Neděle XIII. po Svatém Duchu.
O následcích smilstva.
"Potkalo se s ním deset mužů malomocných, kteří stáli z daleka." (Luk. 17, 12.)
V pravdě nešťastní byli ti malomocní, o nichž nám vypravuje dnešní sv. evangeluim. Jestiť malomocenství nemoc nad míru ošklivá, zlá, dlouhá a nakažlivá. Počíná tím že nemocný dostane v tváří malých skvrn, pak nepříjemného dechu, ruce i nohy naběhnou, vše tělo pokryjí boule, kteréž hnijí tak, že celé oudy odpadávají.
Přečasto pomůže jen smrt. U nás Bohu díky jest nemoc ta arciť neobyčejná, toliko dle jména známá, za to ale za dob našich rozmáhá se jiná nemoc, která jest mnohem ohavnější a zhoubnější - než malomocenství - a ta se jmenuje nestoudnost, oplzlost, smilstvo.
O následcích této hříšné nepravosti s pomocí Boží dnes promluvím.
Pojednání.
Z utěšené vesničky vyprovází truchlící matku milované dítě, které vyrostlo v sličného mladíka; u kříže na návrší nastává doba rozloučení.
Dobrá matka vzlykajíc od usedavého pláče, tiskne ještě jednou miláčka svého a dělá třesoucí rukou kříž na čele jeho. Volá za ním: Dítě, řiď se Bohem, nezapomeň na ta naučení, která vštípila jsem v srdce tvé.
Dlouho pohlíží drahá rodička za synem, rozvažujíc v duši to veliké množství lidí nesvědomitých, kteří snad svedou ho z cesty pravé na cestu hříchu.
Jaro pominulo, léto zaniklo, zima odešla; již dvě léta mešká syn ve světě. V prvních dobách vzpomínal na matku vřelými dopisy, pak řídly listy a konečně úplně přestaly. - A co činí matka? Modlí se. Tu z nenadání dostává zprávu, by navštívila syna, který leží nemocen ve vzdáleném městě.
A matka s chvátáním ubírá se přes hory a doly, na tváři vidíš slzu, která teče pro trpící dítě. po dvou dnech stojí u nemosnice... Ha! Již vidí dítě své. pro Boha, jak vypadá!? Ty růže ztratily se s tváří jeho: oko, jindy jiskrou hvězdy zářící mělo lesk temného skla, a to bílé čelo zvráskovatělo - celé tělo, toť kostlivec, z něhož vychází hrobový zápach.
Dítě tvé, milá matko, kleslo hluboko v kal hříchu nejhnusnějšího...
Matka v usedavém pláči objímá opět syna ztraceného a ptá se po chvíli po nemoci jeho.
Dítě to povědít nemůže, nýbrž na blízku sedící muž praví: zlá nemoc, kterou vyvolal hřích, jenž ani jmenován býti nemá, uchvátila dítě tvé. Matka vyděšeně poslouchá zprávu. Tu vykřikne: Mé dítě! A již klesá do mdlob, z nichž probouzí se na mysli chorá a pomatená. - Ubohá vedena jest do nemocnice, aby již nespatřila dítě své.
Hle, z tohoto děsného příkladu se učíme, že smilstvo kazí a hubí tělo.
Stará pověst vypravuje o podivném jakémsi zlatém jablku. Kdo prý se tohoto jablka dotknul, byl šípy, jež z něho vyletěly, smrtelně zraněn.
Tomuto jablku v pravdě podobá se všeliká hříšná rozkoš.
Kdo ji vyhledává, nezřídka místo rozkoše dochází žalostí a bolestí mnohých a na konec nezbude mu nic než výčitka svědomí až i bídná a žalostná smrt nit života před časem přetrhne a zohavené tělo jeho do hrobu uvrhne.
Avšak nepravost ta kazí i síly ducha. kazí ty krásné schopnosti, kterými Bůh obdařil člověka, aby jich ke cti a chvále Jeho, ku svému posvěcení a mravnímu zdokonalení, ku svému a jiných štěstí a věčnému blahu vynaložil.
Neřest ta seslabuje bystrost rozumu, otupuje paměť, porušuje úsudek, uspává hlas svědomí, zatvrzuje a všeliké vznešené city ničí, vůli víc a víc ke zlému nakloňuje a od dobrého odvracuje, uhašuje lásku k Bohu a k bližnímu, odhání ctnosti. V týž smysl vyjádřil se prorok Oseáš: "Smilství zbavuje smyslu a rozumu." Dokladem toho jest král Šalomoun, jemuž takovou moudrostí a rozumností od Boha byl obdařen, že mu mezi israelskými králi nebylo rovného.
Když však tělesnosti počal hověti, ztupěl tak, že se bůžkům pohanským klaněl.
I mohl napsat sv. Jarolím: "Smilství a nečistota matou rozum."
Než člověk smilstvu oddaný připravuje hanbu a potupu, bolesta zármutek, hoře a bídu nejen sobě, ale i celé rodině, rodičům, bratřím, sestrám, přátelům a příbuzným.
Či necítí se ubozí rodiče nanejvýš zahanbeny a zarmouceny, dočkají-li se, že ve své rodině mají padlou dceru nebo syna, svůdce nevinnosti? Jindy byli pýchou a chloubou drahé matky, miláčkem starostlivého otce, nyní při pohledu na ně hojné slzy roní; jindy nalézali v nich svůj klenot, a nyní jsou neštěstím jejich. I přátelé a známí jimi opovrhují, štítí se jich a po straně hlavou potřásajíce, divné věci o nich šeptají.
A což teprve když ozve se hlas svědomí, jež stálými výčitkami děsí takového nešťastníka! A jaký los čeká jej na věčnosti?, až jej vševědoucí, , přísný a spravedlivý soudce nebes a země zavolá?
Proto jaký div, že praví Písmo svaté: "Ani smilníci ani cizoložníci nebudou vládnouti královstvím Božím;" a na jiném místě: "Žádný smilník nemá dědictví v království Kristově a Božím." (Ef. 5, 5.)
Tak mluví věčná pravda a pravdu slov těch upříti nemůže nikdo. Máť již ctnostný člověk smilství v ošklivosti, a s opovržením hledí na smilníka; a Bůh nejvýš svatý by neměl v ošklivosti míti a nenáviděti všeliké nečistoty?
Patřme na hroznou potopu celého světa, patřme na Sodomu a Gomorhu hanebným smilstvím a všelikou nečistotou obyvatelů svých poskvrněné a od spravedlivosti božské strašlivou a výstražnou pokutou potrestané.
Že Bůh za našich časů trestá nás, toho příčina jest nekázeň, zpustlost, nečistota, smilství a nevázaný život. - O kéž jsme se těch nepravostí varovali! Kéž jsme nahlédli, že hovíce rozkošnictví, kopáme si jámu a sami do ní padáme! Kéž jsme se uchopili prostředků, jež pomocnou podávají ruku, abychom ve světě žijíce, od světa nakaženi nebyli!
A tu především, příteli, varuj se zahálky. Zahálka jest poštář ďáblův. Modli se a pracuj, bylo heslo předků.
Varuj se nestřídmosti:
Sv. Řehoř Veliký praví: "Z jedné nepravosti obžerství plodí se nesčíslné množství neřestí na zranění duše."
Varuj se společnosti nestoudných lidí:
Snáze se dobří od zlých nakazí, nežli zlí od dobrých napraví.
Jak mnohé nevinné srdce bylo poskvrněno tím, že rodiče je nehlídali!
Naše hostince, tajné schůzky, ty mlaty, ta pole a pastviny mnoho by mohly vypravovati, co působí trvání ve společnosti druhů zkažených.
Hle, celý zástup svůdců k nestoudnosti a kde najdete zbraň?
Hleďme si práce, střídmosti, varujme se svůdných a zlých lidí a zlých příležitostí, čtěme nábožné knihy, poslouchejme slovo Boží, přijímejme sv. svátosti, kroťme zlé žádosti své.
"Budeme-li", jak praví sv. Pavel, "podle těla živi, zemřeme." - To svůdné tělo zetlí, ohyzdné hnáty, hrůzná lebka zůstanou po něm. Než ale kdybychom podle těla byli živi, zemřeli bychom i duševně, ztratili bychom spasení své.
Pročež chraňme duši i srdce před nečistotou, a jestli jsme ji znečistili jako těch deset malomocných volejme: Ježíši přikazateli, smiluj se nad námi; jděme ke knězi v zpovědnici, a tam vyznejme provinění svá, aby očištěna byla od malomocenství hříchů; nechtějme novými neřestmi pokáleti ji, aby se vyplnila na nás slova Spasitelova: "Blahoslavení čistého srdce, neb oni Boha viděti budou." Amen.
Svatý Pie z Pietrelciny, oroduj za nás!
sobota 18. srpna 2018
úterý 14. srpna 2018
Nanebevzetí Panny Marie (P. František Janda).
Nanebevzetí Panny Marie.
Příčina oslavy Matky Boží.
"A bude hrob jeho slavný" (Iz. 11, 10.)
Pohled na hrob, v němž uložena jest tělesná schránka zemřelého člověka, vždycky bolně dojímá. Ať si v tom hrobě odpočívá nemluvňátko nebo stařec, chudák čili boháč, pohlížíme naň ne-li okem slzami zaroseným, aspoň srdcem truchlivě dojatým.
Dnes jako křesťané pravověrní patříme v duchu na hrob a patření to nezavdává příčiny ani k pláči ani k bolnému povzdechu, nýbrž naopak k radostnému, ano k blaživému rozechvění; jestiť to hrob, jenž v útrobách svých uzavíral neposkvrněnou schránku tělesnou nejsvětější Matky Páně Marie.
