P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (2)

II. Věřím...

  Apoštolské vyznání začínáme slovem věřím. Chceme jím říci: vše, co je v něm vyjádřeno, pokládáme za úplně pravdivé, zcela jisté a nepochybné. Máme pravdy v něm obsažené za jistější a nepochybnější, než kdybychom je viděli na své vlastní oči. Věříme tu totiž slovu Boha samého, který se naprosto nemůže mýliti, ani jiných klamati. Je tedy víra naše zcela rozumná, kdežto námitky nepřátel jsou proti ní zcela neoprávněny. Slyšte drazí moji, chci vám to dokázati.

  1) Dnes mnozí o věřím nechtějí ani slyšeti a volají: Ta tam je doba víry, nyní platí vím, vidím. Ne víry, ale vědy je nám třeba; žijeme ve století osvěty a v žádném středověku!

  Jakže, odpovídám, bez víry se chcete obejíti? Vždyť bez ní nejste s to, abyste žili minutu! Kdybyste chtěli věřiti pouze tomu, co na své oči vidíte, pak byste nesměli ani věřiti, že je Amerika, že vaše matka je vaší vlastní matkou... Ale takovým a tisícerým jiným věcem věříte, věříte zcela jistě toliko proto, že vám je potvrzuje ten neb onen člověk. Proč by jste neměli věřit slovu samého Boha?

  2) Či snad se chcete dovolávati těch, kteří prý víry nemají, a volati s nepřáteli našeho náboženství: Evangelium dnes se káže pouze ženám, několika starcům a trošce nevědomých venkovanů?

  Byl by to nějaký div, odpovídám opět, když dnes kde kdo a kde co člověku hledí tuto víru ze srdce vyrvati?

  a) Činí tak nejedna škola. Vy, drazí, do ní pošlete dítky své, ale kdo vám ručí, že ten neb onen pokrokový profesor svými přednáškami, svými rouhavými vtipy na náboženství jich nekazí? Slyšte co napsala jedna matka profesoru svého syna: Slovutný pane! Matka studujícího dovoluje si vám psáti. Máte zajisté sám matku a musíte oceniti všecky její starosti o vás. Mojí největší starostí bylo, abych svým dětem vštípila vroucí lásku k Bohu a k bližnímu. Odchovala jsem svého syna Oldřicha v naší svaté víře a svěřila jej vám do vychování. Nyní však k velikému zármutku vidím,, že vy , pane profesore, svými přednáškami jste jej oloupil o největší poklad, o víru, a s ním též o chuť ke studiím. Z jeho zápisků jsem poznala, že stůně na omrzelost života, a že by na světě nejraději nebyl. Loni, brzo po tom, kdy jste Vy na gymnasiu začal vyučovati, zastřelil se jeden student z vaší třídy. Kdo vám, pane profesore dal právo olupovati své žáky, naše děti,o to nejdražší, o svatou víru, jež člověku dodává trpělivost a chuť k životu? Znamenám se ve vší úctě - starostlivá matka. - Neříkám, že by takto zhoubně vyučovali učitelé všichni, ale nejedni tak činí.

  b) Velikými nepřáteli víry jsou dnes četné spolky. Vím, že mnohé spolky jsou dobré; že mnohý mladý člověk by již tonul v nevěře, kdyby ho byl nezachránil vstup do spolku katolického. Ale co je dnes spolků takových, které pod rouškou vzdělání, vlastenectví, tělocviku a p. lidi k sobě vábí a za chvíli je dovedou zpracovati tak, že po bývalé jejich víře není ani stopy. Slavný kazatel P. Freund v jednom svém spise vypravuje:Dostal jsem dopis, v němž jedna matka doporučovala svého syna do mých modliteb. Dopis byl pln nářku nad nešťastnou změnou, která se stala s jejím synem. Dříve býval poslušný, spořivý a věřící; jakmile se však dal přemluviti ke vstupu do jistého dělnického spolku, jako by ho vyměnil. Zmizela úcta k rodičům, práce ho omrzela, peníze se u něho neudržely, a co mu dříve bylo svaté, tomu se začal hrubě posmívati.

  c) Víru v duších lidských obzvláště hubí špatné mravy. Neváhám tvrditi, že 90 procent z těch, kteří nechtějí nic věděti o náboženství, činí tak proto, že se staví naproti ukájení jejich hříšných vášní, zakazuje jejich hříšný život. Dvě a dvě jsou čtyři: kdo by o tom pochyboval? Ale věřte, kdyby tyto číslice odsuzovaly hříšné náruživosti, že by se našli lidé, kteří by se snažili přesvědčiti sebe i jiné, že dvě a dvě nejsou čtyři, že by popřeli pravdu kteroukoli, jako popírají náboženství.

