Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (9)

§ 6. Příkaz a zákaz.

  Každý zákon, ať Boží, ať lidský, jest buď příkazem nebo zákazem, někdy však též obojím. Příkazem se nám něco ukládá čli přikazuje, co činiti máme, vyžaduje se tedy úkon. Zákazem se nám něco zapovídá čili zakazuje, co činiti nemáme, vyžaduje se tedy nekon.
  Zákazu vyhovujeme prostým nekonem, a zákon nežádá více, než aby se nedělo, co se díti nemá. Chceme-li však vyhověti příkazu, jest nám toho dbáti, abychom vykonali: 1. to, co zákon žádá; 2. tak, jak to zákon žádá a 3. v době, kdy to zákon žádá.
  Ku třetímu bodu poznamenáváme: Někdy zákon určuje dobu, v které se mu vyhověti má; někdy však žádné doby neurčuje.
  Není-li v zákoně žádná doba stanovena, můžeme si sami dobu voliti a jest nám jen toho dbáti, abychom přespříliš neodkládali.
  Stanoví-li však zákon dobu, v níž se mu vyhověti má, jsme povinni dobou tou se říditi. Tu platí zásady:
  a) Zákonu nelze vyhověti, dokud závazná doba nepočala. Tak na příklad nevyhovuje zákonu, kdo by chtěl nedělní mši slyšeti již v sobotu, nebo velikonoční přijímání vykonati před popeleční středou.
  b) Nebylo-li zákonu v určité době vyhověno, jest to hříchem. Tu pak někdy po uplynutí předepsané doby povinnost přestává; kdo na příklad v neděli mši svatou neslyšel, hřešil; není však povinen, aby mezi týdnem doháněl, co v neděli zameškal. Jindy však i po uplynutí předepsané doby zanedbaná povinnost ještě dále trvá; kdo na příklad v čase velikonočním nebyl u svatého přijímání, hřešil; nesmí však mysliti, že po uplynutí doby velikonoční jest povinnosti prost, neboť povinnost jeho přistoupiti k svaté zpovědi a svatému přijímání, dále ještě trvá.
  V podrobném výkladu jednotlivých přikázání vyžadujících určitou dobu neopomineme vyložiti, která zanedbaná povinnost po uplynutí předepsané doby ještě váže a která již neváže.

Litanie loretánská.

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, uslyš nás.

Kriste, vyslyš nás.

Otče s nebes, Bože, smiluj se nad námi.

Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi.

Duchu Svatý, Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Trojice, jeden Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Maria, oroduj za nás.

Svatá Boží Rodičko, oroduj za nás.

Svatá Panno panen, oroduj za nás.

Matko Kristova, oroduj za nás.

Matko Církve, oroduj za nás.

Matko božské milosti, oroduj za nás.

Matko nejčistší, oroduj za nás.

Matko nejčistotnější, oroduj za nás.

Matko neporušená, oroduj za nás.

Matko neposkvrněná, oroduj za nás.

Matko lásky hodná, oroduj za nás.

Matko podivuhodná, oroduj za nás.

Matko dobré rady, oroduj za nás.

Matko Stvořitele, oroduj za nás.

Matko Spasitele, oroduj za nás.

Panno nejmoudřejší, oroduj za nás.

Panno ctihodná, oroduj za nás.

Panno slavná, oroduj za nás.

Panno mocná, oroduj za nás.

Panno dobrotivá, oroduj za nás.

Panno věrná, oroduj za nás.

Zrcadlo spravedlnosti, oroduj za nás.

Trůne moudrosti, oroduj za nás.

Příčino naší radosti, oroduj za nás.

Nádobo duchovní, oroduj za nás.

Nádobo počestná, oroduj za nás.

Nádobo vznešené pobožnosti, oroduj za nás.

Růže tajemná, oroduj za nás.

Věže Davidova, oroduj za nás.

Věže ze slonové kosti, oroduj za nás.

Dome zlatý, oroduj za nás.

Archo úmluvy, oroduj za nás.

Bráno nebeská, oroduj za nás.

Hvězdo jitřní, oroduj za nás.

Uzdravení nemocných, oroduj za nás.

Útočiště hříšníků, oroduj za nás.

Potěšení zarmoucených, oroduj za nás.

Pomocnice křesťanů, oroduj za nás.

Královno Andělů, oroduj za nás.

Královno Patriarchů, oroduj za nás.

Královno Proroků, oroduj za nás.

Královno Apoštolů, oroduj za nás.

