Jak schovívavý jest Bůh, čekaje na hříšníky (Svatý Alfons Maria z Liguori).

I. Je-li kdo na světě, aby měl takovou trpělivost k sobě rovným, jakou má Bůh s námi, tvory svými, snášeje nás a čekaje na pokání naše po tolika hříších a urážkách! - Ó Bože můj, kdybych svého vlastního bratra neb i svého otce byl tolik hněval, jako tebe, již dávno byli by mne zavrhli od sebe. Ó Otče milostdenství, "nezamítej mne od tváři své" (Žalm 50, 13.), ale slituj se nade mnou.

II. Mudřec mluvě k Hospidinu, praví: Ty se všemi máš slitování; neboť jsi všemohoucí, a činíš, jakobys hříchů lidských neviděl, dopřávaje hříšníkům času, aby činili pokání: "Smilováváš se nade všemi; nebo všecko můžeš, a přehlídáš hříchy lidské pro pokání." (Moudr. 11, 24.) Lidé činí, jakoby přehlídali urážky jim činěné, buď že jsou svatí a vědí, že jim nenáleží trestati toho, kdo je urazil, anebo že nemají moci ani síly se mstíti. Tobě však,  Bože můj, přísluší trestati urážky, jimiž nekonečná velebnost tvá se zlehčuje, a ty můžeš je trestati, kdykoliv chceš, a přece činíš, jakobys urážek těch ani neviděl? Lidé tebou pohrdají, slibují ti věrnost a pak tě zrazují; a ty jakobys toho všeho neviděl, a jakobys málo dbal své cti. Tak, ó Pane můj,  měl jsi se ke mně. - Ó Bože můj, dobroto nekonečná, nechci tebou již pohrdati, nechci tě již popouzeti, abys mne trestal. Anebo chtěl bych snad čekati, až sám mě opustíš a k peklu odsoudíš? Lituji, ó svrchované dobro, všech urážek, jimiž jsem tě hněval. Ó bych byl spíše umřel, nežli tě kdy urazil. Tys však můj Bůh a Pán, ty jsi mne stvořil, ty jsi mne smrtí svou vykoupil, ty jediný si mne miloval, ty jediný jsi hoden, abych tě miloval a jedině tebe chci milovati.

III. Duše má, jak ti bylo možná býti tak nevděčnou a opovážlivou k Bohu svému? Kdykoliv jsi ho urazila, mohl tě náhle ze světa povolati a do pekla zavrhnouti, a Bůh čekal na tě; místo aby tě trestal, zachoval tě na živě a zahrnoval tě dobrodiními. Ty však, místo abys mu byl za to vděčným a miloval ho pro tak velikou dobrotivost jeho, hněval a urážel jsi ho dále. - Ó Pane můj, děkuji ti za to, že jsi byl ke mně tak shovívavým a tolik milosrdným; želím a lituji toho, že jsem tě urážel, a miluji tě. Měl bych nyní býti již v pekle, kde bych nemohl ani toho litovati ani tě milovati. Dosud však to mohu; i lituji z celého srdce, že jsem hněval nekonečnou dobrotu tvojí, a miluji tě nade všecko, miluji tě více, nežli sám sebe. Odpusť mi a učiň, ať ode dneška nemiluji než tebe, jenž jsi mě tolik miloval. Nechť žiji jediné pro tebe, Vykupiteli můj, kterýž jsi umřel pro mne. Všechno doufám pro zásluhy umučení tvého. Ó Maria, matko Boží, budiž mi přímluvou svou nápomocna.

Hříchem se zneuctívá Bůh (sv. Alfons Maria z Liguori).

I. "Přestupováním zákona Boha zneuctíváš." (Řím. 2, 23) Když hříšník se rozmýšlí, má-li svoliti k hříchu nebo ne, tehdy bere takřka do rukou váhu a přemítá, zdali více váží milist Boží nebo výbuch zlosti, nebo ten zisk, aneb ukojení toho chtíče. A svolí-li poté v pokušení, co činí? Tu praví, že mrzká ta rozkoš více váží, nežli milost Boží. Nuže, jak velice zneuctívá Boha, an dosvědčuje svolením svým, že milejší jest mu hříßná rozkoš, nežli přátelství Boží. - Ó Bože můj, tak tedy i já tolikráte jsem tě zneuctil, kolikráte jsem bídným chtíčům svým přednost dal před tebou.

