše chléb z čisté pšeničné mouky, zadělaný jen vodou, a víno.
Kněz bere do rukou zlatou patenu, na níž je bílá hostie, pozvedá patenu oběma rukama k nebesům, při tom říká tato krásná slova: "Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou oběť, kterou já, nehodný Tvůj sluha, obětuji Tobě, Bohu svému, živému a pravému, za své nesčetné hříchy, urážky a nedbalosti, a za všechny přítomné, za všecky věrné křesťany, živé i zemřelé, aby mně (samému) i jim všem prospěla ke spáse a k životu věčnému."
Všimněte si, drazí křesťané, dobře slov: "za všecky přítomné", a pochopíte, proč vám tolik doporučujeme, abyste podle možnosti přicházeli i ve všední dny do kostela. Je pravda, mše svatá je za všecky, ale přece několikráte připomíná kněz Pánu Bohu všecky, kdo jsou na bohoslužbě.
Hned potom dělá kněz patenou veliký kříž a klade hostii na posvěcené plátno, kterému říkáme korporale. Bere do rukou kalich, vlévá do něho trochu vína a přidává několik kapek vody. Tak to bylo zvykem v době Pána Ježíše, tak to udělal Spasitel při poslední večeři, tak to zachovává církev dodnes. Ale církev vidí v tomto smíchání vína a vody hluboké a krásné tajemství. Ježíš Kristus není jen Bůh, je také člověk, abych to řekl v obraze, není jen vínem, je také vodou. Proto leje kněz do vína několik kapek vody. Spasitel stal se člověkem, z lásky k nám, aby nás, ubohé dítky Adamovy, učinil dítkami Božími. To je smysl krásné modlitby, kterou říká kněz, když žehná vodu a leje ji do kalicha: "Bože, který jsi člověka podivuhodně stvořil a ještě podivuhodnějším způsobem vykoupil, dej nám tu milost, abychom pro tajemné spojení této vody a tohoto vína měli podíl na božství Toho, který ráčil na sebe vzíti lidskou přirozenost, totiž Ježíše Krista, Syna Tvého a Pána našeho."
Při mši svaté za zemřelé kněz vodu nežehná; duše zesnulých nemohou si již zasloužiti žádnou novou milost, nemohou pro sebe získati nic. Jak skonaly, tak zůstanou na věky.
Potom bere kněz kalich s vínem, zvedá jej oběma rukama k nebesům a obětuje Pánu Bohu slovy: Obětujeme Ti, Pane, kalich spasení a prosíme Tvoji dobrotu, aby se vznesl před Tvou božskou velebnost pro spásu naši a pro spásu celého světa." Ale kněz ví dobře, že chléb a víno jsou příliš nepatrnými dary pro nekonečného Boha, který jediným slovem stvořil tento svět. Proto spíná ruce, sklání se hluboko a pokorně prosí Boha, aby přijal tuto nepatrnou oběť. Praví: "V duchu pokory a se srdcem zkroušeným přijmi nás, Pane, a dovol nám vykonati tuto oběť tak, aby se ti zalíbila!" Nato zvedá ruce k nebesům a svolává na obětní dary milost Ducha svatého; činí to slovy: "Přijď, Posvětiteli, všemohoucí věčný Bože, a požehnej tuto oběť Tvému svatému jménu přichystanou!"
Již jsem se zmínil, že v první církvi konala se při obětování ofěra a kněz vybral z přinesených darů část chleba a vína pro mši svatou a společné svaté přijímání. Potom šel na epištolní stranu a umýval si ruce, které si snad při ofěře poněkud pošpinil. Památka na tento obřad dochovala se dodnes. Kněz myje si ruce a při tom říká žalm, kerý počíná slovy: "Umyji mezi nevinnými své ruce a budu sloužiti, Pane, u Tvého oltáře."
Potom vrátí se kněz do prostřed oltáře, sklání se hluboko a obětuje Pánu Bohu všecko, co věřící darovali; obětuje mu tedy i to, co dáváte při obětování. Při tom říká slova: "Přijmi svatá Trojice, tuto oběť, kterou Ti přinášíme na památku umučení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, sv. Jana Křtitele, sv. apoštolů Petra a Pavla a těchto (jejichž ostatky jsou v oltářním kameni) a všech ostatních svatých, aby jim byla ke cti a nám ke spáse, oni aby za nás orodovali na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze Krista, Pána našeho."
Ale kněz nedůvěřuje sám svým modlitbám; proto se obrací ke všem věřícím a volá: "Modlete se, bratři, aby moje i vaše oběť stala se milou Bohu, Otci všemohoucímu." A celý kostel mu odpovídal modlitbou, kterou dnes říká vaším jménem ministrant: "AŤ přijme Pán oběť z rukou tvých ke cti a slávě svého jména, k našemu užitku a k prospěchu celé své svaté církve!"
Následovala ještě jedna modlitba, která se měnila podle svátku, jaký právě konali; nejčastěji byla v ní narážka na obětní dary a na velikou změnu, která se s nimi měla státi při pozdvihování. Abych vám pověděl aspoň nějaký příklad; na svátek Narození Jana Křtitele praví kněz: "Tvoje oltáře, Bože, plníme dary a slavíme tak po zásluze narození toho, který předpovídal příchod Spasitele světa a prstem na něho ukázal." Na den sv. Aleše zní tato modlitba: "Bože, přinášíme ti oběť chvály na památku Tvých svatých a doufáme, že na jejich přímluvu budeme zbaveni utrpení vezdejších i budoucích."
Touto modlitbou končí obětování a také já končím svůj dnešní výklad. Doufám, že jste zase vnikli poněkud hlouběji do mše svaté a že tím radostněji budete plniti svoji nedělní povinnost. Amen.
Ve výkladu mše svaté probrali jsme dosud stupní modlitbu a onu část, na které směli býti i nepokřtění katechumeni. Jakmile se pomodlili hlasitě vyznání víry, odešli z kostela; na bohoslužbě zůstali jen pokřtění katolíci, před kterými neměla již církev žádných tajností. Tomu, co následovalo, říkalo se proto mše svatá věřících. Po těchto úvodních poznámkách pokračujme ve svém výkladu.
Když odešli z kostela katechumeni, obrátil se kněz k věřícím a přivítal je slovy: "Pán s vámi!" odpověděli mu: "I s duchem tvým!" a začínalo tak zvané obětování. Jáhen přikryl celý oltář bílým plátnem; hned potom počali věřící přinášeti své dary. Jak mužové tak i ženy drželi je v bílém rouchu a podávali je knězi, který je kladl na oltář. Těmito dary býval především pšeničný chléb, zadělaný jen vodou a víno. Mezitím zpíval kostelní sbor vhodnou vložku buď ke cti světce neb o svátku, který právě konali. Když byla ofěra dokončena, vybral kněz tolik chleba a tolik vína, kolik bylo třeba ke mši svaté a ke společnému sv. přijímání; ostatek se uchoval ve zvláštní skříni. Na památku toho všeho sbírá se dodnes při obětování na světlo a na kostelní potřeby. Časem nastaly určité změny; všimněme si tedy posvátných obřadů, jak je konáme dnes.
Místo vložky, která se vždycky zpívala při ofěře, říká kněz úvodní slova, tak zvané ofertorium (obětování). Obyčejně v něm bývá zmínka o svátku, který se právě koná; církev tak chtěla povzbuditi věřící, aby s větší ochotou podávali své dary. Povím vám alespoň několik příkladů. O velikonocích připomíná kněz slavné zmrtvýchvstání slovy žalmu (75, 9.): "Země se třásla a oněměla, když Bůh povstati ráčil, aby soudil."
Na svátek Karmelské Panny Marie říkal vroucí prosbu: "Vzpomeň si na nás, panenská Matko, před očima Božíma, aby ses za nás přimluvila a Bůh odvrátil od nás svůj hněv!" Velmi dojemně volá kněz při mši svaté za zemřelé: "Pane Ježíši Kriste, králi slávy, vysvoboď duše všech věrných zemřelých od trestů pekelných..., aby neupadly do temnosti, nýbrž ať praporečník sv. Michal uvede je do svatého světla, které jsi kdysi slíbil Abrahamovi a jeho potomkům. Přinášíme ti, Pane, oběti a modlitby; přijmi je za ony duše, jejichž památku dnes konáme!"
Potom začíná obětování. Kněz odkrývá kalich, který byl po celou mši katechumenů zahalen; ministrant na to upozorňuje věřící znamením zvonku. Obětními dary jsou podle příkazu Pána Ježíše chléb z čisté pšeničné mouky, zadělaný jen vodou, a víno.
Kněz bere do rukou zlatou patenu, na níž je bílá hostie, pozvedá patenu oběma rukama k nebesům, při tom říká tato krásná slova: "Přijmi, svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tuto neposkvrněnou oběť, kterou já, nehodný Tvůj sluha, obětuji Tobě, Bohu svému, živému a pravému, za své nesčetné hříchy, urážky a nedbalosti, a za všechny přítomné, za všecky věrné křesťany, živé i zemřelé, aby mně (samému) i jim všem prospěla ke spáse a k životu věčnému."
Všimněte si, drazí křesťané, dobře slov: "za všecky přítomné", a pochopíte, proč vám tolik doporučujeme, abyste podle možnosti přicházeli i ve všední dny do kostela. Je pravda, mše svatá je za všecky, ale přece několikráte připomíná kněz Pánu Bohu všecky, kdo jsou na bohoslužbě.
Hned potom dělá kněz patenou veliký kříž a klade hostii na posvěcené plátno, kterému říkáme korporale. Bere do rukou kalich, vlévá do něho trochu vína a přidává několik kapek vody. Tak to bylo zvykem v době Pána Ježíše, tak to udělal Spasitel při poslední večeři, tak to zachovává církev dodnes. Ale církev vidí v tomto smíchání vína a vody hluboké a krásné tajemství. Ježíš Kristus není jen Bůh, je také člověk, abych to řekl v obraze, není jen vínem, je také vodou. Proto leje kněz do vína několik kapek vody. Spasitel stal se člověkem, z lásky k nám, aby nás, ubohé dítky Adamovy, učinil dítkami Božími. To je smysl krásné modlitby, kterou říká kněz, když žehná vodu a leje ji do kalicha: "Bože, který jsi člověka podivuhodně stvořil a ještě podivuhodnějším způsobem vykoupil, dej nám tu milost, abychom pro tajemné spojení této vody a tohoto vína měli podíl na božství Toho, který ráčil na sebe vzíti lidskou přirozenost, totiž Ježíše Krista, Syna Tvého a Pána našeho."
Při mši svaté za zemřelé kněz vodu nežehná; duše zesnulých nemohou si již zasloužiti žádnou novou milost, nemohou pro sebe získati nic. Jak skonaly, tak zůstanou na věky.
Potom bere kněz kalich s vínem, zvedá jej oběma rukama k nebesům a obětuje Pánu Bohu slovy: Obětujeme Ti, Pane, kalich spasení a prosíme Tvoji dobrotu, aby se vznesl před Tvou božskou velebnost pro spásu naši a pro spásu celého světa." Ale kněz ví dobře, že chléb a víno jsou příliš nepatrnými dary pro nekonečného Boha, který jediným slovem stvořil tento svět. Proto spíná ruce, sklání se hluboko a pokorně prosí Boha, aby přijal tuto nepatrnou oběť. Praví: "V duchu pokory a se srdcem zkroušeným přijmi nás, Pane, a dovol nám vykonati tuto oběť tak, aby se ti zalíbila!" Nato zvedá ruce k nebesům a svolává na obětní dary milost Ducha svatého; činí to slovy: "Přijď, Posvětiteli, všemohoucí věčný Bože, a požehnej tuto oběť Tvému svatému jménu přichystanou!"
Již jsem se zmínil, že v první církvi konala se při obětování ofěra a kněz vybral z přinesených darů část chleba a vína pro mši svatou a společné svaté přijímání. Potom šel na epištolní stranu a umýval si ruce, které si snad při ofěře poněkud pošpinil. Památka na tento obřad dochovala se dodnes. Kněz myje si ruce a při tom říká žalm, kerý počíná slovy: "Umyji mezi nevinnými své ruce a budu sloužiti, Pane, u Tvého oltáře."
Potom vrátí se kněz do prostřed oltáře, sklání se hluboko a obětuje Pánu Bohu všecko, co věřící darovali; obětuje mu tedy i to, co dáváte při obětování. Při tom říká slova: "Přijmi svatá Trojice, tuto oběť, kterou Ti přinášíme na památku umučení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, sv. Jana Křtitele, sv. apoštolů Petra a Pavla a těchto (jejichž ostatky jsou v oltářním kameni) a všech ostatních svatých, aby jim byla ke cti a nám ke spáse, oni aby za nás orodovali na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze Krista, Pána našeho."
Ale kněz nedůvěřuje sám svým modlitbám; proto se obrací ke všem věřícím a volá: "Modlete se, bratři, aby moje i vaše oběť stala se milou Bohu, Otci všemohoucímu." A celý kostel mu odpovídal modlitbou, kterou dnes říká vaším jménem ministrant: "AŤ přijme Pán oběť z rukou tvých ke cti a slávě svého jména, k našemu užitku a k prospěchu celé své svaté církve!"
Následovala ještě jedna modlitba, která se měnila podle svátku, jaký právě konali; nejčastěji byla v ní narážka na obětní dary a na velikou změnu, která se s nimi měla státi při pozdvihování. Abych vám pověděl aspoň nějaký příklad; na svátek Narození Jana Křtitele praví kněz: "Tvoje oltáře, Bože, plníme dary a slavíme tak po zásluze narození toho, který předpovídal příchod Spasitele světa a prstem na něho ukázal." Na den sv. Aleše zní tato modlitba: "Bože, přinášíme ti oběť chvály na památku Tvých svatých a doufáme, že na jejich přímluvu budeme zbaveni utrpení vezdejších i budoucích."
Touto modlitbou končí obětování a také já končím svůj dnešní výklad. Doufám, že jste zase vnikli poněkud hlouběji do mše svaté a že tím radostněji budete plniti svoji nedělní povinnost. Amen.
Neděle v oktávě Narození Páně (P. Václav Bělohlávek Svatohor)
ABBA OTČE!
Neděle v oktávě narození Páně
Kdybychom bývali žili před Kristem Pánem v době pohanstva, na příklad v Egyptě, nikdy bychom nebyli vstoupili do chrámu jakéhokoli božstva. Nekněžím to nebylo dovoleno; byly bychom směli se blížiti nebo spíše plížiti přístupem chráněným z obou stran řadami sfing v podobě lvic s lidskou hlavou, projíti zevní pylonovou branou, stanouti na chrámovém dvoře, a stůj - dál ani krok! Tak bývalo i s chrámy v Řecku; bylo dovoleno lidu státi před chrámem i u chrámu v ochozovém peristelu, ale do svatyně dovnitř nebylo přístupu.
A což ve starozákonní době u Židů? Směl někdo z lidu vejíti do svatého stánku nebo později do chrámu Šalomounova? Nikoli, jen kněží vcházeli do svatyně a velekněz do svatyně svatých, ale lid směl státi jenom zevně v předsíních a dvorech...
A nyní s tím srovnejme křesťanské chrámy - lidu všemu dokořán otevřené - kde se dokonce zakazuje postávati venku a přikazuje vstupovati dovnitř. Jaký to rozdíl, jak veliká změna! A kdo ji způsobil? Onen prorokův "Maličký", nám v Betlemě narozený. Jistě nesmírný to převrat! Než přišel Ježíš Kristus, člověk v pohanstvu i židovstvu cítil, že se nesmí přiblížiti k Bohu, že je pro hřích odloučen až do času od srdce Božího, že není Božím přítelem, že spíše je nehodným, odcizeným sluhou, jako Adam vyhnancem z ráje, jako Kain přeběhlíkem od tváře Boží. Ale když přišel Syn Boží, vše se od základu změnilo.
Ani sami nevypovíme - nemůžeme - ať nám to raději poví učitel národů sv. Pavel v dnešní epištole (Gal. 4.) ke Galatům: "Když přišla plnost času, Bůh poslal Syna svého, učiněného z ženy, podřízeného zákonu." Rozumějme jeho slovům! Když přišla doba od Boha předurčená, poslal Bůh Syna svého, tedy toho Syna, jenž jest téže podstaty, Bůh, jako sám Otec od věčnosti, a tento Syn se narodil z ženy Panny Marie a byl podroben zákonu Mojžíšovu v Starém zákoně. A proč jej poslal Otec na svět? Poučí nás Pavel dále: "Aby vykoupil ty, kteří byli pod zákonem, abychom obdrželi přijetí za syny Boží." Zrozením a smrtí Božího Syna máme se všichni státi spolu s ním syny Božími, dítkami na milost zase přijatými od nebeského Otce. Jaké to vyznamenání pro člověka, přesahující všechen smysl! Jaká to radost a sláva, směti se znovu hlásiti jako syn k Otci! A není to klam; již naše křesťanské srdce, naplněné Duchem Svatým, nám to hlásí, volající z nejhlubších hlubin k Bohu "Otče!" - "A poněvadž jste syny, Bůh poslal Ducha Syna svého v srdce naše, které volá "Abba Otče!"
K tomu všechny slavné důsledky synovství Božího v nás! Člověče, přestáváš býti cizím služebníkem, stáváš se členem Boží rodiny, učiněn jsi královským synem a tak i Božím dědicem. "Proto nejsi již služebníkem", ohlašuje božský hlasatel Pavel, "nýbrž synem, jestli však synem, (tedy) i dědocem skrze Boha."
Není věru možné pomyšlení na tak veliký, zázračný obrat pro šťastného člověka. Ale skutečnost nás o tom ujišťuje: Vidíme betlemskou jeskyni a v ní narozeného Boha - Dítě, k němužto se všechno blíží, pastýři i králové, a tak blízko, že se jejich lidský dech mísí s dechem božského Dítěte. Ano, vidíme, že se tato jeskyně mění v křesťanské chrámy a svytyně, všemu lidstvu otevřené, jesle v oltář, a nejhlubší cit srdce, zvoucí nás blíž, co nejblíž, volá nás k Bohu slovem "Abba Otče!"