Královno mučedníků, oroduj za nás.

Královno vyznavačů, oroduj za nás.

Královno panen, oroduj za nás.

Královno všech Svatých, oroduj za nás.

Královno bez poskvrny hříchu prvotního počatá, oroduj za nás.

Královno na nebe vzatá, oroduj za nás.

Královno posvátného Růžence, oroduj za nás.

Královno rodin, oroduj za nás.

Královno míru, oroduj za nás.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, odpusť nám, Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, uslyš nás, Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

V. Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko.

R. Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.

Modleme se: Popřej nám služebníkům svým, prosíme, Pane Bože, abychom se těšili ze stálého zdraví duše a těla a na slavnou přímluvu blahoslavené Marie, vždy Panny, od zármutku nynějšího života byli vysvobozeni a věčné požívali radosti. Skrze Krista, Pána našeho. Amen. 

Neděle I. adventní (P. Jan Doležal)

Neděle I. adventní

O hrozné i potěšitelné věčnosti.

„Nebe a země pominou“. (Luk. 21, 33.)

 Dnešní nedělí se nám počíná advent. To slovíčko „advent“ znamená tolik jako příchod. S tímto časem se nám tedy připomíná, že někdo přijde. A kdo přijde? Přijde konec světa a na konci světa přijde Syn člověka v oblace s mocí velikou a velebností k soudu a po tom soudě nastane a přijde věčnost. Bude to pro nás hrozný advent aneb „Příchod“; neboť stojí psáno: „že tehdáž lidé schnouti budou pro strach a očekávání těch věcí, kteréž přijdou na všecken svět“. Dnes Vám povím, proč ta věčnost jest tak hroznou a spolu i potěšitelnou. S milostí Boží počínám.

Pojednání.

 1. Na věčnosti jest kniha a v té knize jest popsán celý život náš. Tam jest poznamenáno každé slovo, které jsme mluvili, každý skutek, jejž jsme vykonali, každá zásluha, jíž jsme svou trpělivostí a svým milosrdenstvím si získali, tam jest psáno také i každé provinění, jehož jsme se dopustili. Co v té knize psáno jest, zůstane zapsáno na věky; neboť ta kniha jest Bůh sám, jakožto Pán Vševědoucí a všudy přítomný; u něho nepřijde nic v zapomenutí.

 Nemá-li tedy věčnost pro nás býti hroznou, nýbrž potěšitelnou, choďme jako ve dne poctivě a varujme se hodování a opilství, smilstva a nestydatosti, svárů a závisti a oblečme se v Pána Ježíše Krista.

 2. Na věčnosti jest světlo a to světlo osvěcuje všecky temnosti života našeho. Při tom světle pozná člověk, co zde na světě nechtěl poznati; pozná proč Bůh hříšníkům shovívá a proč jim zasloužené odplaty hned zde nedává; při tom světle uvidí se, kdo zde pokrytcem aneb upřímným křesťanem, kdo tajným hříšníkem aneb pokorným služebníkem Božím byl. Na to světlo pamatujme a odvrhněme od sebe všecky skutky temnosti a obstojíme dobře tam na věčnosti.

 3. Na věčnosti jsou vážky a na těch vážkách budou se všecky skutky našeho života vážiti. Na tu jednu vážku položí se naše ctnosti, na tu druhou naše nepravosti. Na té jedné vážce budou se vážiti naše modlitby, naše posty, naše almužny, a na té druhé naše nedbalost ve službách Božích, naše nestřídmost, naše nemilosrdenství a to pohoršení jež jsme svými řečmi a skutky natropili. Moji drazí! Jak často vídáváme vážky! Vzpomeňme si vždy na ty vážky tam na věčnosti, aby váha naše a míra byla vždy spravedlivá; pak nebude věčnost pro nás hroznou, nýbrž potěšitelnou.

 4. Na věčnosti jsou svědkové a žalobníci naši. Tam budou svědčiti a žalovati na nás naši skutkové, tam budou svědčiti a žalovati na nás ti, o něž jsme se měli po právu starati a jsme se nestarali; ti, jež jsme měli poučovati, ale jež jsme v slepotě ponechali; ti, jimž jsme měli dobře raditi, nicméně je podvedli; ti, jež jsme měli kárati, avšak nekárali; ti, jimž jsme měli laskavě sloužiti a jimž jsme nesloužili. Ti čekají tam na nás, aby svědectví neb žalobu svou proti nám přednesli. Ale kdo bližního svého miluje jako sebe samého, kdo každému dává, nechává a proukazuje, což jeho jest, kdo mluví pravdu a lež nenávidí, ten se nepotřebuje věčnosti strachovati, tomu bude věčnost milou a potěšitelnou.

