Neděle čtvrtá po Velikonoci (Alois Sládeček).

Neděle čtvrtá po Velikonoci.

Jaký život, taková smrt.

„Jdu k tomu, jenž mne poslal“ (Jan 16, 5.).

  Jako syn, vykonav v cizině poslání své, spokojeně k otci se vrací, tak také božský Spasitel na sklonku své pozemské pouti, pohlížeje zpět na činnost svou, spokojeně mohl říci: „Jdu k tomu, jenž mne poslal.“ Dílo, které mně Otec uložil, vykoupiti padlé pokolení lidské, jsem dokonal, a nyní mohu navrátiti se k Němu, abych došel u Něho patřičné odměny a slávy.
  Kéž bychom i my, když jednou nadejde okamžik, kdy bude nám opustiti tento svět a navrátiti se k Bohu, který nás stvořil, mohli s klidem říci: Úkol, který mně Bůh na tomto světě byl vytknul, jsem svědomitě vyplnil, nyní doufám, že se mně dostane za to odměny věčné. To stane se, jestliže zde na světě věrně sloužiti budeme Pánu Bohu.
  Než běda nám, jestliže tak neučiníme, pak obavou musí nás naplňovati myšlenka na smrt, nebo jaký život, taková smrt. Po životě dobrém, následovati bude smrt štastná, po životě zlém a hříšném, následovati smrt zlá. Nelze ovšem upříti, že někdy i lidé, kteří po léta vedli život nevázaný a prostopášný, na konec přece umírají šťastně. Vypravujet nám sv. evangelium o lotru Dismasovi, který větší část života ve hííších strávil, že v posledním okamžiku na kříži došel milosti a s Kristem vešel do ráje. Proto nesmíme nikoho, ani toho největšího hříšníka odsuzovati a jemu spasení upírati, poněvadž mohl opravdovým pokáním záhubě věčné uniknouti. Jestiť Bůh nejvýš shovívavý a milostivý, nechce smrti hříšníka, ale aby se obrátil a živ byl. Případů takových však stává se velmi málo. „Mezi stotisíci takových, kteří stálev těžkých hříších žijí, najde se sotva jeden, který odpuštění od Boha sobě zaslouží,“ praví sv. Jarolím. Proto zůstává pravidlem: Kdo špatně žije, špatně umírá, neboť buďto odepře Bůh hříšníkovi milosti pomáhající anebo hříšník nečinívá opravdového pokání, nýbrž zdánlivé, které ho nemůže ochrániti před záhubou věčnou.

Pojednání.