  Jedna matka vidouc, jak syn její je bledý a zvadlý, byla znepokojena o jeho zdraví a přivedla jej k lékaři. Ten ho několik minut prohlížel a pak odpověď svou omezil na tato slova: Milá paní, váš syn nepotřebuje lékaře, ale zpovědníka. - O kolika lidech by se dalo říci: Kdo nic nechce věděti o náboženství, buď již ve vězení byl, nebo stojí u něho na prahu. Vězeňský jeden kaplan míval k vězňům tuto krátkou promluvu: Vy jste často slýchali špatně mluviti o náboženství a o kněžích, a třebas jste o nich špatně mluvili i vy. Ale nepopíratelná pravda je, kdybyste byli činili to, co vám náboženství přikazuje, že byste nebyli zde.

  Když toto vše, drazí moji, dobře povážíte, byl by nějaký div, kdyby nás věřících bylo skutečně málo? Plynulo by však z toho, že máme víru zapříti i my? neřekl Kristus Pán: Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených (Mat. 20, 16)?

  3) Než jsou i mezi námi ještě mnozí,kteří víru mají, kteří věří všem pravdám, jež Bůh zjevil. Nevidíte jich sice přistupovati ke stolu Páně, nevídáte jich v kostele... Ale oni se modlí skrytě, jdou ke svaté zpovědi někam daleko, kde jich nikdo nezná... Proč to? Oni se dle víry žíti bojí, jsou otroky lidských ohledů. Jeden vojín nováček měl špatně vyčištěnou zbraň. Desátník, vida to, mu drsně děl: "Co děláš, když ráno vstaneš?" - "Udělám si kříž." - Všichni okolo stojící propukli ve smích. Ubohý nováček byl celý zmaten. Než tu kapitán, který vše slyšel, k němu přistoupil, podal mu ruku a hlasitě přede všemi řekl: "Příteli, když vidíš, kterak se všichni smějí, třebas si myslíš, že´s řekl nějakou hloupost. Ale není tomu tak. Co děláš ty, dělám i já, a ti kteří se ti smáli, dělají to také, jenže nemají odvahy to říci."

  4) Prý lidé studovaní a učení dnes nevěří! - Kdyby to i bylo pravda, Neměli bychom si vzpomenouti na slova Ježíšova: Otče, skryl jsi tyto věci před moudrými a zjevil jsi je maličkým (Mat. 11, 25)? Když chtějí, nechť se takoví domnělí vzdělanci, s pyšnými farisei a zákoníky zatratí, my však se seskupme, jako kdysi zástupové prostého lidu, kolem Ježíše! - Než není pravda, že mají víru toliko lidé chudí a nevědomí! Věřili duchové nejosvícenější: Tomáš Aquinský, Dante, Petrarka; věřili Chateaubriand, Cantu, Hayden, Pasteur; věřili před nedávnem u nás v Čechách zemřelí: Dvořák, Zeyer, Sládek a mnozí jiní. Když pak otevřete dobře oči, najdete i dnes mezi věřícími, a to i prakticky věřícími, hojně advokátů, lékařů, inženýrů, profesorů, opravdových a ctihodných učenců.

  Je sice pravda, že mnozí z lidí studovaných nevěří, ale proč to? Platí o nich: Co neznají, tomu se rouhají (Juda 10). La Harp, pýcha Francie, po dlouhých letech poblouzení svým bývalým druhům v nevěře, říkal: Uvěřil jsem, poněvadž jsem náboženství zkoumal; zkoumejte je jako já, a uvěříte. - Proslulý pak učenec Chevreul se vyjádřil: "Moji kolegové z university jsou lidé duchaplní, ve svém oboru vědátoři důkladní; ale ve všem, co se Boha týče, oh, jaká nevědomost! Lze si ji těžce představiti..." Nechť takovíto lidé nejprve naše náboženství dobře studují, a pak ať dokáží, že je nepravé, jestli tak učiniti budou s to.Ostatně i z nich nejedni mají víru jako my, jenže pro svou domnělou povýšenost, ji nechtějí ukázati. I oni jsou věřící.

  Odvahu tedy! Nejsme osamoceni! Kráčíme ve šlépějích nesčetných mučedníků a světců, kteří nám zanechali překrásné příklady křesťanské statečnosti. Stojíme v řadách milionů katolíků, všelikého sociálního postavení, rozsetých po všech dílech naší zeměkoule. Proto zvolejme i my: nestydím se za evangelium! Opakujme často v životě soukromém i veřejném, věřím, věřím! Prosme o milost, abychom tak volali i v hodince smrti, a buďme ujištěni, jakmile vydechneme duši, že budeme mít štěstí volati ne již věřím, ale vidím!

