Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (9)

§ 6. Příkaz a zákaz.

  Každý zákon, ať Boží, ať lidský, jest buď příkazem nebo zákazem, někdy však též obojím. Příkazem se nám něco ukládá čli přikazuje, co činiti máme, vyžaduje se tedy úkon. Zákazem se nám něco zapovídá čili zakazuje, co činiti nemáme, vyžaduje se tedy nekon.
  Zákazu vyhovujeme prostým nekonem, a zákon nežádá více, než aby se nedělo, co se díti nemá. Chceme-li však vyhověti příkazu, jest nám toho dbáti, abychom vykonali: 1. to, co zákon žádá; 2. tak, jak to zákon žádá a 3. v době, kdy to zákon žádá.
  Ku třetímu bodu poznamenáváme: Někdy zákon určuje dobu, v které se mu vyhověti má; někdy však žádné doby neurčuje.
  Není-li v zákoně žádná doba stanovena, můžeme si sami dobu voliti a jest nám jen toho dbáti, abychom přespříliš neodkládali.
  Stanoví-li však zákon dobu, v níž se mu vyhověti má, jsme povinni dobou tou se říditi. Tu platí zásady:
  a) Zákonu nelze vyhověti, dokud závazná doba nepočala. Tak na příklad nevyhovuje zákonu, kdo by chtěl nedělní mši slyšeti již v sobotu, nebo velikonoční přijímání vykonati před popeleční středou.
  b) Nebylo-li zákonu v určité době vyhověno, jest to hříchem. Tu pak někdy po uplynutí předepsané doby povinnost přestává; kdo na příklad v neděli mši svatou neslyšel, hřešil; není však povinen, aby mezi týdnem doháněl, co v neděli zameškal. Jindy však i po uplynutí předepsané doby zanedbaná povinnost ještě dále trvá; kdo na příklad v čase velikonočním nebyl u svatého přijímání, hřešil; nesmí však mysliti, že po uplynutí doby velikonoční jest povinnosti prost, neboť povinnost jeho přistoupiti k svaté zpovědi a svatému přijímání, dále ještě trvá.
  V podrobném výkladu jednotlivých přikázání vyžadujících určitou dobu neopomineme vyložiti, která zanedbaná povinnost po uplynutí předepsané doby ještě váže a která již neváže.

Litanie loretánská.

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Kriste, uslyš nás.

Kriste, vyslyš nás.

Otče s nebes, Bože, smiluj se nad námi.

Synu, Vykupiteli světa, Bože, smiluj se nad námi.

Duchu Svatý, Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Trojice, jeden Bože, smiluj se nad námi.

Svatá Maria, oroduj za nás.

Svatá Boží Rodičko, oroduj za nás.

Svatá Panno panen, oroduj za nás.

Matko Kristova, oroduj za nás.

Matko Církve, oroduj za nás.

Matko božské milosti, oroduj za nás.

Matko nejčistší, oroduj za nás.

Matko nejčistotnější, oroduj za nás.

Matko neporušená, oroduj za nás.

Matko neposkvrněná, oroduj za nás.

Matko lásky hodná, oroduj za nás.

Matko podivuhodná, oroduj za nás.

Matko dobré rady, oroduj za nás.

Matko Stvořitele, oroduj za nás.

Matko Spasitele, oroduj za nás.

Panno nejmoudřejší, oroduj za nás.

Panno ctihodná, oroduj za nás.

Panno slavná, oroduj za nás.

Panno mocná, oroduj za nás.

Panno dobrotivá, oroduj za nás.

Panno věrná, oroduj za nás.

Zrcadlo spravedlnosti, oroduj za nás.

Trůne moudrosti, oroduj za nás.

Příčino naší radosti, oroduj za nás.

Nádobo duchovní, oroduj za nás.

Nádobo počestná, oroduj za nás.

Nádobo vznešené pobožnosti, oroduj za nás.

Růže tajemná, oroduj za nás.

Věže Davidova, oroduj za nás.

Věže ze slonové kosti, oroduj za nás.

Dome zlatý, oroduj za nás.

Archo úmluvy, oroduj za nás.

Bráno nebeská, oroduj za nás.

Hvězdo jitřní, oroduj za nás.

Uzdravení nemocných, oroduj za nás.

Útočiště hříšníků, oroduj za nás.

Potěšení zarmoucených, oroduj za nás.

Pomocnice křesťanů, oroduj za nás.

Královno Andělů, oroduj za nás.

Královno Patriarchů, oroduj za nás.

Královno Proroků, oroduj za nás.

Královno Apoštolů, oroduj za nás.

Královno mučedníků, oroduj za nás.

Královno vyznavačů, oroduj za nás.

Královno panen, oroduj za nás.

Královno všech Svatých, oroduj za nás.

Královno bez poskvrny hříchu prvotního počatá, oroduj za nás.

Královno na nebe vzatá, oroduj za nás.

Královno posvátného Růžence, oroduj za nás.

Královno rodin, oroduj za nás.

Královno míru, oroduj za nás.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, odpusť nám, Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, uslyš nás, Pane.

Beránku Boží, jenž snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

V. Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko.

R. Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.

Modleme se: Popřej nám služebníkům svým, prosíme, Pane Bože, abychom se těšili ze stálého zdraví duše a těla a na slavnou přímluvu blahoslavené Marie, vždy Panny, od zármutku nynějšího života byli vysvobozeni a věčné požívali radosti. Skrze Krista, Pána našeho. Amen. 

Neděle I. adventní (P. Jan Doležal)

Neděle I. adventní

O hrozné i potěšitelné věčnosti.

„Nebe a země pominou“. (Luk. 21, 33.)

 Dnešní nedělí se nám počíná advent. To slovíčko „advent“ znamená tolik jako příchod. S tímto časem se nám tedy připomíná, že někdo přijde. A kdo přijde? Přijde konec světa a na konci světa přijde Syn člověka v oblace s mocí velikou a velebností k soudu a po tom soudě nastane a přijde věčnost. Bude to pro nás hrozný advent aneb „Příchod“; neboť stojí psáno: „že tehdáž lidé schnouti budou pro strach a očekávání těch věcí, kteréž přijdou na všecken svět“. Dnes Vám povím, proč ta věčnost jest tak hroznou a spolu i potěšitelnou. S milostí Boží počínám.

Pojednání.

 1. Na věčnosti jest kniha a v té knize jest popsán celý život náš. Tam jest poznamenáno každé slovo, které jsme mluvili, každý skutek, jejž jsme vykonali, každá zásluha, jíž jsme svou trpělivostí a svým milosrdenstvím si získali, tam jest psáno také i každé provinění, jehož jsme se dopustili. Co v té knize psáno jest, zůstane zapsáno na věky; neboť ta kniha jest Bůh sám, jakožto Pán Vševědoucí a všudy přítomný; u něho nepřijde nic v zapomenutí.

 Nemá-li tedy věčnost pro nás býti hroznou, nýbrž potěšitelnou, choďme jako ve dne poctivě a varujme se hodování a opilství, smilstva a nestydatosti, svárů a závisti a oblečme se v Pána Ježíše Krista.

 2. Na věčnosti jest světlo a to světlo osvěcuje všecky temnosti života našeho. Při tom světle pozná člověk, co zde na světě nechtěl poznati; pozná proč Bůh hříšníkům shovívá a proč jim zasloužené odplaty hned zde nedává; při tom světle uvidí se, kdo zde pokrytcem aneb upřímným křesťanem, kdo tajným hříšníkem aneb pokorným služebníkem Božím byl. Na to světlo pamatujme a odvrhněme od sebe všecky skutky temnosti a obstojíme dobře tam na věčnosti.

 3. Na věčnosti jsou vážky a na těch vážkách budou se všecky skutky našeho života vážiti. Na tu jednu vážku položí se naše ctnosti, na tu druhou naše nepravosti. Na té jedné vážce budou se vážiti naše modlitby, naše posty, naše almužny, a na té druhé naše nedbalost ve službách Božích, naše nestřídmost, naše nemilosrdenství a to pohoršení jež jsme svými řečmi a skutky natropili. Moji drazí! Jak často vídáváme vážky! Vzpomeňme si vždy na ty vážky tam na věčnosti, aby váha naše a míra byla vždy spravedlivá; pak nebude věčnost pro nás hroznou, nýbrž potěšitelnou.

 4. Na věčnosti jsou svědkové a žalobníci naši. Tam budou svědčiti a žalovati na nás naši skutkové, tam budou svědčiti a žalovati na nás ti, o něž jsme se měli po právu starati a jsme se nestarali; ti, jež jsme měli poučovati, ale jež jsme v slepotě ponechali; ti, jimž jsme měli dobře raditi, nicméně je podvedli; ti, jež jsme měli kárati, avšak nekárali; ti, jimž jsme měli laskavě sloužiti a jimž jsme nesloužili. Ti čekají tam na nás, aby svědectví neb žalobu svou proti nám přednesli. Ale kdo bližního svého miluje jako sebe samého, kdo každému dává, nechává a proukazuje, což jeho jest, kdo mluví pravdu a lež nenávidí, ten se nepotřebuje věčnosti strachovati, tomu bude věčnost milou a potěšitelnou.

 5. Na věčnosti jest náš soudce, soudce vševědoucí, který se nedá přelhati ani oklamati; soudce přísný, u něhož žádná výmluva neplatí; soudce spravedlivý, který každému dle toho jak činil. Svatý apoštol Pavel praví: „Kdo nechce od tohoto soudce na věky odsouzen býti, ten ať soudí nyní sám sebe, ať oplakává nyní hříchy své a ať se dá na pokání“, a ten soudce tam na věčnosti bude jemu milostivým.

 6. Na věčnosti jest také naše odplata. Kapka vody, kterouž jsme bližnímu svému podali aneb odepřeli; šat, kterým jsme nahého přiodili, aneb jehož jsme z něho strhli, sousto chleba, které jsme lačnému poskytli, aneb jemu záviděli; každé slovo, kterýmž jsme zarmoucené těšili, aneb je pohoršili; každý dobrý anebo zlý skutek, o němž žádný nevěděl, kromě Boha samého: to vše dojde své odplaty a trestu tam na věčnosti..

 V Kristu shromáždění! Připomeňte si často hojnou odplatu, která spravedlivé a nevinné čeká na věčnosti a hrozné tresty, jimiž nekající hříšníci věčně trápeni budou a procitnete ze sna hříchů svých a budete opatrní, abyste si neposkvrnili srdcí svých a svědomí svého. Když pak přijde Syn člověka v oblacích s mocí velikou a velebností, tenkrát se nebudete bát ani oné knihy, ani oněch vážek, anitoho světla, ani svědků a žalobníků, ani soudce samého, nýbrž pozdvihnete hlav svých radostně a uzříte vykoupení a s ním spasení své. Amen!

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (8)

§ 5. Zákony světské čili občanské.

  Státní útvar, nabývání pravomoci vladařské a způsob, jakým tato pravomoc se vykonává, podléhají dějinnému vývinu a jsou tudíž původu lidského. Avšak sama pravomoc vladařská jest vrchnosti lidské od Boha svěřena. Když Pilát Kristu Pánu vykládal, že má moc jej ukřižovati nebo propustiti, odpovídá mu Spasitel (Jan 19, 11.): "Neměl bys žádné moci proti mně, kdyby ti nebylo dáno shůry." A apoštol Pavel (Řím. 13, 1.) napomíná věřících, aby poslušni byli vrchnosti, dokládaje: "neboť kdo se protiví mocnosti, zřízení Božímu se protiví". I rozum dospívá k stejnému výsledku. Člověk jest odkázán na společnost lidskou a nelze mu žíti životem v pravdě lidským a vyhověti úkolům svým, než jen ve společnosti uspořádané; ale uspořádaná společnost nemůže býti bez pravomoci vladařské a rozumného vedení. Jasno tudíž, že sám zákon přirozený, tedy sama vůle Boží vyžaduje občanské pravomoci vladařské. (Encyklika papeže Lva XIII. ze dne 1. listopadu 1885.)
  Z toho vyplývá, že z vůle Boží povinni jsme, poslouchati vrchnosti světské, a že hřeší, kdo proti zákonům občanským jedná. Poněvadž však pravomoc světská čili občanská na vůli Boží se zakládá, nesmí sama vůli Boží se protiviti; z čehož plyne, že nejsme povinni poslouchati světských zákonů, které zákonu Božímu (ať přirozenému, ať zjevenému) zřejmě odpírají. Tu platí opět apoštolské slovo (Skut. 5, 29.): "Poslouchati sluší více Boha než lidi".
  Poměr mezi církví a státem vyplývá z úkolů, jež Bůh oběma mocnostem vytkl. Církvi Bůh odevzdal pravomoc duchovní, aby věřící vedla k blaženosti nadpřirozené; jí náleží nařizovati, co k dosažení toho cíle slouří, po ruce má prostředky nadpřirozené. Státu připadá úkol pečovati o vezdejší blaho poddaných; jemu náleží nařizovati, co toto vezdejší blaho podporuje, po ruce má prostředky přirozené. Církev není podrobena státu, stát není podroben církvi. Každá z obou těch mocností má vymezený obor svůj a nemá před soud svůj potahovati předměty mocnosti druhé. Tu platí slovo Páně (Mat. 22, 21.): "Dávejte tedy, co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu:"

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (2)

II. Věřím...

  Apoštolské vyznání začínáme slovem věřím. Chceme jím říci: vše, co je v něm vyjádřeno, pokládáme za úplně pravdivé, zcela jisté a nepochybné. Máme pravdy v něm obsažené za jistější a nepochybnější, než kdybychom je viděli na své vlastní oči. Věříme tu totiž slovu Boha samého, který se naprosto nemůže mýliti, ani jiných klamati. Je tedy víra naše zcela rozumná, kdežto námitky nepřátel jsou proti ní zcela neoprávněny. Slyšte drazí moji, chci vám to dokázati.

  1) Dnes mnozí o věřím nechtějí ani slyšeti a volají: Ta tam je doba víry, nyní platí vím, vidím. Ne víry, ale vědy je nám třeba; žijeme ve století osvěty a v žádném středověku!