Od této požehnané chvíle může se každý člověk obraceti k Bohu důvěrným slovem: Otče můj, Otče náš, jenž jsi na nebesích! Otče můj, Otče náš, posvěť se jméno tvé; sládnoucí láskou na rtech. Otče můj, Otče náš, přijď království tvé; a já nechať do něho vstoupím, jako syn a dědic. Otče můj, Otče náš, buď vůle tvá; vše se všude děj podle tvého svobodného řízení, já se synovskou důvěrou odevzdávám se do tvých rukou. Otče můj, Otče náš, chléb náš vezdejší dejž nám dnes; oči všech doufají v tebe, a ty jim dáváš pokrm v čas příhodný. Otče můj, otče náš, odpusť nám naše viny; želím svých vin já, syn marnotratný, vracející se k tobě. Otče můj, Otče náš, neuvoď nás v pokušení; nedej bych v pokušení světa znovu podlehl. Otče můj, Otče náš, ale zbav nás od zlého v jakékoli podobě v životě i ve smrti.
Od narození Páně může již každé pozemské dítě plesati - a také o vánocích plesá, že se sbratřuje s Ježíškem, Synem Božím, může i stařec nad hrobem se radovati, že opuštěn jsa od země, zanechán neodvratnému osudu od ostatních lidí, smí se odvolati na Boží synovství v jistotě, že Otec nebeský ho neopustí ani ve smrti, že ho přijme a uvede v přidělené dědictví na nebesích.
Věnujtež pozornost starci i stařeny, dnešnímu evangeliu (Luk. 2.) mešnímu! Vidíte dva staré lidi v chrámové předsíni, kteří se hlásí k božskému Dítku, uváděnému k oběti, přinášejícímu jim Boží synovství. Stařec Simeon se stařenou Annou žehnají Dítku a sami berou od něho požehnání. Simeon dokonce bere Dítko na lokty; chce rád umříti, jak by ne? Vždyť je propuštěn ze služebnictví a má odtud vyjíti s vyvolením za syna a dědice nebeského.
Slyšte lidé, vždy tajemnou mluvu srdce svého, volajícího "Abba Otče!" Nedopusťte, aby pokřikem světa tento nejdražší hlas ve vás byl ztlumen neb aby vůbec navždy dozněl. Opatrujte tuto svatou ozvěnu nebes, zakletou do země, zachovejte si své srdce takto hlasitě tlukoucí a sladce mluvící za všech okolností v životě i ve smrti: "Abba Otče!"
Neděle v oktávě narození Páně
Kdybychom bývali žili před Kristem Pánem v době pohanstva, na příklad v Egyptě, nikdy bychom nebyli vstoupili do chrámu jakéhokoli božstva. Nekněžím to nebylo dovoleno; byly bychom směli se blížiti nebo spíše plížiti přístupem chráněným z obou stran řadami sfing v podobě lvic s lidskou hlavou, projíti zevní pylonovou branou, stanouti na chrámovém dvoře, a stůj - dál ani krok! Tak bývalo i s chrámy v Řecku; bylo dovoleno lidu státi před chrámem i u chrámu v ochozovém peristelu, ale do svatyně dovnitř nebylo přístupu.
A což ve starozákonní době u Židů? Směl někdo z lidu vejíti do svatého stánku nebo později do chrámu Šalomounova? Nikoli, jen kněží vcházeli do svatyně a velekněz do svatyně svatých, ale lid směl státi jenom zevně v předsíních a dvorech...
A nyní s tím srovnejme křesťanské chrámy - lidu všemu dokořán otevřené - kde se dokonce zakazuje postávati venku a přikazuje vstupovati dovnitř. Jaký to rozdíl, jak veliká změna! A kdo ji způsobil? Onen prorokův "Maličký", nám v Betlemě narozený. Jistě nesmírný to převrat! Než přišel Ježíš Kristus, člověk v pohanstvu i židovstvu cítil, že se nesmí přiblížiti k Bohu, že je pro hřích odloučen až do času od srdce Božího, že není Božím přítelem, že spíše je nehodným, odcizeným sluhou, jako Adam vyhnancem z ráje, jako Kain přeběhlíkem od tváře Boží. Ale když přišel Syn Boží, vše se od základu změnilo.
Ani sami nevypovíme - nemůžeme - ať nám to raději poví učitel národů sv. Pavel v dnešní epištole (Gal. 4.) ke Galatům: "Když přišla plnost času, Bůh poslal Syna svého, učiněného z ženy, podřízeného zákonu." Rozumějme jeho slovům! Když přišla doba od Boha předurčená, poslal Bůh Syna svého, tedy toho Syna, jenž jest téže podstaty, Bůh, jako sám Otec od věčnosti, a tento Syn se narodil z ženy Panny Marie a byl podroben zákonu Mojžíšovu v Starém zákoně. A proč jej poslal Otec na svět? Poučí nás Pavel dále: "Aby vykoupil ty, kteří byli pod zákonem, abychom obdrželi přijetí za syny Boží." Zrozením a smrtí Božího Syna máme se všichni státi spolu s ním syny Božími, dítkami na milost zase přijatými od nebeského Otce. Jaké to vyznamenání pro člověka, přesahující všechen smysl! Jaká to radost a sláva, směti se znovu hlásiti jako syn k Otci! A není to klam; již naše křesťanské srdce, naplněné Duchem Svatým, nám to hlásí, volající z nejhlubších hlubin k Bohu "Otče!" - "A poněvadž jste syny, Bůh poslal Ducha Syna svého v srdce naše, které volá "Abba Otče!"
K tomu všechny slavné důsledky synovství Božího v nás! Člověče, přestáváš býti cizím služebníkem, stáváš se členem Boží rodiny, učiněn jsi královským synem a tak i Božím dědicem. "Proto nejsi již služebníkem", ohlašuje božský hlasatel Pavel, "nýbrž synem, jestli však synem, (tedy) i dědocem skrze Boha."
Není věru možné pomyšlení na tak veliký, zázračný obrat pro šťastného člověka. Ale skutečnost nás o tom ujišťuje: Vidíme betlemskou jeskyni a v ní narozeného Boha - Dítě, k němužto se všechno blíží, pastýři i králové, a tak blízko, že se jejich lidský dech mísí s dechem božského Dítěte. Ano, vidíme, že se tato jeskyně mění v křesťanské chrámy a svytyně, všemu lidstvu otevřené, jesle v oltář, a nejhlubší cit srdce, zvoucí nás blíž, co nejblíž, volá nás k Bohu slovem "Abba Otče!"
Od této požehnané chvíle může se každý člověk obraceti k Bohu důvěrným slovem: Otče můj, Otče náš, jenž jsi na nebesích! Otče můj, Otče náš, posvěť se jméno tvé; sládnoucí láskou na rtech. Otče můj, Otče náš, přijď království tvé; a já nechať do něho vstoupím, jako syn a dědic. Otče můj, Otče náš, buď vůle tvá; vše se všude děj podle tvého svobodného řízení, já se synovskou důvěrou odevzdávám se do tvých rukou. Otče můj, Otče náš, chléb náš vezdejší dejž nám dnes; oči všech doufají v tebe, a ty jim dáváš pokrm v čas příhodný. Otče můj, otče náš, odpusť nám naše viny; želím svých vin já, syn marnotratný, vracející se k tobě. Otče můj, Otče náš, neuvoď nás v pokušení; nedej bych v pokušení světa znovu podlehl. Otče můj, Otče náš, ale zbav nás od zlého v jakékoli podobě v životě i ve smrti.
Od narození Páně může již každé pozemské dítě plesati - a také o vánocích plesá, že se sbratřuje s Ježíškem, Synem Božím, může i stařec nad hrobem se radovati, že opuštěn jsa od země, zanechán neodvratnému osudu od ostatních lidí, smí se odvolati na Boží synovství v jistotě, že Otec nebeský ho neopustí ani ve smrti, že ho přijme a uvede v přidělené dědictví na nebesích.
Věnujtež pozornost starci i stařeny, dnešnímu evangeliu (Luk. 2.) mešnímu! Vidíte dva staré lidi v chrámové předsíni, kteří se hlásí k božskému Dítku, uváděnému k oběti, přinášejícímu jim Boží synovství. Stařec Simeon se stařenou Annou žehnají Dítku a sami berou od něho požehnání. Simeon dokonce bere Dítko na lokty; chce rád umříti, jak by ne? Vždyť je propuštěn ze služebnictví a má odtud vyjíti s vyvolením za syna a dědice nebeského.
Slyšte lidé, vždy tajemnou mluvu srdce svého, volajícího "Abba Otče!" Nedopusťte, aby pokřikem světa tento nejdražší hlas ve vás byl ztlumen neb aby vůbec navždy dozněl. Opatrujte tuto svatou ozvěnu nebes, zakletou do země, zachovejte si své srdce takto hlasitě tlukoucí a sladce mluvící za všech okolností v životě i ve smrti: "Abba Otče!"
sobota 29. prosince 2018
Výklad mše svaté - Dr. Josef Miklík C.Ss.R. (2)
INTROIT - KREDO
V prvním kázání jsem vám vyložil počátek mše svaté, tak zvanou stupní modlitbu. Říkáme jí tak proto, že kněz ji koná pod stupni oltáře. Je krátká, a přece nás učí dvěma důležitým věcem: Chceš-li míti ze mše svaté užitek, chceš-li si odnésti z kostela domů Boží požehnání, lituj především spáchaných hříchů a pros světce za jejich přímluvu.
Pokračujme dnes ve výkladu a proberme část od introitu až do kreda, čili jak říkáme, mši katechumenů. V první církvi nebyli totiž ještě všichni pokřtěni. Mezi opravdovými věřícími bylo i mnoho lidí, kteří se na křest teprve připravovali, chodili teprve na katechismus; dnes bychom je nazvali čekateli, tehdy jim říkali katechumeni.
K čekatelům musela býti církev velice opatrná; mezi duše, které hledaly upřímně pravdu, přimísilo se tu i tam několik jidášů, kteří chtěli jen vypátrati různá tajemství, na příklad kdo je členem církve, kdo je biskupem, kde se věřící scházejí a podobně. Jakmile se jim to podařilo, udávali vše úřadům, které církev tehdy ještě krutě pronásledovaly. Proto byla církev velice opatrná k těm, kdo nebyli ještě pokřtěni; neprozradila jim celé své učení, zvláště před nimi skrývala velebnou Svátost. Zmínka o těle Spasitelově a jeho krvi zavdala dokonce podnět k hnusné pomluvě, že prý křesťané zabíjejí malé děti a z jejich tělíček si chystají hostinu. Proto církev ani nedovolovala, aby katechumeni byli na celé mši svaté; směli zůstati jen do konce evangelia. proto říkáme této části mše katechumenů a právě tento oddíl vám chci vyložiti v dnešním kázání.
Úkolem bylo především náboženské poučení čekatelů; podle toho jsou i obřady, které kněz koná. Jakmile tedy kněz dokončil stupní modlitbu, kterou se k bohoslužbě připravoval, a políbil ostatky svatých mučedníků, přistoupil k mešní knize a četl z ní slova, která měla shromážděnému lidu připomenouti krátce svátek toho kterého dne. Tato slova jsou takřka vstupem k celé mši svaté, proto jim říkáme latinským slovem introit, vstup.
Introity bývají velmi různé, povím vám několik příkladů. Na štědrý večer začíná kněz mši svatou slovy: "Dnes poznáte, že přijde Bůh a spasí nás, a zítra ráno uvidíte jeho slávu." Je to krásné upozornění na význam Štědrého večera. Na slavnost Nanebevzetí Rodičky Boží povzbuzoval kněz přítomné: "Radujme se všichni v Pánu a slavme svátek na počest blahoslavené Panny Marie, z jejíhož nanebevzetí radují se dnes andělé a spolu s námi chválí Božího Syna." Na slavnost sv. Jana Nepomuckého počíná kněz slovy Bible: "Pán Bůh dal mi můj jazyk jako moji odměnu, tím ho budu chváliti." Je to krásná narážka na neporušený jazyk světcův, který se stal jeho největší chválou. Měl-li kněz obětovati mši svatou za zemřelého, oznamoval to slovy: "Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí!"
V dřívější době následoval ještě nějaký žalm; dnes z něho zůstal jediný verš, aby se mše příliš neprodlužovala.
Kněz připomenul tedy lidu světce, jehož svátek se slavil nebo tajemství víry, o kterém měli uvažovati. Ale kněz věděl, právě tak jako dnes, že šel k oltáři, aby se tam především modlil za všechny věřící, aby jejich starosti a kříže připamatoval dobrému Bohu. proto opouští mešní knihu, jde do středu oltáře a volá třikrát ke každé z božských osob: Pane smiluj se nad námi! Kriste smiluj se nad námi! Pane smiluj se nad námi! Ve starší době modlil se kněz tato zvolání střídavě s celým kostelem, dnes je odříkává jenom s ministrantem.
Po Kyrie zapěl kněz andělský hymnus: "Sláva na výsostech Bohu!" a spolu s ním jej zpíval celý kostel. Vynechávali jej pouze při kajících mších svatých nebo při mši svaté za zemřelé. Gloria je vlastně společná modlitba; přejeme v ní Pánu Bohu, aby dosáhl cti a slávy, jaké zasluhuje. Zároveň doufáme, že Bůh shlédne s větší láskou na prosby, které mu budeme přednášeti.
Poslyšte aspoň několik myšlenek z tohoto krásného hymnu. počíná slovy, kterými velebili kdysi Boha andělé u jesliček: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!" Připomínáme tak Bohu Otci nepochopitelnou lásku, o které pravil později Pán Ježíš: "Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný" (Jan 3, 16.). Tak nás miloval Bůh, dokud jsme ho neznali, ho nectili a nemilovali. Dnes se k němu hlásíme; proto celý kostel se rozhlaholil slovy, která dnes zpívá aspoň chrámový sbor: "Chválíme Tebe, dobrořečíme Tobě, klaníme se Tobě, oslavujeme Tebe, díky Tobě vzdáváme pro velikou slávu Tvou." Co následuje, je krásným rozvedením modlitby: "Sláva Otci i Synu i Duchu svatému!" Napřed vzpomínáme na Boha Otce, který je králem nebe, který je králem nebe i země; potom velebíme Beránka Božího, který sňal hříchy celého světa, a prosíme ho za smilování. Zmínkou o Duchu svatém končí tento krásný hymnus na nejsv. Trojici.
Po zpěvu líbá kněz oltář, obrací se k shromážděnému lidu a přeje všem Boží ochrany slovy: "Pán s vámi!" V první církvi odpovídal mu celý kostel: "I s duchem tvým!" - dnes to činí ministrant jménem věřících.
Potom následovala modlitba, obyčejně jedna, při větších potřebách bylo jich několik. V této modlitbě obracel se kněz ke světci, jehož památku právě konali, a prosil ho o pomoc a přímluvu. Tak na svátek sv. Cyrila a Metoděje říkají kněží po celém světě modlitbu: "Všemohoucí, věčný Bože, který jsi prostřednictvím svých svatých vyznavačů a biskupů, Cyrila a Metoděje, přivedl slovanské národy ku poznání svého (svatého) jména, uděl nám, abychom došli společnosti těch, z jejichž svátku se dnes radujeme."
V neděli navazuje modlitba obyčejně na evangelium; aspoň jediný obrázek. V osmou neděli po Svatém Duchu čteme evangelium o nespravedlivém vladaři, který se hleděl uchrániti před trpkou budoucností. Proto zní denní modlitba: "Prosíme tě, Bože, uděl nám ducha, abychom vždy správně smýšleli a jednali; a protože bez tebe býti nemůžeme, abychom podle tvé svaté vůle opravdu dovedli žíti."
Po společných modlitbách následovalo v první církvi náboženské poučení katechumenů, dochovalo se dosud v každé mši svaté. Napřed čte kněz úryvek z listu některého apoštola, říkáme mu epištola, po něm část některého ze čtyř evangelií. Evangelium je slovo samého Syna Božího a lidská ústa nejsou ani hodna, aby je pronášela. Mimoděk vzpomíná tu církev na starozákonního proroka Izaiáše. Spatřil kdysi Boha obklopeného anděly, kteří volali v hluboké pokoře: "Svatý, svatý, svatý (jest) Hospodin, Bůh zástupů, plná jest všecka země slávy jeho" (Iz 6, 3.).
A Bůh posílal proroka, aby jeho jménem oznámil celému světu jeho svatou vůli. Což divu, že prorok váhal; proto přiletěl k němu jeden ze serafů, v ruce držel ohnivý uhel a tím očistil rty prorokovy. Na tuto událost vzpomíná církev, proto klade knězi do úst tuto modlitbu: "Očisť srdce mé i rty moje, všemohoucí Bože, jenž jsi očistil žhavým uhlem rty proroka Izaiáše; podobně očisť i mne svým milým slitováním, abych mohl hodně zvěstovati tvoje svaté evangelium."
Po této modlitbě čte kněz mešní evangelium, při kterém věřící stojí. Chtějí tak projeviti úctu k Božímu slovu, ale také ochotu je věrně zachovávati a podle něho žíti. Po evangeliu býval dříve výklad, někde se zachoval dodnes. ke konci vyzval kněz přítomné, aby se společně pomodlili vyznání víry; říkáme mu kredo. Po něm odešli katechumeni z kostela a zůstali jen pokřtění věřící; začínala tak zvaná mše svatá věřících, o té až jindy.
Čemu uší nás mše svatá katechumenů? Jsou to zase dvě myšlenky, které vám připomenu.
První bych vyjádřil slovy Pána Ježíše: "Ne samým chlebem živ je člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích" (Mat. 4, 4.). My lidé jsme již takoví, že pro samý shon po statcích pozemských, zapomínáme rádi na Boha; proto hlavním předmětem našich modliteb bývá chléb a vše čeho potřebujeme pro tělo. Každou mší svatou volá k nám takřka církev: "Vzhůru srdce! Nejste pro svět, jste tu především pro Boha! Co prospěje člověku, byť celý svět získal, život (věčný) pak ztratil? Aneb jakou dá člověk výměnu za věčný život svůj?" (Mat. 16, 26.) To je první myšlenka, kterou v nás budí dnešní výklad.
Druhé poučení vidím v uctivé bázni, s jakou skrývala církev svoje tajemství před nezasvěcenci. nejednala lehkovážně, řídila se jen napomenutím Pána Ježíše: "Nedávejte věci svaté psům, aniž házejte perly své před svině, aby snad jich nepošlapaly, a obrátíce se, neroztrhali vás" (Mat. 7, 6.). Je pravda, Kristovo učení a Kristova církev je pro všecky. Ale mnoho lidí je tak nízkého smyšlení, je tak hmotařských, že učení Kristova nechápou. Otevřete nemocné oko plnému světlu slunečnímu, a oslepíte je; povězte hmotařskému člověku sebekrásnější pravdy naší víry, jen ho odpudíte. Je třeba vyčkat vhodné příležitosti, hledat vhodná slova, vytrhnout napřed duši z hříšného spánku, povznést ji k Bohu, teprve potom vám porozumí. A kde nestačí lidská síla, třeba se utíkat k modlitbě a svolávati na duši Boží požehnání. Někdy jest opravdu lépe nemluviti s lidmi o Pánu Bohu, zato tím více mluviti o nich s Pánem Bohem čili za ně se modliti. Snad budeme čekati dlouho, konečně zazelená se i úhor jejich duší a rozkvete krásnými ctnostmi. Amen.
