Dne 16. června 2002 byl v Římě svatořečen snad nejznámější světec, jakého františkánský řád od dob svého zakladatele dal světu: na kanonizaci otce Pia z Pietrelciny se sjelo do Říma nejméně půl milionu lidí. Pořady, které se jej v italské televizi týkají, překonávají procenty sledovanosti i ty nejoblíbenější televizní pořady a dokonce i fotbalové zápasy. Je mnoho lidí, kteří se nestydí veřejně přiznat, že otci Piovi vděčí za podstatný obrat ve svém životě. I přes to,že se rozvíjejí ty nejmodernější pastorační programy a často nemívají příliš velký úspěch, lidé, kteří už dlouho nechtějí slyšet o Bohu, o církvi a o farářích a jejich světě, jsou často přitahováni právě postavou otce Pia.
Francesco Forgione se narodil 25. května 1887 ve čtvrti Castello kampánského městečky Pietrelcina. V jeho charakteru se odrazila silná a někdy až drsná povaha lidu, z nějž vyrostl, lidí, kteří byli otesáváni tvrdými zimami a horkými léty, kteří byli zvyklí trpělivě a tiše snášet protivenství, nikomu nic nevyčítat a v každém, i tom nejchudším, vidět velikost vlastní každému z dětí Božích. Tento charakter se projevoval, i když zpovídal a pod silným vlivem Boží milosti dokázal pojmenovat věci přesně tak, jak byly, bez ohledu na postavení a na vlastní prospěch. Tento silný charakter podědil i po svých rodičích, kteří dokázali lehce žertovat, dobře vyprávět a být dobře přijati svým okolím. Jeho otec Grazio Maria Forgione odešel za prací do jižní a později i do severní Ameriky, zatímco maminka Maria Giuseppa ("mamma Peppa") nesla celou tíhu starostí o rodinu.
Francesco Forgione přijal kapucínský hábit v lednu 1903, ještě jako velmi mladý, jak bylo tenkrát obvyklé, a přijal jméno bratr Pio z Pietrelciny, pod kterým jej jednou poznal celý svět. Po noviciátě v Morcone začal studovat filosofii a teologii, aby se připravil na kněžské svěcení a 27. ledna 1907 složil doživotní sliby. Pak ovšem musel ze zdravotních důvodů roku 1908 opustit klášterní život. Pokračoval ve studiích sám a byl vysvěcen na kněze v beneventské katedrále 10. srpna 1910 o svátku mučedníka Vavřince: možná to bylo znamení, že v dalších letech bude muset hodně trpět. Kvůli zdravotním problémům ovšem musel dál žít v rodinném prostředí až do roku 1916. Zůstal tak v kontaktu se světem svého dětství a dospívání, dokonale zapadl mezi "své" lidi, se kterými mluvil v rodném dialektu.
V únoru 1916 se definitivně navrátil ke konventnímu životu, , i když se do kláštera vracel dočasně i před tím. Žil v komunitě u sv. Anny v apulském městě Foggia a už v této době se okolo něj vytvořila duchovní rodina, která rostla každým dnem a kterou řídil svými promluvami, rozhovory s jejími členy, s nimiž také udržoval početnou korespondenci, přerušenou pouze v několika letech, kdy mu to nařídily církevní autority. V září 1916 přešel "dočasně" do San Giovanni Rotondo, vesnice na poloostrově Gargáno, aby se dostal na čerstvý horský vzduch, který prospíval jeho zdraví. Prozřetelnost ale změnila všechny lidské záměry, takže se San Giovanni Rotondo stalo "jeho" klášterem, kde zůstal bez přestávky až do smrti celých dvaapadesát let (s výjimkou doby, v níž vykonával povinnou vojenskou službu a jiné krátké přestávky).
20. září 1918 přijal stigmata, rány Kristovy v dlaních a nohou, které ponese na svém těle až do smrti. On sám zhruba měsíc po této události o tom napíše svému duchovnímu vůdci, Benediktovi z nedalekého San Marco in Lamis: "Po slavení mše svaté jsem byl v chóru. Najednou mne přepadlo něco jako sladký spánek, spočinutí. Všechny vnější i vnitřní smysly i samotné duševní schopnosti byly ztišeny tak, že se to nedá popsat. (...) A zatímco se toto všechno odehrávalo, uviděl jsem sebe samotného před tajemnou Osobou." Když tato Osoba odešla, uvědomil si otec Pio, že jeho ruce, nohy a bok "byly probodnuty a tekla z nich krev". Osoba, před níž klečel, se mu už jednou zjevila, když 5. srpna byl obdařen darem transverbace, probodením boku.