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (1)

I. Apoštolské vyznání víry.

  Rozhlédneme-li se, ó drazí, kolem sebe, uzříme mnohé, kteří naším sv. náboženstvím pohrdají a je nenávidí; najdeme přemnohé, kteří se o ně nestarají a jsou nábožensky chladní a lhostejní. Odkud to? Nechybím pranic, když řeknu, že jednou z hlavních příčin tohoto smutného zjevu je, že tito lidé neznají jasně těch pravd, které jsou obsaženy v Apoštolském vyznání víry. Jak velice je tedy důležito, abyste je znali a si zopakovali aspoň vy! Proto věnujme řadu svých nedělních promluv tomuto Vyznání. Dnes se o něm poučme všeobecně.
  1. Dle vůle Ježíše Krista měla jeho božská nauka jako zářivé slunce osvítiti celý svět a vrhati své požehnané paprsky do všech končin země a na všechny lidi dobré vůle. Proto on sám po tři roky jí učil slovem i příkladem: "Ježíš činil a učil od počátku" (Sk. ap. 1, 1.). Proto poručil apoštolům: "Odejdouce tedy učte všecky národy, učíce je zachovávati všecko, co jsem přikázal vám" (Mat. 28, 19.). Proto jim slíbil: "Když pak přijde Duch svatý, naučiť vás všeliké pravdě" (Jan 16, 13.). Než pouhé hlásání této nauky nestačilo. Pravd, které obsahuje, je velice mnoho, a bylo třeba - abych tak řekl - stísniti je do obrazu, který by každý, kdo by jen chtěl, měl stále před očima. Byla tato nauka ohlasem s nebes? Pak bylo třeba, aby ustavičně zaznívala v duších lidských. měla být prostředkem k dosažení spásy věčné? Bylo opět třeba, aby se jí každý lehce mohl říditi a k ní se utíkati o radu, jak má jednati. A o toto vše bylo postaráno Apoštolským vyznáním víry, kterému se jinak podle počátečních jeho slov říká Věřím v Boha, neb po latinsku Credo. Velkolepé panorama nauky Ježíšovy s neskonale krásnými pohledy na hlavní pravdy její je v něm seskupeno a věrně představeno jako na malé, ale dovedné fotografii. Všechny pravdy její jsou v něm shrnuty tak krátce a jasně, že i dítky, i osoby nejprostší, mohou se mu lehce naučiti a míti v něm požehnané světlo, které by jim svítilo na cestu životem.
  2. Než kdy a jak vznikl tento soubor pravd našeho sv. náboženství, obsažený v Apoštolském vyznání víry? Naznačuje nám to již jeho název: patří do dob apoštolských. Kráčejte zpět století za stoletím, studujte počátky křesťanství a již u kolébky jeho najdete toto vyznání. Ba věrohodné ústní podání nám praví, že sami apoštolové to byli, kteří po letnicích před svým rozchodem do celého světa z vnuknutí Ducha svatého je složili. Potvrzuje nám to sv. Kliment, papež a nástupce sv. Petra, sv. Ireneus, sv. Ambrož, sv. Augustin a mnozí jiní Otcové církevní. Stejným pak krokem, jak se šířila do světa víra Ježíšova, tak se šířilo i toto Vyznání, a dnes je opakuje denně více než 250 milionů katolíků. S jakou tedy úctou máme pronášeti články jeho, které se před námi modlilo tolik milionů mučedníků, tolik papežů, vyznavačů, panen a všichni, kteří nyní v nebesích jsou! Slova tohoto Creda jsou slova zlatá, dědictví nejdrahocennější, je to jeden z nejstarších důkazů pravosti našeho sv. náboženství.
  3. Jaký účel má toto Credo? - Týž, jaký má veškerá nauka Ježíše Krista, jíž je pouze krátkým výtažkem. Řekli jsme si již: dnes náboženská pochybovačnost a nevěra zmítá světem. Tu však u nejedněch i ve víru života se dostaví doby vážnější, kdy na jejich mysl klepa řada otázek, řada různých proč? Rozhodně chtějí být zodpověděny. Jsou jimi na př.: Odkud je život? Odkud vesmír? Jaký je náš cíl? Odkud bol, zlo, smrt na této zemi? Takovéto záhady mučily člověčenstvo před příchodem Ježíše Krista. Nejslavnější filosofové se marně namáhali je rozluštiti, věda bezmocně bledla před tváří tak velikých tajemství. Ale tu přichází na svět Ježíš Kristus a káže svou nauku; apoštolové se rozcházejí do celého světa, hlásajíce své vyznání víry... A jaký ihned jas, jaké světlo rozptyluje všecky tyto temnoty! Tímto vyznáním se nám oznamuje, že Bůh to