V prvním kázání jsem vám vyložil počátek mše svaté, tak zvanou stupní modlitbu. Říkáme jí tak proto, že kněz ji koná pod stupni oltáře. Je krátká, a přece nás učí dvěma důležitým věcem: Chceš-li míti ze mše svaté užitek, chceš-li si odnésti z kostela domů Boží požehnání, lituj především spáchaných hříchů a pros světce za jejich přímluvu.
Pokračujme dnes ve výkladu a proberme část od introitu až do kreda, čili jak říkáme, mši katechumenů. V první církvi nebyli totiž ještě všichni pokřtěni. Mezi opravdovými věřícími bylo i mnoho lidí, kteří se na křest teprve připravovali, chodili teprve na katechismus; dnes bychom je nazvali čekateli, tehdy jim říkali katechumeni.
K čekatelům musela býti církev velice opatrná; mezi duše, které hledaly upřímně pravdu, přimísilo se tu i tam několik jidášů, kteří chtěli jen vypátrati různá tajemství, na příklad kdo je členem církve, kdo je biskupem, kde se věřící scházejí a podobně. Jakmile se jim to podařilo, udávali vše úřadům, které církev tehdy ještě krutě pronásledovaly. Proto byla církev velice opatrná k těm, kdo nebyli ještě pokřtěni; neprozradila jim celé své učení, zvláště před nimi skrývala velebnou Svátost. Zmínka o těle Spasitelově a jeho krvi zavdala dokonce podnět k hnusné pomluvě, že prý křesťané zabíjejí malé děti a z jejich tělíček si chystají hostinu. Proto církev ani nedovolovala, aby katechumeni byli na celé mši svaté; směli zůstati jen do konce evangelia. proto říkáme této části mše katechumenů a právě tento oddíl vám chci vyložiti v dnešním kázání.
Úkolem bylo především náboženské poučení čekatelů; podle toho jsou i obřady, které kněz koná. Jakmile tedy kněz dokončil stupní modlitbu, kterou se k bohoslužbě připravoval, a políbil ostatky svatých mučedníků, přistoupil k mešní knize a četl z ní slova, která měla shromážděnému lidu připomenouti krátce svátek toho kterého dne. Tato slova jsou takřka vstupem k celé mši svaté, proto jim říkáme latinským slovem introit, vstup.
Introity bývají velmi různé, povím vám několik příkladů. Na štědrý večer začíná kněz mši svatou slovy: "Dnes poznáte, že přijde Bůh a spasí nás, a zítra ráno uvidíte jeho slávu." Je to krásné upozornění na význam Štědrého večera. Na slavnost Nanebevzetí Rodičky Boží povzbuzoval kněz přítomné: "Radujme se všichni v Pánu a slavme svátek na počest blahoslavené Panny Marie, z jejíhož nanebevzetí radují se dnes andělé a spolu s námi chválí Božího Syna." Na slavnost sv. Jana Nepomuckého počíná kněz slovy Bible: "Pán Bůh dal mi můj jazyk jako moji odměnu, tím ho budu chváliti." Je to krásná narážka na neporušený jazyk světcův, který se stal jeho největší chválou. Měl-li kněz obětovati mši svatou za zemřelého, oznamoval to slovy: "Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí!"
V dřívější době následoval ještě nějaký žalm; dnes z něho zůstal jediný verš, aby se mše příliš neprodlužovala.
Kněz připomenul tedy lidu světce, jehož svátek se slavil nebo tajemství víry, o kterém měli uvažovati. Ale kněz věděl, právě tak jako dnes, že šel k oltáři, aby se tam především modlil za všechny věřící, aby jejich starosti a kříže připamatoval dobrému Bohu. proto opouští mešní knihu, jde do středu oltáře a volá třikrát ke každé z božských osob: Pane smiluj se nad námi! Kriste smiluj se nad námi! Pane smiluj se nad námi! Ve starší době modlil se kněz tato zvolání střídavě s celým kostelem, dnes je odříkává jenom s ministrantem.
Po Kyrie zapěl kněz andělský hymnus: "Sláva na výsostech Bohu!" a spolu s ním jej zpíval celý kostel. Vynechávali jej pouze při kajících mších svatých nebo při mši svaté za zemřelé. Gloria je vlastně společná modlitba; přejeme v ní Pánu Bohu, aby dosáhl cti a slávy, jaké zasluhuje. Zároveň doufáme, že Bůh shlédne s větší láskou na prosby, které mu budeme přednášeti.
Poslyšte aspoň několik myšlenek z tohoto krásného hymnu. počíná slovy, kterými velebili kdysi Boha andělé u jesliček: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!" Připomínáme tak Bohu Otci nepochopitelnou lásku, o které pravil později Pán Ježíš: "Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný" (Jan 3, 16.). Tak nás miloval Bůh, dokud jsme ho neznali, ho nectili a nemilovali. Dnes se k němu hlásíme; proto celý kostel se rozhlaholil slovy, která dnes zpívá aspoň chrámový sbor: "Chválíme Tebe, dobrořečíme Tobě, klaníme se Tobě, oslavujeme Tebe, díky Tobě vzdáváme pro velikou slávu Tvou." Co následuje, je krásným rozvedením modlitby: "Sláva Otci i Synu i Duchu svatému!" Napřed vzpomínáme na Boha Otce, který je králem nebe, který je králem nebe i země; potom velebíme Beránka Božího, který sňal hříchy celého světa, a prosíme ho za smilování. Zmínkou o Duchu svatém končí tento krásný hymnus na nejsv. Trojici.
Po zpěvu líbá kněz oltář, obrací se k shromážděnému lidu a přeje všem Boží ochrany slovy: "Pán s vámi!" V první církvi odpovídal mu celý kostel: "I s duchem tvým!" - dnes to činí ministrant jménem věřících.
Potom následovala modlitba, obyčejně jedna, při větších potřebách bylo jich několik. V této modlitbě obracel se kněz ke světci, jehož památku právě konali, a prosil ho o pomoc a přímluvu. Tak na svátek sv. Cyrila a Metoděje říkají kněží po celém světě modlitbu: "Všemohoucí, věčný Bože, který jsi prostřednictvím svých svatých vyznavačů a biskupů, Cyrila a Metoděje, přivedl slovanské národy ku poznání svého (svatého) jména, uděl nám, abychom došli společnosti těch, z jejichž svátku se dnes radujeme."
V neděli navazuje modlitba obyčejně na evangelium; aspoň jediný obrázek. V osmou neděli po Svatém Duchu čteme evangelium o nespravedlivém vladaři, který se hleděl uchrániti před trpkou budoucností. Proto zní denní modlitba: "Prosíme tě, Bože, uděl nám ducha, abychom vždy správně smýšleli a jednali; a protože bez tebe býti nemůžeme, abychom podle tvé svaté vůle opravdu dovedli žíti."
Po společných modlitbách následovalo v první církvi náboženské poučení katechumenů, dochovalo se dosud v každé mši svaté. Napřed čte kněz úryvek z listu některého apoštola, říkáme mu epištola, po něm část některého ze čtyř evangelií. Evangelium je slovo samého Syna Božího a lidská ústa nejsou ani hodna, aby je pronášela. Mimoděk vzpomíná tu církev na starozákonního proroka Izaiáše. Spatřil kdysi Boha obklopeného anděly, kteří volali v hluboké pokoře: "Svatý, svatý, svatý (jest) Hospodin, Bůh zástupů, plná jest všecka země slávy jeho" (Iz 6, 3.).
A Bůh posílal proroka, aby jeho jménem oznámil celému světu jeho svatou vůli. Což divu, že prorok váhal; proto přiletěl k němu jeden ze serafů, v ruce držel ohnivý uhel a tím očistil rty prorokovy. Na tuto událost vzpomíná církev, proto klade knězi do úst tuto modlitbu: "Očisť srdce mé i rty moje, všemohoucí Bože, jenž jsi očistil žhavým uhlem rty proroka Izaiáše; podobně očisť i mne svým milým slitováním, abych mohl hodně zvěstovati tvoje svaté evangelium."
Po této modlitbě čte kněz mešní evangelium, při kterém věřící stojí. Chtějí tak projeviti úctu k Božímu slovu, ale také ochotu je věrně zachovávati a podle něho žíti. Po evangeliu býval dříve výklad, někde se zachoval dodnes. ke konci vyzval kněz přítomné, aby se společně pomodlili vyznání víry; říkáme mu kredo. Po něm odešli katechumeni z kostela a zůstali jen pokřtění věřící; začínala tak zvaná mše svatá věřících, o té až jindy.
Čemu uší nás mše svatá katechumenů? Jsou to zase dvě myšlenky, které vám připomenu.
První bych vyjádřil slovy Pána Ježíše: "Ne samým chlebem živ je člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích" (Mat. 4, 4.). My lidé jsme již takoví, že pro samý shon po statcích pozemských, zapomínáme rádi na Boha; proto hlavním předmětem našich modliteb bývá chléb a vše čeho potřebujeme pro tělo. Každou mší svatou volá k nám takřka církev: "Vzhůru srdce! Nejste pro svět, jste tu především pro Boha! Co prospěje člověku, byť celý svět získal, život (věčný) pak ztratil? Aneb jakou dá člověk výměnu za věčný život svůj?" (Mat. 16, 26.) To je první myšlenka, kterou v nás budí dnešní výklad.
Druhé poučení vidím v uctivé bázni, s jakou skrývala církev svoje tajemství před nezasvěcenci. nejednala lehkovážně, řídila se jen napomenutím Pána Ježíše: "Nedávejte věci svaté psům, aniž házejte perly své před svině, aby snad jich nepošlapaly, a obrátíce se, neroztrhali vás" (Mat. 7, 6.). Je pravda, Kristovo učení a Kristova církev je pro všecky. Ale mnoho lidí je tak nízkého smyšlení, je tak hmotařských, že učení Kristova nechápou. Otevřete nemocné oko plnému světlu slunečnímu, a oslepíte je; povězte hmotařskému člověku sebekrásnější pravdy naší víry, jen ho odpudíte. Je třeba vyčkat vhodné příležitosti, hledat vhodná slova, vytrhnout napřed duši z hříšného spánku, povznést ji k Bohu, teprve potom vám porozumí. A kde nestačí lidská síla, třeba se utíkat k modlitbě a svolávati na duši Boží požehnání. Někdy jest opravdu lépe nemluviti s lidmi o Pánu Bohu, zato tím více mluviti o nich s Pánem Bohem čili za ně se modliti. Snad budeme čekati dlouho, konečně zazelená se i úhor jejich duší a rozkvete krásnými ctnostmi. Amen.
P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (20)
XX. Hřích dědičný.
Bůh, jak dí Písmo svaté, stvořil člověka k obrazu a podobenství svému. Když však jej pozorujeme, kterak se rodí na svět s pláčem, kterak v životě svém přes chvíli k nebi volá: "Smiluj se nade mnou, ó Bože (Ž. 50, 3.)", jsme nuceni se tázati: To že je ten obraz Boha nejvýš dokonalého a svrchovaně blaženého? jak vysvětliti tuto nesrovnalost? není to možno jinak, než hříchem dědičným, kterého naši prarodiče Adam a Eva v ráji se dopustili, a který jsme my po nich i s jeho smutnými následky zdědili. Uvažujme dnes 1. že hřích dědičný jest; 2. jak na nás přešel; 3. jaký je následkem něho náš stav.
1. Hřích dědičný jest. - Potvrzuje nám to:
a) Náš rozum. - Když jen poněkud pozorujeme sami sebe, vidíme, jako by nad námi spočívalo jakési prokletí.
Jsme totiž ochromeni na rozumu. - Rozum náš je zahalen hustými mlhami, touží po vědění, ale co námahy mu dá, než odkryje zrnko pravdy. Cosi pak nám v nitru našem praví: Ne, s takto zatemnělým rozumem lidé na počátku stvořeni nebili!
Jsme ochromeni na své vůli. - Ta je nakloněna ke zlému tak, že hřích se stal druhou přirozeností lidskou. Ctíme a milujeme dobro, ale pášeme zlo. Však i příslovím se stalo: "Hřešiti je lidské!" A s takovouto hříšnou duší že by byl člověk vyšel z rukou Stvořitelových, když žalmista ho opěvá, že Bůh ho učinil bezmála rovným andělu (Ž. 8, 6.)?
Údělem člověka na zemi je utrpení, které ho takřka ustavičně skličuje. Ale kterak vysvětliti bolest na světě, když jej Bůh stvořil z lásky, a když viděl, že vše, co stvořil, bylo dobré (Gen. 1, 31.)?
A smrt? - Který umělec, jenž vynaložil všechny síly duševní, aby vytvořil arcidílo svého života, by je bez důvodu vydal zkáze? A Bůh by tak učiniti měl?
Ne, nebyl to Bůh, jenž člověka v takto nedokonalém stavu stvořil, ale člověk sám se do něho uvrhl - hříchem!
b) Jsoucnost hříchu dědičného dokazuje ústní podání všech národů. celý starověk, vida stav člověka na zemi, tušil v něm nějaké tajemství. věřil v jakési porušení prvotního záměru, který s ním mělo nebe, a to následkem neznámého provinění. Cicero vyjadřuje tyto staré tradice slovy: Nezrodili jsme se v tomto bídném stavu, v němž se nalézáme; příčinou něho je nějaké veliké provinění, spáchané v minulosti. - Člověk si také uchoval v hloubi duše vtisknutou vzpomínku na bývalý blažený život v ráji. Ústní podání všech národů tuto dobu nazývá věkem zlatým. V onom věku prý lidé žili bezstarostně, bez práce a trudu, a po smrti se stávali duchy nebeskými. Ale tu považte: Člověk si nemůže vzpomínati na nic, co nikdy neviděl, neb o tom neslyšel. Proto vším právem říci mohl básník: "Člověk je padlý bůh, vzpomínající si na nebe."
c) Písmo svaté hlásá pravdu o hříchu dědičném: "V nepravosti jsem se zrodil, a v hříchu počala mne moje matka (Ž. 50, 7.)." - Veliký trpitel Job naříká, že každý člověk, který se narodí, má na sobě nečistotu takovou, že ho od ní nemůže očistiti nikdo jiný, než Bůh (Job 14, 4.). - Sv. Pavel pak píše: "Jako skrze jednoho člověka hřích přišel na tento svět a skrze hřích smrt, tak na všecky lidi smrt přišla, poněvadž v něm všichni zhřešili (Řím. 5, 12.)." - Všichni Otcové církevní jednohlasně potvrzují tuto pravdu... Církev katolická uděluje dítkám křest svatý a stíhá kletbou toho, kdo by se odvážil popírati přenesení hříchu Adamova na veškeré jeho potomky.
2. Jak na nás přešel? - Někdo řekne: Jak jsme se mohli dopustiti tohoto hříchu, když jsme se ještě ani nenarodili? - Ale kdo tvrdí, že jsme se ho dopustili my? Církev nikdy ne. Ona toliko praví, že tento hřích je na nás, ale ne z nás. A v tom je veliký rozdíl! Představte si malíře, který by z neopatrnosti z okna ve vyšším poschodí upustil na ulici nádobu s barvou. Dejme tomu, že byste právě kráčeli kolem a barvou tou byli politi. Barva by byla na vás, ale ne vaší vinou. Podobně tomu je s hříchem Adamovým. Ač není z nás, přece je na nás, jsme jeho oběti.
A jak na nás přešel? - Je to tajemství. Stalo se to as tak, jako když otec rozplýtvá bohatý majetek; odnesou to všecky dítky, jež tím přijdou o dědictví; jako duševní i tělesné vady z rodičů přecházejí na dítky. Vizte pramen, z něhož vodovod vede vodu do města, do čerpadel veřejných i soukromých domů. Voda je čistá a dobrá nejen v pramenu, ale i v celém městě. Tu však si představte zlého člověka, který by onen pramen otrávil. Rcete, bude tu voda v čerpadlech ještě tak čistá a dobrá, jako dříve? Nikoliv, bude otrávena všecka, poněvadž všecka pochází z onoho pramene. Podobně z Adama pochází veškeré pokolení lidské, a hříchem jeho jsme jaksi otráveni i my; místo lehké práce stala se údělem naším lopota, místo kvetoucího zdraví na nás dolehly nemoci, místo nesmrtelnosti zaujala smrt; skrze hřích smrt (Řím. 5, 12.). Rozum náš, dříve převelice bystrý, byl zatemněn, vůle, která jenom dobro chtěla, byla oslabena a naklonila se ke zlému. Milost posvěcující byla ztracena, s ní pak právo na nebe, a my se rodíme na tento svět v nemilosti Boží. Synové hněvu jsme (Ef. 2, 3.).
3. Jaký je nynější náš stav? - Jací nyní jsme, činíme Tvůrci svému čest, či nikoliv? Když povážíme, krerak i takto neskonale převyšujeme všechny tvory pozemské, zajisté ano. Či bylo by snad lépe, kdybychom se byli vůbec nezrodili? Jeden básník na to odpovídá:
Bůh, jak dí Písmo svaté, stvořil člověka k obrazu a podobenství svému. Když však jej pozorujeme, kterak se rodí na svět s pláčem, kterak v životě svém přes chvíli k nebi volá: "Smiluj se nade mnou, ó Bože (Ž. 50, 3.)", jsme nuceni se tázati: To že je ten obraz Boha nejvýš dokonalého a svrchovaně blaženého? jak vysvětliti tuto nesrovnalost? není to možno jinak, než hříchem dědičným, kterého naši prarodiče Adam a Eva v ráji se dopustili, a který jsme my po nich i s jeho smutnými následky zdědili. Uvažujme dnes 1. že hřích dědičný jest; 2. jak na nás přešel; 3. jaký je následkem něho náš stav.
1. Hřích dědičný jest. - Potvrzuje nám to:
a) Náš rozum. - Když jen poněkud pozorujeme sami sebe, vidíme, jako by nad námi spočívalo jakési prokletí.