O hrobu božského Syna jejího předpověděl starozákonní prorok Isaiáš, že bude slavný; rovněžse tedy muselo předpokládati, že i hrob přesvaté Matky Jeho Marie Panny bude oslaven a že bude předmětem blaživé útěchy; a jako Syn její třetího dne po své smrti z hrobu slavně povstal, tak lze bylo očekávati, že svou všemocí učiní, aby duše máti Jeho spojivši se za nedlouho po smrti v hrobě s tělem, slavně z lůna země se k nebeským výšinám povznesla.
Ježto dnes konáme památku tohoto jejího přeslavného povznesení, představme si Marii Matku Boží v jejím vítězoslavném ubírání se do nebe, které si:
I. vznešenými ctnostmi zasloužila,
II. a jimiž nám okazuje, jak i my si příchod do otčiny nebeské zasloužiti můžeme.
Pojednání.
I.
Bůh, jak učí žalmista v žalmu 4, 4. podivna učinil svatého svého; a tuto moc svou nejpatrněji osvědčil přepodivným oslavením Panny Marie.
Praví zajisté o Sobě Pán Ježíš: "Já jsem vzkříšení a život; kdo věří ve mne, byť také umřel, živ bude na věky." (Jan 11, 25.)
Tato utěšená přípověď, mající se vyplniti na všech věřících při skonání světa, nejdříve se vyplnila na nejsvětější Rodičce Panně Marii. Věřila v Krista a umřela a oživla navěky.
I vybízeje nepřátely své: "Zrušte chrám tento a ve třech dnech zase jej vzdělám", svou mocí dovedl, že, když zbořili, usmrtili tělo Jeho, třetího dne je k novému nesmrtelnému životu vzkřísil; a co učinil se zemřelým tělem Svým, totéž k oslavení své Matky Marie Panny učinil i s jejím do hrobu uloženým tělem.
Mámeť to z ústního podání, že po všem světě rozptýlení sv. apoštolové k zvláštnímu pokynutí Ducha Svatého, všickni až na jednoho, sv. Tomáše, se sešli v Jerusalémě, aby u smrtelného lože matky Páně byli očitými svědky blahoslaveného jejího skonání, a aby svou přítomností hrob její oslavili. Po třech dnech dostavil se i sv. Tomáš s toužebným přáním popatřiti ještě jednou na tělesnou v hrobě uloženou schránku její.
Ale jak ustrnul on a jak se podivili ostatní apoštolové, když odvalivše hrobový kámen, na místě tělesných ostatků spatřili v hrobě pouze roucha, jimiž ovinuto bylo svaté tělo její.
Jako velel Kristus Pán Lazaru v hrobě odpočívajícím: "Lazare, pojď ven", a on z hrobu živý vyšel, tak nedopustil, aby tělo, v němž Jeho tělo z Ducha Svatého se počalo a narodilo, v hrobě vzalo porušení, a učinil svou všemocí, že jako všickni, kteří v Něho věří, byť také umřeli, při skonání světa k věčnému životu povstanou. Jeho přesvatá Máti třetího dne po svém úmrtí v hrobě oživla a s tělem i s duší na nebe vzata byla.
Vidouce to apoštolové a rozšedše se brzy na to do celého světa, všudy vyznávali, jak podivnou učinil Hospodin Marii v jejím nanebevzetí a jak slavný učinil hrob její.
Byla z toho radost veliká u všeho lidu, jenž zpraven o tom od sv. apoštolů, zbožnou vděčností a úctou dojat velebil Boha: "Tak bude poctěn, kohož by koli král nebeský ctíti chtěl". (Esther 6, 9.)
Jestliže již zde na zemi byla taková radost z oslavení Panny Marie na nebe vzaté, tím roznícenějším potěšením uneseni byli svatí nebešťané, kteří radujíce se z každého hříšníka pokání činícího, zplesali v nebeském chvalozpěvu a tázali se, patříce na Marii do společnosti jejich přicházející: "Která jest tato, jenž vstupuje z pouště rozkošemi oplývající". (Píseň Šalom. 8, 5.)
Ověnčena ctnostmi a zásluhami uvítána tam v nadhvězdné říši božským Synem svým oblažujícím pozdravem: "Pojď, budeš korunována". (Píseň Šalom. 4, 8.)
My pak, pozemčané, hledíce v duchu za ní vzhůru se beroucí, kojme se nadějí blahou, že i my podílu bráti budeme na její slávě v té míře, jak jsme zde vynikali ctnostmi a zásluhami.
II.
V unášející písni Mariánské, začínající slovy: "Tisíckráte pozdravujeme Tebe", oslavujeme Marii Pannu slovy moudrého Siracha: "Jako cedr vyvýšena jsi na Libanu". (Sir. 14, 17.) Cedr je strom, jenž svou výší přerůstá všecko ostatní stromoví.
Tak Maria jako Matka Boží převyšuje touto důstojností všecky lidi.
Cedrové dřevo jest lesklé, hladké a tak tvrdé, že je nepřístupné červu; Maria neposkvrněna již v početí svém, a až do skonání svého nepřístupna byla hříchu; za to i tam na nebeském Libanu jako cedr povýšena nad anděly a svaté, a vybízí nás odtamtud: "Blahoslavení, kteří ostříhají cest mých". (Přísl. 8, 33.) a "Kdo mne nalezl, najde život a obdrží spasení od Hospodina". (Přísl. 8, 35.)
Nuže! Jako věrní ctitelové slyšme Marii, ostříhejme cesty její, cesty ctnostného a přesvatého života jejího.
Z ovoce na stromě cedrovém dozrávajícího vyrábí se olej, jenž předměty jím natřené chrání proti trouchnivění a hnilobě; tak i praví ctitelové Mariánští jsouce vyzdobeni jako olejem mariánských ctností, chráněni budou proti porušení hříšnému.
Přírodozpytcové tvrdí, že dým spáleného dřeva cedrového se vyvinující zapuzuje od příbytků lidských jedovaté hady a jiné zhoubné zeměplazy; ostříhejmež cest Mariánských, následujme ji v nevinnosti, v pokoře, v odevzdanosti do vůle Boží, a ona v nebeském Libanonu jako cesr nade všecky svaté povýšená svou mocnou přímluvou neškodné učiní všeliké pokušení k hříchu; jako pryskyřice dřeva cedrového tekoucí jest hojným uzdravujícím lékem proti rozličným neduhům, tak Maria zásluhami svými tam v nadhvězdném Libanonu zjedná lék proti uštknutí hada rajského a opatří sílu, abychom povstavše z hříšného sna, oblékli se v Pána Ježíše, v spravedlnosti žili a až do skonání svého v ní setrvali a ověnčeni spravedlností i my jako cedr povýšeni byli ve vlasti nebeské.
***
Přičinižmež se a Bůh na přímluvu Rodičky Boží nám pomůže; přičiníme se, abychom dnešní a všecky budoucí slavnosti Mariánské s pravým duchovním potěšením slaviti mohli; a za tím úmyslem se vynasnažíme, bychom v smýšlení, mluvení a jednání svém všeho se uvarovali, co Bohu bylo by nemilé, a abychom vystoupivše v šlépěje Marie Panny na nebe vzaté, na stupeň křesťanské dokonalosti se vyšinuli, tělem zde na zemi, duchem v nebi přebývali v blaživé naději, že Maria, až i my k branám nebeským se dostavíme, nás uvítá: Od této chvíle, velebiti budou jako mne i vás všickni blahoslavených duchů řádové. Amen.
Příčina oslavy Matky Boží.
"A bude hrob jeho slavný" (Iz. 11, 10.)
Pohled na hrob, v němž uložena jest tělesná schránka zemřelého člověka, vždycky bolně dojímá. Ať si v tom hrobě odpočívá nemluvňátko nebo stařec, chudák čili boháč, pohlížíme naň ne-li okem slzami zaroseným, aspoň srdcem truchlivě dojatým.
Dnes jako křesťané pravověrní patříme v duchu na hrob a patření to nezavdává příčiny ani k pláči ani k bolnému povzdechu, nýbrž naopak k radostnému, ano k blaživému rozechvění; jestiť to hrob, jenž v útrobách svých uzavíral neposkvrněnou schránku tělesnou nejsvětější Matky Páně Marie.
O hrobu božského Syna jejího předpověděl starozákonní prorok Isaiáš, že bude slavný; rovněžse tedy muselo předpokládati, že i hrob přesvaté Matky Jeho Marie Panny bude oslaven a že bude předmětem blaživé útěchy; a jako Syn její třetího dne po své smrti z hrobu slavně povstal, tak lze bylo očekávati, že svou všemocí učiní, aby duše máti Jeho spojivši se za nedlouho po smrti v hrobě s tělem, slavně z lůna země se k nebeským výšinám povznesla.
Ježto dnes konáme památku tohoto jejího přeslavného povznesení, představme si Marii Matku Boží v jejím vítězoslavném ubírání se do nebe, které si:
I. vznešenými ctnostmi zasloužila,
II. a jimiž nám okazuje, jak i my si příchod do otčiny nebeské zasloužiti můžeme.
Pojednání.
I.
Bůh, jak učí žalmista v žalmu 4, 4. podivna učinil svatého svého; a tuto moc svou nejpatrněji osvědčil přepodivným oslavením Panny Marie.
Praví zajisté o Sobě Pán Ježíš: "Já jsem vzkříšení a život; kdo věří ve mne, byť také umřel, živ bude na věky." (Jan 11, 25.)
Tato utěšená přípověď, mající se vyplniti na všech věřících při skonání světa, nejdříve se vyplnila na nejsvětější Rodičce Panně Marii. Věřila v Krista a umřela a oživla navěky.
I vybízeje nepřátely své: "Zrušte chrám tento a ve třech dnech zase jej vzdělám", svou mocí dovedl, že, když zbořili, usmrtili tělo Jeho, třetího dne je k novému nesmrtelnému životu vzkřísil; a co učinil se zemřelým tělem Svým, totéž k oslavení své Matky Marie Panny učinil i s jejím do hrobu uloženým tělem.