je, jenž stvořil všecky věci a je zachovává; on že sestoupil na tuto zemi, aby vykoupil padlé pokolení lidské; on že právě za tímto účelem podstoupil převeliké utrpení a bolestnou smrt; že však vstal z mrtvých, založil Církev svatou, jež přese všechny překážky povede lidi k jejich konečnému určení; on že bude souditi všechny lidi z každého skutku jejich. Jaké pravdy! Jaká velkolepost! O smrtelníci, Bůh to je, jenž mluví, proto zanechte všech pochybností, ale skloňte hlavy své a klaňte se! Ježíš Kristus neklame, proto věřte a buďte mu za převeliká a nezměrně důležitá poučení, která vám v Credu dává, hluboce vděčni!
  4. Než ještě z dalšího důvodu má nám toto Vyznání víry býti drahé: a) Ono je sladkou připomínkou na náš vstup do Církve Ježíše Krista. Když jsme si přáli na křtu svatém býti obmyti od hříchu dědičného, státi se dítkami Božími, bratry Ježíše Krista, živými chrámy Ducha svatého, syny Církve a budoucími dědici království nebeského, tu jsme se uvolili, že budeme věřiti všem pravdám naší svaté víry. Proto jsme při vstupu svém do chrámu Páně odříkávali Věřím v Boha. A od těch dob? ... Vojíni mají svůj prapor, který je jim drahý, na nějž jsou pyšní. Pečlivě jej střeží a raději prolijí krev a život obětují, než by jej ztratili. Podobně i my jsme vojíny Pána našeho Ježíše Krista, velikého vojevůdce všech vyvolených. A praporem naším, toť Credo: Věřím v Boha. Ono má býti naší radostí, naší chloubou, by máme raději život ztratiti, než bychom si dali vyrvati neb zapřeli některou z pravd v něm obsažených. Nuže věřili jsme vždy a věříme dosud s posvátnou úctou všem jeho pravdám? Jsme věrnými syny Církve, lnoucími srdcem i duší ke všem článkům Apoštolského vyznání víry? Oh, drazí, přemýšlejte o tom!
  b) Credo, jak nás ujišťuje sv. Ambrož, je pravým klíčem k nebesům. Na důkaz jak  velice měl pravdu, uvedu vám příklad ze životů svatých, který mne vždy plní úžasem, když jej čtu v brevíři. Na počátku XIII. století žil ve Veroně, městě italském, chlapec bludařských rodičů. Chodil do katolické školy. Stalo se jednou pak, že ho potkal jeho strýc, rovněž bludař, a se ho tázal: "Čemu se ve škole učíš?" Hošík se jal odříkávati "Věřím v Boha." Strýc a rodiče lichocením i hrozbami mu tuto modlitbu zakazovali. Ale ani sliby, ani tresty nedosáhli, aby se jí chlapec nemodlil denně. Vyhnali jej konečně z domu a on, maje sotva šestnácte let věku, vstoupil do kláštera, kde se později stal knězem. Tam vynikal převelikou horlivostí ve víře a neúnavnou snahou přiváděti k Bohu duše pobloudilé. Tím však popudil proti sobě bludaře tak, že se rozhodli jej usmrtiti. Najali vrahy, kteří světce na cestě z Kóma do milána zákeřně přepadli, sekerou a dýkou smrtelně zranili. A žasněte! On i v největších bolestech se modlil své věřím. Nadarmo mu v tom hleděli zabrániti... Když pak jeho ucpaná a zraněná ústa již mluviti nemohla, namočil prst ve své krvi a slábnoucí rukou napsal do prachu na silnici: Věřím v Boha, Otce všemohoucího. Zemřel, jako mučedník Creda, jehožto pravdy již jako dítě velice rád vyznával. Chcete věděti jméno tohoto statečného křesťana? Je to svatý Petr Veronský, jehož svátek Církev slaví 29. dubna. Věřím v Boha bylo mu klíčem k nebesům.
  Nebudu již mluviti o tom, kterak toto Credo je nejmocnějším prostředkem k utvrzení našemu ve víře, ke přemáhání pokušení a vůbec k dosažení křesťanské dokonalosti. Dnes vás pouze vyzývám, abyste se "Věřím v Boha" často a vroucně modlili. Upevníte se v tom ve víře své. Ti pak, kteří ji ztratili neb se v ní viklají, vidouce opravdovou a hlubokou víru vaši, dříve neb později se probudí ze svého spánku smrtelného a vrhnou se do náručí pravdě, která je stále ochotna je obejmouti. Pamatujte však, že nestačí toto Věřím pouze se modliti, ale že je třeba s pravdami v něm obsaženými uvésti v soulad celý život náš. Když tak učiníte, buďte ujištěni, že i vám bude Credo pravým klíčem k nebi.