Jsme totiž ochromeni na rozumu. - Rozum náš je zahalen hustými mlhami, touží po vědění, ale co námahy mu dá, než odkryje zrnko pravdy. Cosi pak nám v nitru našem praví: Ne, s takto zatemnělým rozumem lidé na počátku stvořeni nebili!
Jsme ochromeni na své vůli. - Ta je nakloněna ke zlému tak, že hřích se stal druhou přirozeností lidskou. Ctíme a milujeme dobro, ale pášeme zlo. Však i příslovím se stalo: "Hřešiti je lidské!" A s takovouto hříšnou duší že by byl člověk vyšel z rukou Stvořitelových, když žalmista ho opěvá, že Bůh ho učinil bezmála rovným andělu (Ž. 8, 6.)?
Údělem člověka na zemi je utrpení, které ho takřka ustavičně skličuje. Ale kterak vysvětliti bolest na světě, když jej Bůh stvořil z lásky, a když viděl, že vše, co stvořil, bylo dobré (Gen. 1, 31.)?
A smrt? - Který umělec, jenž vynaložil všechny síly duševní, aby vytvořil arcidílo svého života, by je bez důvodu vydal zkáze? A Bůh by tak učiniti měl?
Ne, nebyl to Bůh, jenž člověka v takto nedokonalém stavu stvořil, ale člověk sám se do něho uvrhl - hříchem!
b) Jsoucnost hříchu dědičného dokazuje ústní podání všech národů. celý starověk, vida stav člověka na zemi, tušil v něm nějaké tajemství. věřil v jakési porušení prvotního záměru, který s ním mělo nebe, a to následkem neznámého provinění. Cicero vyjadřuje tyto staré tradice slovy: Nezrodili jsme se v tomto bídném stavu, v němž se nalézáme; příčinou něho je nějaké veliké provinění, spáchané v minulosti. - Člověk si také uchoval v hloubi duše vtisknutou vzpomínku na bývalý blažený život v ráji. Ústní podání všech národů tuto dobu nazývá věkem zlatým. V onom věku prý lidé žili bezstarostně, bez práce a trudu, a po smrti se stávali duchy nebeskými. Ale tu považte: Člověk si nemůže vzpomínati na nic, co nikdy neviděl, neb o tom neslyšel. Proto vším právem říci mohl básník: "Člověk je padlý bůh, vzpomínající si na nebe."
c) Písmo svaté hlásá pravdu o hříchu dědičném: "V nepravosti jsem se zrodil, a v hříchu počala mne moje matka (Ž. 50, 7.)." - Veliký trpitel Job naříká, že každý člověk, který se narodí, má na sobě nečistotu takovou, že ho od ní nemůže očistiti nikdo jiný, než Bůh (Job 14, 4.). - Sv. Pavel pak píše: "Jako skrze jednoho člověka hřích přišel na tento svět a skrze hřích smrt, tak na všecky lidi smrt přišla, poněvadž v něm všichni zhřešili (Řím. 5, 12.)." - Všichni Otcové církevní jednohlasně potvrzují tuto pravdu... Církev katolická uděluje dítkám křest svatý a stíhá kletbou toho, kdo by se odvážil popírati přenesení hříchu Adamova na veškeré jeho potomky.
2. Jak na nás přešel? - Někdo řekne: Jak jsme se mohli dopustiti tohoto hříchu, když jsme se ještě ani nenarodili? - Ale kdo tvrdí, že jsme se ho dopustili my? Církev nikdy ne. Ona toliko praví, že tento hřích je na nás, ale ne z nás. A v tom je veliký rozdíl! Představte si malíře, který by z neopatrnosti z okna ve vyšším poschodí upustil na ulici nádobu s barvou. Dejme tomu, že byste právě kráčeli kolem a barvou tou byli politi. Barva by byla na vás, ale ne vaší vinou. Podobně tomu je s hříchem Adamovým. Ač není z nás, přece je na nás, jsme jeho oběti.
A jak na nás přešel? - Je to tajemství. Stalo se to as tak, jako když otec rozplýtvá bohatý majetek; odnesou to všecky dítky, jež tím přijdou o dědictví; jako duševní i tělesné vady z rodičů přecházejí na dítky. Vizte pramen, z něhož vodovod vede vodu do města, do čerpadel veřejných i soukromých domů. Voda je čistá a dobrá nejen v pramenu, ale i v celém městě. Tu však si představte zlého člověka, který by onen pramen otrávil. Rcete, bude tu voda v čerpadlech ještě tak čistá a dobrá, jako dříve? Nikoliv, bude otrávena všecka, poněvadž všecka pochází z onoho pramene. Podobně z Adama pochází veškeré pokolení lidské, a hříchem jeho jsme jaksi otráveni i my; místo lehké práce stala se údělem naším lopota, místo kvetoucího zdraví na nás dolehly nemoci, místo nesmrtelnosti zaujala smrt; skrze hřích smrt (Řím. 5, 12.). Rozum náš, dříve převelice bystrý, byl zatemněn, vůle, která jenom dobro chtěla, byla oslabena a naklonila se ke zlému. Milost posvěcující byla ztracena, s ní pak právo na nebe, a my se rodíme na tento svět v nemilosti Boží. Synové hněvu jsme (Ef. 2, 3.).
3. Jaký je nynější náš stav? - Jací nyní jsme, činíme Tvůrci svému čest, či nikoliv? Když povážíme, krerak i takto neskonale převyšujeme všechny tvory pozemské, zajisté ano. Či bylo by snad lépe, kdybychom se byli vůbec nezrodili? Jeden básník na to odpovídá:
"Nechť jsem ochromený, dnou stižený, zmrzačen,
jen, když žiji, dosti na tom, já jsem spokojen."
Než, když i nynější stav náš je dobrý, proč říkati, že nás hřích dědičný poškodil? - Představte si dva lodi stejně zámožné. Jeden z nich neočekávaně zdědil slušné dědictví; nemá starosti o zítřek, není mu těžce pracovati, je spokojen. Druhý byl králem velké země a vedl život královský. Byl však s trůnu sesazen, do vyhnanství vypuzen, s příjmy je mu počítati. Zkrátka je ve svém novém postavení nešťasten. Proč? Zajisté ne z té příčiny, čím jest; vždyť i jeho soused je spokojen, ač žije v týž majetkových poměrech! On je nešťasten proto, že není, čím byl a čím býti měl. On se nalézá ve stavu pádu.
Další příklad: Unavený dělník se položí na zem, aby si odpočinul. Druhý je vzduchoplavcem, který se s aeroplanem sřítí na zem. Oba jsou ve stejném položení, a přece je jeden šťasten, kdežto druhý nikoliv. Proč? Protože ho stihl pád.
Podobně my jsme padli s výše, a nynější náš stav, třebas nebyl sám v sobě špatný, je jím přece, porovnáme-li jej s tím, jaký by býti mohl. Jsme nešťastní vzduchoplavci, jsme ve stavu pádu.
Jediná Maria Panna byla bez poskvrny hříchu prvotního počata. Stalo se tak ze zvláštní výsady pro zásluhy Ježíše Krista. je z toho patrno, že Maria Panna je ze všech stvořených bytostí Pánu Bohu nejmilejší, a že její přímluva je u něho nejmocnější. Modlívejme se k ní tedy pobožně, aby naše prosby svým orodováním u Boha podporovala a nás po skončené pouti pozemské uvedla do toho nebe, které jsme hříchem Adamovým ztratili, ale které nám Ježíš Kristus ve své neskonalé lásce svým utrpením a svou smrtí opět otevřel.
Svatý Tomáš z Canterbury, biskup - 29. prosince (krátký životopis z knihy Naše světla)
Anglický král Jindřich II. jmenoval Tomáše kancléřem. Kancléř pevnou rukou řídil správu státní a snažil se zachovati jednotu a mír v říši. Na poli válečném osvědčil se právě tak znamenitě, jako v míru slynul uměním státnickým.
Když umřel arcibiskup kanterburský Theobald, král žádal, aby jeho nástupcem byl zvolen Tomáš. Ten se zdráhal, ale nic mu to nepomohlo. Avšak naděje královy v nového arcibiskupa zklamaly.
Pokud Tomáš byl kancléřem, hájil výsad koruny i proti Církvi. Když se stal arcibiskupem, hájil právo církevní i proti králi samému. To byl počátek roztržky mezi králem a arcibiskupem.
Když na říšském sněmu v Klarendonu měla býti zmařena veškerá pravomoc Církve katolické, arcibiskup nesvolil. Jindřich II. pohnal ho na soud, zbavil jej jmění a dal ho prohlásiti za velezrádce. Tomáš odvolal se k papeži a uprchl ze země.
Po dlouhém vyjednávání bylo Tomášovi dovoleno, aby se vrátil do Anglie. Učinil tak, ale nepřestal hájiti práv církevních. Proto jeho nepřátelé štvali krále proti němu. Tu zvolal král: "Jedl chléb můj a pošlapal mne nohama. není nikoho, kdo by pomstil hanby mé na tom knězi?" Slova ta slyšeli čtyři normanští rytíři a ihned odešli k arcibiskupovi a žádali, aby zrušil církevní tresty. Když rozhodně odepřel, odešli, sebrali tlupu oděnců a vrazili znovu do arcibiskupského domu. Přátelé nutili Tomáše, aby se uchýlil do chrámu v naději, že tam bude životem jist. Avšak i tam se vedrali spiklenci a křičeli: "Kde je zrádce?" Když nikdo neodpověděl, volal jeden z nich: "Kde jest arcibiskup?" Tu povstal Tomáš a řekl: "Arcibiskup jsem já, ale nikoli zrádce. Jsem hotov prolíti krev svou pro Boha a Církev jeho, abych krví svou zjednal Církvi svobodu a pokoj." Vrhli se naň, aby jej vyvlekli z chrámu. Když se zachytil sloupu, byl třemi ranami usmrcen.
Král se lekl tohoto činu, podrobil se církevnímu trestu a smířil se s Církví.
Když umřel arcibiskup kanterburský Theobald, král žádal, aby jeho nástupcem byl zvolen Tomáš. Ten se zdráhal, ale nic mu to nepomohlo. Avšak naděje královy v nového arcibiskupa zklamaly.
Pokud Tomáš byl kancléřem, hájil výsad koruny i proti Církvi. Když se stal arcibiskupem, hájil právo církevní i proti králi samému. To byl počátek roztržky mezi králem a arcibiskupem.
Když na říšském sněmu v Klarendonu měla býti zmařena veškerá pravomoc Církve katolické, arcibiskup nesvolil. Jindřich II. pohnal ho na soud, zbavil jej jmění a dal ho prohlásiti za velezrádce. Tomáš odvolal se k papeži a uprchl ze země.
Po dlouhém vyjednávání bylo Tomášovi dovoleno, aby se vrátil do Anglie. Učinil tak, ale nepřestal hájiti práv církevních. Proto jeho nepřátelé štvali krále proti němu. Tu zvolal král: "Jedl chléb můj a pošlapal mne nohama. není nikoho, kdo by pomstil hanby mé na tom knězi?" Slova ta slyšeli čtyři normanští rytíři a ihned odešli k arcibiskupovi a žádali, aby zrušil církevní tresty. Když rozhodně odepřel, odešli, sebrali tlupu oděnců a vrazili znovu do arcibiskupského domu. Přátelé nutili Tomáše, aby se uchýlil do chrámu v naději, že tam bude životem jist. Avšak i tam se vedrali spiklenci a křičeli: "Kde je zrádce?" Když nikdo neodpověděl, volal jeden z nich: "Kde jest arcibiskup?" Tu povstal Tomáš a řekl: "Arcibiskup jsem já, ale nikoli zrádce. Jsem hotov prolíti krev svou pro Boha a Církev jeho, abych krví svou zjednal Církvi svobodu a pokoj." Vrhli se naň, aby jej vyvlekli z chrámu. Když se zachytil sloupu, byl třemi ranami usmrcen.
Král se lekl tohoto činu, podrobil se církevnímu trestu a smířil se s Církví.
pátek 28. prosince 2018
Výklad mše svaté - Dr. Josef Miklík C.Ss.R. (1)
STUPNÍ MODLITBA
Slýchával jsem od starého kněze: "Chcete-li poznati, jakou víru mají vaši osadníci, podívejte se, jak se chovají při mši svaté." Měl pravdu. Snad nikde nebylo třeba tak hluboké víry jako na Kalvarii a u katolického oltáře; na Kalvarii, kde byla sloužena první mše svatá, a u oltáře, kde se kalvarská oběť opakuje. Plným právem začíná proto jedna kostelní píseň slovy:
Slýchával jsem od starého kněze: "Chcete-li poznati, jakou víru mají vaši osadníci, podívejte se, jak se chovají při mši svaté." Měl pravdu. Snad nikde nebylo třeba tak hluboké víry jako na Kalvarii a u katolického oltáře; na Kalvarii, kde byla sloužena první mše svatá, a u oltáře, kde se kalvarská oběť opakuje. Plným právem začíná proto jedna kostelní píseň slovy:
"Pozdvihni se, duše, z prachu,
zaleť k rajským končinám!"
Proč? Protože teprve víra nám prozrazuje tajemství, jaké se děje na oltáři. Proto nedělní mše svatá je neklamným barometrem víry. "Chcete-li poznati, jakou víru mají vaši osadníci, podívejte se, jak se chovají při mši svaté!"
Uposlechl jsem rady tohoto zkušeného kněze, a víte, co mi tento pohled pověděl? Mnoho katolíků nechápe, nerozumí mši svaté; proto je jim dlouhá, proto se při ní nudí. A nebývají to jenom malé děti; i mnohým dospělým je mše svatá nepochopeným tajemstvím.
Abych vám usnadnil nedělní povinnost, abyste s větší radostí přicházeli do domu Božího, chci k vám dnes promluviti o mši svaté. nebude to ovšem v jednom kázání, věnuji této důležité věci několik nedělí. přicházejte pilně, nevynechejte žádnou část, abyste si odnesli ucelený obrázek. Dnes si všimneme počátku mše svaté, říkáme mu stupní modlitba, protože kněz ji koná pod stupni oltářními.
Kněz přichází k oltáři. Jest oblečen v posvátné roucho, které mívá různou barvu podle toho, jaký je právě svátek. v bílé barvě slouží mši svatou, je-li svátek Boží: na př. vánoce, velikonoce, Srdce Páně a podobně; bílou barvu má také, je-li toho dne svátek Panny Marie, svátek některého anděla nebo památka světce, který nezemřel smrtí mučednickou, na př. sv. Josefa, sv. Terezie Ježíškovy a pod.
V červené barvě, v barvě prolité krve, slouží kněz, kdykoli je svátek některého mučedníka, na př. sv. Václava nebo sv. Jana Nepomuckého. Červené roucho má také kněz na svátky svatodušní, protože Duch svatý sestoupil v podobě ohnivých, červených jazyků. Fialová barva byla vždy znamením pokání; proto ve fialové barvě slouží se mše svatá v době adventní a svatopostní, též o křížových dnech, kdy prosíme za polní úrodu, a kdykoli si připomínáme svoji hříšnost.
Každá neděle má nám býti vzpomínkou na věčný den odpočinku, který nás čeká v nebesích. Proto v obyčejnou neděli slouží se mše svatá v barvě zelené, v barvě radostné naděje. bylo to pro Noema krásným znamením, když po dlouhé potopě vrátila se k němu holubička a přinesla v zobáčku zelenou ratolístku. Každá neděle je nám takřka takovou holubičkou, která nám přináší pozdrav od nebeského Otce.
Černé barvy užívá kněz na Veliký pátek nebo při mši svaté za zemřelé, ale dny, kdy je černá barva dovolena, jsou knězi určeny církevními předpisy. proto se zbytečně rozčilujete a zlobíte, nemůže-li vám kněz vyhověti a sloužiti v černé barvě, kdykoli byste si přáli.
Kněz přijde tedy k oltáři a připraví si všechno ke mši svaté: doprostřed postaví kalich, v mešní knize si najde mši svatou, která na ten den připadá, ale hned nezačíná. Protestant Jörgensen byl ještě před svým obrácením na mši svaté. S napětím pozoroval kněze; viděl, jak otevřel mešní knihu, ale nezačínal. Sestoupil co nejníže a hluboce se poklonil. Tehdy tomu ještě nerozuměl, teprve později pochopil hluboký smysl tohoto obřadu.
Mše svatá jest úkonem posvátným, proto se sluší, aby ji kněz začal připravovat modlitbou. Sestupuje tedy až pod stupně oltářní a hluboce se sklání před Bohem, kterému chce přinést oběť. Počíná znamením svatého kříže a slovy: "Přistoupím k oltáři Božímu, k Bohu, který byl mou radostí od mého mládí." Potom odříkává spolu s ministranty jeden ze žalmů, jehož základní myšlenka je velice hluboká. Žalmista prosí Boha za ochranu; proto volá k němu pln důvěry: "Ty jsi, Bože, moje síla! Proč jsi mne tedy opustil? A proč mám chodit smuten, když mne souží můj nepřítel?" Kněz zná svoji slabost, ví proto dobře, že by se sám neubránil, ale zná také nekonečnou Boží sílu, proto dodává: "sešli svoje světlo a svoji pravdu! Ty mne povedou a ty mne uvedou na tvoji svatou horu a do tvých stánků." Tuto modlitbu končí slovy: "Vejdu k oltáři Božímu, k Bohu, který byl mou radostí od mého mládí."
V tu chvíli vzpomíná si kněz, že k Bohu smí přistoupiti jenom duše úplně čistá. I kněz je člověkem, člověkem hříšným; i o něm platí slovo apoštola Jana: "Řekneme-li, že hříchu nemáme, sami sebe klameme, a pravdy v nás není" (I. Jan 1, 8.). Proto každý kněz, ať je papežem či jenom prostým farářem, sklání se hluboce před oltářem, spíná prosebně ruce a modlí se: "Vyznávám se Bohu všemohoucímu, Marii jeho důstojné Matce, sv. Michaeli archandělu, sv. Janu Křtiteli, sv. apoštolům Petru a Pavlu, všem svatým a vám, bratři, že jsem zhřešil, myšlením, řečí a skutkem." Bije se kajícně v prsa a volá: "mou vinou, mou vinou, mou největší vinou." Ale neztrácí odvahy, nekonečné Boží milosrdenství je mu zárukou, že zase dojde odpuštění.
