pátek 1. února 2019

Svatý Ignác, biskup a mučedník - 1. února (z knihy Naše světla)

"Pšenice Kristova jsem."

  Ignác pocházel z Antiochie syrské a byl učedníkem svatého apoštola Jana. Těžké byly počátky Církve v Antiochii. Řídil ji sv. Petr, apoštol, po něm Evodius a po Evodiovi Ignác, žák apoštolů. Miloval Ježíše tak, že mu dalo příjmení: Theoforus, t. j. Bohonositel.
  Císař Trajan, opojený vítězstvím nad nepřáteli, chtěl křesťany přinutiti, aby obětovali bohům. Když přišel do Antiochie, dal si předvésti sv. Ignáce a tázal se ho: "Kdo jsi ty, duchu zlý, že tak neúnavně přestupuješ mé rozkazy a také jiné svádíš?" Ignác odpověděl: "Nikdo nemůže nazývati Theofora zlým duchem, neboť zlí duchové se straní služebníků Božích." Císař se tázal: "Kdo jest Theoforem?" - "Ten, kdo Krista nosí v srdci svém." Tu řekl císař: "Což myslíš, že my nenosíme v srdci bohů svých?" Sv. biskup odvětil: "Bludně nazýváš zlé duchy pohanů bohy. Neboť jest jeden toliko Bůh, jenž stvořil nebe i zemi i moře se vším, což v nich jest. A jeden jest Kristus, jednorozený Syn Boží." Císař vynesl rozsudek: "Poroučím, aby Ignác, jenž praví, že nosí Ukřižovaného v sobě, spoutaný byl odveden od vojáků do Říma a tam byl dán za pokrm dravé zvěři pro obveselení lidu." Sv. mučedník děkoval Bohu za tuto radostnou zprávu. Na cestě do Říma ho střežilo 10 žoldnéřů. K jednomu z nich byl Ignác připoután řetězem. Ze Seleucie plavil se do Smyrny, kde byl pozdraven sv. Polykarpem a celou obcí. U sv. Polykarpa prodlel nějaký čas. Z širokého okolí přišli zástupci církví ho přivítat. Napsal obcím děkovné listy, plné horlivosti apoštolské. Jsou to skvosty starokřesťanského písemnictví.
  Toužil po koruně mučednické. Efeským napsal: "Doufám, že vašimi modlitbami dosáhnu, abych se mohl v Římě potýkati s divokými šelmami." Jiné napomíná: "Zůstaňte ve svornosti; vím, že jsou mezi vámi bludaři; odpovězte jim pokorou a tichostí!" Jenom jednu obavu měl, aby křesťané v Římě nemístnou soustrastí ho nepřipravili o korunu mučednickou. Proto jim napsal dopis, v němž nazývá církev římskou "předsedkyní svazku lásky". V tom dopise prosí: "Bojím se lásky vaší, aby mně nebyla k úrazu. Nikdy nebudu míti takové příležitosti dosáhnouti Boha. Pšenice Boží jsem na musím býti rozemlet zuby dravých zvířat, abych byl shledán jako čistý chléb Boží." - "Toho hledám, jenž pro nás umřel; po tom toužím, jenž pro nás z mrtvých vstal. On stojí přede mnou jako odměna... Čisté světlo ať přijmu! Dostanu-li se tam, budu mužem Božím. Nechte mne býti následovníkem utrpení mého Boha!"
  Ze Smyrny pluli vojáci s Ignácem do Troady. I tam zůstali několik dní. Z Troady napsal listy do Filadelfie, do Smyrny a Polykarpovi. List ke Smyrenským je hoden pozoru tím, že tam poprvé je nazvána Církev katolickou. Praví: "Kdekoliv se biskup ukáže, tam budiž církev!" Jako kde Kristus jest, tam jest též církev katolická."
  Loď přistála v ústí řeky Tibery u Ostie. Křesťané římští přišli naproti slavnému biskupu. V Římě hned byl přiveden do amfitheatru a puštěni na něho lvi, kteří rozsápali jeho tělo tak, že z něho zůstalo jen několik kostí. Křesťané je posbírali a uschovali jako drahocenný poklad.
  Církev katolická sv. Ignáce zvlášť vyznamenala tím, že ho jmenuje denně při oběti mše svaté a na jeho svátek ve zpěvu k sv. přijímání užívá jeho slov: "Pšenice Kristova jsem, nechť jsem rozemlet zuby zvířat, abych byl shledán jako chléb čistý."
  O Svátosti oltářní psal sv. Ignác v listě Římanům: "Nemám radosti z pokrmu pomíjejícího ani z rozkoší tohoto života. Po chlebě Božím toužím, po nebeském chlebě, po chlebě života, jenž jest Tělo Ježíše Krista, Syna Božího... a nápoj Boží chci, jeho Krev jest nehynoucí láska a věčný život."
  Mnozí křesťané nechápou hluboký význam mše svaté. Účastniti se Oběti nejsvětější znamená: obětovati se. Jako pšenice musí býti rozemleta a musí projíti ohněm, aby se stala chlebem.