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (8)

III. O nadpřirozeném zjevení Božím.

§ 9. Nutnost zjevení Božího.

  Náboženství přirozené potřebovalo nutně zjevení Božího; a to již vzhledem k náboženským pravdám přirozeným, zvláště pak vzhledem k náboženským pravdám nadpřirozeným.
  Zjevením Božím slují ony pravdy, které Bůh skrze proroky, nejposléze skrze Syna svého Ježíše Krista a jeho apoštoly nám dal zvěstovati.
  I. Vzhledem k pravdám přirozeným bylo třeba zjevení Božího, neboť:
  1. Náboženství jest nutno všem lidem. K náboženství přirozenému lze však dojíti toliko studiem a usilovným bádáním. K tomu však většina lidí nemá ani času ani prostředků, by mnozí ani potřebných schopností. Nad to oni myslitelé, již se bádání takovému oddávají, docházejí poznání toho teprv u vysokého věku.
  Takovými mysliteli byli ve starověku filosofové, jako jsou nejznamenitější: Sokrates (+ 399 př. Kr.), Platon (+ 347 př. Kr.) a Aristoteles (+ 322 př. Kr.).
  2. Náboženství přirozené nedává jistoty, ježto nevylučuje pochybnosti o poznané pravdě. A podléhá bludu a omylu. "Mýliti se jest lidské". Důkazem toho jsou různá náboženství pohanská a různé sobě odporující školy filosofické.
  Sám Sokrates, který hlásal jednoho neviditelného Boha, když byl jako nepřítel bohů k smrti odsouzen, umíraje uprostřed žáků svých pravil: "Kritone, Aeskulapovi (bohu pohanskému) dluhujeme kohouta". - Cicero praví: "Není nesmyslu, který by od nějakého filosofa hájen nebyl".
  3. Náboženství přirozenému nedostává se nejvyššího schválení ("sankce"), aby ode všech uznáno a přijato bylo. Lid, zaslepen jsa náruživostmi, rád odmítá nepříjemné pravdy a obtížné povinnosti. Jest tedy náboženství přirozenému třeba vyššího neklamného schválení a potvrzení, které by všeliký odpor a pochybnost vylučovalo.
  Platon praví: "Nesnadno je Stvořitele a Otce všehomíra nalézti, nemožno však nalezeného všem dostatečně známým učiniti".
  II. Ale zjevení Božího jest třeba zvláště vzhledem k pravdám nadpřirozeným. Jsme stvořeni k cíli nadpřirozenému; tento cíl nadpřirozený povznáší přirozený poměr člověku - tvora a tudíž sluhy - k Bohu jako Stvořiteli a tudíž Pánu na poměr podstatně vyšší (nadpřirozený), to jest, na poměr rodinný, syna (dítka) a dědice k Otci. Ale o tomto poměru Bůh toliko mohl nás poučiti, zjeviti nám pravdy, kterých rozumem svým nikdy vystihnouti nemůžeme, pravdy jednak o Bohu samém, jednak i o prostředcích, které k dosažení  tohoto cíle nadpřirozeného vedou.
  "Je nutno, aby světlo božského zjevení odhalilo člověku ani ne tak jeho původ... jako spíše jeho život na onom světě, jinak byl by tu člověk učiněnou hádankou" (D´Alembert, + 1783).
  Námitka 1. Rationalisté tvrdí, že jest sice možno, aby Bůh zjevení činil, ale nemožno, aby člověk rozumem svým poznal toto nadpřirozené zjevení!
  Vyvrácení. Je-li Bůh všemohoucí, může zjevení své spojiti s takovými známkami (se zázraky), které by rozum člověka přesvědčovaly o zjevení Božím.
  Námitka 2. Tyto pravdy nadpřirozené, obsahujíce tajemství rozumem nepochopitelná, jsou prý zbytečny.
  Vyvrácení. Tajemstrví tato nejsou zbytečná, ježto se v nich právě vznešenost Boží jeví; a pak víra v tato tajemství jest záslužnější, že tu pouze  na pravdomluvnost Boží spoléháme a nikoliv spolu na rozum. Ostatně, je-li člověk povolán jednou k patření na Boha a k plnému poznání jeho, je třeba, aby již nyní aspoň z částky tajemství jeho poznával.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (7)

§ 4. Zákon církevní.