Mámeť to z ústního podání, že po všem světě rozptýlení sv. apoštolové k zvláštnímu pokynutí Ducha Svatého, všickni až na jednoho, sv. Tomáše, se sešli v Jerusalémě, aby u smrtelného lože matky Páně byli očitými svědky blahoslaveného jejího skonání, a aby svou přítomností hrob její oslavili. Po třech dnech dostavil se i sv. Tomáš s toužebným přáním popatřiti ještě jednou na tělesnou v hrobě uloženou schránku její.
Ale jak ustrnul on a jak se podivili ostatní apoštolové, když odvalivše hrobový kámen, na místě tělesných ostatků spatřili v hrobě pouze roucha, jimiž ovinuto bylo svaté tělo její.
Jako velel Kristus Pán Lazaru v hrobě odpočívajícím: "Lazare, pojď ven", a on z hrobu živý vyšel, tak nedopustil, aby tělo, v němž Jeho tělo z Ducha Svatého se počalo a narodilo, v hrobě vzalo porušení, a učinil svou všemocí, že jako všickni, kteří v Něho věří, byť také umřeli, při skonání světa k věčnému životu povstanou. Jeho přesvatá Máti třetího dne po svém úmrtí v hrobě oživla a s tělem i s duší na nebe vzata byla.
Vidouce to apoštolové a rozšedše se brzy na to do celého světa, všudy vyznávali, jak podivnou učinil Hospodin Marii v jejím nanebevzetí a jak slavný učinil hrob její.
Byla z toho radost veliká u všeho lidu, jenž zpraven o tom od sv. apoštolů, zbožnou vděčností a úctou dojat velebil Boha: "Tak bude poctěn, kohož by koli král nebeský ctíti chtěl". (Esther 6, 9.)
Jestliže již zde na zemi byla taková radost z oslavení Panny Marie na nebe vzaté, tím roznícenějším potěšením uneseni byli svatí nebešťané, kteří radujíce se z každého hříšníka pokání činícího, zplesali v nebeském chvalozpěvu a tázali se, patříce na Marii do společnosti jejich přicházející: "Která jest tato, jenž vstupuje z pouště rozkošemi oplývající". (Píseň Šalom. 8, 5.)
Ověnčena ctnostmi a zásluhami uvítána tam v nadhvězdné říši božským Synem svým oblažujícím pozdravem: "Pojď, budeš korunována". (Píseň Šalom. 4, 8.)
My pak, pozemčané, hledíce v duchu za ní vzhůru se beroucí, kojme se nadějí blahou, že i my podílu bráti budeme na její slávě v té míře, jak jsme zde vynikali ctnostmi a zásluhami.
II.
V unášející písni Mariánské, začínající slovy: "Tisíckráte pozdravujeme Tebe", oslavujeme Marii Pannu slovy moudrého Siracha: "Jako cedr vyvýšena jsi na Libanu". (Sir. 14, 17.) Cedr je strom, jenž svou výší přerůstá všecko ostatní stromoví.
Tak Maria jako Matka Boží převyšuje touto důstojností všecky lidi.
Cedrové dřevo jest lesklé, hladké a tak tvrdé, že je nepřístupné červu; Maria neposkvrněna již v početí svém, a až do skonání svého nepřístupna byla hříchu; za to i tam na nebeském Libanu jako cedr povýšena nad anděly a svaté, a vybízí nás odtamtud: "Blahoslavení, kteří ostříhají cest mých". (Přísl. 8, 33.) a "Kdo mne nalezl, najde život a obdrží spasení od Hospodina". (Přísl. 8, 35.)
Nuže! Jako věrní ctitelové slyšme Marii, ostříhejme cesty její, cesty ctnostného a přesvatého života jejího.
Z ovoce na stromě cedrovém dozrávajícího vyrábí se olej, jenž předměty jím natřené chrání proti trouchnivění a hnilobě; tak i praví ctitelové Mariánští jsouce vyzdobeni jako olejem mariánských ctností, chráněni budou proti porušení hříšnému.
Přírodozpytcové tvrdí, že dým spáleného dřeva cedrového se vyvinující zapuzuje od příbytků lidských jedovaté hady a jiné zhoubné zeměplazy; ostříhejmež cest Mariánských, následujme ji v nevinnosti, v pokoře, v odevzdanosti do vůle Boží, a ona v nebeském Libanonu jako cesr nade všecky svaté povýšená svou mocnou přímluvou neškodné učiní všeliké pokušení k hříchu; jako pryskyřice dřeva cedrového tekoucí jest hojným uzdravujícím lékem proti rozličným neduhům, tak Maria zásluhami svými tam v nadhvězdném Libanonu zjedná lék proti uštknutí hada rajského a opatří sílu, abychom povstavše z hříšného sna, oblékli se v Pána Ježíše, v spravedlnosti žili a až do skonání svého v ní setrvali a ověnčeni spravedlností i my jako cedr povýšeni byli ve vlasti nebeské.
***
Přičinižmež se a Bůh na přímluvu Rodičky Boží nám pomůže; přičiníme se, abychom dnešní a všecky budoucí slavnosti Mariánské s pravým duchovním potěšením slaviti mohli; a za tím úmyslem se vynasnažíme, bychom v smýšlení, mluvení a jednání svém všeho se uvarovali, co Bohu bylo by nemilé, a abychom vystoupivše v šlépěje Marie Panny na nebe vzaté, na stupeň křesťanské dokonalosti se vyšinuli, tělem zde na zemi, duchem v nebi přebývali v blaživé naději, že Maria, až i my k branám nebeským se dostavíme, nás uvítá: Od této chvíle, velebiti budou jako mne i vás všickni blahoslavených duchů řádové. Amen.
pondělí 13. srpna 2018
Smrt nám všecko odejme (Sv. Alfons Maria z Liguori).
I. "Blízko jest den zahynutí." (V. Mojž. 32, 35) Den smrti zove se dnem zahynutí, protože při smrti člověk ztratí vše, co získal: čest a důstojnost, přátele, bohatství, statky, panství i království; všeho v tu chvíli pozbudeme. Co tedy prospěje získati celý svět, když při smrti všecko jest nám tu zanechati? Se vším rozloučí se umírající na loži svém. Aneb, který král, pravil sv. Ignác Františku Xaverskému, když jej Bohu získal, vzal si s sebou na onen svět jen jediné vlákno svého purpuru na znamení své moci? Aneb, který boháč umíraje, pojal s sebou jediného služebníka nebo jediný haléř ke svému pohodlí? Smrt všecko nám odebere. Duše sama jediná vkročí na věčnost a jen její skutky ji doprovodí. - Ach mne ubohého, kde jsou ty skutky moje, které by mne uvedly do věčnosti blažené? Nevidím než takové, kterými zasluhuji pekla.
II. Lidé přicházejí na svět ve stavu rozdílném: jeden spatřuje světlo světa jako boháč, jiný jako chuďas; jeden jako vznešený, jiný jako sprostý. Avšak ze světa odcházejíce, umírají všickni stejně. Jdi na hřbitov a viz, rozeznáš-li tam mezi unrlými, kdo z nich byl pánem a kdo sluhou, kdo králem a kdo poddaným. Smrt, praví Horác, žezla motykám na roveň staví: "Sceptra ligonibus aequat." - Ó Bože můj, nechť shánějí se jiní po všech možných statcích tohoto světa; já přeji si, aby jen milost tvá byla statkem a údělem mým. Ty sám, ó Pane, budiž jediným dobrem v životě tomto i v onom.
III. Ať krátce dím, každá věc zde na světě vezme za své. Pomine moc a nádhera i soužení a svízele; zanikne čest a sláva i potupa a opovržení; přestanou radosti a rozkoše i bolesti a utrpení. Šťasten bude umíraje, ne kdo oplýval bohatstvím, ctí a rozkošemi, ale kdo trpělivě snášel chudobu, opovržení a bolesti. Ve chvíli té nebudou nám útěchou vezdejší nabyté statky, ale jen to bude nám k útěše, co jsme pro Boha učinili a vytrpěli. - Můj Ježíši, odluč mne od tohoto světa prve, než mne od něho odloučí smrt. Přispěj mně milostí svou, ježto víš, jak jsem sláb. Nedopouštěj, abych i budoucně byl ti tak nevěren, jako dříve. Líto mi, ó Pane můj, že jsem tebou tak často pohrdl. Nyní tě miluji nade všecko a umiňuji si, že chci raději stokrát ztratiti život, nežli milost tvou. Ale peklo nepřestane mbe pokoušeti; slituj se nade mnou a neopouštěj mne. Nedej, abych se kdy znovu odloučil od lásky tvé. Ó Maria, naděje má, zjednej mi milost sv. setrvání.
II. Lidé přicházejí na svět ve stavu rozdílném: jeden spatřuje světlo světa jako boháč, jiný jako chuďas; jeden jako vznešený, jiný jako sprostý. Avšak ze světa odcházejíce, umírají všickni stejně. Jdi na hřbitov a viz, rozeznáš-li tam mezi unrlými, kdo z nich byl pánem a kdo sluhou, kdo králem a kdo poddaným. Smrt, praví Horác, žezla motykám na roveň staví: "Sceptra ligonibus aequat." - Ó Bože můj, nechť shánějí se jiní po všech možných statcích tohoto světa; já přeji si, aby jen milost tvá byla statkem a údělem mým. Ty sám, ó Pane, budiž jediným dobrem v životě tomto i v onom.
III. Ať krátce dím, každá věc zde na světě vezme za své. Pomine moc a nádhera i soužení a svízele; zanikne čest a sláva i potupa a opovržení; přestanou radosti a rozkoše i bolesti a utrpení. Šťasten bude umíraje, ne kdo oplýval bohatstvím, ctí a rozkošemi, ale kdo trpělivě snášel chudobu, opovržení a bolesti. Ve chvíli té nebudou nám útěchou vezdejší nabyté statky, ale jen to bude nám k útěše, co jsme pro Boha učinili a vytrpěli. - Můj Ježíši, odluč mne od tohoto světa prve, než mne od něho odloučí smrt. Přispěj mně milostí svou, ježto víš, jak jsem sláb. Nedopouštěj, abych i budoucně byl ti tak nevěren, jako dříve. Líto mi, ó Pane můj, že jsem tebou tak často pohrdl. Nyní tě miluji nade všecko a umiňuji si, že chci raději stokrát ztratiti život, nežli milost tvou. Ale peklo nepřestane mbe pokoušeti; slituj se nade mnou a neopouštěj mne. Nedej, abych se kdy znovu odloučil od lásky tvé. Ó Maria, naděje má, zjednej mi milost sv. setrvání.