II. I stěžuje si na to Pán řka: "A zlehčovali mne pro hrstku ječmene a kus chleba." (Ezech. 13, 19.) Kdyby hříšník zaměnil Boha za vzácný a drahý poklad nebo za světské království, učinil by nicméně věc velmi zlou a nešlechetnou, ježto Bůh má nekonečně větší cenu, nežli všecky poklady  a království světa. Ale zač mnozí Boha vyměňují? Za prach a dým, za hrstku hlíny, za otravnou rozkoš, která sotva jsouc pocítěna mizí. - Ó Bože můj, jak jest možná, že jsem tak často odvážil se pro věci tolik nízké a mrzké pohrdnouti tebou, jenž jsi mne tolik miloval? Věz však, Vykupiteli můj, že nyní miluji tě nade všecko a protože tě miluji, líto mi toho více, že jsem ztratil tebe, Boha svého, než kdybych byl ztratil všecko co mám, i život. Odpusť mi a slituj se nade mnou. Nechci již dále žíti v nemilosti tvé. Nech mne spíš umříti, než abych znova tě urazil.

III. "Hospodine, kdo jest podobný tobě?" (Žalm 34, 10.) Které pak dobro, ó Bože můj, přirovnati lze k tobě, dobru nekonečnému? A přece, jak mohl jsem se odvrátiti od tebe a přidržeti se věcí a rozkoší tak nízkých, jež nabízel mi hřích? - Ó můj Ježíši, krev tvá jest nadějí mou. Ty jsi slíbil, že vyslišíš prosícího. Neprosím tě o statky vezdejší, ale prosím tě za odpuštění všech urážek ti učiněných, kterých nade všecko želím a oplakávám. Prosím tě za setrvání v milosti tvé až do smrti. Prosím tě za dar svaté lásky své; duše má zamilovala si dobrotu tvou; ó vyslyš mne, Spasiteli můj! Dej, nechť tě vždycky miluji  v životě tomto i v onom, a pak se mnou nalož, jak ti libo. Pane můj a jediné dobro mé, nedopouštěj, abych tě kdy ztratil. Ó Maria, matko Boží, vyslyš i ty mne a vypros mi milost, abych já vždycky náležel Bohu a Bůh mně.

O věčné spáse (Sv. Alfons Maria z Liguori).

I. Všechno záleží na tom, abychom si zajistili věčné spasení své; závisí na tom buď věčné štěstí, nebo věčná záhuba naše. Záležitost ta rozhodne o věčnosti naší: zdali totiž budeme zachráněni, nebo ztraceni navždy, zdali získáme si radost věčnou, aneb upadneme v muka věčná; zdali budeme povždy šťastně nebo nešťastně živi. Ó Bože můj, jak povede se mně? Budu-li spasen nebo zavržen? Možná, že budu zachráněn! Ale možná též, že budu ztracen. A je-li možná, že zahynu, proč se neodhodlávám žíti tak, abych si zabezpečil život věčný? - Můj Ježíši, ty jsi umřel, abys mě spasil; nedopouštěj, abych tě znovu ztratil.

II. Lidé považují za velmi důležitou věc vyhráti při, domoci se nějakého postavení, zjednati si vážnost a moc. Avšak nezasluhuje žádná věc nazvána býti věcí velikou a důležitou, která časem přestává. Všecky vezdejší statky pro nás jedenkráte pominou: buď opustíme my je, aneb ony opustí nás. Velikou a důležitou sluší se nazývati jedině záležitost tu,, na které závisí buď štěstí nebo neštěstí věčné. - Ó Ježíši, Spasiteli můj, nezapuzuj mě od tváři své, jak bych zasluhoval. Jsem ovšem hříšníkem, avšak lituji z celého srdce, že jsem urazil tebe, dobrotu nekonečnou. Dříve jsem tě urážel, ale nyní tě miluji nade všecko. Budoucně budiž jediné dobro mé, jediná láska má. Slituj se nad hříšníkem, který kajícně vrací se k nohám tvým a chce tě milovati. A jestliže jsem velice tě hněval, chci tě též velice milovati. Jak by se mi vedlo, kdybys mne byl na věčnost povolal, když jsem žil v nemilosti tvé? Že jsi však, ó Pane, takové měl se mnou slitování, nuže, uděl mi sílu, abych se posvětil.

III. Oživme v sobě víru a uvažme, co znamená věčné peklo a věčné nebe; buď to neb ono bude údělem naším. - Ach, Bože můj, věda, že hřeším-li, sám se odsuzuji k věčným mukám, jak mi jen bylo možno tolikráte hřešiti a ztratiti milost tvou? Věda, že ty jsi můj Bůh a Vykupitel, jak mohl jsem tolikráte pro lecjakou bídnou rozkoš tebe opustiti? Ó Pane můj, želím a lituji toho nade všecko, že jsem tebou tolik pohrdal. Nyní tě miluji nade všecko a od nynějška chci raději ztratiti všechno, než pozbýti přátelství tvého. Posilni mne, ať jsem ti věren. Pomoz i ty mně, ó Maria, naděje má.