  Jakže, odpovídám, bez víry se chcete obejíti? Vždyť bez ní nejste s to, abyste žili minutu! Kdybyste chtěli věřiti pouze tomu, co na své oči vidíte, pak byste nesměli ani věřiti, že je Amerika, že vaše matka je vaší vlastní matkou... Ale takovým a tisícerým jiným věcem věříte, věříte zcela jistě toliko proto, že vám je potvrzuje ten neb onen člověk. Proč by jste neměli věřit slovu samého Boha?

  2) Či snad se chcete dovolávati těch, kteří prý víry nemají, a volati s nepřáteli našeho náboženství: Evangelium dnes se káže pouze ženám, několika starcům a trošce nevědomých venkovanů?

  Byl by to nějaký div, odpovídám opět, když dnes kde kdo a kde co člověku hledí tuto víru ze srdce vyrvati?

  a) Činí tak nejedna škola. Vy, drazí, do ní pošlete dítky své, ale kdo vám ručí, že ten neb onen pokrokový profesor svými přednáškami, svými rouhavými vtipy na náboženství jich nekazí? Slyšte co napsala jedna matka profesoru svého syna: Slovutný pane! Matka studujícího dovoluje si vám psáti. Máte zajisté sám matku a musíte oceniti všecky její starosti o vás. Mojí největší starostí bylo, abych svým dětem vštípila vroucí lásku k Bohu a k bližnímu. Odchovala jsem svého syna Oldřicha v naší svaté víře a svěřila jej vám do vychování. Nyní však k velikému zármutku vidím,, že vy , pane profesore, svými přednáškami jste jej oloupil o největší poklad, o víru, a s ním též o chuť ke studiím. Z jeho zápisků jsem poznala, že stůně na omrzelost života, a že by na světě nejraději nebyl. Loni, brzo po tom, kdy jste Vy na gymnasiu začal vyučovati, zastřelil se jeden student z vaší třídy. Kdo vám, pane profesore dal právo olupovati své žáky, naše děti,o to nejdražší, o svatou víru, jež člověku dodává trpělivost a chuť k životu? Znamenám se ve vší úctě - starostlivá matka. - Neříkám, že by takto zhoubně vyučovali učitelé všichni, ale nejedni tak činí.

  b) Velikými nepřáteli víry jsou dnes četné spolky. Vím, že mnohé spolky jsou dobré; že mnohý mladý člověk by již tonul v nevěře, kdyby ho byl nezachránil vstup do spolku katolického. Ale co je dnes spolků takových, které pod rouškou vzdělání, vlastenectví, tělocviku a p. lidi k sobě vábí a za chvíli je dovedou zpracovati tak, že po bývalé jejich víře není ani stopy. Slavný kazatel P. Freund v jednom svém spise vypravuje:Dostal jsem dopis, v němž jedna matka doporučovala svého syna do mých modliteb. Dopis byl pln nářku nad nešťastnou změnou, která se stala s jejím synem. Dříve býval poslušný, spořivý a věřící; jakmile se však dal přemluviti ke vstupu do jistého dělnického spolku, jako by ho vyměnil. Zmizela úcta k rodičům, práce ho omrzela, peníze se u něho neudržely, a co mu dříve bylo svaté, tomu se začal hrubě posmívati.

  c) Víru v duších lidských obzvláště hubí špatné mravy. Neváhám tvrditi, že 90 procent z těch, kteří nechtějí nic věděti o náboženství, činí tak proto, že se staví naproti ukájení jejich hříšných vášní, zakazuje jejich hříšný život. Dvě a dvě jsou čtyři: kdo by o tom pochyboval? Ale věřte, kdyby tyto číslice odsuzovaly hříšné náruživosti, že by se našli lidé, kteří by se snažili přesvědčiti sebe i jiné, že dvě a dvě nejsou čtyři, že by popřeli pravdu kteroukoli, jako popírají náboženství.

  Jedna matka vidouc, jak syn její je bledý a zvadlý, byla znepokojena o jeho zdraví a přivedla jej k lékaři. Ten ho několik minut prohlížel a pak odpověď svou omezil na tato slova: Milá paní, váš syn nepotřebuje lékaře, ale zpovědníka. - O kolika lidech by se dalo říci: Kdo nic nechce věděti o náboženství, buď již ve vězení byl, nebo stojí u něho na prahu. Vězeňský jeden kaplan míval k vězňům tuto krátkou promluvu: Vy jste často slýchali špatně mluviti o náboženství a o kněžích, a třebas jste o nich špatně mluvili i vy. Ale nepopíratelná pravda je, kdybyste byli činili to, co vám náboženství přikazuje, že byste nebyli zde.

  Když toto vše, drazí moji, dobře povážíte, byl by nějaký div, kdyby nás věřících bylo skutečně málo? Plynulo by však z toho, že máme víru zapříti i my? neřekl Kristus Pán: Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených (Mat. 20, 16)?

  3) Než jsou i mezi námi ještě mnozí,kteří víru mají, kteří věří všem pravdám, jež Bůh zjevil. Nevidíte jich sice přistupovati ke stolu Páně, nevídáte jich v kostele... Ale oni se modlí skrytě, jdou ke svaté zpovědi někam daleko, kde jich nikdo nezná... Proč to? Oni se dle víry žíti bojí, jsou otroky lidských ohledů. Jeden vojín nováček měl špatně vyčištěnou zbraň. Desátník, vida to, mu drsně děl: "Co děláš, když ráno vstaneš?" - "Udělám si kříž." - Všichni okolo stojící propukli ve smích. Ubohý nováček byl celý zmaten. Než tu kapitán, který vše slyšel, k němu přistoupil, podal mu ruku a hlasitě přede všemi řekl: "Příteli, když vidíš, kterak se všichni smějí, třebas si myslíš, že´s řekl nějakou hloupost. Ale není tomu tak. Co děláš ty, dělám i já, a ti kteří se ti smáli, dělají to také, jenže nemají odvahy to říci."

  4) Prý lidé studovaní a učení dnes nevěří! - Kdyby to i bylo pravda, Neměli bychom si vzpomenouti na slova Ježíšova: Otče, skryl jsi tyto věci před moudrými a zjevil jsi je maličkým (Mat. 11, 25)? Když chtějí, nechť se takoví domnělí vzdělanci, s pyšnými farisei a zákoníky zatratí, my však se seskupme, jako kdysi zástupové prostého lidu, kolem Ježíše! - Než není pravda, že mají víru toliko lidé chudí a nevědomí! Věřili duchové nejosvícenější: Tomáš Aquinský, Dante, Petrarka; věřili Chateaubriand, Cantu, Hayden, Pasteur; věřili před nedávnem u nás v Čechách zemřelí: Dvořák, Zeyer, Sládek a mnozí jiní. Když pak otevřete dobře oči, najdete i dnes mezi věřícími, a to i prakticky věřícími, hojně advokátů, lékařů, inženýrů, profesorů, opravdových a ctihodných učenců.

  Je sice pravda, že mnozí z lidí studovaných nevěří, ale proč to? Platí o nich: Co neznají, tomu se rouhají (Juda 10). La Harp, pýcha Francie, po dlouhých letech poblouzení svým bývalým druhům v nevěře, říkal: Uvěřil jsem, poněvadž jsem náboženství zkoumal; zkoumejte je jako já, a uvěříte. - Proslulý pak učenec Chevreul se vyjádřil: "Moji kolegové z university jsou lidé duchaplní, ve svém oboru vědátoři důkladní; ale ve všem, co se Boha týče, oh, jaká nevědomost! Lze si ji těžce představiti..." Nechť takovíto lidé nejprve naše náboženství dobře studují, a pak ať dokáží, že je nepravé, jestli tak učiniti budou s to.Ostatně i z nich nejedni mají víru jako my, jenže pro svou domnělou povýšenost, ji nechtějí ukázati. I oni jsou věřící.

  Odvahu tedy! Nejsme osamoceni! Kráčíme ve šlépějích nesčetných mučedníků a světců, kteří nám zanechali překrásné příklady křesťanské statečnosti. Stojíme v řadách milionů katolíků, všelikého sociálního postavení, rozsetých po všech dílech naší zeměkoule. Proto zvolejme i my: nestydím se za evangelium! Opakujme často v životě soukromém i veřejném, věřím, věřím! Prosme o milost, abychom tak volali i v hodince smrti, a buďme ujištěni, jakmile vydechneme duši, že budeme mít štěstí volati ne již věřím, ale vidím!

P. Jaroslav Dlouhý - Katechetické promluvy (1)

I. Apoštolské vyznání víry.

  Rozhlédneme-li se, ó drazí, kolem sebe, uzříme mnohé, kteří naším sv. náboženstvím pohrdají a je nenávidí; najdeme přemnohé, kteří se o ně nestarají a jsou nábožensky chladní a lhostejní. Odkud to? Nechybím pranic, když řeknu, že jednou z hlavních příčin tohoto smutného zjevu je, že tito lidé neznají jasně těch pravd, které jsou obsaženy v Apoštolském vyznání víry. Jak velice je tedy důležito, abyste je znali a si zopakovali aspoň vy! Proto věnujme řadu svých nedělních promluv tomuto Vyznání. Dnes se o něm poučme všeobecně.
  1. Dle vůle Ježíše Krista měla jeho božská nauka jako zářivé slunce osvítiti celý svět a vrhati své požehnané paprsky do všech končin země a na všechny lidi dobré vůle. Proto on sám po tři roky jí učil slovem i příkladem: "Ježíš činil a učil od počátku" (Sk. ap. 1, 1.). Proto poručil apoštolům: "Odejdouce tedy učte všecky národy, učíce je zachovávati všecko, co jsem přikázal vám" (Mat. 28, 19.). Proto jim slíbil: "Když pak přijde Duch svatý, naučiť vás všeliké pravdě" (Jan 16, 13.). Než pouhé hlásání této nauky nestačilo. Pravd, které obsahuje, je velice mnoho, a bylo třeba - abych tak řekl - stísniti je do obrazu, který by každý, kdo by jen chtěl, měl stále před očima. Byla tato nauka ohlasem s nebes? Pak bylo třeba, aby ustavičně zaznívala v duších lidských. měla být prostředkem k dosažení spásy věčné? Bylo opět třeba, aby se jí každý lehce mohl říditi a k ní se utíkati o radu, jak má jednati. A o toto vše bylo postaráno Apoštolským vyznáním víry, kterému se jinak podle počátečních jeho slov říká Věřím v Boha, neb po latinsku Credo. Velkolepé panorama nauky Ježíšovy s neskonale krásnými pohledy na hlavní pravdy její je v něm seskupeno a věrně představeno jako na malé, ale dovedné fotografii. Všechny pravdy její jsou v něm shrnuty tak krátce a jasně, že i dítky, i osoby nejprostší, mohou se mu lehce naučiti a míti v něm požehnané světlo, které by jim svítilo na cestu životem.
  2. Než kdy a jak vznikl tento soubor pravd našeho sv. náboženství, obsažený v Apoštolském vyznání víry? Naznačuje nám to již jeho název: patří do dob apoštolských. Kráčejte zpět století za stoletím, studujte počátky křesťanství a již u kolébky jeho najdete toto vyznání. Ba věrohodné ústní podání nám praví, že sami apoštolové to byli, kteří po letnicích před svým rozchodem do celého světa z vnuknutí Ducha svatého je složili. Potvrzuje nám to sv. Kliment, papež a nástupce sv. Petra, sv. Ireneus, sv. Ambrož, sv. Augustin a mnozí jiní Otcové církevní. Stejným pak krokem, jak se šířila do světa víra Ježíšova, tak se šířilo i toto Vyznání, a dnes je opakuje denně více než 250 milionů katolíků. S jakou tedy úctou máme pronášeti články jeho, které se před námi modlilo tolik milionů mučedníků, tolik papežů, vyznavačů, panen a všichni, kteří nyní v nebesích jsou! Slova tohoto Creda jsou slova zlatá, dědictví nejdrahocennější, je to jeden z nejstarších důkazů pravosti našeho sv. náboženství.
  3. Jaký účel má toto Credo? - Týž, jaký má veškerá nauka Ježíše Krista, jíž je pouze krátkým výtažkem. Řekli jsme si již: dnes náboženská pochybovačnost a nevěra zmítá světem. Tu však u nejedněch i ve víru života se dostaví doby vážnější, kdy na jejich mysl klepa řada otázek, řada různých proč? Rozhodně chtějí být zodpověděny. Jsou jimi na př.: Odkud je život? Odkud vesmír? Jaký je náš cíl? Odkud bol, zlo, smrt na této zemi? Takovéto záhady mučily člověčenstvo před příchodem Ježíše Krista. Nejslavnější filosofové se marně namáhali je rozluštiti, věda bezmocně bledla před tváří tak velikých tajemství. Ale tu přichází na svět Ježíš Kristus a káže svou nauku; apoštolové se rozcházejí do celého světa, hlásajíce své vyznání víry... A jaký ihned jas, jaké světlo rozptyluje všecky tyto temnoty! Tímto vyznáním se nám oznamuje, že Bůh to je, jenž stvořil všecky věci a je zachovává; on že sestoupil na tuto zemi, aby vykoupil padlé pokolení lidské; on že právě za tímto účelem podstoupil převeliké utrpení a bolestnou smrt; že však vstal z mrtvých, založil Církev svatou, jež přese všechny překážky povede lidi k jejich konečnému určení; on že bude souditi všechny lidi z každého skutku jejich. Jaké pravdy! Jaká velkolepost! O smrtelníci, Bůh to je, jenž mluví, proto zanechte všech pochybností, ale skloňte hlavy své a klaňte se! Ježíš Kristus neklame, proto věřte a buďte mu za převeliká a nezměrně důležitá poučení, která vám v Credu dává, hluboce vděčni!
  4. Než ještě z dalšího důvodu má nám toto Vyznání víry býti drahé: a) Ono je sladkou připomínkou na náš vstup do Církve Ježíše Krista. Když jsme si přáli na křtu svatém býti obmyti od hříchu dědičného, státi se dítkami Božími, bratry Ježíše Krista, živými chrámy Ducha svatého, syny Církve a budoucími dědici království nebeského, tu jsme se uvolili, že budeme věřiti všem pravdám naší svaté víry. Proto jsme při vstupu svém do chrámu Páně odříkávali Věřím v Boha. A od těch dob? ... Vojíni mají svůj prapor, který je jim drahý, na nějž jsou pyšní. Pečlivě jej střeží a raději prolijí krev a život obětují, než by jej ztratili. Podobně i my jsme vojíny Pána našeho Ježíše Krista, velikého vojevůdce všech vyvolených. A praporem naším, toť Credo: Věřím v Boha. Ono má býti naší radostí, naší chloubou, by máme raději život ztratiti, než bychom si dali vyrvati neb zapřeli některou z pravd v něm obsažených. Nuže věřili jsme vždy a věříme dosud s posvátnou úctou všem jeho pravdám? Jsme věrnými syny Církve, lnoucími srdcem i duší ke všem článkům Apoštolského vyznání víry? Oh, drazí, přemýšlejte o tom!
  b) Credo, jak nás ujišťuje sv. Ambrož, je pravým klíčem k nebesům. Na důkaz jak  velice měl pravdu, uvedu vám příklad ze životů svatých, který mne vždy plní úžasem, když jej čtu v brevíři. Na počátku XIII. století žil ve Veroně, městě italském, chlapec bludařských rodičů. Chodil do katolické školy. Stalo se jednou pak, že ho potkal jeho strýc, rovněž bludař, a se ho tázal: "Čemu se ve škole učíš?" Hošík se jal odříkávati "Věřím v Boha." Strýc a rodiče lichocením i hrozbami mu tuto modlitbu zakazovali. Ale ani sliby, ani tresty nedosáhli, aby se jí chlapec nemodlil denně. Vyhnali jej konečně z domu a on, maje sotva šestnácte let věku, vstoupil do kláštera, kde se později stal knězem. Tam vynikal převelikou horlivostí ve víře a neúnavnou snahou přiváděti k Bohu duše pobloudilé. Tím však popudil proti sobě bludaře tak, že se rozhodli jej usmrtiti. Najali vrahy, kteří světce na cestě z Kóma do milána zákeřně přepadli, sekerou a dýkou smrtelně zranili. A žasněte! On i v největších bolestech se modlil své věřím. Nadarmo mu v tom hleděli zabrániti... Když pak jeho ucpaná a zraněná ústa již mluviti nemohla, namočil prst ve své krvi a slábnoucí rukou napsal do prachu na silnici: Věřím v Boha, Otce všemohoucího. Zemřel, jako mučedník Creda, jehožto pravdy již jako dítě velice rád vyznával. Chcete věděti jméno tohoto statečného křesťana? Je to svatý Petr Veronský, jehož svátek Církev slaví 29. dubna. Věřím v Boha bylo mu klíčem k nebesům.
  Nebudu již mluviti o tom, kterak toto Credo je nejmocnějším prostředkem k utvrzení našemu ve víře, ke přemáhání pokušení a vůbec k dosažení křesťanské dokonalosti. Dnes vás pouze vyzývám, abyste se "Věřím v Boha" často a vroucně modlili. Upevníte se v tom ve víře své. Ti pak, kteří ji ztratili neb se v ní viklají, vidouce opravdovou a hlubokou víru vaši, dříve neb později se probudí ze svého spánku smrtelného a vrhnou se do náručí pravdě, která je stále ochotna je obejmouti. Pamatujte však, že nestačí toto Věřím pouze se modliti, ale že je třeba s pravdami v něm obsaženými uvésti v soulad celý život náš. Když tak učiníte, buďte ujištěni, že i vám bude Credo pravým klíčem k nebi.