Smrti neujde nikdo (Sv. Alfons Maria z Liguori).
I. "Smrti neujde nikdo;" vážné to slovo! Smrti nelze uniknouti. Rozsudek jest vynesen: "Uloženo jest lidem jednou umříti." (Žid. 9, 27.) Jsi člověkem; je ti tedy umříti. Sv. Cyprian praví, že každý člověk na světě přichází s oprátkou kolem hrdla, a každé chvíle života svého blíž a blíže přistupuje k popravišti, kterým bude jemu právě ta nemoc, jež mu život vezme. Jak byl by pošetilým, kdo by se konejšil nadějí, že neumře! Může se těšiti, že chud jsa zbohatne, že z poddaného bude králem; avšak může-li kdo naději míti, že ujde smrti? Ten umírá jsa velmi stár, onen v květu mládí svého, ale konečně musíme všickni sestoupiti do hrobu. Pročež i mně bude jednoho dne umříti a odejíti na věčnost. Než jaká věčnost mne čeká? Šťastná anebo nešťastná? - Ó Ježíši, Spasiteli můj, spasiž mě!
II. Kolik jich žilo na počátku minulého století na naší zeměkouli! A hle, dnad ani jediného z nich není na živě. Nejmocnější králové a mužové nejslavnějšího jména změnili již příbytky své; sotva jaká památka na ně zbyla a holé kosti jejich odpočívají v kamenných hrobkách. - Ó Bože můj, dej mi poznati víc a více, jak je zpozdilým, kdo k těmto pizemským statkům srdce přikládá a pro ně opuští tebe, dobro nekonečné. A tak zpozdilým byl jsem též já! Jak velice toho lituji; ale děkuji tobě, že jsi mě ráčil osvítiti.
III. Za sto let, čtenáři milý, nebude již jistě žádný z nás na živě; ani ty, který rozjímání toto čteš, ani já, kterývje píši. Přijde den, přijde hodina, přijde okamžik, který bude posledním pro tebe i pro mbe; a tato hodina a tato chvíle jsou od Boha již určeny. Můžeme-li tudíž přemýšleti na co jiného, než abychom Boha milovali, který v onu chvíli bude nás souditi? Ach jaká bude smrt má? - Ó můj Ježíši a můj soudce, jak se mi povede, až se ukáži před tebou, abych vydal počet z celého života svého? Ach odpusť mi prve, než mi nadejde ta rozhodující chvíle, na níž závisí, budu-li na věky šťasten anebo nešťasten. Líto mi, ó nejvyšší dobro, že jsem tebou pohrdal. Dříve jsem tě ovšem nemiloval; ale nyní tě miluji ze vší duše své. Dej, ať setrvám v milosti tvé. Ó Maria, útočiště hříšníků, budiž mi milostiva.
II. Kolik jich žilo na počátku minulého století na naší zeměkouli! A hle, dnad ani jediného z nich není na živě. Nejmocnější králové a mužové nejslavnějšího jména změnili již příbytky své; sotva jaká památka na ně zbyla a holé kosti jejich odpočívají v kamenných hrobkách. - Ó Bože můj, dej mi poznati víc a více, jak je zpozdilým, kdo k těmto pizemským statkům srdce přikládá a pro ně opuští tebe, dobro nekonečné. A tak zpozdilým byl jsem též já! Jak velice toho lituji; ale děkuji tobě, že jsi mě ráčil osvítiti.
III. Za sto let, čtenáři milý, nebude již jistě žádný z nás na živě; ani ty, který rozjímání toto čteš, ani já, kterývje píši. Přijde den, přijde hodina, přijde okamžik, který bude posledním pro tebe i pro mbe; a tato hodina a tato chvíle jsou od Boha již určeny. Můžeme-li tudíž přemýšleti na co jiného, než abychom Boha milovali, který v onu chvíli bude nás souditi? Ach jaká bude smrt má? - Ó můj Ježíši a můj soudce, jak se mi povede, až se ukáži před tebou, abych vydal počet z celého života svého? Ach odpusť mi prve, než mi nadejde ta rozhodující chvíle, na níž závisí, budu-li na věky šťasten anebo nešťasten. Líto mi, ó nejvyšší dobro, že jsem tebou pohrdal. Dříve jsem tě ovšem nemiloval; ale nyní tě miluji ze vší duše své. Dej, ať setrvám v milosti tvé. Ó Maria, útočiště hříšníků, budiž mi milostiva.
sobota 11. srpna 2018
Neděle XII. po Svatém Duchu (Msgr. Bohumil Hakl).
Neděle XII. po Svatém Duchu.
O tom, že každý člověk je náš bližní.
"On, pak, chtěje se sám ospravedlniti, řekl k Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?" (Luk. 10, 29.)
Dnešní svaté evangelium obsahuje jedno z nejkrásnějších podobenství Páně, o milosrdném Samaritánu, jenž jediný sv. Lukáš nám zaznamenal. Já o dnešní neděli o rozličném jsem vám už kázal: o lásce k bližnímu, kterak my oleje a vína do ran bližního nalévati máme; o tom, že, čím více lásky mezi lidmi, tím více blaha a čím méně lásky, tím méně blaha; že i my blahoslavení jsme, jako apoštolé, proč? - o lásce k nepřátelům; o hostincích, k čemu jsou a o jiném. Dnes o tom: že každý člověk jest náš bližní, na základě slov Luk 10, 29.: "On pak, chtěje se sám ospravedlniti, řekl k Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?"
Pojednání.
1. Když fariseus v zákoně učený dobře odpověděl, řekl mu Pán Ježíš: "Právě jsi odpověděl; to čiň a živ budeš." Vidíme, kterak mnozí učenosti své ku zlému užívají; neboť stojí: pokoušejte ho; ptal se tedy, ne aby se dal poučiti, nýbrž aby zlobil. I za dnů našich, bohužel u mnohých tak jest; používají učenosti své ne k dobrému, ale aby jiných tupili, haněli, jmenovitě náboženství a svatou víru.
2. Chtěje se ospravedlniti, jakoby ne zlé vůle, ale z dobrého úmyslu se tázal, pravil: "A kdo jest můj bližní?" V Starém Zákoně stálo: "Milovati budeš přítele, nenáviděti nepřítele svého;" ale Spasitel Pán Ježíš Kristus dnešním podobenstvím ukázal, že každý jest náš bližní, ať kterékoli národnosti a kterékoli víry, proto řekl: "Jdi a čiň každému tak."
3. A proč jest každý náš bližní?
a) ˇˇZe jest člověk. Pán Bůh stvořil lidi, pokolení lidské; neučinil rozdílu; ať kterékoli jsme podoby, barvy, postavy; kteréhokoli zaměstnání; to vše jedno, jsmeť z jedněch rodičů.
b) Že každý skládá se z těla a duše; jedno tělo lidské jako druhé; jedna duše lidská jako druhá; každá jest obraz Boží, každá nesmrtelná, každá obdařena rozumem a svobodnou vůlí; každá stejně schopna dobrého i zlého; duše černocha jako duše bělocha; můžeť v černém těle býti duše krásnější než v těle bílém; v černém bílá, v bílém černá.
c) Všeliký člověk jest dítě Boží; Bůh, Otec náš.
d) Všeliký jest vykoupenec Kristův.
e) Všeliká duše lidská k životu věčnému určena jest.
4. Proto socialismus nejedná dobře, když jistých tříd člověčenstva nenávidí, jako šlechty, duchovenstva a jiných; jedná nespravedlivě; toť slepá vášeň; vše stavy jsou potřebny. - Zdá-li se kde býti nespravedlivost, budiž narovnána cestou míru, dobré vůle; ale nenáviděti jistých stavů proto, že jsou stavy jiné, toť zaslepenost, vášeň, nespravedlivost; ta nevede k dobrému a proto násilím, bouří (revolucí) se nenarovná nic.
5. Každý-li tedy člověk jest náš bližní: každého milovati, každému milosrdenství prokazovati máme. - Nebrání sv. naše víra, ty, kdož nám bližší jsou, vyznamenávati vyšším stupňem lásky, jako: rodiče, bratry, sestry, příbuzné, stejnověrce a své krajany a toho i skutkem dokazovati. Proto dí apoštol: "Čiňte dobře všem, zvláště pak domácím víry;" a jinde: "Jestliže pak kdo o své a obzvláště domácí péče nemá, zapřel víru a jest horší než nevěřící." (I. Tim. 5, 8.) Proto svaté naše řehole nečiní rozdílu mezi potřebnými a nešťastnými, jako: milosrdní bratři a setry a jiné řády; přijímají všecky, činí dobře všem; dle slov Páně: "U Boha není přijímání osob;" tak činil i Spasitel sám.
I zde sestry III. řádu sv. Františka v nemocnici slouží všem; neptají se, kdo jaké jest víry; postačí věděti, že jest člověk ubožák, pomoci potřebný, který u nich pomoci hledá. - Otec nebeský dává svítiti slunci svému na dobré i na zlé: a déšť sesílá na pole spravedlivých i nespravedlivých.
Kristus Pán nikoho od sebe neodstrčil. Vytýkali mu: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" Pravil: "Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní." Ve Fenikii uzdravil dceru ženy pohanky, oprostiv ji od zlého ducha; mezi deseti malomocnými uzdravil nejen židy, ale i Samaritána, cizozemce. mládence na loži, hříšného, který nepochybně svými hříchy nemoc si způsobil: "Doufej, synu, odpouštějíť se ti hříchové tvoji;" a na lotra po pravici pln lásky pohleděl a sám jsa v největších bolestech, jej v bolesti duše rájem těšil.