Tyto mimořádné jevy určitě přispěly nejen k tomu, že se otec Pio stal slavným, ale také k tomu, že začal mít i závažné problémy. V letech 1922 - 1923 se jeho osoby poprvé dotkly zásahy Posvátného oficia (jak se tehdy jmenovala Kongregace pro nauku víry), které prohlásilo, že se nevyjadřuje k tomu, zda jde o nadpřirozené jevy, a zakázala kapucínovi sloužit mši na veřejnosti a odpovídat ať osobně, nebo prostřednictvím jiných na dopisy, které mu přicházely. V roce 1931 byla otci Piovi odebrána možnost vykonávat jakékoli kněžské funkce, mohl pouze soukromě celebrovat. Od roku 1933 však směl znovu sloužit mši s účastí veřejnosti, roku následujícího mu bylo znovu dáno i pověření zpovídat. V roce 1960 další apoštolská vizitace opět omezila jeho činnost, ale roku 1964 kardinál Ottaviani prohlásil, že může znovu svobodně vykonávat své kněžské funkce.
V roce 1947, těsně po hrůzách druhé světové války, začaly práce na stavbě "Domu pro ulehčení utrpení" (Casa Sollievo della Sofferenza), který byl slavnostně otevřen 5. května 1956 za přítomnosti kardinála Giacoma Lercara. Pius XII. ho označil 8. května 1956 za "jednu z nejlépe vybavených nemocnic Itálie". Současně začaly vznikat jako duchovní podpora této nemocnice "modlitební skupiny", které dnes existují po celém světě. Otec Pio říkával: "Bez modlitby je náš dům pro ulehčení utrpení jako rostlina, která nemá vzduch a slunce." Pověst tohoto přísného kapucína, který ke svým návštěvníkům býval i hrubý, když to bylo třeba, tedy zvlášť když viděl, že nemají potřebné předpoklady k tomu, aby se skutečně obrátili, stále rostla a šířila se. Obrovské davy (anonymní poutníci, herci, umělci...) přicházeli do San Giovanni Rotonda, aby v naději stoupali cestou původně určenou jen pro muly, která už tehdy byla pořádně prošlapaná.
Když 23. září 1968 ve 2:30 ráno otec Pio zemřel, věřící i nevěřící byli přesvědčeni, že zemřel světec. Proto nebylo třeba čekat dlouho se započetím kanonické procedury, aby byla jeho svatost oficiálně uznána církví: 4. listopadu 1969 začala kauza jeho beatifikačního procesu. 20. března 1983 byl zahájen oficiální vyšetřovací proces o životě a ctnostech Služebníka Božího, 21. ledna 1990 byla ukončena jeho diecézní etapa, v roce 1988 byl uznán za pravý zázrak, který se odehrál na jeho přímluvu Marii Consiglii De Martinové za Salerna. 21. prosince 1998 Jan Pavel II. zveřejnil dekret o zázraku a určil za datum jeho beatifikace 2. května 1999. Dne 28. září 2001 byl potvrzen zázrak na malém chlapci jménem Matteo Colella, kterému v důsledku pokročilé meningitidy selhaly vnitřní orgány a upadl do kómatu. jeho rodina se však modlila na hrobě otce Pia a chlapec se náhle zcela uzdravil. Dne 16. června 2002 jej pak papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Jak při blahořečení, tak i při jeho prohlášení za svatého byly přímo v Římě přítomny stovky tisíc lidí a nedá se odhadnout počet těch, kteří obě ceremonie sledovali prostřednictvím televizních obrazovek.