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (8)

III. O nadpřirozeném zjevení Božím.

§ 9. Nutnost zjevení Božího.

  Náboženství přirozené potřebovalo nutně zjevení Božího; a to již vzhledem k náboženským pravdám přirozeným, zvláště pak vzhledem k náboženským pravdám nadpřirozeným.
  Zjevením Božím slují ony pravdy, které Bůh skrze proroky, nejposléze skrze Syna svého Ježíše Krista a jeho apoštoly nám dal zvěstovati.
  I. Vzhledem k pravdám přirozeným bylo třeba zjevení Božího, neboť:
  1. Náboženství jest nutno všem lidem. K náboženství přirozenému lze však dojíti toliko studiem a usilovným bádáním. K tomu však většina lidí nemá ani času ani prostředků, by mnozí ani potřebných schopností. Nad to oni myslitelé, již se bádání takovému oddávají, docházejí poznání toho teprv u vysokého věku.
  Takovými mysliteli byli ve starověku filosofové, jako jsou nejznamenitější: Sokrates (+ 399 př. Kr.), Platon (+ 347 př. Kr.) a Aristoteles (+ 322 př. Kr.).
  2. Náboženství přirozené nedává jistoty, ježto nevylučuje pochybnosti o poznané pravdě. A podléhá bludu a omylu. "Mýliti se jest lidské". Důkazem toho jsou různá náboženství pohanská a různé sobě odporující školy filosofické.
  Sám Sokrates, který hlásal jednoho neviditelného Boha, když byl jako nepřítel bohů k smrti odsouzen, umíraje uprostřed žáků svých pravil: "Kritone, Aeskulapovi (bohu pohanskému) dluhujeme kohouta". - Cicero praví: "Není nesmyslu, který by od nějakého filosofa hájen nebyl".
  3. Náboženství přirozenému nedostává se nejvyššího schválení ("sankce"), aby ode všech uznáno a přijato bylo. Lid, zaslepen jsa náruživostmi, rád odmítá nepříjemné pravdy a obtížné povinnosti. Jest tedy náboženství přirozenému třeba vyššího neklamného schválení a potvrzení, které by všeliký odpor a pochybnost vylučovalo.
  Platon praví: "Nesnadno je Stvořitele a Otce všehomíra nalézti, nemožno však nalezeného všem dostatečně známým učiniti".
  II. Ale zjevení Božího jest třeba zvláště vzhledem k pravdám nadpřirozeným. Jsme stvořeni k cíli nadpřirozenému; tento cíl nadpřirozený povznáší přirozený poměr člověku - tvora a tudíž sluhy - k Bohu jako Stvořiteli a tudíž Pánu na poměr podstatně vyšší (nadpřirozený), to jest, na poměr rodinný, syna (dítka) a dědice k Otci. Ale o tomto poměru Bůh toliko mohl nás poučiti, zjeviti nám pravdy, kterých rozumem svým nikdy vystihnouti nemůžeme, pravdy jednak o Bohu samém, jednak i o prostředcích, které k dosažení  tohoto cíle nadpřirozeného vedou.
  "Je nutno, aby světlo božského zjevení odhalilo člověku ani ne tak jeho původ... jako spíše jeho život na onom světě, jinak byl by tu člověk učiněnou hádankou" (D´Alembert, + 1783).
  Námitka 1. Rationalisté tvrdí, že jest sice možno, aby Bůh zjevení činil, ale nemožno, aby člověk rozumem svým poznal toto nadpřirozené zjevení!
  Vyvrácení. Je-li Bůh všemohoucí, může zjevení své spojiti s takovými známkami (se zázraky), které by rozum člověka přesvědčovaly o zjevení Božím.
  Námitka 2. Tyto pravdy nadpřirozené, obsahujíce tajemství rozumem nepochopitelná, jsou prý zbytečny.
  Vyvrácení. Tajemstrví tato nejsou zbytečná, ježto se v nich právě vznešenost Boží jeví; a pak víra v tato tajemství jest záslužnější, že tu pouze  na pravdomluvnost Boží spoléháme a nikoliv spolu na rozum. Ostatně, je-li člověk povolán jednou k patření na Boha a k plnému poznání jeho, je třeba, aby již nyní aspoň z částky tajemství jeho poznával.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (7)

§ 4. Zákon církevní.

  Církev obecná čili katolická jest viditelná společnost všech pravověřících křesťanů, kteří jedno učení vyznávají, jedněch svátostí užívají, a římského papeže za svou nejvyšší viditelnou hlavu uznávají. Spasitel založil tuto církev svou, aby lidé všech věků v ní mohli dojíti pravého učení a posvěcení k životu věčnému. K tomu cíli svěřil jí trojí úřad. Úřad učitelský, aby slovo Boží zvěstovala a proti bludům chránila; úřad kněžský, aby skrze sluhy své oběť Nového Zákona obětovala a svaté svátosti udílela; úřad královský čili pastýřský, aby zákonem a kázní vedla věřící k spasení. Tento trojí úřad jest svěřen církvi, nikoliv však celému sboru věřících, nýbrž výhradně jen sv. Petru a sv. apoštolům, a po nich (po jejich smrti) jejich nástupcům, t. j. římskému papeži a biskupům s ním sjednoceným. Pomocníky papeže a jeho biskupů u vykonávání tohoto trojího úřadu jsou katoličtí kněží a jáhnové.
  Odkazujíce podrobnější výklad o církvi do věrouky, uvádíme zde jen to, co k církevnímu zákonodárství hledí.
  V církevním zákonodárství máme zákony dvojího rázu: 1. zákony Boží, 2. zákony ryze církevní.
  1. Zákony Boží, obsažené v zákonodárství církevním. Jsouc strážkyní a hlasatelkou zjevení Božího a tudíž i zákonů Božích, církev nám je v zákonodárství svém ukládá, ne jako vůli svou, nýbrž jako vůli Kristovu. Tak na příklad předepisuje církev, jaký chléb a jaké víno má se bráti ke mši svaté, že se má křtíti vodou přirozenou, a jaká slova se při tom říkati mají, že při svátosti pokání máme hříchů svých litovati, z nich se zpovídati a za ně za dost učiniti, že máme ze všech těžkých hříchů se zpovídati atd. Prohlašujíc tyto zákony z úřadu učitelského, ovšem nemůže na nich ničeho měniti ani slevovati; může v tom oboru jen to činiti, co jí jakožto zástupkyni Boží zde na zemi svěřeno jest.
  2. Zákony ryze církevní vydává církev ze svého pastýřského čili královského úřadu, nadána jsouc k tomu pravomocí od Zakladatele svého. Tak na příklad k podstatným obřadům svátostí přidává obřady průvodní, ustanovuje svátostiny, ukládá posty, velí světiti svátky a pod. Poněvadž církev tyto zákony vydává ze své pravomoci, může je také dle potřeb časových měniti, jinými nahrazovati, z nich úplně nebo částečně dispensovati čili úplné neb částečné úlevy povolovati; a uzná-li za dobré, později úplně nebo částečně zrušiti.
  Zákony ryze církevní jsou buď zákony obecné nebo zákony údělné.
  a) Církevní zákony obecné platí pro celou církev a zavazují všechny věřící po celé zemi. Takovéto zákony vydává papež jakožto hlava církve, buď na sněmu obecném nebo mimo něj, buď ve vlastní osobě nebo skrze své zástupce (posvátné sbory kongregací).
  b) Církevní zákony údělné platí jen pro nějaký úděl církevní, na příklad pro některé krajiny nebo provincie nebo diecése nebo řehole a řády a pod. Vydává je hlava toho údělu, ač-li je zákonodárnou pravomocí opatřena. Provinciím ukládá zákony sněm provinciální, dicésím ukládá je biskup.
  K ryze církevním, zejména údělným zákonům možno ještě připočísti právoplatný obyčej. Při rozsáhlosti církevního oboru snadno se stává, že některý jinak dobrý zákon některým místům nebo poměrům nevyhovuje a nějaké změny vyžaduje. Nezřídka věřící tohoto místa neb kraje za takových poměrů sami tuto změnu úkony svými provádějí, upravujíce si zákon tak, jak by poměrům odpovídal. Někdy se prakse v zájmu obecného dobra utužuje, nejčastěji však v zájmu svobody uvolňuje. Tak vzniká obyčej. Když pak církevní vrchnost dozvěděvši se o obyčeji jej schvaluje nebo alespoň jej trpí a ničeho nenamítá, ač by namítati mohla, stává se obyčej ten právoplatným a nabývá moci zákona.
  Zákonu Božímu v církevním zákonodárství prohlášenému podléhají všichni lidé, kteří jej poznali, právě proto, že jest to zákon Boží.
  Zákonu ryze církevnímu podléhají všichni, kdož byli křtem do katolické církve přijati a k užívání rozumu došli. Pravíme:
  a) Kdož byli křtem do církve katolické přijati. Židé a pohané tedy zákony ryze církevními vázáni nejsou. Avšak rozkolníci, bludaři, odpadlíci a vůbec křesťané nekatolíci po přísném právu zákonům i ryze církevním podléhají, neboť křtem jsou členy církve, byť i neposlušnými. Obyčejně však je nevědomost omlouvá.
  b) Kdož k užívání rozumu dospěli. To ovšem děje se pozvolna, a proto stanoví se určitá hranice. Jest to dokončený sedmý rok. Platí tedy pravidlo, , že dítě do sedmi let zákony ryze církevní vázáno není. Závaznost zákonů ryze církevních, na příklad postu, svěcení neděl a svátků počíná teprve s dokončeným sedmým rokem, ač jestliže zákon sám nevyžaduje stáří pokročilejšího (na příklad újma).
  Závaznost zákona ryze církevního trvá i když někdo dočasně užívání rozumu zbaven byl (na příklad při opilství). Avšak lidé užívání rozumu naprosto zbavení, buď že ho nikdy nenabyli, nebo nabyvše ho, neštěstím zase pozbyli (na příklad blbci, blázni a pod.) nepodléhají zákonům ryze církevním.