  I. Jestiť poměrně velmi málo takových hříšníků, kteří by si přáli ve hříších svých umříti; po většině chovají ten úmysl, že budou jednou pokání činiti a že s Bohem se usmíří. Já se obrátím, myslí sobě lehkomyslný světák, jenž ze zábavy do zábavy spěchá, a při tom na Boha a věčnost málokdy vzpomene; však já se polepším, dí zhýralec, který v kalu hříchů se válí a svědomí své nepravostmi poskvrňuje; já se polepším, míní nestydatá ženština, která po léta neřestem se oddává; já se jednou napravím, praví opilec, když v stavu nepříčetném po cestě vrávorá. A tak není snad hříšníka, který si jen trochu víry zachoval, aby se nedomníval, že někdy později - anebo alespoň na smrtelné posteli, bude pokání činiti. Než kolik z nich uskuteční svůj úmysI? Z tisíců sotva jeden, poněvadž mnohým z nich pro nekajícnost jejich nepopřeje Bůh času a potřebné milosti k nápravě.
  Představte sobě, nejmilejší, žebráka otrhance, jehož cáry nedovedou těla jeho zakrýti. Ten prosí vás o kousek šatu, a vy se slitujete nad ubožákem a dáte mu, zač vás prosí. Ale trhan šaty prodá za fatku a peníze propije. Přijde-li k vám po druhé, snad, máte-li srdce dobrácké, slitujete se nad ním znovu. Ale kdyby šaty zase propil, dojde vám míra trpělivosti, a vy příště ukážete mu dveře. A žádný zajisté nebude vám' to míti za zlé.
  Nuže uvažte: kolikráte udílí Bůh hříšníkovi šat milosti, aby zakryl nahotu duše jeho; odpouští mu ve svátostí pokání hříchy jeho a blaží jej znovu svojí láskou. Ale hříšník sotva odejde od zpovědnice, již hned za fatku: za chvilkovou rozkoš, za nějakou zábavu, za ukojení své vášně  - prodává ten šat posvěcující milosti, a propadá znova starým hříchům: zlobí se, klne, pronáší rouhavá slova, mluví neslušné řeči, pomlouvá, na cti utrhá, chová nepřátelství oproti bližnímu, oddává se pití, smilstvu, karbanu, nočnímu hýření; zanedbává modlitbu, služby Boží, konání dobrých skutků atd. Za půl roku nebo za rok jde zase k sv. zpovědi a prosí Boha o nový šat posvěcující milosti. A Bůh dopřává mu jej znova. Ale hříšník promrhává jej zase a dobrotě Boží jako na posměch dopouští se opět těchže hříchů. A to opakuje se deset, patnáct, dvacet let, aniž hříšník svého zlého návyku, své vášně a prostopášnosti se zříká. Co učiní konečně Bůh takovému hříšníku? Nelze se tu právem obávati, že vida stálé zneužívání své dobroty a milosti, odvrátí se od něho a přenechá jej jeho osudu, jímž jest věčné zahynutí? Takovou hrozbu pronáší Bůh sám v knize Přísloví: „Poněvadž jsem vás volal, a odpírali jste, vztáhl jsem ruku svou. a nebylo, kdoby pohleděl: pohrdli jste všelikou radou mou, a domlouvání mého zanedbali jste: protož i já k zahynutí vašemu smáti se budu, a posmívati se budu, když přijde na vás to, čehož jste se báli. Když připadne na vás náhlá bída, a zahynutí vám jako bouře nastane; když přijde na vás soužení a úzkost: tehdy volati budou ke mně, ale nevyslyším: ráno si přivstanou hledajíce, ale nenaleznou mne“ (Přísl. 1, 24 – 28.). Může se tedy státi, že jednou bude hříšník prositi Boha o milost a slitování, ale Bůh prosby jeho nevyslyšía nedá mu více té milosti, aby mohl pravé pokání činiti, že odpoví jim, jako ženich bláznivým pannám volajícím: „Pane, pane, otevři nám.“ „Amen, pravím vám, neznám vás“ (Mat. 25, 11. 12.).
  Věru nic není tak málo odůvodněno, jako naděje nekajícného hříšníka na blažený konec. Zřídka kdy se stává, praví sv. Bernard, aby při smrti zasloužil sobě u Boha odpuštění hříchů. kdo v životě, jsa při síle, neostýchal se Boha urážeti. Kdo v životě, dí sv. Cyprian, nemyslel na to, aby šťastně umřel, nezasluhuje, aby při smrti dostalo se mu útěchy. Proto nazývají sv. Otcové smrt ozvěnou života. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Zavoláme-li slova hrubého klení, ozvěna klení to věrně opakuje; proneseme-li chválu na Boha, chvála ta znova se ozve. Smrt tedy řídí se dle života, jest jeho ozvěnou.
  II. Než dejme tomu, že by Bůh - čemuž znamenití bohovědci odporují - dával hříšníkúm milost svou v míře nejhojnější, může proto hříšník s jistotou očekávati, že nezahyne? Nikoliv! Naopak jest se obávati, že i tu činiti bude jen zdánlivé pokání, pokání jen tak na oko, které však před záhubou věčnou nechrání.
  Postavte se, nejmilejší. v duchu ke smrtelné posteli člověka, který po celý život o Boha a přikázání jeho se nestaral, ale užívaje - jak říkal - zlaté svobody, choutkám srdce svého popouštěl volnou uzdu. Vida,že to jde s ním ku konci, prosí Boha, by dobře umřel. Chvála Pánu Bohu - říkají lidé, že se s Pánem Bohem usmířil; doufáme, že dojde spasení. Kéž by tomu tak bylo! Že jest to možno, by došel spasení, nepopírám, neboť Bůh můžei z kamení vzbuditi syny Abrahamovy. Než my, kteří dosud můžeme pracovati na spáse duší svých, takové smrti sobě přáti nesmíme.
  Nic není nesnadnějšího,j ako opravdové pokání a se obrácení hříšníku, jemuž hřích častým opětováním stal se zvykem. Může-li změniti - dí Hospodin skrze proroka Jeremiáše - mouřenín kůži svou, anebo rys peřestnost svou: i vy budete moci dobře činiti, naučivše se zlému (Jer. 13, 23). Než učiniti z mouřenína člověka bílého, anebo změniti skvrny rysovy jest věcí nemožnou. A podobně tomu u hříšníka ze zvyku. I když takový před smrtí dává na jevo, že chce pokání činiti, zdaž možno tvrditi s jistotou, že srdce jeho se změnilo? Jak snadno srdce takové přikloní se znovu ku hříchu a osud hříšníka podobá se osudu krále Antiocha, který zahynul, poněvadž činil pokání jen zdánlivé.
  A podobně soudí sv. Otcové: Pokání hříšníka umírajícího - dí sv. Ambrož - jest vynucené, neboť ne hříšník opouští hřích, ale hřích opouští hříšníka. Všechno, co hříšník podniká, aby se s Bohem usmířil - praví sv. Augustin - jest více následek strachu před peklem než upřímná bolest, že Boha a Spasitele svého urazil. Ne hříchu, ale ohně se bojí.
  Snad sami znáte podobné kajícníky. Dokud bylo s nimi zle, slibovali hory doly, kterak se polepší. Sotva však nebezpečí pominulo, skutek utek. Zapomínají na všechna učiněná dobrá předsevzetí, a upadají do starých hříchů. Co by se, drazívKristu, asi stalo, kdyby smrt takové kajícníky skutečně převedla z tohoto světa na věčnost? Byli by pravděpodobně zahynuli, poněvadž pokání jejich nebylo opravdové. Proto pravdou zůstane: Kdo špatně žije, špatně umírá.
  Chceme-li tedy, nejmilejší, zajistiti sobě spasení věčné, žijme ctnostně a služme Bohu celým srdcem svým upřímně. Neskládejme se na milosrdenství Boží. Milosrdenství boží jest sice veliké, má přece však své meze, obzvláště u hříšníka, který milostí Boží tak často byl již pohrdal. Patří-li snad z nás někdo k takovým hříšníkům, nechť použije této letošní posvátné doby velikonoční, nechť usmíří se s Bohem pravým pokáním, a počne nový život dle přikázání božích, pak může s důvěrou očekávati, že šťastně jednou zemře a spásy věčné dojde. Amen.