6. Proto i vy čiňte dobře všem! Každý jest váš bližní. Nemůžeme ovšem chudým dáti, co by oni chtěli, ani ne všem, toť nemožno; ale přece dle možnosti. - Za dnů našich málo lásky; čím méně lásky, tím hůře na světě, čím více lásky, tím lépe; proč? Láska jest, jenž vše snesitelným činí.
Proto neztrpčujte si život ještě více, ale oslazujte si jej navzájem; i bude, že Otec nebeský, budete-li útrpni a milosrdni k jiným, učiní jedenkráte podobně i vám. Amen
O tom, že každý člověk je náš bližní.
"On, pak, chtěje se sám ospravedlniti, řekl k Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?" (Luk. 10, 29.)
Dnešní svaté evangelium obsahuje jedno z nejkrásnějších podobenství Páně, o milosrdném Samaritánu, jenž jediný sv. Lukáš nám zaznamenal. Já o dnešní neděli o rozličném jsem vám už kázal: o lásce k bližnímu, kterak my oleje a vína do ran bližního nalévati máme; o tom, že, čím více lásky mezi lidmi, tím více blaha a čím méně lásky, tím méně blaha; že i my blahoslavení jsme, jako apoštolé, proč? - o lásce k nepřátelům; o hostincích, k čemu jsou a o jiném. Dnes o tom: že každý člověk jest náš bližní, na základě slov Luk 10, 29.: "On pak, chtěje se sám ospravedlniti, řekl k Ježíšovi: A kdo jest můj bližní?"
Pojednání.
1. Když fariseus v zákoně učený dobře odpověděl, řekl mu Pán Ježíš: "Právě jsi odpověděl; to čiň a živ budeš." Vidíme, kterak mnozí učenosti své ku zlému užívají; neboť stojí: pokoušejte ho; ptal se tedy, ne aby se dal poučiti, nýbrž aby zlobil. I za dnů našich, bohužel u mnohých tak jest; používají učenosti své ne k dobrému, ale aby jiných tupili, haněli, jmenovitě náboženství a svatou víru.
2. Chtěje se ospravedlniti, jakoby ne zlé vůle, ale z dobrého úmyslu se tázal, pravil: "A kdo jest můj bližní?" V Starém Zákoně stálo: "Milovati budeš přítele, nenáviděti nepřítele svého;" ale Spasitel Pán Ježíš Kristus dnešním podobenstvím ukázal, že každý jest náš bližní, ať kterékoli národnosti a kterékoli víry, proto řekl: "Jdi a čiň každému tak."
3. A proč jest každý náš bližní?
a) ˇˇZe jest člověk. Pán Bůh stvořil lidi, pokolení lidské; neučinil rozdílu; ať kterékoli jsme podoby, barvy, postavy; kteréhokoli zaměstnání; to vše jedno, jsmeť z jedněch rodičů.
b) Že každý skládá se z těla a duše; jedno tělo lidské jako druhé; jedna duše lidská jako druhá; každá jest obraz Boží, každá nesmrtelná, každá obdařena rozumem a svobodnou vůlí; každá stejně schopna dobrého i zlého; duše černocha jako duše bělocha; můžeť v černém těle býti duše krásnější než v těle bílém; v černém bílá, v bílém černá.
c) Všeliký člověk jest dítě Boží; Bůh, Otec náš.
d) Všeliký jest vykoupenec Kristův.
e) Všeliká duše lidská k životu věčnému určena jest.
4. Proto socialismus nejedná dobře, když jistých tříd člověčenstva nenávidí, jako šlechty, duchovenstva a jiných; jedná nespravedlivě; toť slepá vášeň; vše stavy jsou potřebny. - Zdá-li se kde býti nespravedlivost, budiž narovnána cestou míru, dobré vůle; ale nenáviděti jistých stavů proto, že jsou stavy jiné, toť zaslepenost, vášeň, nespravedlivost; ta nevede k dobrému a proto násilím, bouří (revolucí) se nenarovná nic.
5. Každý-li tedy člověk jest náš bližní: každého milovati, každému milosrdenství prokazovati máme. - Nebrání sv. naše víra, ty, kdož nám bližší jsou, vyznamenávati vyšším stupňem lásky, jako: rodiče, bratry, sestry, příbuzné, stejnověrce a své krajany a toho i skutkem dokazovati. Proto dí apoštol: "Čiňte dobře všem, zvláště pak domácím víry;" a jinde: "Jestliže pak kdo o své a obzvláště domácí péče nemá, zapřel víru a jest horší než nevěřící." (I. Tim. 5, 8.) Proto svaté naše řehole nečiní rozdílu mezi potřebnými a nešťastnými, jako: milosrdní bratři a setry a jiné řády; přijímají všecky, činí dobře všem; dle slov Páně: "U Boha není přijímání osob;" tak činil i Spasitel sám.
I zde sestry III. řádu sv. Františka v nemocnici slouží všem; neptají se, kdo jaké jest víry; postačí věděti, že jest člověk ubožák, pomoci potřebný, který u nich pomoci hledá. - Otec nebeský dává svítiti slunci svému na dobré i na zlé: a déšť sesílá na pole spravedlivých i nespravedlivých.
Kristus Pán nikoho od sebe neodstrčil. Vytýkali mu: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" Pravil: "Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní." Ve Fenikii uzdravil dceru ženy pohanky, oprostiv ji od zlého ducha; mezi deseti malomocnými uzdravil nejen židy, ale i Samaritána, cizozemce. mládence na loži, hříšného, který nepochybně svými hříchy nemoc si způsobil: "Doufej, synu, odpouštějíť se ti hříchové tvoji;" a na lotra po pravici pln lásky pohleděl a sám jsa v největších bolestech, jej v bolesti duše rájem těšil.
6. Proto i vy čiňte dobře všem! Každý jest váš bližní. Nemůžeme ovšem chudým dáti, co by oni chtěli, ani ne všem, toť nemožno; ale přece dle možnosti. - Za dnů našich málo lásky; čím méně lásky, tím hůře na světě, čím více lásky, tím lépe; proč? Láska jest, jenž vše snesitelným činí.
Proto neztrpčujte si život ještě více, ale oslazujte si jej navzájem; i bude, že Otec nebeský, budete-li útrpni a milosrdni k jiným, učiní jedenkráte podobně i vám. Amen
neděle 5. srpna 2018
Neděle XI. po Svatém Duchu (P. Josef Kousal).
Neděle XI. po Svatém Duchu.
Jaké neštěstí, jak trapný život, komu schází jeden jediný z pěti smyslů! Svízele a břemena života, jež mnohdy i zdravému zdají se býti nesnesitelnými, tlačí ubožáka dvojnásob. Jest-li z pěti smyslů dva jsou nejdůležitější, totiž zrak a sluch, jsou ti, jimž některý z obou schází, tvory politování nejhodnějšími. Již dávno položili si ti, kdož s bídou lidskou vřeleji cítili a studium duší za předmět si obrali, otázku, kdo že je nešťastnějším, slepec či hluchoněmý? Slepec, jenž slyší milých rodičů, sourozenců a příbuzných hlas, kochá se v líbezném zpěvu ptactva nebeského a naslouchá kouzelným zvukům hudby, již snad je i dovedným pěstitelem, sám však nikomu ve tvář pohlédnouti nemůže, jsa obestřen nocí věčnou, aneb hluchoněmý, jenž vidí to vše, nemá však smyslu pro všecky krásy přírody, otupělý, cizí mezi cizími, jimž nedůvěřuje a za nepřátely své považuje? A odpověď na tu otázku? - Jsou oba stejně nešťastni, jen že každý jiným způsobem, každý však nezměrně.
Takového ubožáka, jenž přišel na svět hluch a následkem toho, neslyše zvuků řeči lidské, němým zůstal, přivedli dobří lidé k Pánu Ježíši. Byli to jistě lidé dobří, milosrdní, neboť Písmo svaté praví o nich, že prosili Pána za něj; kdyby byli srdce špatného, byli by jednali jako všichni sobci světa, t. j. byli by ubožáka zůstavili sobě samému a příbuzným. Ještě před sto lety (napsáno r. 1894) nebylo těch ústavů pro lidskou bídu, jako dnes, ústavů pro hluchoněmé, slepé, blbé, osiřelé, nemocné, neduživé, padlé, z vězení vystupujících atd. protože společnost občanská jednak nepovažovala za potřebné zasáhnouti cestou zákonodárnou v tyto propasti lidské bídy, jednak ani potřeba takového zasáhnutí nejevila se v té míře, jako dnes, ano milosrdenství lidské samo vědělo a cítilo, kdy a kde je třeba pomoci. Čím více však ubývá víry a úcty v lidstvu jedněch ke druhým, čím více místo víry v život věčný víry v tento svět a v to, co on poskytuje, přibývá, tím více ovšem panuje svět nad lidským srdcem, tím více roste požíravost, následkem toho i sobectví a neláska a tím spíše třeba ústavů v nichž skryla by se bída, která je vždy a zůstane výčitkou celému lidstvu a jeho skvrnou.
A co ještě pozoruhodnější, že Církev to byla, která vidouc tento nedostatek lásky k bližnímu a křesťanského milosrdenství v nynější společnosti, sama základ položila k ústavům a k nynější státní humanitě. Je to tudíž nevděk přímo neslýchaný, když vyhánějí se mniši a jeptišky z ústavů, jež založili, jako na př. jeptišky z nemocnic města Paříže, kudy kdysi noha největšího apoštola chudiny, sv. Vincence kráčela.