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (7)

§ 8. Náboženství

  I. Duše lidská jako duch, rozumem a svobodnou vůlí obdařený, poznává, jak dokázáno bylo, že jest jeden Bůh a že člověk jest na něm úplně závislý. Tím také uznává, že člověk Boha jako svrchovaného Pána má ctíti, to jest, v něho věřiti, jej milovati a jemu sloužiti. Tomuto poznání a uctívání Boha říkáme náboženství.
  II. Náboženství jest člověku nutno; neboť:
  1. Jest člověku vrozeno. Každý myslící člověk přichází k vědomí o Bohu. "Všem jest vrozeno a takřka vryto, že Bůh jest" (Cicero).
  2. Jest štěstím člověka. Poučuje člověka o jeho cíli a dává tím smysl jeho životu. "Náboženství zůstane mi vždy nejvyšším dobrem, ať mihotavé vlny času a lidstva mnou pohybují, jak chtějí" (Schleiermacher, +1834)
  3. Jest základem lidské společnosti. Bez náboženství neobstojí ani stát ani rodina; neboť náboženství posvěcuje poměr v rodině i ve státě, totiž podřízených ku představeným. Ono ukládá lásku, věrnost a poslušnost, a ty jsou základem každé společnosti. "Snáze lze vystavěti město ve vzduchu, než stát založiti bez Boha" (Plutarch).
  III. Souhrn pravd o Bohu, jak je poznáváme již rozumem svým, a podle toho zařízené uctívání jeho sluje náboženstvím přirozeným.
  Takové pravdy jsou: že jest Bůh; že jest nutno uctívat jej oběťmi; že jest člověku vrozen zákon mravní; že jest spravedlivá odplata po tomto životě; že jest duše lidská nesmrtelná.
  "Není národa tak surového, který by nějakého boha nectil" (Cicero). - "U všech národů nacházíme oběti, bohoslužbu" (Plutarch). - "Uprostřed nás sedí svatý duch - svědomí" (Seneca).
  IV. Náboženství jest buď pravé nebo nepravé. Pravé, jestliže pravého Boha pravým způsobem uctívá. Nepravé, jestliže nepravé bohy, nebo pravého Boha nepravým způsobem uctívá.
  Námitka. Bohu nemůže prý záležeti na uctívání lidském, když jest sám v sobě nekonečně blažen.
  Vyvrácení. Bůh ovšem nepotřebuje uctívání našeho ke své blaženosti; ale na druhé straně nemůže mu býti lhostejno, zachovává-li se zákon jeho či ne.

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (6)

§ 7. Atheismus a jeho prameny

  Atheismus jest popírání (= negace) Boha. Popírá-li atheismus Boha, sám se vyvrací; dosvědčujeď, že v člověku jest již prvé vědomí o Bohu a že víra v Boha jest požadavkem samé přirozenosti lidské. Atheismus proto nemůže se státi nikdy obecným vyznáním, jako jsou různá náboženská vyznání víry. Popíraje Boha, atheism odnímá nejvyšší sankci základním  zákonům společnosti lidské a "podkopává pilíře obecného blaha a veřejného pořádku" (Washington, +1799). "Praktický atheismus je největší ze všech zločinův" (Voltaire, +1778). Atheism nevyrostl z přirozenosti lidské, jest tedy něco nepřirozeného. Písmo svaté vyjadřuje to slovy: "Řekl nesmyslný v srdci svém: Není Boha" (Žalm 13). Není tedy rozumného atheisty.
  Prameny atheismu jsou:
  1. Učenecká domýšlivost, která uznává pravdou jen to, co smysly svými postihuje, a všecko ostatní jako nepravdivé zamítá.
  Pravá věda však nevylučuje víry, to vidíme na příkladech velmi četných, že opravdoví učenci byli také zbožnými vyznavači Boha.
  Ve svých "Řádech mnišských" ("Ordes religieux") praví slavný mathematik a fysik Cauchy (+1857): "Jsem křesťan, to jest věřím v božství Ježíše Krista s Tycho Brahem, Koperníkem, Descartesem, Newtonem, Fermatem, Liebnizem, Pascalem, Grimaldim, Eulerem, Guldinem, Boskovičem a Gerdilem a se všemi velikými astronomy, fysiky a geometry věků minulých. A s větší částí z nich jsem katolíkem; a kdyby někdo tázal se mne na důvod, rád jemu odpovím. Poznal by, že mé přesvědčení není plodem předsudků pochodících od narození, nýbrž výsledkem hlubokého bádání..."
  2. Jednostrannost vědecká, která zabývajíc se jedním oborem otupuje vnímavost pro obory jiné, zejména pro obor náboženský. Tak na př. přírodozpytci často odvažují se i na věci náboženské, zapomínajíce, že náboženství není věcí přírodozpytnou, nýbrž filosofie a že způsob zkoumání v přírodozpytu nikterak se nehodí do filosofie.
  Jako kdyby anatom, jenž zná složky těla do nejmenších podrobností, chtěl tímtéž způsobem pitevním hledati duše a popírati jí, když by jí nenalézal.
  3. Špatný život. Víra v Boha vyžaduje i zachovávání přikázání Božích. Nechce-li tedy prostopášník zanechati života nezřízeného a nemá-li sebe sama odsuzovati, hledí popírati Boha. Bůh mu stojí v cestě, odstraňuje ho tedy popřením. "Každý zajisté, kdož činí zlé, nenávidí světla" (Jan 3, 20.). Pascal, filosof francouzký (+1622), praví: "Kdyby s mathematickou poučkou 2 x 2 jsou 4 spojena byla mravní povinnost, na sta vtipných hlav by se o to pokoušelo, aby dokázali, že 2 x 2 jest 5 - jaký tedy div, že mnozí proti víře v Boha brojí, protože s ní stojí i klesá desatero".
  "Nikdo nepopírá Boha, leč komu by prospělo, aby Boha nebylo" (sv. Augustin).
  4. Lidská marnivost, která se domnívá, že na sebe spíše obrátí pozornost a ovine hlavu svou gloriolou učenosti, postaví-li se proti obecnému proudu a přesvědčení. Ba mnohdy jest to i bázeň před výsměchem nevěrcův, aby člověk nebyl za méně vzdělaného považován. Zpravidla jeví se nevěra v mládí, které dává se vésti více vášní a ctižádostí než vědeckým přesvědčením; kdežto zřídka jeví se ve zkušeném stáří.
  Platon právě prohlásil: "Ještě nikdo, jenž v mládí to šílenství, že není bohů, přijal, při svém tvrzení do vysokého věku nesetrval".
  Mnozí atheisté také při blížící se smrti odpřísáhli se nevěry své a zemřeli kajícně; někteří umírali v zoufalství, volajíce po knězi, jako Voltaire, nebo d´Alembert, Diderot.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (6)

§ 3. Zákon zjevený.

  Zákon zjevený jest mravní zákon, který nám Bůh ve zjevení svém uložil. Jest tedy částí zjevení Božího a s ním uložen v Písmě svatém a tradici. Církev katolická, strážkyně a hlasatelka zjevení Božího, jest povolána, aby nám zákon Boží hlásala a vykládala.
  Jako zjevení, tak i zákon Boží dělí se na dvě: zákon Boží předkřesťanský a zákon Kristův.
  1. Zákon Boží předkřesťanský jest obsažen v Písmě svatém "Starého Zákona". Nejdůležitější jeho částí jest dekalog čili desatero Božích přikázání. Někteří bludaři (na př. Luther) tvrdili, že "Starý Zákon" a desatero pro křesťany již vůbec neplatí. Blud ten ovšem dlužno rozhodně odmítnouti, neboť sám Spasitel dí (Mat. 5, 17.): "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky; nepřišel jsem zrušit, ale naplnit", t. j., co tam chybí, doplnit. A nelze jinak souditi, neboť desatero jest jen zjeveným výkladem zákona přirozeného, a proto nezavazuje jen židy, nýbrž zavazuje všechny lidi všech věků a tudíž ovšem i křesťany.
  Závazná však jsou jen mravní přikázání Starého Zákona. Vedle nich má Starý Zákon ještě různá obřadní přikázání a vládní nařízení. Obřadní čili rituelní přikázání Starého Zákona měla národ vyvolený na příchod Mesiášův připravovati; proto ovšem pozbyla významu i závaznosti, když Mesiáš přišel (při smrti Kristově roztrhla se opona chrámová). Vládní nařízení, které Bůh - Král dal svému lidu, hleděla ku politickým a společenským poměrům a přestala, když stát židovský pozbyl samostatnosti své.
  2. Zákon Kristův jest spolu s věroučným zjevením obsažen v Písmě svatém "Nového Zákona" a v tradici čili církevním podání. Zahrnuje v sobě přikázání mravní, přikázání obřadní a evangelické rady. Přikázání mravní zákona Kristova hledí k dobrým skutkům a k ctnostem; doplňují a zdokonalují starozákonní přikázání mravní. Přikázání obřadní zákona Kristova ustanovují podstatu (Díme "podstata" míníce obřady a úkony podstatné, ke platnosti mše svaté a sv. svátostí nezbytně potřebné. Na těch církev nic měniti nemůže. Chtíc pak důstojnost služeb Božích zvýšiti, přidala církev některé obřady průvodní, jež během časů vznikly a ovšem i změnám podléhají.) mše svaté a svatých svátostí.
  Vedle závazných přikázání obsahuje zákon Kristův ještě evangelické rady (jsou to dobrovolná chudoba, ustavičná čistota, stálá poslušnost pod představeným duchovním). Již jméno jejich označuje, že jsou pouhými radami a nikoho nezavazují, leda že by byl někdo slibem k  nim se zavázal; jest však nesporno, že úplné neb částečné jich zachovávání vede k životu dokonalejšímu.
  Zákon Kristův jest téhož rázu, jako zjevení Kristovo vůbec. Jest to zákon dokonalý a nepřijde po něm již žádný jiný, dokonalejší. Jest nezměnitelný a nezrušitelný, a nepřipouští žádného "pokroku" nebo "přizpůsobování se potřebám časovým". Obsahuje vše, čeho k spasení věčnému třeba. Poněvadž pak všichni lidé k spasení věčnému povoláni jsou, zavazuje zákon Kristův nejen křesťany, nýbrž všechny lidi, kteří ho poznali.

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (5)

II. Přikázání

§ 1. Výměr a rozvrh přikázání.

  K cíli našemu, ku věčné blaženosti, vede nás mravní řád; poznáváme jej z přikázání. Na otázku jinichovu, co dobrého měl by činit, aby dosáhl života věčného, odpovídá Spasitel: "Chceš-li vejíti do života, zachovávej přikázání." (Mat. 19, 17.) A těmiže slovy Spasitelovými vítá kněz křtěnce na počátku křestních obřadů.
  Přikázání čili zákon jest závazné mravní pravidlo činů lidských. Přikázání jest pravidlem mravním, jelikož vykládá mravní řád. Jest pravidlem lidských činů, to jest činů rozumem uvážených a svobodnou vůlí volených, jelikož ukládá se tvorům rozumným a svobodným, na nichž jest, po předchozí úvaze, rozhodnutí se, zda chtějí či nechtějí poznaným přikázáním se říditi; kdežto tvorové nerozumní, nesvobodní nutně a nezbytně hmotnému řádu podléhají. Jest pravidlem závazným, jelikož člověk jinak nedojde spasení věčného, leč podrobí-li se přikázáním.
  Přikázání čili zákony ukládati náleží v první řadě Bohu jakožto Tvůrci a Pánu všehomíra. Poznáváme pak vůli Boží jednak pouhým již rozumem, jednak zjevením. Zákon Boží poznaný rozumem jest zákon přirozený; zákon Boží poznaný zjevením jest zákon zjevený.
  Z vůle Boží jsou však i někteří lidé (čili vrchnosti) zákonodárnou pravomocí pověřeni, aby v rámci zákonů Božích poměry lidské podrobněji upravovali. Vrchnost jest buď církevní nebo světská. Zákony lidské dělí se tedy na dvé: zákony vydané církví jsou zákony čili přikázání církevní, a zákony vydané vrchností světskou jsou zákony světské čili občanské.

§ 2. Zákon přirozený.

  Zákon přirozený jest mravní, rozumem poznaný řád.
  Některé náboženské pravdy lze již pouhým lidským rozumem (bez zjevení) poznati. Staří předkřesťanští mudrci a filosofové byli jen na své rozumování odkázáni; a pohané pozdějších dob, jimž křesťanství ještě zvěstováno nebylo, jsou doposud jen na tento pramen, na zdravý rozum svůj k poznání náboženských pravd a mravních zásad odkázáni. Pouhým zdravým rozumem poznává člověk (nebo alespoň může poznati): že jest jeden Bůh, že máme Boha ctíti, jemu sloužiti, jeho milovati, že jest rozdíl mezi mravním dobrem a mravním zlem, že máme konati, co za dobré poznáváme, že vystříhati se máme mravního zla, že máme ctíti rodiče, že nemáme jiným činiti, co nechceme, aby nám jiní činili, že není dovoleno bližního zabíjeti, cizoložiti, krásti, nepravě svědčiti, lháti, po cizím majetku toužiti atd.
  Toto rozumové poznání, je-li odkázáno jen na lidský rozum, jest pro nedokonalost rozumu neúplné a kusé a pro nebezpečí omylu neb bludu nespolehlivé. Proto ovšem pouhé přirozené poznání pravd náboženských člověku nestačí a jest mu nadpřirozeného zjevení třeba. Celý přirozený zákon jest obsažen ve zjevení nadpřirozeném. Tak na příklad zejména desatero Božích přikázání (nehledíme-li k časovému udání soboty) jest jen stručným výkladem zákona přirozeného. Přirozený zákon jest ve zjevení jaksi základem, nad nímž nadpřirozený mravní řád vybudován jest. Kdo tedy zjevení Božího účasten jest, má spolu jistotu úplné známosti zákona přirozeného.
  Jsou bludaři, kteří tvrdí, že není žádného zákona přirozeného. Jejich blud však vyvrací nejen Písmo svaté, nýbrž i rozum náš.
  Že zákon přirozený jest dosvědčuje Písmo svaté. Svatý apoštol Pavel píše (Řím. 2, 14.): "Když totiž pohané, kteří nemají zákona, přirozeným způsobem činí to, co zákon předepisuje, ti nemajíce zákona, jsou sami sobě zákonem, neboť ukazují, že dílo zákona jest vštípeno v srdcích jejich". Smysl těchto slov jest: Pohané sice nemají zákona Božího napsaného na kamenných deskách (zjeveného) jako židé; neznají tedy ani desatera Božích přikázání ani ostatních zákonů Božích; ale oni sami (rozumem svým) poznávají mravní zákon, a ti mezi nimi, kdož jsou dobré vůle, řídí se jím, jako židé desaterem.
  Že zákon přirozený jest, dosvědčuje i sám rozum náš, jenž přirozený zákon chtě nechtě poznává a poznání jeho se uzavříti nemůže. Vždyť právě jen na základě jeho jest filosofická ethika vypracována. Člověk zdravého rozumu jest si vědom mravních povinností. Nebudiž namítáno, že toto vědomí výchovou, zvykem, úmluvou vysvětliti se dá; neboť kdyby tomu bylo tak, zajisté by nebylo nemožno těmiže prostředky to, co dosud bylo zlem (na př. vraždu, krádež, cizoložství) prohlásiti za věc dovolenou, a co dosud bylo dobrem (na př. přátelství, lásku blíženskou, věrnost) kaceřovati jako zlo. Neupíráme, že zejména výchova při poznání dobra značně zůčastněna jest; ale nepřipouštíme, že ona by byla s to, aby zplodila rozdíl mezi dobrem a zlem.
  Zákon přirozený jest rozumem poznaný mravní řád. Poněvadž pak mravní řád jakožto řád Bohem uložený jest nezrušitelný a nezměnitelný. Ani Bůh jej nemůže změniti nebo zrušiti, jelikož by měně nebo ruše mravní řád, měnil nebo rušil vůli svou, což při nezměnitelnosti Boží jest nemožno.
  Poněvadž pak mravní řád zavazuje všechny lidi, zavazuje ovšem i přirozený zákon všechny lidi bez rozdílu.

