Svatý Pius X.
(pontifikát od 4. srpna 1903 do 20. srpna 1914)
Giuseppe Sarto se narodil 2. června 1835 listonoši a jeho manželce v Riese u Benátek. Vystudoval seminář v Padově a roku 1858 byl vysvěcen. Zastával řadu pastoračních postavení v treviské diecézi a projevoval zájem o život lidu z hlediska jak devocionálního, tak vzdělanostního stejně jako sociální otázku. Roku 1884 ho Lev XIII. jmenoval biskupem v Mantově, kde byly velmi rozšířeny chudoba a antiklerikalismus. Nový biskup pracoval na reformách ve své diecézi tak účinně, že ho papež roku 1893 udělal kardinálem a patriarchou benátským. Jenže italská vláda si dělala stejný nárok na schvalování patriarchů v Benátkách, jaký před tím uplatňoval rakouský císař. Lev jí odmítl vyhovět a Giuseppe musel čekat osmnáct měsíců, než se svého patriarchátu ujal. Jakmile ho měl pevně v rukou, začal řešit stejné otázky, jaké byly příznačné pro dobu jeho kněžství a raného biskupství - katechezi, udílení svátostí, užívání gregoriánského chorálu a mírnění chudoby. Zakládal venkovské vzájemné záložny a další sociální organizace a bránil růstu socialistických nálad mezi svými ovečkami. Když zemřel Lev XIII., byl favoritem mezi kardinály státní sekretář Rampolla. Ten byl ale dost liberální a přátelil se jak s francouzskými republikánskými politiky, tak s amerikanisty. V některých kruzích se proslýchalo, že je svobodný zednář. Ať to byla pravda nebo ne, krakovský kardinál proti němu přednesl veto rakouského císaře. Místo něho byl zvolen Sarto a při korunovaci 9. srpna přijal jméno Pius.
Prvním zájmem nového papeže bylo šířit mezi věřícími uctívání svátostí, zejména svátosti přijímání. Jeho udílení se v té době dálo dosti zřídka. Mnozí katolíci šli k přijímání jen v době velikonoční, což se vyžadovalo jako naprosté minimum. Pius však zahájil kampaň za časté, pokud možno každodenní přijímání spojené s častou zpovědí, aby věřící přijímal svátost náležitě očištěn. Dnes jde většina lidí k přijímání při každé mši, ovšem z hříchů se nadále vyznávají jen málokteří, což bráno z hlediska katolické teologie nutně působí obavy. Navíc tehdy mladí lidé většinou šli poprvé k přijímání až po konfirmaci. Pius změnil toto pravidlo a začal vyzývat, aby lidé vodili děti k přijímání už ve věku sedmi let (nástup rozumného věku).
V den svaté Cecílie, 22. listopadu 1907, vydal Pius dekret o církevní hudbě, který vyzdvihoval na vedoucí místo gregoriánský chorál, zatímco většinu divadelní a sekulární hudby z kostelů vykazoval. Papež rovněž vybízel k uctívání Panny Marie, vytvářel v Itálii regionální semináře, zahájil kodifikaci nového kanonického zákoníku, prosadil restrukturalizaci římské kurie a zrevidoval breviář a kalendář. Mezi svátky, které z kalendáře vyřadil, byly všemožné dny andělů strážných v různých latinskoamerických zemích, a to možná nebylo úplně nejmoudřejší, podíváme-li se na jejich následnou historii.
Největším duchovním problémem jeho pontifikátu byl zápas s modernismem. To byl pojem, který se vztahoval nejen ke správě a praktikám církve, jak se domnívali liberálové a amerikanisté, ale také k tomu, že v souladu se stále vzestupnější dráhou lidstva ke skvělé a báječné budoucnosti se musela vyvíjet samotná církevní věrouka. Podle modernistů nesou doktrinální formulace pravdou samy o sobě, ale symbolizují jakousi větší pravdu - ať už to znamená cokoli. Jsou tedy církevní poučky od transsubstanciace až po nejsvětější Trojici - ačkoli ti, kdo je původně vytvořili, je bez pochyby chápali doslovně - prostě etapami růstu lidského vědomí a doslova se brát nemají. Jak si dokážeme představit, byly takové myšlenky velmi populární u mnohých kněží - ovšem nemnohých věřících -, kteří rádi sami v sobě spatřovali myslitele. Ve skutečnosti to byla záludná věc, která měla katolické dogma připravit o jakýkoli reálný smysl. Roku 1907 vydal Pius Lamentabili, rukověť modernistických bludů. Brzy na to zveřejnil Pascendi, encykliku dopodrobna analyzující modernistickou metodologii. Dnešního čtenáře (psáno roku 2003) tyto dokumenty ohromí jasným popisem mnohého z toho, co platí za soudobá katolická bohoslovecká díla. Modernismus - stejně jako ariánství - přežil své zatracení a prosperoval, ale Pius mu zasadil mocnou ránu. Identifikoval ukrývanou a napůl organizovanou podstatu modernismu. K jeho neutralizaci vytvořil Soldatium pianum, jakousi tajnou službu, a její vedení svěřil monsignoru Umbertovi Benignimu.
Na politické scéně vybízel Pius k zakládání katolických odborových svazů. Francouzská vláda přes snahy Lva XIII. skutečně zrušila konkordát, vypověděla mnišské řády a zabavila veškerý církevní majetek. Tak se stalo, že všechny kostely postavené ve Francii před rokem 1905 patří místní správě. I když katolíci v té době tuto akci odsoudili, o samotném Piovi ani nemluvě, po letech vedla k nečekanému důsledku. V šedesátých letech dvacátého století, když se francouzští kněží podobně jako duchovní všude jinde snažily zbavit kostely každé sochy, oltáře, zábradlí a jiných krásných věcí, bránili jim v tom, vedeni antiklerikalismem, četní komunističtí starostové, kteří byli nominálními vlastníky oněch budov. Ve stejné době mnozí konzervativní a nábožní radní dovolovali svým duchovním oddávat se onomu zvláštnímu druhu obrazoborectví, jaký nebyl v těch krajích od revoluce ke spatření.
V Piových vztazích s Itálií byla rozhodující otázka znásilněných světských vlastnických práv církve. Papež katolíkům dovolil hlasovat v místních volbách, pokud to přispěje k obecnému blahu. Revoluce v Portugalsku vedla k vytvoření fanaticky antiklerikální republiky a vypuklo pronásledování. Dějištěm antikatolických událostí se staly Ekvádor, Španělsko a Bolívie.
Pius, který se stal svědkem modernismu v církvi, válečnických nálad mezi evropskými národy, socialistické třídní nenávisti, úpadku veřejných i soukromých mravů a všeobecné materializace života, se obával velkého konfliktu, Armageddonu. Psal, že se bojí, že Antikrist je už na zemi. Když byl v Sarajevu zavražděn arcivévoda František Ferdinand, byl si papež jist, že začíná konec. Druhého srpna sepsal výzvu k evropským mocnostem, aby neuvrhovaly své národy do války. ignorovali ho. Osmnáct dnů nato byl mrtev, a tak hrůze, jíž nedokázal zabránit, unikl.