  Církev obecná čili katolická jest viditelná společnost všech pravověřících křesťanů, kteří jedno učení vyznávají, jedněch svátostí užívají, a římského papeže za svou nejvyšší viditelnou hlavu uznávají. Spasitel založil tuto církev svou, aby lidé všech věků v ní mohli dojíti pravého učení a posvěcení k životu věčnému. K tomu cíli svěřil jí trojí úřad. Úřad učitelský, aby slovo Boží zvěstovala a proti bludům chránila; úřad kněžský, aby skrze sluhy své oběť Nového Zákona obětovala a svaté svátosti udílela; úřad královský čili pastýřský, aby zákonem a kázní vedla věřící k spasení. Tento trojí úřad jest svěřen církvi, nikoliv však celému sboru věřících, nýbrž výhradně jen sv. Petru a sv. apoštolům, a po nich (po jejich smrti) jejich nástupcům, t. j. římskému papeži a biskupům s ním sjednoceným. Pomocníky papeže a jeho biskupů u vykonávání tohoto trojího úřadu jsou katoličtí kněží a jáhnové.
  Odkazujíce podrobnější výklad o církvi do věrouky, uvádíme zde jen to, co k církevnímu zákonodárství hledí.
  V církevním zákonodárství máme zákony dvojího rázu: 1. zákony Boží, 2. zákony ryze církevní.
  1. Zákony Boží, obsažené v zákonodárství církevním. Jsouc strážkyní a hlasatelkou zjevení Božího a tudíž i zákonů Božích, církev nám je v zákonodárství svém ukládá, ne jako vůli svou, nýbrž jako vůli Kristovu. Tak na příklad předepisuje církev, jaký chléb a jaké víno má se bráti ke mši svaté, že se má křtíti vodou přirozenou, a jaká slova se při tom říkati mají, že při svátosti pokání máme hříchů svých litovati, z nich se zpovídati a za ně za dost učiniti, že máme ze všech těžkých hříchů se zpovídati atd. Prohlašujíc tyto zákony z úřadu učitelského, ovšem nemůže na nich ničeho měniti ani slevovati; může v tom oboru jen to činiti, co jí jakožto zástupkyni Boží zde na zemi svěřeno jest.
  2. Zákony ryze církevní vydává církev ze svého pastýřského čili královského úřadu, nadána jsouc k tomu pravomocí od Zakladatele svého. Tak na příklad k podstatným obřadům svátostí přidává obřady průvodní, ustanovuje svátostiny, ukládá posty, velí světiti svátky a pod. Poněvadž církev tyto zákony vydává ze své pravomoci, může je také dle potřeb časových měniti, jinými nahrazovati, z nich úplně nebo částečně dispensovati čili úplné neb částečné úlevy povolovati; a uzná-li za dobré, později úplně nebo částečně zrušiti.
  Zákony ryze církevní jsou buď zákony obecné nebo zákony údělné.
  a) Církevní zákony obecné platí pro celou církev a zavazují všechny věřící po celé zemi. Takovéto zákony vydává papež jakožto hlava církve, buď na sněmu obecném nebo mimo něj, buď ve vlastní osobě nebo skrze své zástupce (posvátné sbory kongregací).
  b) Církevní zákony údělné platí jen pro nějaký úděl církevní, na příklad pro některé krajiny nebo provincie nebo diecése nebo řehole a řády a pod. Vydává je hlava toho údělu, ač-li je zákonodárnou pravomocí opatřena. Provinciím ukládá zákony sněm provinciální, dicésím ukládá je biskup.
  K ryze církevním, zejména údělným zákonům možno ještě připočísti právoplatný obyčej. Při rozsáhlosti církevního oboru snadno se stává, že některý jinak dobrý zákon některým místům nebo poměrům nevyhovuje a nějaké změny vyžaduje. Nezřídka věřící tohoto místa neb kraje za takových poměrů sami tuto změnu úkony svými provádějí, upravujíce si zákon tak, jak by poměrům odpovídal. Někdy se prakse v zájmu obecného dobra utužuje, nejčastěji však v zájmu svobody uvolňuje. Tak vzniká obyčej. Když pak církevní vrchnost dozvěděvši se o obyčeji jej schvaluje nebo alespoň jej trpí a ničeho nenamítá, ač by namítati mohla, stává se obyčej ten právoplatným a nabývá moci zákona.
  Zákonu Božímu v církevním zákonodárství prohlášenému podléhají všichni lidé, kteří jej poznali, právě proto, že jest to zákon Boží.
  Zákonu ryze církevnímu podléhají všichni, kdož byli křtem do katolické církve přijati a k užívání rozumu došli. Pravíme:
  a) Kdož byli křtem do církve katolické přijati. Židé a pohané tedy zákony ryze církevními vázáni nejsou. Avšak rozkolníci, bludaři, odpadlíci a vůbec křesťané nekatolíci po přísném právu zákonům i ryze církevním podléhají, neboť křtem jsou členy církve, byť i neposlušnými. Obyčejně však je nevědomost omlouvá.
  b) Kdož k užívání rozumu dospěli. To ovšem děje se pozvolna, a proto stanoví se určitá hranice. Jest to dokončený sedmý rok. Platí tedy pravidlo, , že dítě do sedmi let zákony ryze církevní vázáno není. Závaznost zákonů ryze církevních, na příklad postu, svěcení neděl a svátků počíná teprve s dokončeným sedmým rokem, ač jestliže zákon sám nevyžaduje stáří pokročilejšího (na příklad újma).
  Závaznost zákona ryze církevního trvá i když někdo dočasně užívání rozumu zbaven byl (na příklad při opilství). Avšak lidé užívání rozumu naprosto zbavení, buď že ho nikdy nenabyli, nebo nabyvše ho, neštěstím zase pozbyli (na příklad blbci, blázni a pod.) nepodléhají zákonům ryze církevním.