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (5)

§ 6. Pokračování, Osobnost a jedinost Boží.

  3. Ve světě viditelném panuje nejkrásnější pořádek. Každá věc má svůj účel a k tomuto účelu jest vhodně zřízena; všecky pak ty účely sjednocují se harmonicky k jednomu hlavnímu cíli, t. j. k tomu, aby ve světě panoval určitý všem bytostem tu se nalézajícím přiměřený řád. Jest to jako ve stroji hodinovém, kde jedno kolečko v druhé zapadá a jím pohybuje, a všecka pak dohromady se pojí k jednomu cíli hlavnímu, měřiti a udávati čas.
  Toto sestrojení řádu světového jest však úkon umělce myslícího a chtějícího, t. j. bytosti nejvýš rozumné a svobodné, rozdílné od látky světové. Touto bytostí jest nejvýš moudrý Bůh.
  "Svět jest moudře vymyšlen, jest tedy od myslitele udělán" (Kepler, + 1630). - "Uprostřed mysterií (tajemství) přírodních, jež se stávají tím temnějšími, čím hlouběji v ně myslí svou vnikáme, pozvedá se jistota absolutní, vědomí totiž, že stojíme vůči síle nekonečné a věčné, z níž veškery věci pocházejí" (Spencer, + 1903. Zásady sociologie, sv. IV.).
  Pohleďme do přírody samé:
  a) Pozorujme tělesa nebeská! Jest jich nesčíslně mnoho; jenom v mléčné dráze napočítáno 18 milionů hvězd, pokud je shlédnouti lze. Všecka tato tělesa pohybují se v prostoru světovém svou zvláštní drahou nesmírnou rychlostí jako ve velikém stroji hodinovém (orloji), a sice s nevýslovnou přesností beze zpoždění a bez zastávky. Tímto velkolepým strojem měří se čas, a to nejen hodiny, dni, ale i měsíce, roční počasí a léta. "Při tom," jak praví Laplace (+ 1827), "je vše tak spořádáno v této soustavě oběžnic, že v každém jiném složení nastala by srážka".
  b) Podobně moudře uzpůsobena jest i země, aby mohla býti domovem rostlinám, zvířatům i lidem. Obklopena jest atmosférou, vzduchem, který jest přiměřen plicním ústrojům všech živočichů - ze všech možných sloučenin mezi různými plyny vyskytuje se pouze ta, v níž žíti můžeme. Panuje tu teplota, jež nám je přiměřena, přitažlivost, již síly naše snésti mohou, tlak vzduchový, jenž ústrojí našemu je nejvýhodnější.
  Podivuhodný jest i oběh vody, jež napájí rostlinstvo deštěm, v zemi po kapkách se spojuje, by odtud jako pramen vytryskovala, občerstvujíc lidi i zvířata, nebo rozpuztivši různé soli a kovy, tvořila léčivá zřídla. A tryskajíc ze země sbírá se v prameny, potoky, řeky, až se do moře vlévá - ale slunečními paprsky opět se vypařuje, v mraky se na obloze kupí, aby zase deštěm svlažovala vyprahlou půdu. Tím způsobem země nikdy nevysychá, majíc dostatečnou vláhu pro rostliny, a moře nikdy nepřeteče. A má i podivuhodné výsady, že nehoustne při vyšším ochlazení, nýbrž jest nejhustší a nejtěžší při 4° nad nulou. Jinak by led neplaval na povrchu, ale padal ke dnu, moře by do dna zamrzlo a v brzku nebylo by tvora živého na zledovatělé zemi.
  Země pak otáčí se kolem slunce, jehož světlo a teplo tak blahodárně působí na všechen rozvoj života na zemi; jest nachýlena ke své dráze eliptické o 23,5°, čímž povstává ono příjemné a blahodárné střídání počasí. Vše to zvěstuje Mistra svého, jenž "všecky věci spořádal u míře, a počtu a u váze" (Moudr. 11, 21.).
  c) Ještě podivuhodněji jeví se účelnost v přírodě ústrojné. Jí slouží neústrojná od buňky až ke stromu. Samo účelné ustrojení rostlinstva, jeho výživa, zpracování látky jest obdivuhodno. Rostliny mocně přispívají k životu vyššího tvorstva již tím, že odvádějí ze vzduchu látky škodlivé a rozmnožuji látky život podporující. - Moudře uzpůsobena jsou i zvířata k životu, k němuž povolána byla, na př. ryba k plování a pták k létání. Opatřena jsou pudy, které je vedou sledovati nebo míjeti věci dle jejich účelnosti, aniž by si zvířata účelnosti té byla vědoma, takže zvíře není ani pouhým automatem, ani bytostí chytře vypočítavou, nýbrž od přirozenosti k účelnému zřízenou.
  Každý hmyz, každý červ, každý savec nalézá stravu sobě přiměřenou. Kdo navedl na př. křečka, by zrnům, jež ukládá na hromadu, uhlodává kel, aby neklíčila? Kdo poučuje kukačku, že rozezmnává hnízda ptáků hmyzožravých od ostatních a jen do oněch klade vajíčka, by později majitelé živili mláďata její stravou přiměřenou? Kdo poradil včelám, aby ostrým úhlům rombusů, jimiž buňky ukončují, dali sklon právě 70°32´, sklon to nejpřiměřenější?
  Larvy velikého počtu hmyzů blanokřídlých jsou masožravé; musí míti potravu živou, ale spolu i nehybnou, neboť nejmenší pohyb uvedl by v nebezpečí již vajíčko, z něhož se útlé larvy líhnou. Tu samička hmyzů těch dosahuje toho nesnadného cíle tím, že na př. housenku, do níž vajíčko klásti chce, omračuje t. j. odnímá jí vládu těla, ale ponechává jí organickou životnost. To činí na př. vosa zvaná kutilka písková. Má-li však býti housenka omráčena, jest třeba, aby byla na devíti místech (uzlin nervového vlákna) žahadlem zraněna. A vosa vykonává tuto operaci zcela přesně jako nejzběhlejší operatér.
  Tak se příroda stará těmito pudy nejen o jedince, nýbrž i o druhy a třídy.
  d) A pozorujme konečně člověka. Neskonale moudře upraveno jest tělo jeho se smysly svými, aby se stalo vhodným sídlem ducha myslícího.
  Duch jeho pak obdařen jest rozumem, vůlí svobodnou a nesmrtelností. Rozumem, kterýmž činí velikolepé oběvy a vynálezy, utvrzuje vždy více království své na tomto světě. Vůlí, kterou svobodně se rozhoduje pro dobro, dobývá sobě království věčného, k němuž ho uschopňuje jeho nesmrtelnost.
  Tvrditi tedy, že svět a překrásný pořádek v něm náhodou povstal, jest mnohem nesmyslnější, než by bylo tvrzení, že překrásný orloj staroměstský v Praze sám sebou povstal. - "Kdo by tvrdil, že svět náhodou povstal, stejně by mohl tvrditi, že překrásné letopisy Enniovy pvstaly vysypáním zlatých písmen, tak že se mohly ihned číst" (Cicero).
  Námitka 1. Krása a účelnost ve světě jest prý dle vědy přírodní jen důsledkem přírodních zákonů.
  Vyvrácení. Kdybychom tvrzení takové připustili, bylo by to jen posunutím otázky: odkud tedy ty zákony, Právě ty zákony přírodní předpokládají nejvýš moudrého zákonodárce, a jím jest Bůh. Podobně prostý onen Arab soudil o Bohu tak, jako se soudí ze stopy v písku o člověku nebo zvířeti (D´Arvieix, + 1702). A jako z běhu lodi poznati lze kormidelníka, tak ze zákonitosti v přírodě souditi nutno na nejvýš moudrého zákonodárce - Boha.
  Řád světa viditelného jest tak obsáhlý, že převyšuje naší chápavost; jest tak podrobný, že jest přesně proveden od největších těles až do nejmenších částic (atomův). V tomto řádu zahrnuty jsou stejně síly přírodní jako i svobodná vůle člověka. Činnost sil přírodních jest zákony přírodními určena; předpokládá tudíž u původce řádu světového rozumnost, která účinky sil těchto předvídá, a spolu moc, která je dovede řádu světovému podříditi. Ale svobodné činy člověka předpokládají u původce moudrost nekonečnou, která všecky možné případy činnosti lidské předvídá, a nekonečnou moc, která aniž by rušila svobodné vůle člověka, dovede řád světový udržeti a jej přes všechny odchylky svobodných činů lidských, ba i skrze ně provésti.
  Námitka 2. V přírodě jsou prý mnohé věci zbytečné a bezúčelné, ba i škodlivé.
  Vyvrácení. Pravda jest, že mnohé věci zdají se nám býti zbytečnými, ba škodlivými, jako blesk, bouře, krupobití, povodně a podobné. Příčina toho jest však naše nedostatečnost, která při takových věcech nepronikla k věcí těch účelu. Podobně soudilo se o mnohých jiných věcech, které dnes jako velmi užitečné a účelné již chápeme.
  Pravda jest, že v přírodě jeví se jakési plýtvání, na př. přílišné množství květův a plodin některých; ale není-li právě to účelné, aby totiž dostatečné množství plodů přes mnohé úrazy a pohromy (mrazy, deště) se udrželo a vyvinulo?
  Ostatně účelnost sama pojmem svým vyžaduje, aby jedno druhému se podřizovalo, a tak mnohé, co samo o sobě nezdá se účelným, jest velevhodné k účelům dalším. (Jedovatost bylin, zvířat v léčení)
  Tak pro hmyz jest zajisté velmi nepraktické, že existují ptáci hmyzožraví; ale na prospěch celku jest to nejvýš potřebné, jinak by hmyz zničil vše, co žije na zemi.
  Nad to výjimky jsou potvrzením pravidla a právě výjimky dokazují nutnost pořadatele.
  Konečně svět nemá účelem pouze užitečnost, nýbrž i dobra vyšší, na př. krásu. Pohleďme na křídla motýlův! Na krásnou souměrnost těla lidského!
  4. Člověk má v sobě zákon, jemužto jest podřízen, neboť cítí se na něm závislý. Jest to zákon mravní, jenž poroučí a zapovídá člověku naprosto i proti všemožným časným prospěchům a výhodám. Tohoto zákona nelze nám se zhostiti; není tedy od nás ani od kohokoliv jiného z lidí, protože všichni na něm jsou závislí jako my. Jest tedy od vyšší bytosti, kteráž jest mimo svět, na níž jsme závislí a od níž nám byl vštípen.
  Takto cítí se člověk svoboden a vázán, ale různým způsobem; fysicky svoboden, mravně vázán, aby dle tohoto zákona sebe a skutky své zřídil. Zákon tento dán mu za vzor a cíl, kterého má dosáhnouti.
  Poukazuje tedy zákon tento na původce a stanovitele svého, jenž jsa nejvýš svatý, měl v sobě vzor jeho, jsa nejvýš mocný, mohl jej vštípiti přirozenosti lidské, a jsa nejvýš spravedlivý jej nevývratně utvrdil sankcí svou  (= schválením svým) a dle něho soudí, odměňuje a tresce. Zákon tento sluje svědomím a zákonodárcem nejvýš svatým, všemohoucím a nejvýš spravedlivým jest Bůh.
  "Uprostřed nás sedí svatý duch, zlých i dobrých činů našich pozorovatel a strážce" (Seneka, + 65). - "To bylo přesvědčením opravdových mudrců, že mravní zákon není od lidí vymyšlen ani od národů zaveden, nýbrž věčný ... poslední pak základ zákona jest sám Bůh (Cicero).
  Námitka. Svědomí jest prý dílem výchovy nebo předsudků společenských.
  Vyvrácení. Zásady výchovy i předsudky společenské se mění, ale výroky svědomí zůstávají na věky platny a nezměnitelny. Zásady výchovy a předsudky společenské se různí mezi sebou, ale výroky svědomí jsou všeobecně platny.
  Kdyby svědomí bylo dílem výchovy, nemohlo by se jevit hned u dítěte v útlém mládí. Jak vysvětliti bázeň a stud dítěte, když něco zlého spáchalo? Jak jeho radost, dobré-li vykonalo?
  A kdyby svědomí bylo dílem společnosti (jejích předsudků), nemohl by nikdy vzniknouti spor mezi svědomím jednotlivce na jedné a řádem společnosti na druhé straně. A přece dějiny dotvrzují, že povstávali mužové neohrožení a stavěli se proti starobylým předsudkům a dlouholetým zlořádům, jako to činili mravokární kazatelé na př. ve středověku.
  IV. Také dějiny lidstva dosvědčují jsoucnost Boží.
  Všichni národové souhlasí v tom, že jest Bůh, třebas představa jejich o Bohu navzájem se lišila. Tento souhlas nelze jinak vysvětliti než tím, co jest všem společno, to jest přirozeností lidskou, že totiž schopnost pravdu tu poznati jest člověku vrozena. Jako projev přirozenosti lidské souhlas ten nemůže být lží. Jest tedy Bůh.
  "Kdybys prošel okrsek zemský, nalezl bys města bez hradeb, bez umění, beze škol ... ale města bez chrámů,l bez bohů, bez modliteb ... ještě nikdo neviděl" (Plutarch, + zač. 2. stol.). - "Není národa tak surového, který, ač neví jakého boha ctíti sluší, nevěděl by, že nějakého míti třeba" (Cicero). "Všem lidem jest vrozeno a jako vryto, že bohové jsou" (Cicero).
  Námitka 1. Náboženství jest prý výmyslem králův a kněží.
  Vyvrácení. Kdyby tomu tak bylo, pak dvě věci zůstaly by záhadny: a) Jak na to králové a kněží přišli? b) Proč lidstvo tak ochotně výmysl jejich přijalo? I nelze to jinak vysvětliti než zase tím, že vědomí o jsoucnosti Boží v přirozenosti jak králův a kněží, tak i lidstva tkvělo. Ostatně historie učí, že bylo náboženství dříve, než bylo spořádaných státův i než byli kněží.
  Námitka 2. První bohy vytvořil prý strach. Národové ještě ve stavu divokosti, vidouce blesk a slyšíce hřímání, přišli prý na myšlenku, že jsou to vyšší bytosti, bohové; uctíváním jich hleděli prý neblahé účinky těch a jiných zjevů živelných od sebe odvrátiti; odtud pak vznikly prý i názvy bohů, na př. Juppiter tonas (hřmící).
  Vyvrácení. Jestliže bázeň před živelnými zjevy v přírodě vytvořila bohy u lidí, jest otázka, proč se tak nestalo i u zvířat, u nichž se strach před nastávající živelní pohromou mnohem mocněji jeví a která přece žádného vědomí o Bohu vůbec nemají?! A nad to dle bájí pohanských byli bohové, zejména nejvyšší, lidstvu nakloněni, obcovali s lidmi, učíce je orbě a řemeslu (Zlatý věk).
  Námitka 3. Víra v Boha povstala prý zosobňováním sil přírodních. Tak sice, že člověk, vědom jsa sobě vlivu sil přírodních představoval si je jako vyšší bytosti; a poněvadž sám osobou jest, zosobňoval si i je. Odtud mnohobožství (= polytheism).
  Později člověk pozoroval prý, že všecko řadí se do dvou tříd: buď jako dobro, nebo jako zlo, a tak povstalo náboženství o dvou bozích (= dualism), bůh dobra a bůh zla. Konečně člověk přišel k poznání, že jest jediná toliko bytost nejvyšší - jeden Bůh (= monotheism).
  Vyvrácení. Historie svědčí právě o opaku, že napřed byla víra v jednoho Boha a teprve po pádu prvních lidí následkem zatemnělosti rozumu počíná se vytvořovati mnohobožství (polytheism), to jest, víra ve více bohův a klesá až na nejnižší stupeň náboženského vědomí, zvaný fetišismus (Fetišo = kouzlo).
  Že připisovali lidé zjevy přírodní působení Božímu, to předpokládá u nich jakési předchozí vědomí o Bohu. Jen v tom pobloudili, že zjevy přírodní nebo příčiny jejich, síly přírodní zaměňovali za Boha samého, od něhož tyto síly původ mají, a tak zabředli v mnohobožství. Jsoutě zjevy přírodní ovšem působením Božím, ale nepřímým, totiž působením zákonův od něho daných.
  Dodatek.
  A) Že Bůh jest bytost osobní, jde na jevo již z toho, že má rozum a vůli - o čemž vydává svědectví účelně zřízený svět (světový řád) a zvláště člověk. Neboť obdržel-li člověk od něho rozum a vůli, musil je sám původce míti; nemůže zajisté dávati, čeho by sám svrchovanou měrou neměl. A je-li člověk osobou, musil i Stvořitel sám osobou býti, a to v mnohem dokonalejším smyslu ještě než člověk.
  B) Že Bůh jest bytost jediná, vychází najevo neklamně nejen z Písma svatého a z učení církve, ale i ze svědectví rozumu.
  a) Svědectví Písma svatého: "Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest" (5. Mojž. 6, 4.). - "Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, Jeden Bůh a Otec všech" (Ef. 4, 5 - 6.).
  b) Svědectví církve: Církev tomu učí ve všech vyznání víry, zvláště v nicejskocařihradském neboli mešním credu: "Věřím v jednoho Boha." Podobně na sněmu lateránském 4.
  c) Svědectví rozumu: Jde to najevo z důkazu o účinnosti ve viditelném světě, o řádu světovém, který jest jednotný a může míti za původce toliko jednu bytost nejvýš moudrou - jednoho Tvůrce. Sami pohané, ač více bohů ctili, přece jednoho jen svrchovaným z nich uznávali; tak u Řeků Dia (Zeus), u Římanů Joviše (Juppiter).
  C) A poněvadž jest jediným Tvůrcem všeho, vyplývá z toho i jeho svrchovaná dokonalost. Všechno dobré ve světě jest zajisté pouhým odleskem vlastní jeho dokonalosti, i nemá sobě rovného. "Není tobě podobného, Hospodine" (Jer. 10, 6.). "Jediný dobrý jest Bůh" (Mat. 19, 17.). - Sněm vatikánský (Sed. 3. kap. 1) dí: "Svatá, katolická, apoštolská církev věří a vyznává, že jeden jest pravý a živý bůh, Stvořitel a Pán nebes i země, všemohoucí, věčný, nesmírný, nepochopitelný, rozumem, vůlí a všelikou dokonalostí nekonečný... a nade všecko, co mimo něj jest a pochopeno býti může, nevýslovně vznešený".