Co můžeme nakonec říci o tomto kapucínovi, o němž bylo napsáno více než 200 životopisů? Především to, že on jako i mnozí jiní svatí jsou zřetelným svědectvím, že Bůh pečuje o svůj lid. Kardinál Lercaro o něm řekl krátce po jeho smrti: "Pomlčím o zvláštních skutečnostech, které na tohoto pokorného kapucína kláštera v srdci gargánského pohoří přitáhly pozornost celého světa: stigmata, tajemná vůně, která se kolem něj šířila, dar proroctví, čtení v lidských srdcích... nepopírám je, ani netvrdím, že jsou pravá, rozlišení ponechávám na úsudku církve. Myslím však v souladu se svatým Pavlem, že jeho velikost nedělají tyto mimořádné dary Ducha, protože charismata jsou Bohem svobodně udílena člověku pro dobro mystického těla, církevního společenství, jehož hlavou je Kristus." Tímto mírným, ale jasným tónem kardinál ve františkánském duchu otevřel jednu přednášku o otci Piovi, v níž se obracel ke spolubratřím, členům modlitebních skupin i obdivovatelům zemřelého bratra.
Když se již před osmi sty léty Tomáš z Celana ve svém Životě svatého Františka omlouval čtenářům, že nebude příliš zdůrazňovat zázraky světce z Assisi, poznamenal, že zázraky svatost nevytvářejí, pouze jí ukazují. Stejně mluvili i bratři Lev, Rufinus a Angelo, Františkovi společníci v dopise generálnímu ministrovi Crescenciovi z Jesi z roku 1246, který byl připojen k jejich vzpomínkám na život a činy svatého zakladatele a otce. Chvíle, kdy církev oficiálně uznala jeho svatost, nastala až ve dnech, které byly skutečnou oslavou - apotézou - autor tohoto příspěvku by chtěl tyto mimořádné skutečnosti, které podle slov Pavla VI. získaly otci Piovi "světovou klientelu", ponechat stranou a zaměřit se na jiné aspekty jeho života. Nejsou tak známé a nebývají tak často zdůrazňované, ale jsou to právě ony, které zjevují sílu tohoto pokorného Františkova syna a jsou znamením toho, že Františkova serafínská rodina přináší své plody v zahradě církve v každé době.
Otec Pio byl především mužem zpovědnice, protože zasvětil tolik času tomuto jemnému umění služby lidskému svědomí, ale také proto, že měl dar mimořádného rozlišování. Stačil mu jediný pohled, aby pochopil skutečné úmysly kajícníka a pronikl až do nejskrytějších zákoutí jeho svědomí; dokázal odhalit i nevyřčená dramata, která se tam mohou skrývat, staré viny zatajované i před sebou samým, hořké pochybnosti i hluboké otázky. Uměl pravdivě číst v srdci každého a rozhodně ponořit skalpel do rány duše, tak jak to umí jedině lidé Boží, kteří se starají pouze o Boží oslavu a dobro duší. Nebyl člověkem, který rozdával ve zpovědnici slevy, sám často obracel výrok Jindřicha Navarrského a říkal, že Paříž skutečně nestojí za jedinou mší.
Jako člověk opravdu zamilovaný do Boha byl zcela vnitřně svobodný a imunní před tím, aby bral ohledy na postavení lidí, takže někdy mohl vypadat jako lehce agresivní nezdvořák. Nikomu nenadržoval, všem říkal to, co bylo potřeba. Ochotně se věnoval i jedné prosté ženě, i přesto, že mu byla ohlášena návštěva princezny z královské krve, která musela trpělivě čekat, až na ni dojde řada. Stalo se to 12. února 1942, když princezna Maria José přijela ikognito do San Giovanni Rotondo pouze se dvěma dvorními dámami. Kvardián informoval otce Pia o této významné návštěvě, ale on zrovna zpovídal, a tak pokračoval ve své práci. Připomíná to jednu scénu ze života sv. Bonaventury z Bagnoregia, když nechal čekat papežské vyslance, kteří mu vezli jmenování kardinálem, protože byl právě zaneprázdněn umýváním nádobí. I přes to, že v řádové tradici měl tak slavného předchůdce, musel tento postoj způsobit otci Piovi nějaký problém, takže se musel svému představenému ve Foggii omlouvat: "Pokorně prosím za odpuštění, jestliže jsem nechal princeznu Marii José čekat, ale před ní byla na řadě jedna vesnická žena, chudá mlynářka, která se ke mě občas chodí zpovídat a musí nechávat své malé děti na opatrování sousedce. Její srdce je vždy plné úzkosti kvůli těmto dvěma nevinným duším, které čekají na návrat své maminky. Je pravda, že jsou matkami obě dvě, obě dvě mají svá trápení, ale nemohl jsem opustiti jednu matku kvůli druhé. Navíc, obě přistupovaly k Pánu a Ježíš otvírá svou náruč všem, i těm, kdo čekají a čekat umějí." I jeho omluva ukazuje nejen na čistou prostotu jeho duše, ale i na opravdovou svobodu světce.