Neděle třetí po Velikonoci (Karel Lev Řehák).

Neděle třetí po Velikonoci.

Třeba přidržovati se učení svatých apoštolů.

  1. Nepraví křesťané tvrdí, že prý Písmo svaté tak jest zřetelno, že jeden každý dobře mu rozuměti může. Tvrzení takové jest ale naprosto nepravdivé; nebo kdyby na pravdě bylo, museli by všichni čtenáři Písma svatého jednostejné naučení z něho bráti, kdežto jest známo, že odštěpenci od církve katolické na tisíce odrud se rozcházejí, a stále o tom hádky mají, co by prvým učením Páně bylo.
  Spasitel zajisté věděl, jak mnozí lidé pyšní a lehkomyslní jeho slova překrucovati a bříditi budou; a proto k mrtvým slovům Písma svatého postavil živou a neomylnou vykladatelku vůle své, církev svatou, na Petru vzdělanou. A Petrovi slíbil, že církev na něm vzdělanou ani brány či mocnosti pekelné nepřemohou, a tedy k bludům ji nesvedou. Petrovi také prohlásil: „Já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá“ (Luk. 22, 32.); a nás i zavazuje ku poslušnosti k výkladům apoštolů za vedení Petra, řka: „Kdo vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá“ (Luk. 10, 16.). My katolíci přidržujeme se tedy věrně učení Páně dle výkladu apoštolů jeho, a jsme tedy úplně bezpečni, že nebloudíme, ani blouditi nemůžeme, ale kráčíme po jisté cestě ku spasení.
  Jak málo bezpečně spoléhati můžeme na důvtip toliko svůj, vysvítá z dnešního evangelia. Apoštolové po tří léta byli při božském Mistru a slyšeli učení jeho, a hle, když jim řekl: „Maličko, neuzříte mne, a maličko, uzříte mne opět“, nerozuměli jemu!
  My tedy rádi doznáváme, že často pravého smyslu slov Božích nechápeme; a proto se i povolaných lidí na smysl pravý dotazujeme. A tak klademe si i dnes otázku: Co znamená to maličko, o němž mluví Pán?
  2. Slova dnešního evangelia pronesl Pán Ježíš k milým svým po poslední večeři, a tedy nakrátko před umučením svým. Slova „Maličko, a neuzříte mne“ měly smysl ten: Již co nejdříve budu vydán na smrt, jak jsem vám o ní opětně předpovídal. Až uvidíte má muka, budete se sice rmoutiti, kdežto nepřátelé Boží budou se radovati. Ale nezarmucujte se příliš, a netraťte mysli; nebo opět „maličko a uzříte mne“, t. j. třetího dne vstanu opět z mrtvých, a pak promění se zármutek váš v radost neskonalou, poněvadž nabudete tak jistoty i o svém vlastním vzkříšení; a proto budete i ochotni, všecko pro mne činiti i vytrpěti, až i skutečně v odměnu obdržíte slíbenou blaženost věčnou, čili takovou, které nebude moci nikdo více vzíti od vás!
  Co takto Pán Ježíš předpověděl, stalo se. Petr, zapřev Pána, při pohledu naň rozlítostnil se, vyšel ze společnosti, v níž byl zhřešil, a plakal hořce. Hořce plakal miláček Páně Jan, když pod křížem milovaného Mistra stál a poslední vůli jeho slyšel. Plakala Matka Páně sedmibolestná; plakaly i nábožné ženy s Magdalenou; zarmoucení i smutní byli učedníci, jdoucí po umučení Páně z Jerusalema do Emaus. Za to ale radovali se pokrytečtí fariseové a zákoníci židovští, že odstraněn byl nepohodlný jim prorok, jenž jejich domnělou spravedlnost odsuzoval a jich vnitřní zkaženost káral.
  Avšak když Pán Ježíš třetího dne vstal s velikou slávou z mrtvých, zarazili se, zkormoutili se zahanbení nepřátelé jeho, ale rozradovali se apoštolé a učedníci Páně, jimž on se po čtyřicet dnů zjevoval, s nimiž důvěrně dále obcoval a je o důležitých věcech poučoval, jimž prvé ještě rozuměti nemohli, že ještě tajemství umučení Páně neznali.