Teprve po této kající modlitbě odvažuje se kněz k oltáři. Odprosil již Pána Boha, ale vzpomínka na spáchané hříchy provází ho přece ustavičně. Vystupuje po stupních oltářních, ale při tom se modlí: "Odejmi od nás, prosíme, Hospodine, naše nepravosti, abychom byli hodni vejíti s čistým srdcem k tvému oltáři. Skrze Krista, Pána našeho."
Zatím došel kněz až doprostřed oltáře, kde jsou v posvěceném kameni uloženy ostatky svatých mučedníků. Tam se zastavuje, spíná ruce, líbá posvátný kámen a vroucí modlitbou obrací se k těmto miláčkům Božím. Při tom říká: "Prosíme tě, Pane, pro zásluhy tvých svatých, jejichž ostatky jsou v tomto oltáři, a pro zásluhy všech ostatních světců, abys mi ráčil prominouti všechny moje hříchy." Tím končí příprava, hned po tom začíná vlastní mše svatá, o té vám povím až příště.
Čemu nás učí stupňová modlitba? Jsou to hlavně dvě myšlenky, které nám církev připomíná: pokání a důvěra v přímluvu svatých.
Pokání! přicházíme před oltář nekonečně svatého Boha, potřísněni prachem svých četných nedokonalostí, snad i poskvrněny nějakým hříchem. Chceme-li přece jen dojíti slitování, napravme, čím jsme se provinili. proto se pokropme zbožně svěcenou vodou, poklekněme pokorně před svatostánkem, bijme se v prsa a volejme: "Bože, buď milostiv mne hříšnému!" Tak se modlil kdysi pokorný publikán a sám Spasitel nás ujišťuje, že mu bylo odpuštěno. Je to velice špatná příprava na mši svatou, jestli kdo v kostele ani nepoklekne. Tak to udělal pyšný farizej a z vypravování Pána Ježíše se dovídáme, že odešel z kostela nevyslyšen.
Ale i druhá myšlenka je velice důležitá: důvěra v přímluvu svatých. nespoléhejme pouze na svoje modlitby, dovolávejme se především Matičky Boží, které Spasitel nic neodepře, modleme se ke svým národním světcům a Bůh shlédne s láskou na naše prosby. Amen.
Památka svatých Mláďátek - 28. prosince (z knihy Naše světla)
Dvanáct vražs spáchal Herodes ve vlastní rodině, aby si zajistil svůj trůn. Věda, že toho času židé očekávají Mesiáše z rodu Davidova, kázal pobrati jim a spáliti rodokmeny, aby se nikdo nemohl dovolávati práva na trůn Davidův.
Jak byl překvapen, když do Jerusalema přijeli tři mudrci z východu a tázali se: "Kde je ten, který se narodil, král židovský? Viděli jsme hvězdu jeho na východě a přišli jsme poklonit se jemu." Uslyšev to Herodes ulekl se. Bál se o trůn. Shromáždil všecka knížata i učitele a tázal se jich, kde se má Mesiáš naroditi. Oni pak řekli jemu: "V Betlemě Judově." Řekl: tedy Herodes úlisně mudrcům: "Jděte a ptejte se pilně po dítěti, a když je naleznete, zvěstujte mi, abych i já přijda poklonil se jemu."
Mudrci věřili, šli a nalezli dítě, poučeni však ve snách, vrátili se jinou cestou domů. Když Herodes marně čekal na zprávu mudrců, rozhněval se a rozkázal povražditi v Betlemě a okolí všecka pacholata do stáří dvou let.
Šťastna byla smrt těchto dítek. Neboť dostali s korunou nevinosti i korunu mučednickou. Kdo ví, zdali by všecky byly vytrvaly v dobrém a dosáhly života věčného, kdyby byly zůstaly na živu.
Vrah Herodes byl brzy postižen soudem Božím. Zasmušilost a zlé svědomí trápily ho až k zoufalství. Křičel hrůzou jako šílenec. Pak onemocněl i na těle. Palčivá horkost sžírala jeho útroby a neukojitelný hlad a žízeň zmnožovaly jeho bolesti. Čím více pokrmů a nápojů přijímal, tím větší bylo jeho trápení. Celé tělo bylo pokryto vředy, které rozšiřovaly takový zápach, že nikdo nemohl při něm setrvati. Konečně vrah nevinných dětí zemřel smrtí zoufalou. Nikdo ho neoplakával, jen zlořečení lidu provázelo jej do hrobu.
čtvrtek 27. prosince 2018
P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (19)
XIX. Duše lidská.
U člověka, který něco studoval, neb aspoň pročetl několik protináboženských knih, dostaví se doba, kdy jej mučí palčivá otázka, která chce býti mermomocí rozluštěna: Co jsem? Jsem pouhý stroj, který se nalézá nějakou dobu, dobu to pozemského života, v činosti a pak?... Je tu se vším konec? - Jak rozluštiti tuto otázku? Krátce tak lze učiniti zodpověděním otázky další, jíž je, má-li člověk duši, a jaká ta duše jest.
1. Nuže, má člověk duši? - Jisto je, pozoruje-li člověk jen poněkud sám sebe, že se mu víra v duši takřka vnucuje. Vše, vše mu volá: máš duši.
a) Duše, toť vaše paměť, ona kouzelná síla vzpomínky, jež na způsob divadelního režiséra, vyvolávajícího na jeviště herce, dle libosti vaší vyvolává vám před oči život, který jste prožili, bytosti které jste milovali. Ony zmizeli již dávno, ale vy je přece vidíte, vy je slyšíte, jako by byly stále před vámi.
b) Duše, toť vaše vůle s její svobodou. Ona velí vašemu rozumu: "uvažuj!", a on tak činí; vašemu srdci: "odpusť!" a ono se utišuje. Ona poroučí vašemu tělu: "jdi!", a ono jde; "pracuj!", a děje se tak. Ba, ona rozkazuje i zevnějšímu světu a jeho živlům.
c) Duše, toť váš rozum. Mluvím k vám, vzduch se chvěje, vlnění jeho se přenáší na váš sluchový bubínek, pak na vlákna vašeho mozku... A co dále? Náš rozum tu naslouchá jako úředník u telefonu a činí úsudky, souhlasí neb se staví naproti. On čarokrásným letem se povznáší až k poznání samého Boha.
Ejhle, duše vaše! Pravda, nevidíte jí, ale po ovoci poznává se strom. A ovoce duše vaší: toť paměť, vůle, rozum.
2. Duše lidská nepozůstává ze žádné hmotné látky, je tedy bytost nehmotná.
a) Díky výzkumům učenců je dnes nade vší pochybnost zjištěno, že hmota, z níž sestává živé tělo, je podrobena stálé změně. Staré součástky se z něho potem a jinak vylučují a jsou nahrazovány novými, takže as v osmi letech se tělo lidské úplně obnoví. než když se telo tak rychle mění, jak to, že si podržujeme vzpomínky na věci, které jsme viděli, slyšeli dávno před osmi lety? Jak to, že se cítíme zodpovědnými za skutky, spáchané před 30, 50 lety? Nelze to vysvětliti jinak, než že je v nás něco, co se s tělem nemění, co není ničím hmotným.
b) Hmota, působí-li na ni stejné fysické příčiny, jeví vždy stejné účinky. Voda na příklad, působí-li na ni teplo, proměňuje se vždy v páru. Než jak jinak tomu je s duší! Hle příklad: Ve sněmovně pronese poslanec několik slov. A co tu? Jeden z posluchačů je nad nimi pln radosti, druhý pln hněvu, třetí při nich zůstává chladný. Jak vysvětliti tyto různé účinky? Fysické působení bylo přece stejné! Kdyby tělo bylo jedinou příčinou myšlení a pocitů, odkud tyto zcela opačné účinky? Je z toho patrno, že duše podléhá zákonům zcela opačným, než hmota. Proto však nemůže být ničím hmotným.
3. Duše je bytost nejen nehmotná, ale duchová, čímž chceme říci, že je na hmotě nezávislá tak, že by mohla žíti, i kdyby byla od těla oddělena.
Poměr její k tělu lze naznačiti následujícím přirovnáním: Učený vyšší úředník pracuje za pomoci úředníků sobě podřízených. Ale práce obzvláště důležité vykonává úplně sám. Právě z těchto prací jeho je patrno, že je něčím vyšším, než jeho podúředníci, a že by se obešel, kdyby k tomu měl dosti času, i bez nich. Rovněž tak tomu je s duší. i ona, pokud je vázána na tělo, vykonává některé práce za pomocí tělesných smyslů. Ale koná i úkony takové, při nichž pracuje úplně samostatně. A z toho právě je zřejmo, že je něčím vyšším, než smysly tělesné, a že je s to, aby obešla se i bez nich. Dokazuje to:
a) Vynalézavost ducha lidského v oboru věd přírodních. Smysly naše na př. vidí, kterak voda, uzavřená v pevné nádobě, když na ni působí teplo, má zvláštní sílu, jež je s to onu nádobu i roztrhnouti. Ony pozorují, že elektrická síla se nese rychlostí blesku po kovovém drátě. Toť vše. Ale těchto zjevů se uchopuje duch lidský, usuzuje a bádá, používá parní síly k pohonu strojů, pomocí elektřiny v okamžiku přenáší svou myšlenku do největších dálek. Duše lidská při takovýchto výzkumech na smyslech tělesných úplně nezávisle pracuje, a proto také na nich je úplně nezávislá.
b) Pozorujte dále duši, s jakou mocí se staví na odpor tělu a jeho žádostem. Turenne, francouzský maršál, pocítil jedenkráte v předvečer bitvy mimovolný strach. Než jakmile jej zpozoroval, si pravil: Ty se, kostro chvěješ? Co bys teprve činila, kdybys věděla, kam tě zítra povedu! - Kdo by v těchto slovech neviděl nezávislosti vůle lidské - a tedy i duše, ve které vůle má původ - na tělesném ústrojí?
c) Další důkaz této pravdy spočívá ve vlivu, který mají na duši zcela nehmotné pojmy pravdy, dobra a krásy. Jakmile se vůle lidská pro ně nadchne, pak ani největší utrpení, ba ani smrt, nejsou s to zmoci, aby se jich zřekla. Co příkladů této pravdy nám podávají dějiny. Vzpomeňme si jen na svaté mučedníky, umírající zcela dobrovolně pro víru svou... A Církev jich čítá na miliony! Komu by tu nebylo patrno, že příčinou této jejich statečnosti je princip na hmotě úplně nezávislý?
4. Z toho pak, že duše naše je bytost nehmotná, duchová, plyne dále, že může žíti i bez těla, že je nesmrtelná. - Ona by mohla přestati žíti, pouze kdyby Bůh sám tak chtěl. Ale může to Bůh učiniti? Nikoliv, neb pak by vstanul v rozporu sám s sebou a svými vlastnostmi. Proto musí duši zachovati na věky. Slyšte důkazy:
a) Člověk chce žíti, stále žíti, věčně žíti... Na co na př. pomýšlí rolník, jenž i v posledních letech svého života kypří neobdělanou zemi, staví dům, sází strom, z něhož ovoce trhati nebude? Chce si zachovati památku u svých potomků, chce, aby nezemřel celý. Tato touha po nesmrtelnosti je člověku vrozena, je mu Bohem samým dána, a proto ji Bůh splniti musí.
b) Totéž žádá člověku vrozený cit pro spravedlnost. Život lidský na této zemi je neustálým bojem mezi dobrem a zlem. Vrozený pak cit nám praví, že dobré musí býti odměněno, zlé musí býti potrestáno. Než, co se na světě děje? Spravedlivý bývá utiskován, kdežto bezbožný triumfuje. A tu že by měl se smrtí býti konec všemu u obou? Že by měli stejně skončiti vydřiduch, který jenom zlo páchal, a Milosrdná sestra, jež pouze dobro kolem sebe rozsévala? Vrozený nám cit pro spravedlnost se proti tomu vzpouzí a volá: Ne, není to možné; jednomu se dostane odplaty, druhému trestu na věčnosti. Tento cit do nás vložil Bůh a proto je nucen jej splniti.
c) Víra v nesmrtelnost duše je přirozenosti lidské vrozena. Že tomu je skutečně tak, dokazují dějiny všech starých národů. Oni svým mrtvým stavěli pomníky, na nichž nápisy tuto víru naznačují; dávali jim do hrobu oděv, skvosty, zbraně, nástroje, měli pro ně pohřební obřady... Činí něco takového zvíře? Stará se ono o hrob svých roditelů? Nikoliv. Kde se tedy v lidech vzala tato úcta? Oni ji prokazovali popelu svých předků, poněvadž vnitřní hlas jim pravil, že není s nimi úplně konec; poněvadž byli přesvědčeni, že smrt je pouhým přechodem k životu novému. Toto přesvědčení měli, ač v přírodě vše jenom umírati viděli, ač se jim pro jejich nepravosti bylo obávati trestů po smrti. Je to důkazem, že víra v nesmrtelnost je člověku vrozena samým Bohem - a tedy pravdiva.
5. Ale, namítne mi někdo, když člověk již pouhým rozumem svým může přijíti k poznání, že má duši nesmrtelnou, proč v ní mnozí nevěří, neb aspoň žijí, jako by v ní nevěřili? - Vinnou toho je, odpovídám, náboženská lhostejnost naší doby. Učený Angličan Robert Hall napsal: "Pohřbil jsem svůj materialismus v hrobě svého otce", t. j. přestal jsem býti nevěrcem následkem přemýšlení, k němuž mi zavdala podnět smrt mého otce. Než takto vážně jednají málokteří. Když ztratí otce, matku, sestru, důvěrného přítele, nakloní se na okamžik nad zející jícen věčnosti, aby pronikly temnotu, ve kterou je zahalena, ale záležitosti světské odvolávají ihned jejich pozornost k sobě, a oni tančí ve víru světa lehkomyslně dál.
Mělo by to, ó drazí, platiti také o nás? Probůh, jen to ne! My pamatujme stále, že máme duši, duši nesmrtelnou, a pracujme usilovně na její spáse.
U člověka, který něco studoval, neb aspoň pročetl několik protináboženských knih, dostaví se doba, kdy jej mučí palčivá otázka, která chce býti mermomocí rozluštěna: Co jsem? Jsem pouhý stroj, který se nalézá nějakou dobu, dobu to pozemského života, v činosti a pak?... Je tu se vším konec? - Jak rozluštiti tuto otázku? Krátce tak lze učiniti zodpověděním otázky další, jíž je, má-li člověk duši, a jaká ta duše jest.
1. Nuže, má člověk duši? - Jisto je, pozoruje-li člověk jen poněkud sám sebe, že se mu víra v duši takřka vnucuje. Vše, vše mu volá: máš duši.
a) Duše, toť vaše paměť, ona kouzelná síla vzpomínky, jež na způsob divadelního režiséra, vyvolávajícího na jeviště herce, dle libosti vaší vyvolává vám před oči život, který jste prožili, bytosti které jste milovali. Ony zmizeli již dávno, ale vy je přece vidíte, vy je slyšíte, jako by byly stále před vámi.
b) Duše, toť vaše vůle s její svobodou. Ona velí vašemu rozumu: "uvažuj!", a on tak činí; vašemu srdci: "odpusť!" a ono se utišuje. Ona poroučí vašemu tělu: "jdi!", a ono jde; "pracuj!", a děje se tak. Ba, ona rozkazuje i zevnějšímu světu a jeho živlům.
c) Duše, toť váš rozum. Mluvím k vám, vzduch se chvěje, vlnění jeho se přenáší na váš sluchový bubínek, pak na vlákna vašeho mozku... A co dále? Náš rozum tu naslouchá jako úředník u telefonu a činí úsudky, souhlasí neb se staví naproti. On čarokrásným letem se povznáší až k poznání samého Boha.
Ejhle, duše vaše! Pravda, nevidíte jí, ale po ovoci poznává se strom. A ovoce duše vaší: toť paměť, vůle, rozum.
2. Duše lidská nepozůstává ze žádné hmotné látky, je tedy bytost nehmotná.
a) Díky výzkumům učenců je dnes nade vší pochybnost zjištěno, že hmota, z níž sestává živé tělo, je podrobena stálé změně. Staré součástky se z něho potem a jinak vylučují a jsou nahrazovány novými, takže as v osmi letech se tělo lidské úplně obnoví. než když se telo tak rychle mění, jak to, že si podržujeme vzpomínky na věci, které jsme viděli, slyšeli dávno před osmi lety? Jak to, že se cítíme zodpovědnými za skutky, spáchané před 30, 50 lety? Nelze to vysvětliti jinak, než že je v nás něco, co se s tělem nemění, co není ničím hmotným.
b) Hmota, působí-li na ni stejné fysické příčiny, jeví vždy stejné účinky. Voda na příklad, působí-li na ni teplo, proměňuje se vždy v páru. Než jak jinak tomu je s duší! Hle příklad: Ve sněmovně pronese poslanec několik slov. A co tu? Jeden z posluchačů je nad nimi pln radosti, druhý pln hněvu, třetí při nich zůstává chladný. Jak vysvětliti tyto různé účinky? Fysické působení bylo přece stejné! Kdyby tělo bylo jedinou příčinou myšlení a pocitů, odkud tyto zcela opačné účinky? Je z toho patrno, že duše podléhá zákonům zcela opačným, než hmota. Proto však nemůže být ničím hmotným.
3. Duše je bytost nejen nehmotná, ale duchová, čímž chceme říci, že je na hmotě nezávislá tak, že by mohla žíti, i kdyby byla od těla oddělena.