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (4)

II. O jsoucnosti a osobnosti Boží.

§ 5. Důkazy jsoucnosti Boží.

  Duše lidská jako duch rozumem obdařený poznává nejen ze zjevení Božího a z učení církve svaté, ale i ze světa viditelného, že Bůh jest, Původce a Pán všehomíra.
  I. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté této pravdy ani neoznamuje, ale ji jako samozřejmou předpokládá, když vypravuje: "Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi" (1. Mojž. 1, 1.). A dosvědčuje, že k tomu poznání každý rozumný tvor musí dojíti: "Řekl nesmyslný v srdci svém: Není Boha" (Žalm 13.).
  II. Svědectví církve svaté. Také církev, tuto víru předpokládajíc, začíná všechna vyznání víry slovy: "Věřím v Boha", od apoštolského počínajíc až k vatikánskému.
  III. Svědectví rozumu. Člověk pozorováním viditelného světa i sebe, poznává jasně, že Bůh jest, takto:
  1. Pozorujeme, že jednotlivé věci kolem nás vznikají a zanikají, že mohou býti a mohou nebýti, to jest, že jsou nahodilé.
  Jestliže svět se skládá z bytostí jednotlivých, jest i sám ve svém celku nahodilý, mohl býti a mohl nebýti, má také on svůj vznik a není tedy věčný. Vidíme pak dále, že žádná bytost nahodilá sama sebou nepovstává, nýbrž má za původce jinou bytost rozdílnou od sebe a prvnější, než jest sama. (Osení na poli nevzniklo samo sebou, nýbrž rolník prve nasil na poli semene.) Tedy ani svět sám sebou nepovstal, ale má za původce bytost prvnější, než jest sám, a rozdílnou od sebe. Bytost ta, poněvadž jest rozdílná od světa, není nahodilá, nýbrž nutná, t. j. nevznikla teprve, nýbrž jest od věčnosti. Jest jí věčný Bůh.
  Námitka. Věda tvrdí, že z "ničeho není zase nic"; jak prý tedy možno, aby Bůh stvořil z ničeho svět?
  Vyvrácení. Větou "z ničeho není zase nic" chce věda říci, že všecko musí mít dostatečnou příčinu; ale pravíme-li, že Bůh stvořil svět z ničeho, tvrdíme, že vůlí Boží povstal svět. Má tedy více než dostatečnou příčinu svého vzniku a trvání, totiž všemohoucí vůlí Boží.
  Námitka, že "z ničeho nelze nic učiniti", může se týkati člověka, nikoliv Boha. Měřiti Boha podle člověka bylo by Boha snižovati na člověka, a více, bylo by božství jeho popírati.
  2. Věda přírodní učí, že byla doba, kdy nebylo života na zemi, ba ani být nemohlo. (Theorie Kantova, Laplaceova.) A přece pozorujeme tu život trojí: rostlinný (vegetativní), smyslový (sensitivní u zvířat) a duchový (u lidí). Odkud tento život trojí? Sám sebou vzniknouti nemohl, neboť věda učí "všecko živé z živého" ("omne vivum ex viro". Dr. Pasteur, +1895). Musí míti tedy původce, jenž jest zdrojem všeho života - životodárcem. A jest jím všemohoucí Bůh.
  Námitka. Život na zemi dá prý se vysvětliti pouhým působením sil přírodních. Rostlina na př. jest prý soujem hmotných částic, jejichž fysikální a chemické síly tvoří život rostliny; umělé ustrojení její, sestavení částic, stalo prý se náhodou. Když pak se rostlina rozmnožovala na zemi, povstaly různé druhy její, jak se nyní jeví. Stalo prý se to tím způsobem, že vlivem vnějších přírodních vlivů příznivých zachovaly se tvary vhodnější, méně vhodné zanikly (výběr přírody = selekce). Podobně povstala prý zvířata z jednoho zvířete, to pak povstalo z hmoty neživotné. Život u zvířete vznikl prý jako u rostlin, působením fysikálních a chemických sil. Když pak se zvíře rozmnožovalo, povstaly i tu různé nynější druhy zvířectva výběrem přírody (selekcí). Člověk konečně vyvinul prý se během věků ze zvířete sobě tělesně nejpodobnějšího, t. j. z opice, a život jeho duchový není prý nic jiného než smyslový život zvířecí. Mysliti a chtíti u člověka jest prý to, co u zvířat viděti a slyšeti. A připustí-li se, že hmota jest věčná, pak život na zemi lze prý vysvětliti i bez Boha.
  Vyvrácení. Vysvětlovati účelné ustrojení rostliny působením náhody jest nerozumno. Působením pak sil přírodních nepodařilo se ještě žádnému fysiku vyvolati život ani vegetativní, tím méně smyslový (sensitivní). Život duchový konečně vysvětlovati jako život smyslový, ba tvrditi, že jest to jeden a týž život, tomu vzpírá se všecka zkušenost. Proč tedy nevyvinul se u zvířete život duchový? Proč, stalo-li se to v době pradávné, nestává se to i nyní, ač podmínky se nezměnily?
  Jest pravda, že činnosti duševní jsou současně provázeny změnami a pohyby tělesnými, ale vyvozovati z toho, že tyto změny tělesné a pohyby způsobují činnost duševní, jest stejně pošetilo, jako tvrditi, že pohyby úst samy způsobují duchaplnou řeč.
  Že by z jednoho útvaru rostlinného nebo živočišného vytvořily se všecky druhy rostlin anebo zvířat, jest pouze vědecká domněnka (hypothesa), kterou však vědecké výzkumy novější vyvracejí. Neboť kdyby tomu tak bylo, nelezly by se méně vhodné formy (přechodné) vymřelé v zkamenělinách, a to se posud nepodařilo. Naopak, věda pravá svědčí, že oddělení druhův od sebe navzájem jest nepřeklenutelné (Z lilie nikdy se nevypěstí karafiát, ze psa nikdy kočka a p.).
  Také důkaz o původu člověka z opice jakýmsi přechodným tvorem, poločlověkem (praeadamitou), až posud se nezdařil - a nezdaří. Ještě vždycky, kdykoliv se o nálezu takové kostry vykřikovalo, ukázalo se, že jsou to kosti buď zvířecí nebo člověka normálního.
  Nad to mezi nejvyšším projevem pudu živočišného a lidským rozumem rozvírá se propast tak veliká, jako ta, která odděluje zemi od nebe. - "Dokonalé nemůže býti výplodem nedokonalého" (Aristoteles).
  A kdyby se i podařilo vědě dokázati původ tvarů dokonalejších vývojem (evolucí) z méně dokonalých, nepřestala by nijak nutnost prvotné příčiny účinné a rozumné.
  Ostatně přední učenci katoličtí (Agassiz, + 1873; Pasteur a jiní) dosvědčují, že domněnka, o níž svrchu byla řeč, se skutečností se nesrovnává.
  Sám Darwin (+ 1882), původce vědecké oné domněnky, praví: "Máme-liž nějakou jistotu nebo jen stín jistoty, že neústrojné prvky bez jakýchkoliv ústrojných bytostí za pouhého vlivu známých sil zpliditi mohou živočicha? Přiznejme se, my víme o původu života tak málo, jako o původu síly a látky".

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (4)

§ 5. Násilí a strach.