I v příčině hluchoněmých byl to kněz francouzský, příjmím L´Epee, jenž první přišel na myšlenku, vytrhnouti tyto ubohé, kteří vyrůstají beze všeho vzdělání náboženského, mravního, literního i společenského, jsouce sami sobě břemenem, i těm, mezi nimiž žijí, postrkováni, posmíváni od nerozumců a surovců, z poměrů tak neblahých a raziti jim jinou cestu, aby se mohli státi užitečnými údy lidské společnosti. On první založil ústav pro hluchoněmé, jakým i každá dioecese česká vykázati se může a sice zásluhou dotyčných biskupů dioecesních. Poněvadž přijetí do ústavů těchto děje se zadarmo neb za plat velmi nízko stanovený, bylo by pravou pošetilostí, kdyby ještě v našem desetiletí našla se rodina, po případě obec, jež by své hluchoněmé příslušníky nechávala vyrůstati jako strom v lese, beze všeho vzdělání duševního i tělesného a tak snad sama sobě připravovala břímě, ne-li dokonce pletla na sebe metlu surového, nebezpečného a přec jen politováníhodného tvora.
"A pojav jej soukromí" ... Pán Ježíš, co konal, nekonal pro sebe, nýbrž pro svéí náboženství a pro ty, kdož uvěří v Něho. Pojav hluchoněmého soukromí a uzdraviv jej, neučinil tak, aby ukázal, že On sám nevyhledává lidské chvály, nýbrž aby nám ukázal to, co na jiném místě praví, že "nemá totiž věděti levice naše, co činí pravice." Dobré skutky naše jen tehdy mají před Bohem jakousi cenu, jestliže nekonáme je pro čest achválu lidskou, protože pak vzaly cenu svoji, t. j. odplatu a nemají žádné k očekávání od Toho, "Jenž vidí v skrytě." A přec většina dobrých skutků lidských pachtí se po této bezcenné ceně lidské, kdežto trvalá cena v rukou Božích zůstává nepovšimnuta. A kdybychom pátrali po příčině úkazu tohoto, dospěli bychom tam, kde jsme dnes již byli - u nedostatku víry v život posmrtný.
"Vložil prsty v uši jeho a plivnuv dotekl se jazyka jeho." Pán Ježíš užívá zevnějších znamení k označení dobrodiní či milosti, již hluchoněmému udělil.
Znaje toto místo sv. písma mohl by se najíti někdo, kdo by obřady našeho katolického náboženství v lehkost, neb dokonce i v posměch uváděl, když sám Syn Boží jich užíval? Náboženské sekty protestantské, jež se v XVI. stol. od pravé Církve Kristovy odtrhly, počaly vesměs všecky obřady a zevnější znamení zavrhovati a ze svých modliteb vylučovati a ejhle! Dnes přijímají to, čeho se svým časem zřekly jedno po druhém - důkaz to, že náboženství bez obřadů, čili ceremonií, mysliti si nelze a že nejvýše bude státi ta náboženská společnost čli církev, která obřady nejvznešenějšími, nejkrásnějšími vykázati se může a to je Církev katolická.
"A hned otevřeny jsou... a on mluvil právě." Hluchoněmý mluvil právě nejen ve smyslu správné mluvy lidské, ale i ve smyslu náboženství a mravů, t. j. nemluvil od té doby ničeho, co by člověka, jenž tak velikou z rukou Božích přijal milost, bylo nehodno, čili jinými slovy, mluvil i mlčel v čas, a nemluvil ničeho proti Pánu Bohu.
Na křtu sv., kdy ještě nebylo známo, zdali vůbec otevřeny budou kdy uši naše a rozvázán svazek jazyka našeho, činil kněz podobně, jako Pán Ježíš v dnešním sv. evangeliu, modle se, abychom až svazek ten rozvázán bude, mluvili též právě, t. j. bohabojně, cudně, pravdivě a vážně, jak se na křesťany sluší. Vyplnili jsme očekávání Církve? Nebylo by snad pro duše mnohých křesťanů lépe, kdyby tento svazek jazyka nikdy nebyl uvolněn, neumí-li se pohybovati leč ke lži, nestydatosti, rouhání, posmívání a na cti utrhání?
Hluchoněmý v dnešním sv. evangeliu je vůbec obrazem každého hříšníka, hluchého ke všemu, co se týče víry a ctností, k napomínání rodičů a učitelů, k varovnému hlasu svědomí a anděla strážného a němého, kde se jedná o to, aby otevřen byl svazek jazyka k modlitbě, k veřejnému osvědčení víry v kostele, při procesích a jiných nábožných průvodech, k hájení víry proti utrhačům a nepřátelským jinověrcům. Má-li takému býti pomoženo, je nezbytně třeba, aby i jeho ujal se Pán a aby milost Boží se ho dotkla, vedouc ho v ústraní, k přemýšlení o svém duševním stavu a pak - do zpovědnice. Který hříšník není odhodlán opustiti - aspoň na čas - svět a jíti do sebe, ten nemá naděje na uzdravení ze své hluchoty a němoty.
Pamatujme, drazí v Kristu, že dal nám Pán sluch i řeč, ne abychom byli hluchoněmými před Ním, nýbrž "bychom mluvili právě, velebíce každý čas Toho, Jenž všecky věci dobře učinil, a hluchým rozkázal slyšeti i němým mluviti. Amen.
Jaké neštěstí, jak trapný život, komu schází jeden jediný z pěti smyslů! Svízele a břemena života, jež mnohdy i zdravému zdají se býti nesnesitelnými, tlačí ubožáka dvojnásob. Jest-li z pěti smyslů dva jsou nejdůležitější, totiž zrak a sluch, jsou ti, jimž některý z obou schází, tvory politování nejhodnějšími. Již dávno položili si ti, kdož s bídou lidskou vřeleji cítili a studium duší za předmět si obrali, otázku, kdo že je nešťastnějším, slepec či hluchoněmý? Slepec, jenž slyší milých rodičů, sourozenců a příbuzných hlas, kochá se v líbezném zpěvu ptactva nebeského a naslouchá kouzelným zvukům hudby, již snad je i dovedným pěstitelem, sám však nikomu ve tvář pohlédnouti nemůže, jsa obestřen nocí věčnou, aneb hluchoněmý, jenž vidí to vše, nemá však smyslu pro všecky krásy přírody, otupělý, cizí mezi cizími, jimž nedůvěřuje a za nepřátely své považuje? A odpověď na tu otázku? - Jsou oba stejně nešťastni, jen že každý jiným způsobem, každý však nezměrně.
Takového ubožáka, jenž přišel na svět hluch a následkem toho, neslyše zvuků řeči lidské, němým zůstal, přivedli dobří lidé k Pánu Ježíši. Byli to jistě lidé dobří, milosrdní, neboť Písmo svaté praví o nich, že prosili Pána za něj; kdyby byli srdce špatného, byli by jednali jako všichni sobci světa, t. j. byli by ubožáka zůstavili sobě samému a příbuzným. Ještě před sto lety (napsáno r. 1894) nebylo těch ústavů pro lidskou bídu, jako dnes, ústavů pro hluchoněmé, slepé, blbé, osiřelé, nemocné, neduživé, padlé, z vězení vystupujících atd. protože společnost občanská jednak nepovažovala za potřebné zasáhnouti cestou zákonodárnou v tyto propasti lidské bídy, jednak ani potřeba takového zasáhnutí nejevila se v té míře, jako dnes, ano milosrdenství lidské samo vědělo a cítilo, kdy a kde je třeba pomoci. Čím více však ubývá víry a úcty v lidstvu jedněch ke druhým, čím více místo víry v život věčný víry v tento svět a v to, co on poskytuje, přibývá, tím více ovšem panuje svět nad lidským srdcem, tím více roste požíravost, následkem toho i sobectví a neláska a tím spíše třeba ústavů v nichž skryla by se bída, která je vždy a zůstane výčitkou celému lidstvu a jeho skvrnou.
A co ještě pozoruhodnější, že Církev to byla, která vidouc tento nedostatek lásky k bližnímu a křesťanského milosrdenství v nynější společnosti, sama základ položila k ústavům a k nynější státní humanitě. Je to tudíž nevděk přímo neslýchaný, když vyhánějí se mniši a jeptišky z ústavů, jež založili, jako na př. jeptišky z nemocnic města Paříže, kudy kdysi noha největšího apoštola chudiny, sv. Vincence kráčela.
I v příčině hluchoněmých byl to kněz francouzský, příjmím L´Epee, jenž první přišel na myšlenku, vytrhnouti tyto ubohé, kteří vyrůstají beze všeho vzdělání náboženského, mravního, literního i společenského, jsouce sami sobě břemenem, i těm, mezi nimiž žijí, postrkováni, posmíváni od nerozumců a surovců, z poměrů tak neblahých a raziti jim jinou cestu, aby se mohli státi užitečnými údy lidské společnosti. On první založil ústav pro hluchoněmé, jakým i každá dioecese česká vykázati se může a sice zásluhou dotyčných biskupů dioecesních. Poněvadž přijetí do ústavů těchto děje se zadarmo neb za plat velmi nízko stanovený, bylo by pravou pošetilostí, kdyby ještě v našem desetiletí našla se rodina, po případě obec, jež by své hluchoněmé příslušníky nechávala vyrůstati jako strom v lese, beze všeho vzdělání duševního i tělesného a tak snad sama sobě připravovala břímě, ne-li dokonce pletla na sebe metlu surového, nebezpečného a přec jen politováníhodného tvora.
"A pojav jej soukromí" ... Pán Ježíš, co konal, nekonal pro sebe, nýbrž pro svéí náboženství a pro ty, kdož uvěří v Něho. Pojav hluchoněmého soukromí a uzdraviv jej, neučinil tak, aby ukázal, že On sám nevyhledává lidské chvály, nýbrž aby nám ukázal to, co na jiném místě praví, že "nemá totiž věděti levice naše, co činí pravice." Dobré skutky naše jen tehdy mají před Bohem jakousi cenu, jestliže nekonáme je pro čest achválu lidskou, protože pak vzaly cenu svoji, t. j. odplatu a nemají žádné k očekávání od Toho, "Jenž vidí v skrytě." A přec většina dobrých skutků lidských pachtí se po této bezcenné ceně lidské, kdežto trvalá cena v rukou Božích zůstává nepovšimnuta. A kdybychom pátrali po příčině úkazu tohoto, dospěli bychom tam, kde jsme dnes již byli - u nedostatku víry v život posmrtný.