Nakonec otec Pio miloval stejnou láskou Krista i jeho snoubenku, katolickou církev, kterou vždy považoval za svou matku, i když mu způsobovala mnoho trápení a mohl na její krásné tváři postřehnout mnoho špíny. Když někteří z jeho přátel, z nichž mnozí samotnému otci Piovi i království Božímu více škodili, než prospívali, chtěli, aby se otevřeně postavil proti rozhodnutí římských dikasterií, zareagoval okamžitě a ani se nesnažil mírnit hrubost svého charakteru. manfredonskému biskupovi Andreovi Cesaranovi 2. dubna 1932 napsal: "Z hlubokého ticha své malé cely slyším už nějakou dobu ozvěnu falešných hlasů, které se točí kolem mé ubohé osoby. Jsem dosti znechucen nevhodným chováním těch falešných proroků, kteří se navíc ohánějí mým jménem. Musel jsem je varovat (...), aby krotili své falešné nadšení a respektovali to, co nařídilo Posvátné oficium." Jako opravdový syn svatého Františka v sobě totiž živil "velkou důvěru v kněze, keří žijí podle pokynů svaté římské církve".
Je pravda, že v životě otce Pia se znovu odehrály snad všechny zázraky, které jsou svatým připisovány. Je jedním z těch. "kteří se nerodí omylem nebo náhodou, ale jsou znamením pro své okolí a pro dobu, v níž žijí, jsou proroctvím Božím, jsou soudem a jeho učením pro náš život a naši budoucnost. Musíme být hodni těchto znamení, musíme se naučit chápat jejich hodnotu a význam pro dobu, ve které je nám dáno žít." (G. Chiaretti) Modleme se, abychom toho byli shopni.
Francesco Forgione se narodil 25. května 1887 v Pietrelcině.
Kapucínský hábit oblékl v Morcone v lednu 1903.
V lednu 1907 složil slavné sliby.
Roku 1908 musel ze zdravotních důvodů opustit klášter.
Dne 10. srpna 1910 byl vysvěcen na kněze v beneventském dómu a 17. února 1916 se definitivně vrátil do kláštera sv. Anny ve Foggii.
V září 1916 přešel do San Giovanni Rotondo, kde žil až do smrti.
20. září 1918 obdržel stigmata.
V letech 1922 a 1923 Posvátné oficium zkoumalo případ otce Pia, v roce 1931 mu bylo odňato oprávnění vykonávat kněžskou činnost.
Od roku 1933 směl opět veřejně sloužit mši svatou.
V roce 1947 započaly práce na "Domu úlevy v utrpení", který byl slavnostně otevřen dne 5. května 1956; zároveň byly zakládány "skupiny modlitby".
V roce 1960 proti němu znovu zasáhla církev, která své postihy odvolala v roce 1964.
Dne 23. září 1968 o půl třetí ráno otec Pio zemřel a současně zmizely z jeho těla Kristovy rány.
Ihned byla otevřena kauza jeho blahořečení, která byla oficiálně předána do Říma 20. března 1983.
Proces byl uzavřen 21. ledna 1990.
2. května 1999 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného a 16. června 2002 za svatého.
Všechno je shrnuto v jednom jediném.: jsem stravován láskou k Bohu a k bližnímu. Jak je možné vidět Boha, který má zármutek ze zla a nebýt zarmoucen také? Cítím jen to, že mám a chci, co chce Bůh. V něm jsem vždy odpočatý, alespoň vnitřně, i když navenek se někdy cítím hůř. Ježíš si vybírá duše a mezi nimi si bez jakékoliv zásluhy z mé strany vyvolil i mne, abych mu pomohl ve velikém popdniku lidské spásy. Čím více takové duše trpí bez útěchy, tím lehčí jsou bolesti dobrého Ježíše. To je důvod, proč toužím trpět stále více a trpět bez útěchy, a to je veškerá moje radost (otec Pio).