  Násilí vadí svobodnému rozhodnutí. Ačkoliv člověk znásilněný nepozbývá svobodné vůle, přece nemůže tělem tak vládnouti, jak by jím vládnouti chtěl. Vnitřní činy znásilněny býti nemohou; ale vnější činy mohou násilím se zameziti, nebo po případě vynutiti. Jest jasno, že nemáme žádné zodpovědnosti za vynucené činy vnější; by naopak, utrpěné násilí, jemuž znásilněnec dle sil svých odporoval, přičítá se mu k zásluze, jednak jako mučednictví, jednak jako vítězný boj proti hříchu. Svatá Lucie (umučena na sklonku 3. stol., svátek její 13. 12.) stojíc před pohanským soudcem a majíc víru svou zapříti doufala v pomoc Ducha svatého. Soudce se jí tázal: "Sídlí-li v tobě Duch svatý?" Lucie odpověděla: "Chrámem  Ducha svatého jest, kdo čistě a svatě žije." Soudce jí pohrozil: "Dám tě zavésti do nevěstince, tam tě Duch svatý opustí." Panna však mu odvětila: "Dáš-li mne zneuctiíti proti vůli mé, dvojí korunu mi opatříš." Mínila tím, že koruna panenská jí proti její vůli nemůže býti odňata, by naopak, že k ní přibude koruna mučednická.
  Ač však násilím nelze vynutiti hřích, dokud znásilněnec nechce hřešit, přece násilí žřídka bývá nebezpečno a plodí značné pokušení a blízkou příležitost k hříchu. Proto křesťan povinen jest brániti se proti násilnému svádění k hříchu, zejména však proti násilí nemravnému (proti němuž až do krajní možnosti brániti se jest).
  Strach vadí sice také poněkud svobodnému rozhodnutí, ale jiným způsobem než násilí. Násilím totiž lze alespoň vážnější činy vynutit; strach však svobody neničí a nemaří. Strach staví konateli nějaké buď skutečné nebo zdánlivé zlo před oči, a poděšený konatel, chtěje se tomuto zlu vyhnouti, jedná tak, jak jednal, moha také jinak jednati; svobodná vůle strachem se tedy nemaří. Kdo strachem veden ustanovil se na činu, jedná svobodně, s úmyslem vyhnouti se obávanému zlu. Proto hřích ze strachu spáchaný přece jest hříchem. Vina hříchu někdy se snad umenšuje, poněvadž ten, kdo ze strachú hřeší, nejeví takovou náklonnost k zlému, jako ten, kdo hřešil z jiné pohnutky. Jest zajisté rozdíl, jestliže někdo zapřel víru, aby unikl hrozící a bolestné smrti, nebo jestliže někdo jiný zřekl se víry své, aby se mohl bohatě oženiti nebo vdáti. Ač však strachem hřích někdy poněkud zmenšiti se může, přece těžký hřích ze strachu spáchaný zůstává hříchem těžkým. V dobách pronásledování křesťanů mnozí jen ze strachu zapřeli víru svou; církev však nedbajíc pohnutky strachu vyobcovala je jakožto odpadlíky a jen po tuhém pokání je zase přijímala.
  V náhlém a nenadálém nebezpečí propuká strach někdy takovou silou, že na kratší nebo snad i delší dobu zamezuje veškerou úvahu. Následkem takového leknutí neboli zděšení bývá někdy okamžitá nepříčetnost. Jest jasno, že činy v tomto duševním stavu konané přičítati se nemohou, jelikož konatel obyčejně jen náhlým pudem veden bývá a ani neví, co činí.

(pokračování příště)

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (3)

§ 4. Nevědomost.

  Nevědomost jest nedostatek vědomosti; jí rovná se: neznalost, nepozornost, roztržitost, zapomenutí, omyl, blud.
  Vědění lidské jest rozmanité. Není člověka na světě, který by vše věděl; ale také není toho třeba. Ovšem některé věci věděti jsme povinni, a jest vadou, neznáme-li jich; ale některých jiných věcí věděti nejsme povinni, a nelze nám vadou vytýkati, neznáme-li jich. Tak na př. vadou jest, nemá-li lékař dostatečných vědomostí lékařských, nebo advokát dostatečných vědomostí právnických; ale nelze vytýkati, nezná-li se lékař v právech nebo právník v lékařství; alespoň k vině to nelze vytýkati a přičítati.
  Povinné vědomosti, jichž každý člověk nabýti má, jsou:
  a) vědomosti náboženské, věro a mravoučné, v tom asi rozsahu, v jakém nám je katechismus podává; neboť bez těchto vědomostí nelze žíti životem křesťanským;
  b) vědomosti potřebné ve vlastním stavu a povolání, jakož i znalost povinností stavovských, jelikož by příslušník toho kterého stavu jinak nemohl vyhověti úkolu naň vloženému.
  Potřebných vědomostí stavovských nabýváme přípravou k tomu kterému stavu.
  Potřebných vědomostí náboženských, alespoň těch nejpotřebnějších, nabýváme výchovou a školním vyučováním. Tu ovšem snadno může se státi, že někdo (z různých příčin) nebyl v náboženských pravdách s důstatek vyučen, nebo že během časů mnoho z nich zapomněl. Není sice hříchem býti nevědomým, pokud nevědomec není sám tím vinen; ale hříchem jest úmyslně setrvávati v nevědomosti náboženské jakmile jsme poznali, že se nám potřebných náboženských vědomostí nedostává. V takovém případě jsme povinni vhodným způsobem doplniti, co nám chybí. K tomu slouží různé cesty.
  Nejlepším a nejvydatnějším prostředkem jest pilně čítati v katechismu; prostředek ten se hodí všem, kdož čísti umí. Vzdělaný muž, chce-li nabýti důkladnějšího poučení, hledej je v dobrých knihách věro- a mravoučných. Jest mu však toho dbáti, aby volil jen knihy církevně schválené. Dobře tak poslouží mu konference čili kázání a promluvy pro vzdělané obecenstvo konané. Kdo četbě není zvyklý, choď pilně na kázání a křesťanská cvičení. Vždyť právě proto se káže, aby křesťané potřebných náboženských vědomostí nabýti nebo si je připomenouti a vůbec poučiti se mohli.
  Tak překoná katolík nevědomost svou a nabývá potřebných vědomostí náboženských. Zbývá-li mu ještě nějaká pochybnost, zejména ve věcech svědomí, poradiž se se svým stálým zpovědníkem nebo duchovním správcem nebo jiným knězem; po případě i se zbožným a nábožensky vzdělaným laikem.
  Ovšem nelze upříti, že někdy, i při nejlepší vůli nelze nevědomost překonati. Stává se tak při předmětech zvlášť záhadných, o kterých i učenci zůstávají v pochybnosti (Slova ta ovšem neplatí o vědomostech potřebných k životu křesťanskému a k dosažení blaženosti věčné, neboť zjevení Boží vykládá nám vše, čeho nám věděti třeba, abychom zde na této zemi dle vůle Boží žíti a jednou po smrti blaženosti věčné dojíti mohli. Zde jsou míněny některé vědecké otázky bohoslovecké, jichž neznalost nám k dosažení cíle nepřekáží.), nebo při zvláštních neblahých okolnostech, které nabývání potřebných vědomostí stěžují nebo snad i nemožným činí. Po té stránce pak lišíme nevědomost nepřekonatelnou a nevědomost překonatelnou.
  1. Nevědomost nepřekonatelná a tudíž i nedobrovolná a nezaviněná jest ona, kterou nevědomec překonati nemůže. Příčina pak, proč jí překonati nemůže, jest buď ta, že o své nevědomosti ani tušení nemá; nebo že pojav tušení omylu, pilně a upřímně se snažil dojíti pravdy, avšak pro různé neblahé, nezaviněné okolnosti pravdy nedošel. Příklady: Nekatolík, vychován v nepravém náboženství svém, nemá ani tušení že by byl na nepravé cestě; nebo vznikají mu pochybnosti o pravdě jeho víry a on následkem toho upřímně se snaží dojíti pravdy, avšak neblahými okolnostmi pravdy nedochází. Jest jasno, že ani v prvém ani v druhém případě nelze mu jeho nevědomost k vině přičítati a že se mu také přičítati nemůže, jestliže něco koná, co by vědoucímu pokládalo se za hřích, co on však ve své nezaviněné nevědomosti za hřích si nepokládá. Tu platí slovo: "Nevědomost hříchu nečiní."
  Nepřekonatelné nevědomosti rovná se nezaviněné zapomenutí. Příklad: Katolík úplně zapomene, že dnes jest půst, pojedl masa; kdyby byl postu vzpomněl, jistě by masa nejedl. V tom případě nelze mu přestoupení církevního přikázání vykládati ve hřích, chybí mu úmysl.
  2. Nevědomost překonatelná jest ona, kterou nevědomec tuší, by snad i zná, ale neodstraňuje; k překonání jejímu buď vůbec nic nečiní, nebo užívá nějakých sice, ale nedostatečných prostředků. Takováto nevědomost jest dobrovolnou, poněvadž nevědomec v ní dobrovolně trvá, moha se z ní vymaniti, jen kdyby chtěl. Jsou-li pak předmětem jejím potřebné pravdy náboženské nebo povinnosti stavovské, jest i zaviněnou. Trvaje úmyslně v této nevědomosti, nevědomec hřeší, jelikož se vydává v nebezpečí velmi pravděpodobné, že nedostojí povinnostem svým. Hříchy z takovéto nevědomosti vzniklé přičítají se mu jakož neblahé zaviněné následky jeho nedbalosti. Vina to jest tu větší tu menší, dle toho, jakou byla jeho nedbalost. Vina jeho zajisté poněkud se umenšuje, jestliže alespoň poněkud se snažil poznané nevědomosti odpomoci, ale žádné omluvy nemá, kdo o poučení nedbal. Tu také ovšem neplatí, že "nevědomost hříchu nečiní", neboť nedbalost a netečnost ve věci vážné jest hříchem.

(pokračování příště)

Dr. Antonín Vřešťál - Mravouka (2)

§ 3. Příčetnost činů lidských a jejich následků.

  Člověk jest pánem činů svých; ovládá je rozumem a svobodnou vůlí. Rozumem uvažuje o činu a po případě i o jeho následku, svobodnou vůlí pak se rozhoduje a pojímá úmysl, konati nebo nekonati. Díme-li: "uvažuje, rozhoduje", nemyslíme, že k úvaze a rozhodnutí třeba jest delší doby; stačí doba kratinká, jen když člověk ví, oč běží a chce tak jednati, jak jedná.
  Jsa pánem činů svých jest člověk za ně také zodpovědným, a činy jeho se mu přičítají. Činy mravně dobré přičítají se konateli k zásluze a odměně, činy mravně zlé přičítají se konateli k vině a trestu. Při činech vnějších zodpovědnost počíná již při úmyslu (viz výše § 2).
  Člověk jest zodpověden za činy své v první řadě Bohu, Tvůrci a Pánu všech tvorů; v druhé řadě však také oprávně vrchnosti lidské; duchovní i světské, pokud její, Bohem jí udělená pravomoc sahá. Rozeznáváme tedy dvojí příčitku a zodpovědnost: 1. před Bohem, pro soud vnitřní, ve svědomí; 2., před lidmi, pro soud vnější.
  Člověk jest však zodpověden nejen za pouhé činy své (ať úkony, ať nekony), nýbrž po případě někdy i za následky činů svých. Zejména pak plně se mu přičítají následky zamýšlené čili následky, jichž konatel činem svým docíliti chtěl. Zamýšlený následek dobrý přičítá se konateli k zásluze a odměně, zamýšlený následek  zlý nebo záhubný přičítá se mu k vině a trestu. Pravíme: "jichž konatel docíliti chtěl", neboť přičítá se mu úmysl i když pro nahodilé a nepředvídané překážky k provedení úmyslu nedošlo. Tak na př. má zásluhu, kdo bližnímu činem svým prospěti chtěl a o to upřímně se snažil; zásluha jeho zůstává, i když pro nedostatek sil úmysl se nezdařil. Hřeší, kdo něco na škodu bližního podniká (na př. stodolu mu zapálí), a hřích jeho zůstává, i když mimo jeho vůli úmysl se mu nezdařil (na př. náhlý vydatný déšť oheň v zárodku uhasil.
  Jest povinností naší, abychom uvažujíce o zamýšlených činech hleděli i k možným jejich následkům, zejména k následkům zlým a škodlivým. Neboť má-li čin v zápětí následek zlý neb škodlivý, tu takovýto přičítá se, byl-li zaviněn, i když nebyl snad přímo zamýšlen. Jest pak zlý neb neblahý následek zaviněn, jestliže 1. bylo možno jej předvídati, dále jestliže 2. bylo možno mu brániti, a konečně jestliže 3. konatel byl povinen pečovati, aby k neblahému následku nedošlo. Příkladem uvádíme neštěstí, o němž tak často v novinách se dočítáme, a k němuž přes to často dochází: domnívaje se, že střelná zbraň není nabita, namíří ji nerozvážlivec na někoho; mimo nadání zbraň byla nabita, spustí, a ubohá oběť klesá zraněna nebo zastřelena. Nerozvážlivec jest vinen neblahým následkem nerozumného počínání svého, jelikož v něm sbíhají se výše uvedené tři podmínky. A vina jeho jest stejná, i když rána nevyšla, a nic se nestalo; neboŤ není jeho zásluhou, že rána nevyšla, a jest jeho vinou, že bližního uvedl v nebezpečí a zbytečně polekal.
  Příčetnost a zodpovědnost činů lidských zakládá se na možnosti rozumové úvahy a svobodného rozhodnutí. Proto také veškerá zodpovědnost odpadává, kde buď předchozí rozumová úvaha nebo svobodné rozhodnutí nebo po případě obě jest nemožno. Člověk v takovém stavu jest nepříčeten. Příčiny nepříčetnosti mohou býti různé: bezvědomí, spánek, hypnosa, blouznění, horečka, blbost, slabomyslnost, úplná opilost a p., vůbec každý přirozený nebo způsobený stav, který duševní činnost vylučuje nebo znemožňuje. Je-li duševní činnost vůbec nemožná, odpadává veškerá zodpovědnost; je-li duševní činnost seslabena, seslabuje se v stejné míře i zodpovědnost.
  V příčinách jmenovaných jest tedy nedostatek duševní činnosti důvodem nepříčetnosti. Vedle nich jsou však ještě jiné příčiny, které duševní činnosti neruší, ale přece buď rozumové úvaze nebo svobodné volbě překážejí, a proto závadami zodpovědnosti jsou. Předchozí úvaze překáží nevědomost, svobodné volbě překáží násilí a strach.