 5. Na věčnosti jest náš soudce, soudce vševědoucí, který se nedá přelhati ani oklamati; soudce přísný, u něhož žádná výmluva neplatí; soudce spravedlivý, který každému dle toho jak činil. Svatý apoštol Pavel praví: „Kdo nechce od tohoto soudce na věky odsouzen býti, ten ať soudí nyní sám sebe, ať oplakává nyní hříchy své a ať se dá na pokání“, a ten soudce tam na věčnosti bude jemu milostivým.

 6. Na věčnosti jest také naše odplata. Kapka vody, kterouž jsme bližnímu svému podali aneb odepřeli; šat, kterým jsme nahého přiodili, aneb jehož jsme z něho strhli, sousto chleba, které jsme lačnému poskytli, aneb jemu záviděli; každé slovo, kterýmž jsme zarmoucené těšili, aneb je pohoršili; každý dobrý anebo zlý skutek, o němž žádný nevěděl, kromě Boha samého: to vše dojde své odplaty a trestu tam na věčnosti..

 V Kristu shromáždění! Připomeňte si často hojnou odplatu, která spravedlivé a nevinné čeká na věčnosti a hrozné tresty, jimiž nekající hříšníci věčně trápeni budou a procitnete ze sna hříchů svých a budete opatrní, abyste si neposkvrnili srdcí svých a svědomí svého. Když pak přijde Syn člověka v oblacích s mocí velikou a velebností, tenkrát se nebudete bát ani oné knihy, ani oněch vážek, anitoho světla, ani svědků a žalobníků, ani soudce samého, nýbrž pozdvihnete hlav svých radostně a uzříte vykoupení a s ním spasení své. Amen!

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (8)

§ 5. Zákony světské čili občanské.

  Státní útvar, nabývání pravomoci vladařské a způsob, jakým tato pravomoc se vykonává, podléhají dějinnému vývinu a jsou tudíž původu lidského. Avšak sama pravomoc vladařská jest vrchnosti lidské od Boha svěřena. Když Pilát Kristu Pánu vykládal, že má moc jej ukřižovati nebo propustiti, odpovídá mu Spasitel (Jan 19, 11.): "Neměl bys žádné moci proti mně, kdyby ti nebylo dáno shůry." A apoštol Pavel (Řím. 13, 1.) napomíná věřících, aby poslušni byli vrchnosti, dokládaje: "neboť kdo se protiví mocnosti, zřízení Božímu se protiví". I rozum dospívá k stejnému výsledku. Člověk jest odkázán na společnost lidskou a nelze mu žíti životem v pravdě lidským a vyhověti úkolům svým, než jen ve společnosti uspořádané; ale uspořádaná společnost nemůže býti bez pravomoci vladařské a rozumného vedení. Jasno tudíž, že sám zákon přirozený, tedy sama vůle Boží vyžaduje občanské pravomoci vladařské. (Encyklika papeže Lva XIII. ze dne 1. listopadu 1885.)
  Z toho vyplývá, že z vůle Boží povinni jsme, poslouchati vrchnosti světské, a že hřeší, kdo proti zákonům občanským jedná. Poněvadž však pravomoc světská čili občanská na vůli Boží se zakládá, nesmí sama vůli Boží se protiviti; z čehož plyne, že nejsme povinni poslouchati světských zákonů, které zákonu Božímu (ať přirozenému, ať zjevenému) zřejmě odpírají. Tu platí opět apoštolské slovo (Skut. 5, 29.): "Poslouchati sluší více Boha než lidi".
  Poměr mezi církví a státem vyplývá z úkolů, jež Bůh oběma mocnostem vytkl. Církvi Bůh odevzdal pravomoc duchovní, aby věřící vedla k blaženosti nadpřirozené; jí náleží nařizovati, co k dosažení toho cíle slouří, po ruce má prostředky nadpřirozené. Státu připadá úkol pečovati o vezdejší blaho poddaných; jemu náleží nařizovati, co toto vezdejší blaho podporuje, po ruce má prostředky přirozené. Církev není podrobena státu, stát není podroben církvi. Každá z obou těch mocností má vymezený obor svůj a nemá před soud svůj potahovati předměty mocnosti druhé. Tu platí slovo Páně (Mat. 22, 21.): "Dávejte tedy, co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu:"