Poměr její k tělu lze naznačiti následujícím přirovnáním: Učený vyšší úředník pracuje za pomoci úředníků sobě podřízených. Ale práce obzvláště důležité vykonává úplně sám. Právě z těchto prací jeho je patrno, že je něčím vyšším, než jeho podúředníci, a že by se obešel, kdyby k tomu měl dosti času, i bez nich. Rovněž tak tomu je s duší. i ona, pokud je vázána na tělo, vykonává některé práce za pomocí tělesných smyslů. Ale koná i úkony takové, při nichž pracuje úplně samostatně. A z toho právě je zřejmo, že je něčím vyšším, než smysly tělesné, a že je s to, aby obešla se i bez nich. Dokazuje to:
a) Vynalézavost ducha lidského v oboru věd přírodních. Smysly naše na př. vidí, kterak voda, uzavřená v pevné nádobě, když na ni působí teplo, má zvláštní sílu, jež je s to onu nádobu i roztrhnouti. Ony pozorují, že elektrická síla se nese rychlostí blesku po kovovém drátě. Toť vše. Ale těchto zjevů se uchopuje duch lidský, usuzuje a bádá, používá parní síly k pohonu strojů, pomocí elektřiny v okamžiku přenáší svou myšlenku do největších dálek. Duše lidská při takovýchto výzkumech na smyslech tělesných úplně nezávisle pracuje, a proto také na nich je úplně nezávislá.
b) Pozorujte dále duši, s jakou mocí se staví na odpor tělu a jeho žádostem. Turenne, francouzský maršál, pocítil jedenkráte v předvečer bitvy mimovolný strach. Než jakmile jej zpozoroval, si pravil: Ty se, kostro chvěješ? Co bys teprve činila, kdybys věděla, kam tě zítra povedu! - Kdo by v těchto slovech neviděl nezávislosti vůle lidské - a tedy i duše, ve které vůle má původ - na tělesném ústrojí?
c) Další důkaz této pravdy spočívá ve vlivu, který mají na duši zcela nehmotné pojmy pravdy, dobra a krásy. Jakmile se vůle lidská pro ně nadchne, pak ani největší utrpení, ba ani smrt, nejsou s to zmoci, aby se jich zřekla. Co příkladů této pravdy nám podávají dějiny. Vzpomeňme si jen na svaté mučedníky, umírající zcela dobrovolně pro víru svou... A Církev jich čítá na miliony! Komu by tu nebylo patrno, že příčinou této jejich statečnosti je princip na hmotě úplně nezávislý?
4. Z toho pak, že duše naše je bytost nehmotná, duchová, plyne dále, že může žíti i bez těla, že je nesmrtelná. - Ona by mohla přestati žíti, pouze kdyby Bůh sám tak chtěl. Ale může to Bůh učiniti? Nikoliv, neb pak by vstanul v rozporu sám s sebou a svými vlastnostmi. Proto musí duši zachovati na věky. Slyšte důkazy:
a) Člověk chce žíti, stále žíti, věčně žíti... Na co na př. pomýšlí rolník, jenž i v posledních letech svého života kypří neobdělanou zemi, staví dům, sází strom, z něhož ovoce trhati nebude? Chce si zachovati památku u svých potomků, chce, aby nezemřel celý. Tato touha po nesmrtelnosti je člověku vrozena, je mu Bohem samým dána, a proto ji Bůh splniti musí.
b) Totéž žádá člověku vrozený cit pro spravedlnost. Život lidský na této zemi je neustálým bojem mezi dobrem a zlem. Vrozený pak cit nám praví, že dobré musí býti odměněno, zlé musí býti potrestáno. Než, co se na světě děje? Spravedlivý bývá utiskován, kdežto bezbožný triumfuje. A tu že by měl se smrtí býti konec všemu u obou? Že by měli stejně skončiti vydřiduch, který jenom zlo páchal, a Milosrdná sestra, jež pouze dobro kolem sebe rozsévala? Vrozený nám cit pro spravedlnost se proti tomu vzpouzí a volá: Ne, není to možné; jednomu se dostane odplaty, druhému trestu na věčnosti. Tento cit do nás vložil Bůh a proto je nucen jej splniti.
c) Víra v nesmrtelnost duše je přirozenosti lidské vrozena. Že tomu je skutečně tak, dokazují dějiny všech starých národů. Oni svým mrtvým stavěli pomníky, na nichž nápisy tuto víru naznačují; dávali jim do hrobu oděv, skvosty, zbraně, nástroje, měli pro ně pohřební obřady... Činí něco takového zvíře? Stará se ono o hrob svých roditelů? Nikoliv. Kde se tedy v lidech vzala tato úcta? Oni ji prokazovali popelu svých předků, poněvadž vnitřní hlas jim pravil, že není s nimi úplně konec; poněvadž byli přesvědčeni, že smrt je pouhým přechodem k životu novému. Toto přesvědčení měli, ač v přírodě vše jenom umírati viděli, ač se jim pro jejich nepravosti bylo obávati trestů po smrti. Je to důkazem, že víra v nesmrtelnost je člověku vrozena samým Bohem - a tedy pravdiva.
5. Ale, namítne mi někdo, když člověk již pouhým rozumem svým může přijíti k poznání, že má duši nesmrtelnou, proč v ní mnozí nevěří, neb aspoň žijí, jako by v ní nevěřili? - Vinnou toho je, odpovídám, náboženská lhostejnost naší doby. Učený Angličan Robert Hall napsal: "Pohřbil jsem svůj materialismus v hrobě svého otce", t. j. přestal jsem býti nevěrcem následkem přemýšlení, k němuž mi zavdala podnět smrt mého otce. Než takto vážně jednají málokteří. Když ztratí otce, matku, sestru, důvěrného přítele, nakloní se na okamžik nad zející jícen věčnosti, aby pronikly temnotu, ve kterou je zahalena, ale záležitosti světské odvolávají ihned jejich pozornost k sobě, a oni tančí ve víru světa lehkomyslně dál.
Mělo by to, ó drazí, platiti také o nás? Probůh, jen to ne! My pamatujme stále, že máme duši, duši nesmrtelnou, a pracujme usilovně na její spáse.
Svatý Jan, apoštol a evangelista - 27. prosince (Životopis z knihy Naše světla)
Sv. Jan, apoštol byl syn Zebedeův a Salomin. Měl bratra jménem Jakuba. Otec i synové byli rybáři v Galileji. Jan byl zprvu učedníkem Jana Křtitele. Pak byl zvolen za apoštola Páně. Sám se zove, "učedníkem, kterého Ježíš miloval".
Jan byl svědkem zázraků Kristových, byl při proměnění Páně na hoře Tábor, byl svědkem jeho ukřižování. Kristus umírající svěřil svou matku Janovi v ochranu (Jan 19, 26.). Po Nanebevstoupení Páně Jan s Petrem rozšiřovali Církev jsouce v čele ostatních apoštolů. Oba byli zmrskáni od židů; spolu také biřmovali v Samaří.
Po smrti a nanebevzetí Panny Marie město Efesus se stalo střediskem apoštolské činnosti Janovy. Kolem něho se družili žáci Papias, Polykarp, Ignác a j. Tenkrát Jan, chtěje doplniti zprávy tří evangelií, napsal své evangelium. Kromě toho napsal tři epištoly. R. 94 za pronásledování císaře Domiciána Jan byl jat, do Říma odveden a před branou latinskou uvržen do kotle naplněného vroucím olejem. Mocí Boží zůstal neporušen. I byl vypověděn do vyhnanství na ostrov Pathmos. Tam napsal "Zjevení", knihu obsahující hluboká tajemství o stavu a budoucích osudech Církve. R. 96 vrátil se do Efesu.
Jelikož Jan byl nejdůvěrnějším přítelem a učedníkem Páně, jemuž zůstal věrný až ke kříži, nikdo nemohl lépe věděti, čeho Ježíš Kristus si zvláště od nás přeje. Co je hlavním učením sv. Jana? - Víra a láska.
Účel evangelia, které napsal, vytkl Jan zřejmě: "abyste uvěřili, že Ježíš jest Kristus, Syn Boží, a věříce abyste měli život ve jménu jeho". (Jan 20, 31.)
Legenda vypravuje, že sv. Jan vcházel jednoho dne do domu. V tom uslyšel, že jest v domě Kerint, který popíral božství Kristovo. Zvolal: "Utečme odtud, aby se střecha nezbořila, neboť dlí pod ní Kerint, nepřítel pravdy!"
Láska jeho byla nepřemožitelná. Legenda vypravuje: Na svých apoštolských cestách poznal sv. Jan jinocha, nadaného a zbožného. Odevzdal jej tamnímu biskupovi na výchovu, vloživ mu na srdce, aby pečoval o jeho vychování a věčné spasení. Biskup vzal jinocha do svého domu a vedl ho slovem i příkladem na cestu zbožnosti. Později se domníval, že jinoch již je dosti utvrzen ve ctnostech. Již nedbal tolik o jeho výchovu. Zatím se však nešťastný jinoch dostal do společnosti špatných druhů, zvlažněl a klesal hlouběji a hlouběji, až nakonec se stal náčelníkem loupežníků.
Když sv. Jan přišel opět k onomu biskupovi, řekl mu: "Vrať mi poklad, kterýž jsem ti svěřil, vrať mi mládence, kterého jsem tobě odevzdal." Biskup odpověděl: "Umřel." - "Jakou smrtí?" tázal se apoštol. Biskup na to smutně: "Je mrtev pro Boha, stal se zločincem a vůdcem loupežníků." Apoštol se zarmoutil nad míru a vsedl bez meškání na koně a jel do pohoří, kde se lotři ukrývali. Když ho zadrželi a zajali, řekl jim: "Uveďte mne k náčelníku svému!" Jakmile náčelník poznal apoštola, dal se hanbou před ním na útěk. Světec však volal za ním: "Synu, proč utíkáš ozbrojen, před otcem svým bezbranným? Smiluj se nade mnou! Neboj se, ještě máš naději na spasení, já sám vydám Kristu za tebe počet, a bude-li třeba, za tebe i umru, jako Kristus umřel za nás. Duši svou položím za duši tvou. Zastav se a věř mi, že Kristus poslal mne k tobě!" Zastavil se nešťastný jinoch, odhodil zbraň, poklekl a prosil za odpuštění. Tu vzal ho apoštol za pravici, zlíbal ji a přísahal, že mu vyprosí na Kristu odpuštění. Uvedl ho do města a byl mu vůdcem na cestě pokání, až se smířil s Bohem a Církví.
Jan jsa stařičký, říkával ve shromážděních místo promluv: "Synáčkové, milujte se vespolek!" A když se ho učedníci tázali, proč stále touž řeč opakuje, odpověděl: "To jest hlavní přikázání Páně, a toto-li naplníte, dosti jest."
Jan zesnul jako devadesátiletý smrtí klidnou a blaženou.
Jan byl svědkem zázraků Kristových, byl při proměnění Páně na hoře Tábor, byl svědkem jeho ukřižování. Kristus umírající svěřil svou matku Janovi v ochranu (Jan 19, 26.). Po Nanebevstoupení Páně Jan s Petrem rozšiřovali Církev jsouce v čele ostatních apoštolů. Oba byli zmrskáni od židů; spolu také biřmovali v Samaří.
Po smrti a nanebevzetí Panny Marie město Efesus se stalo střediskem apoštolské činnosti Janovy. Kolem něho se družili žáci Papias, Polykarp, Ignác a j. Tenkrát Jan, chtěje doplniti zprávy tří evangelií, napsal své evangelium. Kromě toho napsal tři epištoly. R. 94 za pronásledování císaře Domiciána Jan byl jat, do Říma odveden a před branou latinskou uvržen do kotle naplněného vroucím olejem. Mocí Boží zůstal neporušen. I byl vypověděn do vyhnanství na ostrov Pathmos. Tam napsal "Zjevení", knihu obsahující hluboká tajemství o stavu a budoucích osudech Církve. R. 96 vrátil se do Efesu.
Jelikož Jan byl nejdůvěrnějším přítelem a učedníkem Páně, jemuž zůstal věrný až ke kříži, nikdo nemohl lépe věděti, čeho Ježíš Kristus si zvláště od nás přeje. Co je hlavním učením sv. Jana? - Víra a láska.
Účel evangelia, které napsal, vytkl Jan zřejmě: "abyste uvěřili, že Ježíš jest Kristus, Syn Boží, a věříce abyste měli život ve jménu jeho". (Jan 20, 31.)
Legenda vypravuje, že sv. Jan vcházel jednoho dne do domu. V tom uslyšel, že jest v domě Kerint, který popíral božství Kristovo. Zvolal: "Utečme odtud, aby se střecha nezbořila, neboť dlí pod ní Kerint, nepřítel pravdy!"
Láska jeho byla nepřemožitelná. Legenda vypravuje: Na svých apoštolských cestách poznal sv. Jan jinocha, nadaného a zbožného. Odevzdal jej tamnímu biskupovi na výchovu, vloživ mu na srdce, aby pečoval o jeho vychování a věčné spasení. Biskup vzal jinocha do svého domu a vedl ho slovem i příkladem na cestu zbožnosti. Později se domníval, že jinoch již je dosti utvrzen ve ctnostech. Již nedbal tolik o jeho výchovu. Zatím se však nešťastný jinoch dostal do společnosti špatných druhů, zvlažněl a klesal hlouběji a hlouběji, až nakonec se stal náčelníkem loupežníků.
Když sv. Jan přišel opět k onomu biskupovi, řekl mu: "Vrať mi poklad, kterýž jsem ti svěřil, vrať mi mládence, kterého jsem tobě odevzdal." Biskup odpověděl: "Umřel." - "Jakou smrtí?" tázal se apoštol. Biskup na to smutně: "Je mrtev pro Boha, stal se zločincem a vůdcem loupežníků." Apoštol se zarmoutil nad míru a vsedl bez meškání na koně a jel do pohoří, kde se lotři ukrývali. Když ho zadrželi a zajali, řekl jim: "Uveďte mne k náčelníku svému!" Jakmile náčelník poznal apoštola, dal se hanbou před ním na útěk. Světec však volal za ním: "Synu, proč utíkáš ozbrojen, před otcem svým bezbranným? Smiluj se nade mnou! Neboj se, ještě máš naději na spasení, já sám vydám Kristu za tebe počet, a bude-li třeba, za tebe i umru, jako Kristus umřel za nás. Duši svou položím za duši tvou. Zastav se a věř mi, že Kristus poslal mne k tobě!" Zastavil se nešťastný jinoch, odhodil zbraň, poklekl a prosil za odpuštění. Tu vzal ho apoštol za pravici, zlíbal ji a přísahal, že mu vyprosí na Kristu odpuštění. Uvedl ho do města a byl mu vůdcem na cestě pokání, až se smířil s Bohem a Církví.
Jan jsa stařičký, říkával ve shromážděních místo promluv: "Synáčkové, milujte se vespolek!" A když se ho učedníci tázali, proč stále touž řeč opakuje, odpověděl: "To jest hlavní přikázání Páně, a toto-li naplníte, dosti jest."
Jan zesnul jako devadesátiletý smrtí klidnou a blaženou.
středa 26. prosince 2018
Svatého Štěpána (P. Václav Bělohlávek Svatohor)
KOLEDA - KOLEDA
Na svátek sv. Štěpána
V své proslulé knize "o životě a smrti" švédský lékař protestant Axel Munthe zpytuje do velké hloubky své svědomí. Jak k stáru napolo slep, rozpomíná se v letohradě San Michele na Capri na své pestré lékařské osudy a těší se v potopě svého činorodého života na konec jenom tím, co dobrého v něm vykonal lidem i zvířatům. Utěšuje se hlavně proto, že na Božím soudě mu bude přímluvcem katolický světec - svatý František z Assisi, který zde na zemi miloval lidi i němou tvář. - Odkud se tento svatý jáhen učil takovým skutkům lásky? U vtělené Boží lásky, narozené v Betlemě a položené v jeslích. Měl v tom již svého druha předchůdce, prvního jáhna v Církvi a spolu prvomučedníka, sv. Štěpána, jehož svátek Církev těsně přidružila k Narození Páně. Bylo to již založen v jeho jáhenském úřadu, apoštoly jemu svěřeném, že byl hlasatelem vtělené Lásky a zároveň vykonavatelem její vůle: činiti dobré, zvláště chudým i nepřátelům.
Mešní evangelium (Mat. 23.) zaznamenává výčitku Páně bolestnou Jerusalemu, kamenujícímu dobré a spravedlivé, a epištola (Sk. 6, 8 - 10. a 7, 54 - 59.) vyňatá ze Skutkův apoštolských vypravuje dojímavé osudy života sv. Štěpána. Všichni je známe již z dětských let. Vždyť jako děti slyšeli jsme o tomto svatém jáhnu, vyvoleném od apoštolů spolu s jinými šesti, tedy počtu sedmi, aby jim byl pomocníkem v díle lásky. Představovali jsme si jej živě, jak chodil mezi vdovy, chudinu a její děti s košem a se džbánkem. - Štěpán se džbánem" byl jedinou nerozlučnou představou v naší duši, jak pln milosti a síly činil veliké divy v lidu. Viděli jsme ho pak s živou lítostí, kterak jej zlí svědkové, nastrojení od Židů, přepadli a odvlékli před veleradu, že prý bouří lid a mluví slova rouhavá proti svatému místu a zákonu. Ve vznícené obraznosti uzřeli jsme "tvář jeho jako tvář anděla", an stojí před soudem a skvěle se hájí. S rozhorlením vyslechli jsme i nespravedlivý rozsudek nad ním, znějící na ukamenování, a soucitně jsme ho provodili na bránu i s žalem prožívali s ním jeho těžké poslední chvíle, kdy v dešti kamení padl na kolena, modlil se za své nepřátele a odevzdával Bohu svou duši: "Pane Ježíši, přijmi ducha mého!"
Je přirozené, že se "Štěpán se džbánem", a to ještě tragicky rozbitým, nesmrtelně vryl v paměť všech křesťanů, zvláště v měkkou mysl Slovanů a jejich chudých dětí. A tak se stalo, že se posud na jeho svátek u nás ozývá zpěv koledujících dětí: "Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně?" Zpívají tuto i jiné vánoční koledy a prosí ve jménu narozeného Ježíše a jeho umučeného svatého jáhna o dárek.
Někdy shlukem okolností bývá koledování opravdu dojemné. Denní listy (Národní politika, 1936) vypravují o koledě, zpívané na chladné pražské dlažbě v ruchu spěchajících. Trochu ještě předčasně zazněla vánoční píseň v pražské ulici, zpívaná hošíkem asi šestiletým. Lidé chodící mimo, byli neteční k slabému dětskému hlásku. A tak hošík stál a zpíval jen jako sám pro sebe - koledu po koledě. Jakýs necita zavolal dokonce na dítě strážníka. Zjev policistův dítě, které mělo svědomí ještě čisté, nic nepolekal. Upřímně se mu zadívalo do očí, upřímně a dětsky odpovídalo na jeho otázku. "Co tady děláš?" "Zpívám o Ježíškovi." "Proč nejsi doma u maminky a u tatínka?" "Nemám maminku, a tatínek je doma se sestřičkou." "Co dělá tvůj tatínek?" Prosím nic. On říká, že není práce." "A to tě poslal na ulici?" "Ne, prosím. Ale tatínek mi říkal, že nebudeme mít stromeček, protože nemá peníze, aby jej koupil. Tak si chci na stromeček vydělat, aby k nám Ježíšek přišel. On prý tam, kde není stromeček, nechodí." Strážník zakročil, ne však úředně. "Na stromeček je ještě trochu brzy, chlapče, ale tu máš, schovej si to a na vánoce si stromeček kup!" V dětské ruce se octla pětikoruna, a ta v shluklém zástupu způsobila, že měl hošík za chvíli dost na stromeček i na vánoční nadílku na něj.