"Vložil prsty v uši jeho a plivnuv dotekl se jazyka jeho." Pán Ježíš užívá zevnějších znamení k označení dobrodiní či milosti, již hluchoněmému udělil.
Znaje toto místo sv. písma mohl by se najíti někdo, kdo by obřady našeho katolického náboženství v lehkost, neb dokonce i v posměch uváděl, když sám Syn Boží jich užíval? Náboženské sekty protestantské, jež se v XVI. stol. od pravé Církve Kristovy odtrhly, počaly vesměs všecky obřady a zevnější znamení zavrhovati a ze svých modliteb vylučovati a ejhle! Dnes přijímají to, čeho se svým časem zřekly jedno po druhém - důkaz to, že náboženství bez obřadů, čili ceremonií, mysliti si nelze a že nejvýše bude státi ta náboženská společnost čli církev, která obřady nejvznešenějšími, nejkrásnějšími vykázati se může a to je Církev katolická.
"A hned otevřeny jsou... a on mluvil právě." Hluchoněmý mluvil právě nejen ve smyslu správné mluvy lidské, ale i ve smyslu náboženství a mravů, t. j. nemluvil od té doby ničeho, co by člověka, jenž tak velikou z rukou Božích přijal milost, bylo nehodno, čili jinými slovy, mluvil i mlčel v čas, a nemluvil ničeho proti Pánu Bohu.
Na křtu sv., kdy ještě nebylo známo, zdali vůbec otevřeny budou kdy uši naše a rozvázán svazek jazyka našeho, činil kněz podobně, jako Pán Ježíš v dnešním sv. evangeliu, modle se, abychom až svazek ten rozvázán bude, mluvili též právě, t. j. bohabojně, cudně, pravdivě a vážně, jak se na křesťany sluší. Vyplnili jsme očekávání Církve? Nebylo by snad pro duše mnohých křesťanů lépe, kdyby tento svazek jazyka nikdy nebyl uvolněn, neumí-li se pohybovati leč ke lži, nestydatosti, rouhání, posmívání a na cti utrhání?
Hluchoněmý v dnešním sv. evangeliu je vůbec obrazem každého hříšníka, hluchého ke všemu, co se týče víry a ctností, k napomínání rodičů a učitelů, k varovnému hlasu svědomí a anděla strážného a němého, kde se jedná o to, aby otevřen byl svazek jazyka k modlitbě, k veřejnému osvědčení víry v kostele, při procesích a jiných nábožných průvodech, k hájení víry proti utrhačům a nepřátelským jinověrcům. Má-li takému býti pomoženo, je nezbytně třeba, aby i jeho ujal se Pán a aby milost Boží se ho dotkla, vedouc ho v ústraní, k přemýšlení o svém duševním stavu a pak - do zpovědnice. Který hříšník není odhodlán opustiti - aspoň na čas - svět a jíti do sebe, ten nemá naděje na uzdravení ze své hluchoty a němoty.
Pamatujme, drazí v Kristu, že dal nám Pán sluch i řeč, ne abychom byli hluchoněmými před Ním, nýbrž "bychom mluvili právě, velebíce každý čas Toho, Jenž všecky věci dobře učinil, a hluchým rozkázal slyšeti i němým mluviti. Amen.
sobota 4. srpna 2018
Radostný růženec (podle knihy Modlitba sv. růžence a růžencové bratrstvo - P. Silvestr M. Bratio O.P.)
I. tajemství:
KTERÉHO JSI, PANNO, Z DUCHA SVATÉHO POČALA.
Obsah tajemství.
Můžeš si připomenouti a rozjímati o hrůze hříchu, který uvrhl lidi do tak bídného stavu, že Bůh sám musel přijíti, aby nás spasil. Tak nás Bůh miloval, že sám přichází. Podivuhodné jest řízení Boží Prozřetelnosti. I hříchu dovedl použíti k tomu, aby ukázal ještě více svou dobrotu. Kdyby nebyl Adam zhřešil a kdybychom nepotřebovali vykoupení, nikdy bychom se nepoznali, nebyli bychom zakusili tak podivuhodnou Boží lásku. Duch svatý spolupůsobí při všem, co se týká našeho vykoupení. A tak jako spolupůsobil při přípravě našeho vykoupení, tak spolupůsobí i při samém přijímání vykoupení.
Na začátku růžence vzpomínáme Ducha svatého. Kéž i na nás sestoupí, abychom se dobře dovedli modliti, abychom přijali jeho osvícení, jeho vnuknutí, které nám chce uděliti při této modlitbě.
Rozjímání.
Bůh se nám ukázal opravdu dobrým Otcem, který nechce smrti hříšníkovy. Když se naplnil čas, sesílá svého jednorozeného Syna. Má vykoupiti celé lidské pokolení. Proto se má státi člověkem. Potřebuje k tomu těla lidského. Tak shlédl na Pannu nejsvětější. Maria tak milovala Boha, že se rozhodla zachovati panenství, by patřila jenom Bohu, nikdy žádnému člověku. Ale když se jí zjevuje anděl a s ním tajemná Boží vůle, aby se stala Matkou ta, která se celá zasvětila jenom Bohu, sklání hlavu v hluboké víře a říká: "Staň se mi podle slova tvého." Plná odhodlání k oběti a ke všem bolestem Matky Mesiáše, o němž proroci předpovídali tolik bolestného. O, svatá Panno, nauč mne také tak, jako ty říkáš: "Staň se mi!" k celé svaté Boží vůli! Vypros, abych přijal s odhodlaností a věrností vůli Boží a šel za ní, i kdyby to mělo státi nevím jaké oběti, protože Boží vůle stojí za to, aby všechno pro ni bylo podstoupeno.
Praktický závěr.
Klaň se svatému Vtělení, klaň se tomuto nesmírnému zázraku Boží lásky a připomeň si slova velkého mystika Taulera:: "Co by prospělo, že se Kristus Pán vtělil v lůně svaté Panny, kdyby se nevtělil v tobě." I ty musíš přijmouti Ježíše do svého nitra, do svého života, abys začal již posléze žíti z něho, aby on žil svým a tvým svatým životem.
II. tajemství:
S KTERÝM JSI, PANNO, SV. ALŽBĚTU NAVŠTÍVILA.
Obsah tajemství.
V lůně přesvaté Panny se stal jeden z největších zázraků Boží lásky. Syn |Boží se v ní vtělil a stal se člověkem. Slovo se stalo Tělem. Přiblížilo se již vykoupení. Maria patřila k hloučku oněch zbožných Izraelitů, kteří nepropadli úplně snu o pozemském království Božím. Očekávala království duchovní. Proto zůstala pannou, protože věděla , že si Bůh zasluhuje, aby od některých byl oslaven i touto obětí. proto mu obětovala i onu touhu každé izraelské ženy býti matkou onoho pozemského mesiáše. Když slyšela, že Mesiáš již přijde a že ona je vyvolenou Matkou Boží, spěchá ke své příbuzné. Spěchá, aby se s ní rozdělila o radost. Vše kolem ní je rozjásáno; i dítě Jan v útrobách své matky plesá radostí nad příštím Vykupitelovým.
Rozjímání.
Velká byla láska tvá k nám, Panno nejsvětější, když si nemohla sama unésti svou radost nad vtělením Páně a musila ses o tuto radost rozděliti se svou příbuznou pokrevně i duchovně. Svatá Panno, vypros mi, abych i já byl podobně spřízněn s tebou, aby tvé radosti byly radostmi mými, abych i já byl tak naplněn láskou k Bohu na k bližnímu, abych ctil největší slast ze svaté lásky Boží, jako ty jsi cítila. Maria jásá a zpívá radostí nad blížícím se vykoupením. Zpívá radostí nad pokorou svou, která si zasloužila býti vyzvednuta až k nebesům. Pane, dej mi pokoru podobnou pokoře svaté Matky, protože pokorným se dáváš, na pokorné vzhlížíš. Dej mi její pokoru, která uznává, že člověk sám ze sebe nic není a nic nedovede, abys ty svou mocí mne mohl naplniti. Zpíváš, přesvatá Matko, že všechna pokolení budou tě velebiti. I já chci plniti toto proroctví. I já chci sloužiti tvé slávě, tvou úctu hájiti, tvou úctu šířiti. Učiň mne hodným, Panno přesvatá, chváliti tebe a dej mi sílu proti nepřátelům svým.
Praktický závěr.
Umiň si, že se chceš radovat s radujícími, že chceš tak v sobě lámati pokušení k závisti, která se neumí radovat ze štěstí svých bližních. Umiň si také, že chceš v pokoře se cvičiti, že se chceš vyprázdniti od sebe, aby tě Bůh mohl naplniti Sebou. Rozhodni se také, že chceš být vřelým ctitelem, vděčným ctitelem Matky Boží a šířiti její úctu na svém místě a v mezích svých schopností a možností.
Praktický závěr.
Umiň si, že se chceš radovat s radujícími, že chceš tak v sobě lámati pokušení k závisti, která se neumí radovat ze štěstí svých bližních. Umiň si také, že chceš v pokoře se cvičiti, že se chceš vyprázdniti od sebe, aby tě Bůh mohl naplniti Sebou. Rozhodni se také, že chceš být vřelým ctitelem, vděčným ctitelem Matky Boží a šířiti její úctu na svém místě a v mezích svých schopností a možností.
III. tajemství:
KTERÉHO JSI, PANNO, V BETLÉMĚ PORODILA.
Obsah tajemství.