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (7)

§ 8. Náboženství

  I. Duše lidská jako duch, rozumem a svobodnou vůlí obdařený, poznává, jak dokázáno bylo, že jest jeden Bůh a že člověk jest na něm úplně závislý. Tím také uznává, že člověk Boha jako svrchovaného Pána má ctíti, to jest, v něho věřiti, jej milovati a jemu sloužiti. Tomuto poznání a uctívání Boha říkáme náboženství.
  II. Náboženství jest člověku nutno; neboť:
  1. Jest člověku vrozeno. Každý myslící člověk přichází k vědomí o Bohu. "Všem jest vrozeno a takřka vryto, že Bůh jest" (Cicero).
  2. Jest štěstím člověka. Poučuje člověka o jeho cíli a dává tím smysl jeho životu. "Náboženství zůstane mi vždy nejvyšším dobrem, ať mihotavé vlny času a lidstva mnou pohybují, jak chtějí" (Schleiermacher, +1834)
  3. Jest základem lidské společnosti. Bez náboženství neobstojí ani stát ani rodina; neboť náboženství posvěcuje poměr v rodině i ve státě, totiž podřízených ku představeným. Ono ukládá lásku, věrnost a poslušnost, a ty jsou základem každé společnosti. "Snáze lze vystavěti město ve vzduchu, než stát založiti bez Boha" (Plutarch).
  III. Souhrn pravd o Bohu, jak je poznáváme již rozumem svým, a podle toho zařízené uctívání jeho sluje náboženstvím přirozeným.
  Takové pravdy jsou: že jest Bůh; že jest nutno uctívat jej oběťmi; že jest člověku vrozen zákon mravní; že jest spravedlivá odplata po tomto životě; že jest duše lidská nesmrtelná.
  "Není národa tak surového, který by nějakého boha nectil" (Cicero). - "U všech národů nacházíme oběti, bohoslužbu" (Plutarch). - "Uprostřed nás sedí svatý duch - svědomí" (Seneca).
  IV. Náboženství jest buď pravé nebo nepravé. Pravé, jestliže pravého Boha pravým způsobem uctívá. Nepravé, jestliže nepravé bohy, nebo pravého Boha nepravým způsobem uctívá.
  Námitka. Bohu nemůže prý záležeti na uctívání lidském, když jest sám v sobě nekonečně blažen.
  Vyvrácení. Bůh ovšem nepotřebuje uctívání našeho ke své blaženosti; ale na druhé straně nemůže mu býti lhostejno, zachovává-li se zákon jeho či ne.

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (6)

§ 7. Atheismus a jeho prameny

  Atheismus jest popírání (= negace) Boha. Popírá-li atheismus Boha, sám se vyvrací; dosvědčujeď, že v člověku jest již prvé vědomí o Bohu a že víra v Boha jest požadavkem samé přirozenosti lidské. Atheismus proto nemůže se státi nikdy obecným vyznáním, jako jsou různá náboženská vyznání víry. Popíraje Boha, atheism odnímá nejvyšší sankci základním  zákonům společnosti lidské a "podkopává pilíře obecného blaha a veřejného pořádku" (Washington, +1799). "Praktický atheismus je největší ze všech zločinův" (Voltaire, +1778). Atheism nevyrostl z přirozenosti lidské, jest tedy něco nepřirozeného. Písmo svaté vyjadřuje to slovy: "Řekl nesmyslný v srdci svém: Není Boha" (Žalm 13). Není tedy rozumného atheisty.
  Prameny atheismu jsou:
  1. Učenecká domýšlivost, která uznává pravdou jen to, co smysly svými postihuje, a všecko ostatní jako nepravdivé zamítá.
  Pravá věda však nevylučuje víry, to vidíme na příkladech velmi četných, že opravdoví učenci byli také zbožnými vyznavači Boha.
  Ve svých "Řádech mnišských" ("Ordes religieux") praví slavný mathematik a fysik Cauchy (+1857): "Jsem křesťan, to jest věřím v božství Ježíše Krista s Tycho Brahem, Koperníkem, Descartesem, Newtonem, Fermatem, Liebnizem, Pascalem, Grimaldim, Eulerem, Guldinem, Boskovičem a Gerdilem a se všemi velikými astronomy, fysiky a geometry věků minulých. A s větší částí z nich jsem katolíkem; a kdyby někdo tázal se mne na důvod, rád jemu odpovím. Poznal by, že mé přesvědčení není plodem předsudků pochodících od narození, nýbrž výsledkem hlubokého bádání..."
  2. Jednostrannost vědecká, která zabývajíc se jedním oborem otupuje vnímavost pro obory jiné, zejména pro obor náboženský. Tak na př. přírodozpytci často odvažují se i na věci náboženské, zapomínajíce, že náboženství není věcí přírodozpytnou, nýbrž filosofie a že způsob zkoumání v přírodozpytu nikterak se nehodí do filosofie.
  Jako kdyby anatom, jenž zná složky těla do nejmenších podrobností, chtěl tímtéž způsobem pitevním hledati duše a popírati jí, když by jí nenalézal.
  3. Špatný život. Víra v Boha vyžaduje i zachovávání přikázání Božích. Nechce-li tedy prostopášník zanechati života nezřízeného a nemá-li sebe sama odsuzovati, hledí popírati Boha. Bůh mu stojí v cestě, odstraňuje ho tedy popřením. "Každý zajisté, kdož činí zlé, nenávidí světla" (Jan 3, 20.). Pascal, filosof francouzký (+1622), praví: "Kdyby s mathematickou poučkou 2 x 2 jsou 4 spojena byla mravní povinnost, na sta vtipných hlav by se o to pokoušelo, aby dokázali, že 2 x 2 jest 5 - jaký tedy div, že mnozí proti víře v Boha brojí, protože s ní stojí i klesá desatero".
  "Nikdo nepopírá Boha, leč komu by prospělo, aby Boha nebylo" (sv. Augustin).
  4. Lidská marnivost, která se domnívá, že na sebe spíše obrátí pozornost a ovine hlavu svou gloriolou učenosti, postaví-li se proti obecnému proudu a přesvědčení. Ba mnohdy jest to i bázeň před výsměchem nevěrcův, aby člověk nebyl za méně vzdělaného považován. Zpravidla jeví se nevěra v mládí, které dává se vésti více vášní a ctižádostí než vědeckým přesvědčením; kdežto zřídka jeví se ve zkušeném stáří.
  Platon právě prohlásil: "Ještě nikdo, jenž v mládí to šílenství, že není bohů, přijal, při svém tvrzení do vysokého věku nesetrval".
  Mnozí atheisté také při blížící se smrti odpřísáhli se nevěry své a zemřeli kajícně; někteří umírali v zoufalství, volajíce po knězi, jako Voltaire, nebo d´Alembert, Diderot.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (6)