Právě k vánočním svátkům přituhuje zima, přibíhá k zahradám zvěř, stěhuje se k lidským příbytkům ptactvo a vztahují se prosící ruce chudých, dětí i četných dobročinných spolků, je zastupujících. Ve jménu Mistra svaté lásky a jeho svatých učedníků dejme! Veřejné koledování o vánocích a zvláště na den svatého Štěpána, pradávný to staročeský obyčej, i některých lidí - jsou to ještě Čechové s českým srdcem? - bohužel nedochází milosti, ano, bývý tu i tam po městech policejně zakazováno - pod záminkou obtěžování prý obecenstva. Jaké pak obtěžování? - to již by bylo obtíží sáhnouti do peněženky a dáti! Není nic lehčího pro toho, kdo má, ani radostnějšího. Dejme i přes zákaz! Každý dobrý skutek způsobuje ne jedinou, dvojnásobnou radost tomu, kdo bere, ale ještě více tomu, kdo dává.
Neboť blahoslavenější jest dáti nežli bráti.
Na svátek sv. Štěpána
V své proslulé knize "o životě a smrti" švédský lékař protestant Axel Munthe zpytuje do velké hloubky své svědomí. Jak k stáru napolo slep, rozpomíná se v letohradě San Michele na Capri na své pestré lékařské osudy a těší se v potopě svého činorodého života na konec jenom tím, co dobrého v něm vykonal lidem i zvířatům. Utěšuje se hlavně proto, že na Božím soudě mu bude přímluvcem katolický světec - svatý František z Assisi, který zde na zemi miloval lidi i němou tvář. - Odkud se tento svatý jáhen učil takovým skutkům lásky? U vtělené Boží lásky, narozené v Betlemě a položené v jeslích. Měl v tom již svého druha předchůdce, prvního jáhna v Církvi a spolu prvomučedníka, sv. Štěpána, jehož svátek Církev těsně přidružila k Narození Páně. Bylo to již založen v jeho jáhenském úřadu, apoštoly jemu svěřeném, že byl hlasatelem vtělené Lásky a zároveň vykonavatelem její vůle: činiti dobré, zvláště chudým i nepřátelům.
Mešní evangelium (Mat. 23.) zaznamenává výčitku Páně bolestnou Jerusalemu, kamenujícímu dobré a spravedlivé, a epištola (Sk. 6, 8 - 10. a 7, 54 - 59.) vyňatá ze Skutkův apoštolských vypravuje dojímavé osudy života sv. Štěpána. Všichni je známe již z dětských let. Vždyť jako děti slyšeli jsme o tomto svatém jáhnu, vyvoleném od apoštolů spolu s jinými šesti, tedy počtu sedmi, aby jim byl pomocníkem v díle lásky. Představovali jsme si jej živě, jak chodil mezi vdovy, chudinu a její děti s košem a se džbánkem. - Štěpán se džbánem" byl jedinou nerozlučnou představou v naší duši, jak pln milosti a síly činil veliké divy v lidu. Viděli jsme ho pak s živou lítostí, kterak jej zlí svědkové, nastrojení od Židů, přepadli a odvlékli před veleradu, že prý bouří lid a mluví slova rouhavá proti svatému místu a zákonu. Ve vznícené obraznosti uzřeli jsme "tvář jeho jako tvář anděla", an stojí před soudem a skvěle se hájí. S rozhorlením vyslechli jsme i nespravedlivý rozsudek nad ním, znějící na ukamenování, a soucitně jsme ho provodili na bránu i s žalem prožívali s ním jeho těžké poslední chvíle, kdy v dešti kamení padl na kolena, modlil se za své nepřátele a odevzdával Bohu svou duši: "Pane Ježíši, přijmi ducha mého!"
Je přirozené, že se "Štěpán se džbánem", a to ještě tragicky rozbitým, nesmrtelně vryl v paměť všech křesťanů, zvláště v měkkou mysl Slovanů a jejich chudých dětí. A tak se stalo, že se posud na jeho svátek u nás ozývá zpěv koledujících dětí: "Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně?" Zpívají tuto i jiné vánoční koledy a prosí ve jménu narozeného Ježíše a jeho umučeného svatého jáhna o dárek.
Někdy shlukem okolností bývá koledování opravdu dojemné. Denní listy (Národní politika, 1936) vypravují o koledě, zpívané na chladné pražské dlažbě v ruchu spěchajících. Trochu ještě předčasně zazněla vánoční píseň v pražské ulici, zpívaná hošíkem asi šestiletým. Lidé chodící mimo, byli neteční k slabému dětskému hlásku. A tak hošík stál a zpíval jen jako sám pro sebe - koledu po koledě. Jakýs necita zavolal dokonce na dítě strážníka. Zjev policistův dítě, které mělo svědomí ještě čisté, nic nepolekal. Upřímně se mu zadívalo do očí, upřímně a dětsky odpovídalo na jeho otázku. "Co tady děláš?" "Zpívám o Ježíškovi." "Proč nejsi doma u maminky a u tatínka?" "Nemám maminku, a tatínek je doma se sestřičkou." "Co dělá tvůj tatínek?" Prosím nic. On říká, že není práce." "A to tě poslal na ulici?" "Ne, prosím. Ale tatínek mi říkal, že nebudeme mít stromeček, protože nemá peníze, aby jej koupil. Tak si chci na stromeček vydělat, aby k nám Ježíšek přišel. On prý tam, kde není stromeček, nechodí." Strážník zakročil, ne však úředně. "Na stromeček je ještě trochu brzy, chlapče, ale tu máš, schovej si to a na vánoce si stromeček kup!" V dětské ruce se octla pětikoruna, a ta v shluklém zástupu způsobila, že měl hošík za chvíli dost na stromeček i na vánoční nadílku na něj.
Právě k vánočním svátkům přituhuje zima, přibíhá k zahradám zvěř, stěhuje se k lidským příbytkům ptactvo a vztahují se prosící ruce chudých, dětí i četných dobročinných spolků, je zastupujících. Ve jménu Mistra svaté lásky a jeho svatých učedníků dejme! Veřejné koledování o vánocích a zvláště na den svatého Štěpána, pradávný to staročeský obyčej, i některých lidí - jsou to ještě Čechové s českým srdcem? - bohužel nedochází milosti, ano, bývý tu i tam po městech policejně zakazováno - pod záminkou obtěžování prý obecenstva. Jaké pak obtěžování? - to již by bylo obtíží sáhnouti do peněženky a dáti! Není nic lehčího pro toho, kdo má, ani radostnějšího. Dejme i přes zákaz! Každý dobrý skutek způsobuje ne jedinou, dvojnásobnou radost tomu, kdo bere, ale ještě více tomu, kdo dává.
Neboť blahoslavenější jest dáti nežli bráti.
úterý 25. prosince 2018
Hod Boží vánoční (P. Václav Bělohlávek Svatohor)
RADOST NAD RADOST
Hod Boží vánoční
"Narodil se Kristus Pán, veselme se!"
Nenajdeme výstižnějších slov nad tento řádek staročeské písně, který by význačněji a přitom prostěji vyjadřoval dnešní největší slavnost křesťanstva. Vyslovuje čistou, nebeskou radost, sestouplou na srdce lidská. Proto se toho nebeského veselí nemůžeme ani nasytit, a jen jednou jest nám ho málo. Do třetice všeho dobrého a tím spíše nejlepšího! Církev svatá ze samé radosti dává sloužiti dnes tré mešních obětí, jednu o půlnoci, druhou na úsvitě, třetí za dne. A z těchto tří svatých mší, z jejich posvátného čtení v misálu, vyzařuje mocným světelným proudem ona nebeská "radost nad radost". Proudí zajisté jak v epištole, tak v evangeliu a vůbec ve všech mešních částkách tolik vznešeně radostných myšlenek, že není možná je zachytiti všechny do poháru jediného vánočního kázání. Přece však může kazatel z oněch tří mší svatých vybrati zvlášť trojí nejvýznačnější radost:
Radost nad věčným zrozením Ježíše Krista z Otce nebeského.
Radost nad časným zrozením Ježíšovým z Marie Panny.
Radost nad duchovním zrozením Páně v našich srdcích.
A tak hned prvou radost nám hlásí vstup ke mši půlnoční a stupňové modlitby ji s alleuja opakují, plesajíce: "Hospodin řekl ke mně: Syn můj jsi ty, já dnes (od věčnosti) zplodil jsem tebe (Ž. 2, 7.), Alleluja." Podobně se o tuto první radost sdílí sv. Pavel s věřícími v epištole o mši svaté na den: "Druhdy Bůh na mnohokráte a mnoha způsoby mluvil k otcům našim skrze proroky, v těchto však dnech doby poslední mluvil k nám skrze Syna svého, kteréhož ustanovil dědicem všech věcí, skrze nějž i světy učinil, kterýžto jest výbleskem slávy i výrazem podstaty jeho." (Žid. 1, 1 - 3.) "Nebo kterému z andělů řekl kdy Bůh: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe?" (Žid. 1, 4.) Rovněž Jan Miláček v evangeliu slavné denní mše v témže smyslu radostně oslavuje Slovo, které bylo od věčnosti u Boha: "A Slovo tělem učiněno jest na přebývalo mezi námi, a viděli jsme slávu jeho, slávu to jako jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy." (Jan 1, 14.)
Druhou radost nad zrozením Ježíše Krista z Marie Panny v Betlemě nejdojemněji zvěstuje evangelium o půlnoční i evangelium o ranní na úsvitě. Rok co rok svatá čtení na paměť přivádějí všechny ty dojímavé okolnosti narození Páně: těžkou cestu v zimní době z Nazareta do Betlema, jak hledají Josef s Marií s nastávající nocí noclehu, nenalézají jej však u lidí, ale v opuštěné jeskyni za Betlemem, která bývala za stáj. Dále čtení připomínají samo narození svatého Dítka právě o půlnoci, i kterak je Matka zavinula v plénky a položila do jeslí. Konečně ponocování pastýřů u stád, andělské jim zvěstování i pospěch jejich k jeskyni, kde nalezli Marii, Josefa i Dítko, "nemluvňátko plénkami obvinuté a položené v jeslích". (Luk 2, 12.)
Třetí duchovní radost nad zrozením Páně v lidských srdcích nejživěji svítí z návštěvy pastýřů u jeslí, vyprávěné evangeliem mše na úsvitě, kdy se Ten položený v jeslích zároveň věrou rodil v jejich duších, jak to naznačují slova: "I navrátili se pastýři, velebíce Boha ze všeho, co byli slyšeli a viděli:" (Luk. 2, 20.) Avšak nejenom pastýřům za nebeské radosti rodil se v srdcích, také všem lidem, kdož s věrou a láskou vděčně ho přijímají. O těch slavně praví evangelium ve třetí mši na den, že se jeho prostřednictvím také stanou dítkami Božími: Kdožkoli však jej přijali, dal jim moc státi se dítkami Božími, těm totiž, kteří věří ve jméno jeho." (Jan 1, 12.)
Nesmírná trojnásobná radost Božího hodu vánočního se rozléhá mnohonásobnou, přeradostnou ozvěnou ve všech křesťanských národech světa. Severští národové evropští oslavují zrozeného Ježíše nejraději v podobě stromu života, ověšeného světly a dary; severská jedle jest jim stromem vánočním. Národy pak jihu, kde se i o vánocích palmy zelenají i mnohé květiny již kvetou, mají zase své květinové vánoční radosti. Na ostrově Capri (vypravuje Axel Munthe v knize "O životě a smrti") nosí v době vánoční sošku Ježíška (Bambino) z kostela po domech, kde si ho právě přejí.
Napřed kráčí hošík se zvonkem, pak dvě mariánské družičky "figlie di Maria" v bílých šatečkách s modrým závojem, potom jse kostelník s kadidlem, konečně kněz s jeslemi a s Ježíškem. "Il Bambino! Il Bambino!" volají děti, kudy se průvod bere. U vchodu obyvatelé domu s růžemi v rukou vedou průvod do nejlepší místnosti, změněné květinami a břečťanem v Ježíškův pokoj. U stropu hoří věčné světlo, u jeslí dýchá vůni rozkvetlá rozmarina. Děti z domu celý den si hrají u Ježíška, aby mu nebylo smutno. Na noc tam vejdou všichni domácí a tichými modlitbami uspávají Dítko - pak se tiše po špičkách vzdálí, aby je neprobudili.
Tak na jihu. A jak my Slované prožíváme vánoční radost mezi jihem a severem? Známe to všichni. V kostelích i doma před betlemy slovanské děti zpívají a zpívají. Zpěvy nesčetných koled řinou se jim z blažených prsou. A Ježíšek dává za odměnu dárky. Zcela správně. U nás "nadílí Ježíšek", vždyť ve věřící mysli jest podle pravdy "Bůh dávající všecko", byť ne přímo, ale prostřednictvím rodičů, neboť s "Ním nám přišlo všecko dobré".
A chce-li kdo velkých vejíti do království jeho radosti, musí se odříci "všelikých zlých žádostí", nejvíce prázdné pýchy a státi se sám dítětem. Vždyť prohlásil tento narozený Bůh a Pán: "Amen, pravím vám, - nebudete-li jako maličcí, nevejdete do království nebeského." (Mat. 18, 3.)
Tedy staňme se na ten den a vůbec - Božími dětmi.
Hod Boží vánoční
"Narodil se Kristus Pán, veselme se!"
Nenajdeme výstižnějších slov nad tento řádek staročeské písně, který by význačněji a přitom prostěji vyjadřoval dnešní největší slavnost křesťanstva. Vyslovuje čistou, nebeskou radost, sestouplou na srdce lidská. Proto se toho nebeského veselí nemůžeme ani nasytit, a jen jednou jest nám ho málo. Do třetice všeho dobrého a tím spíše nejlepšího! Církev svatá ze samé radosti dává sloužiti dnes tré mešních obětí, jednu o půlnoci, druhou na úsvitě, třetí za dne. A z těchto tří svatých mší, z jejich posvátného čtení v misálu, vyzařuje mocným světelným proudem ona nebeská "radost nad radost". Proudí zajisté jak v epištole, tak v evangeliu a vůbec ve všech mešních částkách tolik vznešeně radostných myšlenek, že není možná je zachytiti všechny do poháru jediného vánočního kázání. Přece však může kazatel z oněch tří mší svatých vybrati zvlášť trojí nejvýznačnější radost:
Radost nad věčným zrozením Ježíše Krista z Otce nebeského.
Radost nad časným zrozením Ježíšovým z Marie Panny.
Radost nad duchovním zrozením Páně v našich srdcích.
A tak hned prvou radost nám hlásí vstup ke mši půlnoční a stupňové modlitby ji s alleuja opakují, plesajíce: "Hospodin řekl ke mně: Syn můj jsi ty, já dnes (od věčnosti) zplodil jsem tebe (Ž. 2, 7.), Alleluja." Podobně se o tuto první radost sdílí sv. Pavel s věřícími v epištole o mši svaté na den: "Druhdy Bůh na mnohokráte a mnoha způsoby mluvil k otcům našim skrze proroky, v těchto však dnech doby poslední mluvil k nám skrze Syna svého, kteréhož ustanovil dědicem všech věcí, skrze nějž i světy učinil, kterýžto jest výbleskem slávy i výrazem podstaty jeho." (Žid. 1, 1 - 3.) "Nebo kterému z andělů řekl kdy Bůh: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe?" (Žid. 1, 4.) Rovněž Jan Miláček v evangeliu slavné denní mše v témže smyslu radostně oslavuje Slovo, které bylo od věčnosti u Boha: "A Slovo tělem učiněno jest na přebývalo mezi námi, a viděli jsme slávu jeho, slávu to jako jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy." (Jan 1, 14.)
Druhou radost nad zrozením Ježíše Krista z Marie Panny v Betlemě nejdojemněji zvěstuje evangelium o půlnoční i evangelium o ranní na úsvitě. Rok co rok svatá čtení na paměť přivádějí všechny ty dojímavé okolnosti narození Páně: těžkou cestu v zimní době z Nazareta do Betlema, jak hledají Josef s Marií s nastávající nocí noclehu, nenalézají jej však u lidí, ale v opuštěné jeskyni za Betlemem, která bývala za stáj. Dále čtení připomínají samo narození svatého Dítka právě o půlnoci, i kterak je Matka zavinula v plénky a položila do jeslí. Konečně ponocování pastýřů u stád, andělské jim zvěstování i pospěch jejich k jeskyni, kde nalezli Marii, Josefa i Dítko, "nemluvňátko plénkami obvinuté a položené v jeslích". (Luk 2, 12.)
Třetí duchovní radost nad zrozením Páně v lidských srdcích nejživěji svítí z návštěvy pastýřů u jeslí, vyprávěné evangeliem mše na úsvitě, kdy se Ten položený v jeslích zároveň věrou rodil v jejich duších, jak to naznačují slova: "I navrátili se pastýři, velebíce Boha ze všeho, co byli slyšeli a viděli:" (Luk. 2, 20.) Avšak nejenom pastýřům za nebeské radosti rodil se v srdcích, také všem lidem, kdož s věrou a láskou vděčně ho přijímají. O těch slavně praví evangelium ve třetí mši na den, že se jeho prostřednictvím také stanou dítkami Božími: Kdožkoli však jej přijali, dal jim moc státi se dítkami Božími, těm totiž, kteří věří ve jméno jeho." (Jan 1, 12.)
Nesmírná trojnásobná radost Božího hodu vánočního se rozléhá mnohonásobnou, přeradostnou ozvěnou ve všech křesťanských národech světa. Severští národové evropští oslavují zrozeného Ježíše nejraději v podobě stromu života, ověšeného světly a dary; severská jedle jest jim stromem vánočním. Národy pak jihu, kde se i o vánocích palmy zelenají i mnohé květiny již kvetou, mají zase své květinové vánoční radosti. Na ostrově Capri (vypravuje Axel Munthe v knize "O životě a smrti") nosí v době vánoční sošku Ježíška (Bambino) z kostela po domech, kde si ho právě přejí.