Syn Boží přichází na svět, stává se člověkem, synem lidským, abys ty, dítě lidské, mohlo se státi synem Božím. Kristus přichází v největší bídě, do největší chudoby, aby vykoupil chudobu člověka, který chtěl něco míti proti Boží vůli. Přichází v největším ponížení, protože se první člověk chtěl ve své nerozumné pýše stát podobným Bohu, vyrovnati se Boží velebnosti. proto bere na sebe podobu dítěte, proto přichází v chudobě, proto se narodil nakonec i ve chlévě. Velká byla víra Panny Marie, když dále věřila, že toto dítě, v bídě narozené, narozené ve chlévě, je Synem Božím. Obdivuj víru Matky Boží, která měla vyléčiti svou nesmírnou vírou nedůvěru, nevěru pramáteře naší Evy. Celé nebe je tak rozradostněno nad tímto divem Boží moudré lásky, že se snášejí andělé a prozpěvují slávu Bohu a přejí lidem dobrou vůli. Jezuláátko vábí k sobě všechno. Prosté pastýře i moudré mágy od východu. Postůj tam i ty v duchu u jesliček a zadívej se do sladké tváře Božího dítěte!
Rozjímání.
Stal ses slabým dítětem z lásky pro nás. Zničil jsi sama sebe, Ježíši, vzav na sebe podobu otroka. V bídě a v opovrženém zákoutí přicházíš na svět. Rozumím ti, můj dobrý Pane. Chceš mne tak poučiti, že není největším štěstím to, v čem je lidé hledají a v čem jsem i já je proti tvému svatému příkladu a proti vůli Boží hledal. Tak často hledal. Nepřicházíš ani s mocí, ani s bohatstvím, jedině s mocí své lásky, s bohatstvím své nesmírné dobroty. Přicházíš ke mně do bídy, hladu, nouze a zimy, abys posvětil všechny bolesti a těžkosti, svízele mého života. I v nich chci, Pane vidět tvou ruku a i v nich tě chci s tvou pomocí chváliti. Klaním se tvé nejsvětější lásce, která zakryla svou velebnost pod způsobu děcka , aby se tě nikdo neděsil, nýbrž aby každý s důvěrou a láskou se k tobě přivinul.
Pane, učiň z mého života také jednu oslavu Boží velebnosti, abych i já pěl svým životem slávu Bohu na výsostech. Dej mi dobrou vůli, abych zasloužil pokoj srdce, který dáváš těm, kteří ničeho nehledají než tebe. Spojuji se s tvým štěstím, svatá Panno, které jsi procítila nad svým božským Děťátkem. Ukaž mi to své božské Děťátko ve chvílích únavy a slabosti, abych dovedl tak pevně věřiti i v navštíveních Božích i tehdy, kdy ničemu nebudu rozuměti ve svém životě, abych i tehdy tak pevně věřil jako ty před trůnem nebeského Krále, jejž si zvolil na slámě ve chlévě betlémském.
Praktický závěr.
Chci se cvičiti v hluboké víře v nepochopitelná tajemství Boží, která musí zůstati tajemstvími nepochopitelnými, protože se jedná o Boha tajemného a nepochopitelného. I já chci přijíti k Ježíši se svými dary, s dary ale sebe sama; chci mu dáti svůj život jako oběť zápalnou, místo kadidla, svá utrpení chci ve víře podati jemu místo myrhy a lásku svou v plnění celé vůle Boží místo zlata.
Pane, učiň z mého života také jednu oslavu Boží velebnosti, abych i já pěl svým životem slávu Bohu na výsostech. Dej mi dobrou vůli, abych zasloužil pokoj srdce, který dáváš těm, kteří ničeho nehledají než tebe. Spojuji se s tvým štěstím, svatá Panno, které jsi procítila nad svým božským Děťátkem. Ukaž mi to své božské Děťátko ve chvílích únavy a slabosti, abych dovedl tak pevně věřiti i v navštíveních Božích i tehdy, kdy ničemu nebudu rozuměti ve svém životě, abych i tehdy tak pevně věřil jako ty před trůnem nebeského Krále, jejž si zvolil na slámě ve chlévě betlémském.
Praktický závěr.
Chci se cvičiti v hluboké víře v nepochopitelná tajemství Boží, která musí zůstati tajemstvími nepochopitelnými, protože se jedná o Boha tajemného a nepochopitelného. I já chci přijíti k Ježíši se svými dary, s dary ale sebe sama; chci mu dáti svůj život jako oběť zápalnou, místo kadidla, svá utrpení chci ve víře podati jemu místo myrhy a lásku svou v plnění celé vůle Boží místo zlata.
IV. tajemství:
KTERÉHO JSI, PANNO, V CHRÁMĚ OBĚTOVALA.
Obsah tajemství.
Podle zákona Mojžíšova šla Maria Panna do chrámu, aby se očistila po svém porodu a aby obětovala za svého prvorozence oběť. Měla si tím vykoupiti svého Prvorozeného, protože Hospodin si vyhradil kdysi všechny prvorozené syny. Maria v pokoře stojí v houfu ostatních žen, pokorně odevzdává svou chudičkou oběť, slyší zvěst Simeonovu o velké budoucnosti svého Syna, která ovšem bude krvavě zaplacena. Při tom ale ihned připomíná Simeon utrpení, kteréí zraní její mateřské srdce, ale přece musí obětovat, a to velmi bolestně, své dítě.
Rozjímání.
Panenko pokorná, jak stojíš stydlivě a skromně mezi svými družkami, ty, o které řekl anděl, žes požehnaná mezi všemi ostatními ženami. Stojíš a čekáš, kdy přijde na tebe řada. Chudoba tě všude doprovází a bolest hned se hlásí. U tebe jsou všechna tajemství bolestná. Radostnými je činí jen tvá nesmírná láska k Bohu a k nám. Máš radost, že se každým okamžikem blíží naše vykoupení. Jak ti dosti poděkovati za tvou radost, s níž jsi spěchala přinésti do chrámu své dítě a zde veřejně podati své dítě svaté v Oběť. Simeon plesá, že se mohl dočkati Vykupitele. On plesá, ale nemešká tě zarmoutiti a tobě připomenouti, že ty budeš bolestně platiti jeho i naši radost. Slyšíš, že tvou duší pronikne meč. Meč bolesti nad ponížením, neuznáním a utrpením a smrtí tvého Božího Syna. Svatá Panno, vypros mi, abych i já nebyl již příčinou tvého probodeného srdce. Maria Panna obětuje svého Syna v pokoře a v odhodlanosti. Jak jsou krásné tyto dvě růže tvého Srdce, které přidáváš ke své skromné oběti! Nauč mne, Matko Boží, také tak proměňovati láskou, láskou pokornou a obětavou vše, co mohu Pánu podati svou prací, svým utrpením, svou poslušností k vůli Boží.
Praktický závěr.
Chci se cvičiti v pokoře, kterou Matka Boží tolik milovala. Chci si býti vědom toho, že potřebuji očištění a vděčně aneb aspoň odhodlaně chci přijímati Boží navštívení, kterými mne chce očišťovati. Chci také podati v oběť Pánu to nejvzácnější, co mám to nejdražší, chci se mu dát celý v oběť. Chci proměniti celý svůj život v jedinou oběť, spojenou s nejsvětější obětí na oltáři.
V. tajemství:
KTERÉHO JSI, PANNO, V CHRÁMĚ NALEZLA.
Obsah tajemství.
Zaradoval se Ježíš, když slyšel, že půjde již vyplniti svou povinnost jako dospělý Izraelita, jít do chrámu. Jest ve chrámě před svým Otcem. Jenom Otce svého přišel na zem oslaviti. Proto je tak slavnostní jeho radost. Jest úplně pohřížen do lásky ke svému Otci, docela uchvácen vysvětlováním jeho zákona, že se ztrácí své matce a svému pěstounovi. Maria ho s bolestí hledá. Byl jí svěřen. Nemenší je bolest Josefova, protože je jeho ochráncem, který má jeho život zachovat, aby mohl být jednou za nás obětován. Maria hledá usilovně své dítě za nás všechny, kteří jsme je kdy ztratili svými hříchy a raduje se za nás, kteří máme býti vykoupeni jejím dítětem, z jeho nalezení.
Rozjímání.
Jsi ještě docela pohroužena do svaté Boží přítomnosti v jerusalémském chrámu, že nepozoruješ ztrátu dítěte. Ty ztrácíš svého Syna, protože jsi ponořena do myšlenek na nebeského Otce, a my ho ztrácíme, protože jsme ponořeni do myšlenek na sebe a na věci marné a jen časné a stvořené. Tak jsi měla vytrpěti bolest srdce, které ztratilo Krista, bolest srdce, které zapomnělo pro sebe na Boha. Vytrpěla jsi bolestná muka, protože to je tvůj nejvyšší úkol a úřad, dochovati svaté Dítě až do mužného věku. Hledáš ho všude, a přicházíš do chrámu. Tvá duše tajemně spojená s Ježíšem, vytušila ve svatém souznění, kde hledati Dítě. Hledáš ho v chrámě, abys nám ukázala, že i my po svých porážkách, kdy ztrácíme Ježíše ze svého života a ze své duše, abychom se snažili opět jej v chrámu nalézti u nohou kněze, které on ustanovil k tomu. Svatá, nesmírná je radost Matky Boží nad nalezením svého Syna. Tak se raduješ, svatá Panno, nad každým z nás, kdo našel tvého Syna. Nauč nás jej hledati, nauč nás jej hledati v chrámě.
Ježíši, kéž i my jsme stále v tom, co je Otce tvého! Kéž i naše mysl je stále a především u svého Boha, aby i při práci i při radostech stále naše mysl se odnášela k Bohu svému, aby v něm byla vždycky.
Praktický závěr.
Nechci ztratiti nikdy, tebe, můj Mistře. A kdyby se to neštěstí stalo, pros za mne, Matko má, abych šel do chrámu ve tvých stopách a tam opět nalezl svého Ježíše, protože kdo jeho má, všechno má. Kdo jeho ztratil, o všechno přišel.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)