(pokračování příště)

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (3)

§ 4. Duše lidská jest nesmrtelná.

  Není-li duše lidská hmotou, nemá ani vlastnosti hmoty, to jest, není složená ani dělitelná, nýbrž jednoduchá a nedílná - jest nesmrtelná. Duše lidská jest nesmrtelná, znamená, že žije i po dočasném odloučení od těla jako bytost sebevědomá dále a trvá na věky.
  Duše lidská není věčná, ježto původ má od Boha v čase, ale z vůle Boží trvá na věky.
  1. Svědectví Písma svatého. Písmo svaté praví: "Duše pak spravedlivých jsou v ruce Boží, a nedotkne se jich muka smrti. Zdají se očím nemoudrých umírati... ale oni jsou v pokoji... naděje jejich jest plná nesmrtelnosti" (Moudr. 3, 1 - 4.). Jinde dosvědčuje, že "duše nemohou zabíti" (Mat. 10, 28.).
  2. Svědectví církve svaté. Učení o nesmrtelnosti duše církev řadí mezi základní pravdy, které katolický křesťan, když dospěje k rozumu, má věřiti a věděti. Sněm lateránský 5. (sed. 8) prohlašuje: "Odsuzujeme a zavrhujeme všechny, kdož tvrdí, že duše rozumná jest smrtelná a jedna ve všech lidech."
  3. Svědectví rozumu,
  A. Smrt je rozklad; může tedy člověk jako bytost z duše a těla sestávající umříti odloučením duše od těla, může i tělo jeho jako hmota se rozpadnouti, nemůže umříti, jest tedy nesmrtelná.
  B. Duše lidská jako duch jest bytost, která sobě sama postačuje a k činnosti své těla nezbytně nepotřebuje, třebas pokud v těle jest, smyslů tělesných k činnosti své používá. Nemusí tedy s tělem zajíti, může i bez těla dále žíti, jest nesmrtelná.
  Tím liší se od duše zvířecí, která, která nemá samostatného bytu a jen ve spojení s hmotou trvati může. Proto, zajde-li tělo, zachází i duše zvířecí, tak jako světlo sluneční zachází se slunce západem.
  C. Bůh mohl by život duše zničiti, ale protiví se to jeho moudrosti (a), dobrotivosti (b), a spravedlnosti (c).
  a) Bůh dal duši vlohu, kterou puzena jsouc žádá si dokonalého poznání všeliké pravdy. Ale k tomuto dokonalému poznání Boha, sebe i světa nedochází v tomto životě. Bylo tedy třeba, aby nejvýš moudrý Bůh duši lidskou tak uzpůsobil, aby v jiném (věčném) životě poznání dokonalého došla. "Nyní poznávám z částky, ale tehdáž poznám jakož i poznán jsem" (. Kor. 13, 12.).
  "Vím, že nic nevím" (Argesilaos, filosof platonský). - "Mehr Licht!" volal prý Goethe umíraje.
  b) Bůh vložil do duše lidské také touhu po blaženosti. Ale této blaženosti nelze na zemi dojíti. Bylo tedy třeba, aby Bůh nejvýš dobrotivý duši tak uzpůsobil, aby v jiném životě (posmrtném) blaženosti toužené došla. - A má-li tato blaženost dokonalá býti, jest z ní všeliké zlo, i smrt vyloučiti; vyžaduje tedy i nesmrtelnost duše. "Nasycen budu, když se ukáže sláva tvá" (Žalm 16, 14.).
  "Před smrtí nikdo nemůže za blaženého jmín býti" (Solon, filosof pohanský). - "Srdce člověka tak dlouho nepokojno jest, dokud nespočine v tobě, ó Pane" (Sv. Augustin, +430).
  c) Svědomí lidské, hlas Boží, žádá pro každý skutek spravedlivou odplatu. Ale té na zemi nedocházíme; mnozí zajisté smrtí dobývají si zásluh (mučedníci) a někteří smrtí páchají hřích (sebevrazi příčetní). Bylo tedy třeba, aby Bůh nejvýš spravedlivý člověka tak uzpůsobil, aby aspoň v jiném životě (posmrtném) úplné odplaty dosáhl.
  A tato odplata (odměna nebo trest) musí býti věčná, protože hřích jako neskonalá urážka žádá i neskonalého (věčného) trestu, a ctnost jakožto opak hříchu žádá věčné odměny. Také jedině věčná odměna a věčný trest dovedou člověka pohnouti, aby konal ctnost a varoval se nepravostí. "Všecko, co se děje, přivede Bůh na soud za všeliké poblouzení, buď že by to dobré bylo, nebo zlé (Kaz. 12, 14.).
  4. Svědectví dějin. Dějiny dotvrzují, že víra v posmrtný život jest všem národům společná. Souhlas takový dá se vysvětliti jen z přirozenosti lidské, kteráž jest všem společná; jest tedy víra v posmrtný život projevem přirozenosti lidské a proto nemůže býti lží.
  "V čem všichni národové souhlasí, to nutně musí pravdivo býti" (Cicero). - Obyčej národů pohanských, dávati mrtvým nářadí, jídla peníze spolu do hrobu, ač jest pověrou, přece založen jest na víře v nesmrtelnost duše. Egypťané věřili v metempsychosi (= stěhování duše). Řekové a Římané měli své podsvětí, Germané svou Valhallu; Slované pak věřili, že "otčík zajde k otcem".
  Námitka. Ze záhrobí prý se ještě nikdo nevrátil; jakž tedy jest život posmrtný?
  Vyvrácení. Námitka taková není ani nová ani pravdivá. Není nová; neboť již Písmo svaté mluví o bezbožných, kteří řekli: "Není navrácení po skonání našem, protože zapečetěno jest a nikdo se nenavrací" (Moudr. 2, 5). Není ani pravdivá, protože již ve Starém zákoně děje se zmínka o vzkříšených (pachole vdovy sareptské, 3. Král. 17, 22.; pohřbený v hrobě Eliseově, 4. Král. 13, 21. a j.); i Kristus sám vzkřísil mnohé, mezi nimi Lazara "čtyři dny v hrobě pochovaného" (Jan 11, 44.).
  Nejsou-liž přímluvy svatých a zázračná jich vyslyšení patrnými důkazy o životě záhrobním a nesmrtelnosti duší lidských?! Ale těm, kteří onu námitku činívají, platí spíše slovo Kristovo z podobenství o bohatci: "Ani, byť kdo z mrtvých vstal, uvěří" (Luk. 16, 31.)
  Má se to s popíráním nesmrtelnosti, jako s popíráním Boha. Popírá jí pouze, kdo se nesmrtelnosti duše má co báti. Ale spravedliví vždy se utěšovali nesmrtelností duše.
  "Mnozí šli s radostí do Hádu, shledat se s přáteli na blaženém místě" (Platon).

Xaver Dvořák - Stručná apologetika katolická. (2)

§ 3 Pokračování

  Vyvrácení námitek proti rozumnosti a svobodné vůli duše lidské.

  I. Proti rozumnosti duše lidské:

  Námitka 1. K vysvětlení rozumnosti lidské není prý třeba předpokládati duše rozumné; mozek prý jest to, co v člověku myslí. Tedy čím větší mozek, tím větší rozum; poruší-li se mozek, porušuje se i myšlení.

  Vyvrácení. Na velikosti mozku vůbec nezávisí síla rozumu; např. vůl má větší mozek než člověk a přece i přísloví odpírá mu moudrosti. Ale ani poměrně k váze těla nemá člověk největší mozek. Jako zvířata, u nichžto poměr váhy mozku k váze těla jest 1 : 14, kdežto u člověka bývá poměr 1 : 22 až 1 : 35. Podle tohoto "vědeckého" výzkumu byla by stupnice rozumnosti asi tato: kanárek, několik brasilských opic, člověk, osel, kuře a posléze slon (1 : 500).

  Jestliže porušením mozku porušuje se i myšlení, svědčí to, že jest mozek v úzkém spojení s rozumem jako jeho nástroj, ale nikoliv to nesvědčí, že by mozek sám myslil. Jako u umělce, jenž tvoří rukou, zmrzačí-li si ruku a přestává-li tím jeho umění, nelze z toho odvozovat, že by ruka jeho bývala původem umění jeho.

  Doktor Carus, lékař a psycholog (1869), vypravuje případ zcela opačný, v němž poškození mozku a ztráta části jeho měla za následek větší bystrost a vytříbenější řeč, kteréžto známky zanikly po vyléčení nemocného. Podobně Dr. Hyrtl, slavný fysiolog, praví: "Ona šedá látka mozku, již mnozí považují za příčinu duchovní činnosti, může se porušiti neb i ztratiti, aniž se tím síle rozumové valně uškodí."

  Námitka 2. Myšlení není prý nic jiného než jakási fosforescence (světélkování) mozku (Dr. Moleschott). Tedy čím více kostíku v mozku, tím větší rozum.

  Vyvrácení. Dokázáno jest, že kosti obsahují mnohem více kostíku než mozek (400krát více, Dr. Liebig). Kdyby naše myšlení bylo toliko fosforescencí mozku, proč tedy kosti nemyslí? A proč u zvířat za hloupé považovaných (jako husa, ovce) má mozek více fosforu než u člověka?!

  Námitka 3. I v činnosti zvířat jeví prý se rozumnost, tedy i zvířata měla by duši duchovou.

  Vyvrácení. U zvířat skutečně shledáváme účelná jednání, která předpokládají rozum, ale ne v nich, nýbrž u toho, který jest původcem, stvořitelem zvířat. Jako činnost stroje účelná jest a předpokládá rozum u vynálezce a ne ve stroji, tak se to má s účelným jednáním u zvířat. Zvířata nejednají sebevědomě, nýbrž z pouhého pudu, neuvědoměle.

  Že jednají z pudu, vysvítá takto:

  a) Zvířata jednají bez předchozí úvahy ihned; musila by tedy rozumem vynikati nad člověka, který musí prvé rozvažovati, než může rozumně jednati.

  b) Zvířata téhož druhu a za obyčejných okolností jednají vždy stejně a to hned od svého nejprvnějšího mládí; nic se nenaučí sama od sebe. Byla by tedy zvířata nad člověkem, který musí napřed rozum vzdělávati a po mnohá léta se učiti.

  Zvířata uprostřed kulturního lidstva jednají stejně po všecky věky. Kultura lidí, mezi nimiž žijí, se nesmírně povznesla, ale neměla účinku na zvířata pražádného.

  c) V okolnostech nezvyklých jednají zvířata zcela nerozumně a je viděti, že dovedou jen to, k čemu pud je vede, a že není žádné úvahy u nich. Např. postavíme-li kuře na hromadu zrní, hrabe v samotném zrní, ač hledati nepotřebuje. Člověk dovede se přizpůsobiti k okolnostem a podle nich zříditi činnost svou.

  d) Poukazuje-li se u zvířat na jejich umělost, např. ve stavbě hnízd, doupat, pláství, ve tkaní pavučin a podobně, nelze to považovati za projev rozumu, nýbrž pudu, protože v umělosti jejich nejeví se žádný pokrok. Kdyby se mělo souditi z takovéto umělosti na rozum, i rostlina měla by rozum, když lístky květové skládá, by i nerost, když rozpuštěn tvoří krásné a přesné útvary krystalové.

  e) Nejpádnějším však důkazem, že zvíře nemá rozumu, jest, že nemá řeči, ani sebevědomí, ani náboženství, ani morálky. Nejostřejší rozdíl mezi člověkem a zvířetem jest, že zvíře nemá rozumu; všecky úkazy, které na rozum poukazovati se zdají, mohou býti jiným způsobem vyloženy. Za rozum dán jest jim v náhradu pud, jenž je bezděčně vede k cíli. "Rozumem předčíme zvířata." (Cicero +43 př. Kr.)

  II. Proti svobodné vůli duše lidské.

  Námitka 1. Člověk prý v jednání svém určován pohnutkami, a s těmi prý se to má jako s fysickými silami, že totiž rozhoduje nejsilnější (Schopenhauer, +1860).

  Vyvrácení. Svoboda vůle nezáleží v tom, abychom jednali bez pohnutek. Svoboda vůle není libovůlí. Rozumný člověk řídí se pohnutkami, ale není jimi řízen. Svobodně rozhoduje mezi pohnutkami různými a neřídí se vždy pohnutkami nejsilnějšími.

  Sv. Perpetua, majíc se rozhodovati mezi vírou a láskou mateřskou, potlačila v sobě lásku k dítěti a rozhodla se obětovati život za víru.

  Námitka 2. Člověku prý jest nevyhnutelně činiti to, co za nejlepší uznává.

  Vyvrácení. Rozumný člověk činí ovšem, co za nejlepší uznává; ale jest si spolu vědom, že to činí dobrovolně a že by nemusil tak jednati. Proto vidíme, že přemnozí jednají také nerozumně; nečiní tedy, co za nejlepší uznávají. "Vidím a schvaluji lepší, a následuji horšího" (Ovidius). Důkazem jest i hřích. Nebo kdybychom nevyhnutelně volili vždy jen nejlepší, mohli bychom chybiti, ale nikoliv hřešiti. A přece činíme rozdíl mezi chybou a hříchem. Chybu omlouváme, hřích káráme.

  Námitka 3. Statistika zločinců dokazuje prý, že člověk jedná ve stejných okolnostech vždy stejně, že okolnosti určují jednání jeho; že tedy člověk není svoboden.

  Vyvrácení. Statistika dokazuje právě opak, že člověk totiž nejedná vždy za stejných okolností stejně. Statistika ukazuje jen jisté procento, nikoliv převážnou většinu, a jen převážná většina mohla by ukazovati na pravidlo. A kdyby se i jevila ve statistice jistá pravidelnost, svědčí to jen, že lidé málo užívají svobody své, dávajíce se ovládat svými náruživostmi. A bylo by pak rozumno, zřizovati káznice a polepšovny, kdyby člověk nebyl v jednání svém svoboden!