Napřed kráčí hošík se zvonkem, pak dvě mariánské družičky "figlie di Maria" v bílých šatečkách s modrým závojem, potom jse kostelník s kadidlem, konečně kněz s jeslemi a s Ježíškem. "Il Bambino! Il Bambino!" volají děti, kudy se průvod bere. U vchodu obyvatelé domu s růžemi v rukou vedou průvod do nejlepší místnosti, změněné květinami a břečťanem v Ježíškův pokoj. U stropu hoří věčné světlo, u jeslí dýchá vůni rozkvetlá rozmarina. Děti z domu celý den si hrají u Ježíška, aby mu nebylo smutno. Na noc tam vejdou všichni domácí a tichými modlitbami uspávají Dítko - pak se tiše po špičkách vzdálí, aby je neprobudili.
Tak na jihu. A jak my Slované prožíváme vánoční radost mezi jihem a severem? Známe to všichni. V kostelích i doma před betlemy slovanské děti zpívají a zpívají. Zpěvy nesčetných koled řinou se jim z blažených prsou. A Ježíšek dává za odměnu dárky. Zcela správně. U nás "nadílí Ježíšek", vždyť ve věřící mysli jest podle pravdy "Bůh dávající všecko", byť ne přímo, ale prostřednictvím rodičů, neboť s "Ním nám přišlo všecko dobré".
A chce-li kdo velkých vejíti do království jeho radosti, musí se odříci "všelikých zlých žádostí", nejvíce prázdné pýchy a státi se sám dítětem. Vždyť prohlásil tento narozený Bůh a Pán: "Amen, pravím vám, - nebudete-li jako maličcí, nevejdete do království nebeského." (Mat. 18, 3.)
Tedy staňme se na ten den a vůbec - Božími dětmi.
pondělí 24. prosince 2018
P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (18)
XVIII. Původ člověka.
Když Bůh tvořil svět, činil tak hravě. Pouhé jeho "budiž" stačilo, aby povstaly slunce, měsíc a hvězdy. Vyřkl jediné "budiž" a již se země pokrývala bylinami, květinami a stromy; již se hemžily ryby ve vodách, ptáci poletovali ve vzduchu, čtvernohá zvířata se proháněla po polích a lesích. Vše to tvořil Hospodin, jak praví Písmo svaté, hraje sobě na okrsku země (Přísl. 8, 31.). Když však běželo o stvoření člověka, tu jako by celá Nejsvětější Trojice: Otec, Syn a Duch Svatý se shromáždili na poradu, při čemž si řekli: Učiňme člověka k obrazu a podobenství svému (Gen. 1, 26.). Bůh jako by tu vzal dohromady veškerou svou moc a moudrost; povýšil člověka tak, že mezi ním a všemi ostatními tvory pozemskými zeje neskonalá propast. Slyšte jen, drazí moji!
1. Nebudu se šířiti o tom, kterak my lidé převyšujeme neskonale všechna zvířata svou přímou postavou, významnou tváří a obličejem k nebi hledícím; dvěma rukama, schopnýma jakékoli práce umělecké a průmyslové; rozsahem čela, živostí a pohyblivostí očí, ladnosti údů... Pravím pouze, že tělo naše je divem pro každého, kdo je zná, a plní úžasem toho, kdo je studuje.
2. Ukazuji pouze na tyto nepřekročitelné propasti mezi člověkem a zvířaty:
a) Člověk má rozum a přemýšlí. - Představte si vlaštovku, kterak vlétne sem mezi nás do kostela. Poletuje pod klenbou, hledí dojíti ztracené svobody zavřenými okny. Světlo, bílým sklem pronikající, pokládá za volný vzduch; opět a opět, celá zoufalá, se vrhá na překážku, která se jí staví v cestu, a které nechápe. Bylo by zcela jednoduché snésti se trochu níže a vylétnouti ven, kudy přišla, otevřenými dveřmi. Byla by to však čirá náhoda, kdyby tak učinila. Inu, ona nemyslí, nemá rozumu.
b) A nová propast! Zvířata nemluví. - Namítne mi někdo: Třebas nemluvila tak, jako my, mluví přece; sám jsem slyšel vyslovovati různá slova špačka, papouška... Ano, odpovídám, ale byla to řeč? Má-li kdo mluviti, musí také věděti, co povídá. Vzpomínám si tu na papouška v kupeckém krámě, který také "mluvil", totiž přes tu chvíli říkal "pěkně vítám" a kupující tím nemálo bavil. Vloupali se však zloději do krámu, a co on? Volal také "pěkně vítám". Podal tím důkaz, že zvířata nemluví, a to proto, že nemyslí.
c) Protože pak nemyslí, nejsou schopna žádného pokroku. - Vezměte malou opičku a učte jí čísti, psáti, učte ji nějakému řemeslu... Dojdete nějakého výsledku? Nikdy ne. Ale vezměte dítko největších divochů, kterékoli naleznete, a ono se čísti, počítati naučí. Co zvířat dlí takřka ustavičně kolem člověka, ale lidem dosud "neodkoukala" nic! Všechny nynější druhy zvířat snad žijí po celá tisíciletí na zemi dříve než člověk, ale za všechna ona tisíciletí nepokročila ani o krok dále, než byla na počátku. Pavouk tká i dnes stále takové pavučiny, jako je tkal před 5000 lety. Důkaz toho nám podávají pyramidy egyptské a pavučiny, které v nich byly nalezeny, Totéž rcete o hnízdech ptačích, o buňkách včelích, o stavbách bobrů, mravenců apod. Všechna zvířata spokojují se stále syrovou potravou, jako v době, kdy lidí ještě nebylo; ona dosud nevynalezla ani nejmenší hračky. Kdežto člověk neměl nic, než bezbranné tělo, a posel svět pohodlně zařízenými domy; vaří a peče si nejjemnější pokrmy; není sice porostlý srstí neb peřím, ale za to dovede tkáti a šíti; člověk nemá k boji o život rohů a drápů, ale zhotovuje si meče a ručnice; člověku k pohybu nedostačují ani rychlé nohy koně zapřaženého do kočáru, on jezdí rychlovlaky, létá ve vzduchu; člověk nemá tak bystrých očí, jako orel, zato si připravuje dalekohledy; nemá tak bystrého sluchu, jako kočka, ale má své telefony.
d) Člověk je bytost mravná. - On má cit pro povinnost, spravedlnost, dobročinnost, rozeznává mezi dobrým a zlým. Kdežto zvířata? Jděte a mluvte lvu, když požírá člověka, aby toho nechal, že to je otec několika dětí! Pozorujte zvířata a pátrejte, zda činí rozdíl mezi dobrem a zlem, ctností a nepravostí. Jděte a hledejte u nich soudy a soudce! Najdete to snad v některých bajkách, ale ve skutečnosti nikoliv.
e) Člověk je bytost náboženská. - My lidé jsme schopni nejenom Boha poznávati, ale také jej milovati, ctíti a jemu sloužiti. Viděli jste však něco podobného u zvířat? Zajisté opět nikoliv. Je sice pravda, že dnes někteří lidé náboženství mají velice málo - to si zodpovědí sami - ale přece aspoň je míti jsou schopni; lze je učiti a povzbuzovati, aby Boha ctili, milovali, jemu sloužili; lze aspoň podniknouti tuto práci s přesvědčením, že výsledek je možný. Zkuste však učiniti z opice bytost náboženskou! Věnujte tomu čas, své schopnosti, všemožnou vytrvalost - nedokážete to nikdy. Však se také dosud nikdo o to nepokusil.
3. Vždy mne dojímají v jedné mariánské písni slova: "Nad všechny svaté Bůh povýšil tě, ó Panno Maria!" Něco podobného platí i o nás lidech: Nad všechny tvory pozemské Bůh neskonale povýšil nás.
Co nepřeklenutelných propastí mezi člověkem a i nejdokonalejším zvířetem jsem vám již vypočítal! Než, bohužel! To vše dnes někteří lidé nepováží a mermomocí chtějí, aby o nich platila slova Písma svatého: Člověk, když ve cti byl, nerozuměl; přirovnán jest hovadům nemoudrým a učiněn jest podoben jim (Ž. 48, 13.). Ba dnes se mnozí zvířatům nejen připodobňují životem svým, ale chtějí, aby z nich i pocházeli! Je něco takového možno? Veliká tisíciletí nebyla s to, aby překlenula oněch propastí, které jsem uvedl, a jež dělí člověka od nejdokonalejšího zvířete, a nepřeklenou jich nikdy. Jsou na naší zeměkouli dosud lidé, žijící ve stavu úplně divošském, proč nelze také ukázati bytostí takových, které by byly na přechodu ze zvířete k člověku? Kdyby byl člověk skutečně ze zvířete povstal, pak by zajisté bylo mlze nalézti kostru, neb aspoň zbytky kostry, zvířete takového, které by bylo půl opice a půl člověka. Zatím však se po něčem takovém již po více než padesát let ve všech pohřebištích, jeskyních a dolech horlivě pátrá, ale nadarmo. Našly se kostry starých zvířat takových, která jsou již vymřelá, která miliony let před pokolením lidským žila, ale zbytky opičího člověka dosud nikoliv. A když ten neb onen jal se zvoniti na poplach, že se mu něco takového poštěstilo, co to bylo? Vždy buď klam nebo podvod. Učený Wirchow napsal: "Míti za to, že by se živočich mohl změniti v jiného tak, že by z toho vyšel krásný a dokonalý člověk, je jedna z nejpovrchnějších myšlenek, a býti tak smělým a pustiti ji do světa, znamená největší nevědomost."
4. Pravda, byl ne příliš dávno učený svět touto domněnkou jako opilý, ale dnes z ní již vystřízlivěl. Dnes se jí ještě drží nějaký nedostudovaný nevěrec, nějaký redaktor protináboženských novin, kteří jí otravují nerozvážný lid a zvláště mládež. Ale kam tato neblahá nauka vede? K mravní zkáze společnosti lidské. Drazí moji! Znáte třebas nejedny lidi ze svého okolí, kteří mají za to, že povstali ze zvířete. Ale pozorujte je a pak rcete: Jsou to dobří otcové rodin, jsou to věrní manželé, jsou to lidé, kteří se nikdy neprovinili proti cizímu majetku a životu? Politujte jich, vždyť jsou - a jednou teprve budou - přenešťastni. Sami však mějte stále na paměti:
Když Bůh tvořil svět, činil tak hravě. Pouhé jeho "budiž" stačilo, aby povstaly slunce, měsíc a hvězdy. Vyřkl jediné "budiž" a již se země pokrývala bylinami, květinami a stromy; již se hemžily ryby ve vodách, ptáci poletovali ve vzduchu, čtvernohá zvířata se proháněla po polích a lesích. Vše to tvořil Hospodin, jak praví Písmo svaté, hraje sobě na okrsku země (Přísl. 8, 31.). Když však běželo o stvoření člověka, tu jako by celá Nejsvětější Trojice: Otec, Syn a Duch Svatý se shromáždili na poradu, při čemž si řekli: Učiňme člověka k obrazu a podobenství svému (Gen. 1, 26.). Bůh jako by tu vzal dohromady veškerou svou moc a moudrost; povýšil člověka tak, že mezi ním a všemi ostatními tvory pozemskými zeje neskonalá propast. Slyšte jen, drazí moji!
1. Nebudu se šířiti o tom, kterak my lidé převyšujeme neskonale všechna zvířata svou přímou postavou, významnou tváří a obličejem k nebi hledícím; dvěma rukama, schopnýma jakékoli práce umělecké a průmyslové; rozsahem čela, živostí a pohyblivostí očí, ladnosti údů... Pravím pouze, že tělo naše je divem pro každého, kdo je zná, a plní úžasem toho, kdo je studuje.
2. Ukazuji pouze na tyto nepřekročitelné propasti mezi člověkem a zvířaty:
a) Člověk má rozum a přemýšlí. - Představte si vlaštovku, kterak vlétne sem mezi nás do kostela. Poletuje pod klenbou, hledí dojíti ztracené svobody zavřenými okny. Světlo, bílým sklem pronikající, pokládá za volný vzduch; opět a opět, celá zoufalá, se vrhá na překážku, která se jí staví v cestu, a které nechápe. Bylo by zcela jednoduché snésti se trochu níže a vylétnouti ven, kudy přišla, otevřenými dveřmi. Byla by to však čirá náhoda, kdyby tak učinila. Inu, ona nemyslí, nemá rozumu.
b) A nová propast! Zvířata nemluví. - Namítne mi někdo: Třebas nemluvila tak, jako my, mluví přece; sám jsem slyšel vyslovovati různá slova špačka, papouška... Ano, odpovídám, ale byla to řeč? Má-li kdo mluviti, musí také věděti, co povídá. Vzpomínám si tu na papouška v kupeckém krámě, který také "mluvil", totiž přes tu chvíli říkal "pěkně vítám" a kupující tím nemálo bavil. Vloupali se však zloději do krámu, a co on? Volal také "pěkně vítám". Podal tím důkaz, že zvířata nemluví, a to proto, že nemyslí.
c) Protože pak nemyslí, nejsou schopna žádného pokroku. - Vezměte malou opičku a učte jí čísti, psáti, učte ji nějakému řemeslu... Dojdete nějakého výsledku? Nikdy ne. Ale vezměte dítko největších divochů, kterékoli naleznete, a ono se čísti, počítati naučí. Co zvířat dlí takřka ustavičně kolem člověka, ale lidem dosud "neodkoukala" nic! Všechny nynější druhy zvířat snad žijí po celá tisíciletí na zemi dříve než člověk, ale za všechna ona tisíciletí nepokročila ani o krok dále, než byla na počátku. Pavouk tká i dnes stále takové pavučiny, jako je tkal před 5000 lety. Důkaz toho nám podávají pyramidy egyptské a pavučiny, které v nich byly nalezeny, Totéž rcete o hnízdech ptačích, o buňkách včelích, o stavbách bobrů, mravenců apod. Všechna zvířata spokojují se stále syrovou potravou, jako v době, kdy lidí ještě nebylo; ona dosud nevynalezla ani nejmenší hračky. Kdežto člověk neměl nic, než bezbranné tělo, a posel svět pohodlně zařízenými domy; vaří a peče si nejjemnější pokrmy; není sice porostlý srstí neb peřím, ale za to dovede tkáti a šíti; člověk nemá k boji o život rohů a drápů, ale zhotovuje si meče a ručnice; člověku k pohybu nedostačují ani rychlé nohy koně zapřaženého do kočáru, on jezdí rychlovlaky, létá ve vzduchu; člověk nemá tak bystrých očí, jako orel, zato si připravuje dalekohledy; nemá tak bystrého sluchu, jako kočka, ale má své telefony.
d) Člověk je bytost mravná. - On má cit pro povinnost, spravedlnost, dobročinnost, rozeznává mezi dobrým a zlým. Kdežto zvířata? Jděte a mluvte lvu, když požírá člověka, aby toho nechal, že to je otec několika dětí! Pozorujte zvířata a pátrejte, zda činí rozdíl mezi dobrem a zlem, ctností a nepravostí. Jděte a hledejte u nich soudy a soudce! Najdete to snad v některých bajkách, ale ve skutečnosti nikoliv.
e) Člověk je bytost náboženská. - My lidé jsme schopni nejenom Boha poznávati, ale také jej milovati, ctíti a jemu sloužiti. Viděli jste však něco podobného u zvířat? Zajisté opět nikoliv. Je sice pravda, že dnes někteří lidé náboženství mají velice málo - to si zodpovědí sami - ale přece aspoň je míti jsou schopni; lze je učiti a povzbuzovati, aby Boha ctili, milovali, jemu sloužili; lze aspoň podniknouti tuto práci s přesvědčením, že výsledek je možný. Zkuste však učiniti z opice bytost náboženskou! Věnujte tomu čas, své schopnosti, všemožnou vytrvalost - nedokážete to nikdy. Však se také dosud nikdo o to nepokusil.
3. Vždy mne dojímají v jedné mariánské písni slova: "Nad všechny svaté Bůh povýšil tě, ó Panno Maria!" Něco podobného platí i o nás lidech: Nad všechny tvory pozemské Bůh neskonale povýšil nás.
Co nepřeklenutelných propastí mezi člověkem a i nejdokonalejším zvířetem jsem vám již vypočítal! Než, bohužel! To vše dnes někteří lidé nepováží a mermomocí chtějí, aby o nich platila slova Písma svatého: Člověk, když ve cti byl, nerozuměl; přirovnán jest hovadům nemoudrým a učiněn jest podoben jim (Ž. 48, 13.). Ba dnes se mnozí zvířatům nejen připodobňují životem svým, ale chtějí, aby z nich i pocházeli! Je něco takového možno? Veliká tisíciletí nebyla s to, aby překlenula oněch propastí, které jsem uvedl, a jež dělí člověka od nejdokonalejšího zvířete, a nepřeklenou jich nikdy. Jsou na naší zeměkouli dosud lidé, žijící ve stavu úplně divošském, proč nelze také ukázati bytostí takových, které by byly na přechodu ze zvířete k člověku? Kdyby byl člověk skutečně ze zvířete povstal, pak by zajisté bylo mlze nalézti kostru, neb aspoň zbytky kostry, zvířete takového, které by bylo půl opice a půl člověka. Zatím však se po něčem takovém již po více než padesát let ve všech pohřebištích, jeskyních a dolech horlivě pátrá, ale nadarmo. Našly se kostry starých zvířat takových, která jsou již vymřelá, která miliony let před pokolením lidským žila, ale zbytky opičího člověka dosud nikoliv. A když ten neb onen jal se zvoniti na poplach, že se mu něco takového poštěstilo, co to bylo? Vždy buď klam nebo podvod. Učený Wirchow napsal: "Míti za to, že by se živočich mohl změniti v jiného tak, že by z toho vyšel krásný a dokonalý člověk, je jedna z nejpovrchnějších myšlenek, a býti tak smělým a pustiti ji do světa, znamená největší nevědomost."
4. Pravda, byl ne příliš dávno učený svět touto domněnkou jako opilý, ale dnes z ní již vystřízlivěl. Dnes se jí ještě drží nějaký nedostudovaný nevěrec, nějaký redaktor protináboženských novin, kteří jí otravují nerozvážný lid a zvláště mládež. Ale kam tato neblahá nauka vede? K mravní zkáze společnosti lidské. Drazí moji! Znáte třebas nejedny lidi ze svého okolí, kteří mají za to, že povstali ze zvířete. Ale pozorujte je a pak rcete: Jsou to dobří otcové rodin, jsou to věrní manželé, jsou to lidé, kteří se nikdy neprovinili proti cizímu majetku a životu? Politujte jich, vždyť jsou - a jednou teprve budou - přenešťastni. Sami však mějte stále na paměti:
Bůh ti tento život dal,
bys jej vroucně miloval,
a tak touto svatou láskou
blaženým se stal.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)