  3. Toto „maličko“, o němž mluvil Spasitel, vykládá ale sv. Augustin také i jinak, a sice o krátké době pozemského života našeho.
  Krátkým, maličkým jestiť věru život náš u porovnání s životem věčným, jemuž všichni rádi či neradi kráčíme vstříc.
  Když Bůh první lidi stvořil, učinil i těla jejich dokonalými, takže dlouho žíti mohli; ale i dlouhý jich věk jest pouhým maličko proti věčnosti, jež konce nemá. O Adamovi se dočítáme, že žil 930 roků, a pak zemřel; Noe žil 950 roků a pak zemřel; nábožný Methusalem žil 969 roků, a zemřel. Co jest i tisíc roků života proti věčnosti? „Tisíc let před očima Hospodina jest jako den včerejší“ pěje korunovaný pěvec (Žalm 89, 4.).
  Později z různých příčin a pro nepřiměřené žití krátil se věk lidský vždy více, až za dob našich čítá průměrem asi 30 roků! Čím jest teprve tento krátký věk, než pouhým maličko? „Pára jest, kteráž se na maličko ukazuje, a potom zmizí,“ praví svatý Jakub (Jak. 4, 15.).
  A přece staráme se tak rádi jen o toto maličko, a tak lehkomyslně zanedbáváme toho, co má býti věčným! mnohý pracuje do úpadu, nastavuje noci ke dnu, dře se v potu tváře, suší zuby, lakotí; a proč? Chce z úspor žíti snad na tisíciletí? O nikoliv! On nemůže popříti toho, že tu jest jen maličko; ale přece pošetile zanedbává povinností svých k Bohu, lehce znesvěcuje neděle i svátky, nepřijímá svátostí, aby se mu naposled stalo jako bohatci, o němž vypravuje Spasitel (Luk. 12, 18.), že řekl: „Zbořím stodoly své (že jsou pro mé bohatství již příliš malé), a nadělám větších; a tu shromáždím všecky věci i zboží své, a dím duši své: Máš mnoho zboží složeného na mnohá léta; odpočívej, jez, pij, hoduj!“ Ale Bůh řekl jemu:“Blázne! (ještě) této noci požádají duše tvé od tebe; to pak, cos připravil, čí bude?!“
  4. Proto ne bez příčiny nechal se pokoušeti i sám Spasitel, jenž chtěl býti ve všech věcech učitelem i vzorem naším, do třetice od ďábla, aby nám ukázal, jak bychom měli i my proti žádostivosti trojí, v nás se ozývající, rázně a věrně bojovati!
  Když ho ďábel naváděl, aby zrušil půst a hověl smyslným žádostem, odmítl ho slovy: „Ne samým chlebem živ jest člověk!“ Když ho ďábel naváděl, aby se spustil s výše chrámu, a tak chválu u lidí měl, odmítl ho Spasitel slovy: „Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého,“ jemuž dle pravdy všechna čest přináleží. A když konečně ďábel nabízel mu statky tohoto světa, jež mu ovšem nenáležejí, odmítl ho Spasitel přísnými slovy: „Odejdiž ode mne satane; nebo samému Pánu Bohu klaněti se budeš!“ (Mat. 4.)
  To na paměti měl i slavný přední rádce anglického krále Jindřicha VIII. v 16. století, Tomáš Morus. Jindřich VIII. naléhal tehdy na papeže, aby prohlásil zákonitý sňatek jeho s Kateřinou Arragonskou za zrušený, aby mohl pojati za manželku jinou lehkomyslnou ženštinu. A když mu papež ovšem po vůli nebyl, rozvzteklil se král , prohlásil se sám za nejvyššího biskupa v říši své, a krutě trestal každého, kdo ho tak uznati nechtěl. Do žaláře uvrhl i Tomáše Mora. Pak poslal k němu jeho manželku i s dětmi, aby ho prosbami svými obměkčili, by se králi poddal.
  Tomáš otázal se ženy: „jak dlouho myslíš, že budu ještě živ?“
  „Jistě 20 roků“
  „A za 20 roků nejisté přízně královy měl bych dáti život věčný? Ó, jak pošetile radíš!“
  Čiňme podobně při lákání světa! Vyznávejme Ježíše Krista nejen slovem, ale hlavně řádným křesťanským životem; a i on nás vyzná jednou před svým Otcem v nebesích. Amen.