§ 3. Zákon zjevený.

  Zákon zjevený jest mravní zákon, který nám Bůh ve zjevení svém uložil. Jest tedy částí zjevení Božího a s ním uložen v Písmě svatém a tradici. Církev katolická, strážkyně a hlasatelka zjevení Božího, jest povolána, aby nám zákon Boží hlásala a vykládala.
  Jako zjevení, tak i zákon Boží dělí se na dvě: zákon Boží předkřesťanský a zákon Kristův.
  1. Zákon Boží předkřesťanský jest obsažen v Písmě svatém "Starého Zákona". Nejdůležitější jeho částí jest dekalog čili desatero Božích přikázání. Někteří bludaři (na př. Luther) tvrdili, že "Starý Zákon" a desatero pro křesťany již vůbec neplatí. Blud ten ovšem dlužno rozhodně odmítnouti, neboť sám Spasitel dí (Mat. 5, 17.): "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky; nepřišel jsem zrušit, ale naplnit", t. j., co tam chybí, doplnit. A nelze jinak souditi, neboť desatero jest jen zjeveným výkladem zákona přirozeného, a proto nezavazuje jen židy, nýbrž zavazuje všechny lidi všech věků a tudíž ovšem i křesťany.
  Závazná však jsou jen mravní přikázání Starého Zákona. Vedle nich má Starý Zákon ještě různá obřadní přikázání a vládní nařízení. Obřadní čili rituelní přikázání Starého Zákona měla národ vyvolený na příchod Mesiášův připravovati; proto ovšem pozbyla významu i závaznosti, když Mesiáš přišel (při smrti Kristově roztrhla se opona chrámová). Vládní nařízení, které Bůh - Král dal svému lidu, hleděla ku politickým a společenským poměrům a přestala, když stát židovský pozbyl samostatnosti své.
  2. Zákon Kristův jest spolu s věroučným zjevením obsažen v Písmě svatém "Nového Zákona" a v tradici čili církevním podání. Zahrnuje v sobě přikázání mravní, přikázání obřadní a evangelické rady. Přikázání mravní zákona Kristova hledí k dobrým skutkům a k ctnostem; doplňují a zdokonalují starozákonní přikázání mravní. Přikázání obřadní zákona Kristova ustanovují podstatu (Díme "podstata" míníce obřady a úkony podstatné, ke platnosti mše svaté a sv. svátostí nezbytně potřebné. Na těch církev nic měniti nemůže. Chtíc pak důstojnost služeb Božích zvýšiti, přidala církev některé obřady průvodní, jež během časů vznikly a ovšem i změnám podléhají.) mše svaté a svatých svátostí.
  Vedle závazných přikázání obsahuje zákon Kristův ještě evangelické rady (jsou to dobrovolná chudoba, ustavičná čistota, stálá poslušnost pod představeným duchovním). Již jméno jejich označuje, že jsou pouhými radami a nikoho nezavazují, leda že by byl někdo slibem k  nim se zavázal; jest však nesporno, že úplné neb částečné jich zachovávání vede k životu dokonalejšímu.
  Zákon Kristův jest téhož rázu, jako zjevení Kristovo vůbec. Jest to zákon dokonalý a nepřijde po něm již žádný jiný, dokonalejší. Jest nezměnitelný a nezrušitelný, a nepřipouští žádného "pokroku" nebo "přizpůsobování se potřebám časovým". Obsahuje vše, čeho k spasení věčnému třeba. Poněvadž pak všichni lidé k spasení věčnému povoláni jsou, zavazuje zákon Kristův nejen křesťany, nýbrž všechny lidi, kteří ho poznali.