Náboženskou snášenlivost dlužno rozlišovati od lhostejnosti náboženské. Lhostejnost je vnitřní rozpoložení, kterým někdo pokládá všechna náboženství za stejná a tím vlastně náboženství vůbec nebo katolické popírá. Snášenlivost je zevnější stav, jímž někdo se má stejnomyslně k různým náboženstvím, aniž označuje jejich vnitřní hodnotu. Rozeznáváme:
a) Snášenlivost křesťanskou, která snáší a trpí pouze bloudící, nikoliv však blud a nespravedlnost náboženskou. Podle sv. Augustina máme pouze blud nenáviděti, lidi (bloudící) však milovati.
b) Snášenlivost politickou, která veřejně trpí různá náboženství, i nesprávná, jejichž příslušníky pokládá před zákonem za rovné. Činí tak z důvodu zevnějšího, aby byl uchován veřejný mír.
c) Snášenlivost dogmatickou či ethickou, která ve veřejném životě pokládá různá náboženství za rovnoprávná, nýbrž také před Bohem a v řádu spásy pokládá všechna náboženství za stejná, rovnocenná i rovnoprávná. To je naprostá náboženská lhostejnost. O náboženské snášenlivosti musíme souditi takto: Dogmatická snášenlivost je zavrženíhodná a nesmyslná. To by značilo, že náboženství falešná jsou téže vnitřní ceny a hodnoty jako náboženství pravé. Pravda však není nikdy stejné ceny a hodnoty s bludem. Náboženská nesnášenlivost značí, že někdo opovrhuje falešným náboženstvím a nechce přiznati jeho přívržencům týchž práv, jaká mají příslušníci pravého náboženství. Znovu dlužno připomenout rozlišení mezi bludem a bloudícím. Církev katolická nikdy se nemůže snášeti s bludem. Může však, napomíná, miluje a stará se o bloudící lidi. Někdy však nesnášenlivost s bludem postihuje i bloudící, když tito se snaží své učení rozšířiti a jiným pak škoditi. V tomto případě není možno se snášeti ani s bloudícími. Tuto náboženskou nesnášenlivost nelze zavrhovat. Každé organické tělo, živé a zdravé, se chrání přirozeně před nezdravými a škodlivými vlivy. Každá společnost se chrání před nepřítelem a podobně musí jednat i Církev Kristova, mající na zřeteli věčnou spásu svých členů.
Žádné komentáře:
Okomentovat