Neděle druhá po Velikonoci (František Zeman)

Neděle druhá po Velikonoci

Katolický kněz – dobrý pastýř svých oveček.

„Já jsem pastýř dobrý.“ (Jan 10, 11.)

  Ve východních krajinách již od nejstarších dob hlavním pramenem obživy člověka byl chov dobytka, zvláště ovcí. Tamní vedra a suchopáry nehodí se ku pěstování různých plodin obilních jako u nás, a tak obyvatelům oněch krajin nezbývá nic jiného , než použití své půdy  k pasení dobytka. Až podnes bohatství různých kmenů i jednotlivců počítá se leckde dle množství stád a kusů v nich. A tak stává se , že lidé takoví přilnou ke svým stádům, která je živí, že mezi pastýři a jejich stády vyvine se, abych tak řekl, poměr – přátelský.
  A hle, drazí křesťané, náš dobrý Spasitel, chtěje naznačiti svou upřímnou lásku k člověčenstvu, k vůli němuž s nebe sestoupil, béře z tohoto života pastýřského podobenství a praví, že mezi ním a věřícími je týž poměr, jako mezi pastýřem a ovečkami. „Já jsem pastýř dobrý… Dobrý pastýř dává život za ovce své.“
  Opravdu nebylo, ani není a nebude lepšího, věrnějšího a pečlivějšího pastýře, nežli byl Kristus Pán. K vůli svým ovečkám opustil trůn slávy nebeské a stal se člověkem, 33 léta snášel hlad a žízeň, zimu a vedro, chudobu a protivenství. Vodil ovečky své na tu nejlepší pastvu, krmil je svým božským učením i svým příkladem, svatým životem, dal jim posléze za pokrm své nejsvětější tělo i svou nejsvětější krev. Nedbal sucha, mokra, hor ani údolí a všude, na pouštích i v městech, u jezer i po horách hledal ztracené, po jedovaté pastvě bloudící ovce. Za své ovce, lidské duše, i mnohou noc probděl na modlitbách, až konečně, aby je spasil, život svůj za ně na kříži obětoval.
  Škoda, že ten přelaskavý pastýř, když potom z mrtvých vstal, nezůstal pořád na zemi, by ustavičně vodil a spravoval své stádo. Bohužel odešel, vrátiv se do vlasti nebeské, ale zanechal zde místo sebe pastýře jiné. A víte drazí, kdo jsou tito pastýřové na místě Krista ustanoveni?
  Jsou to katoličtí kněží.

Pojednání.

  Božský Spasitel opouštěje tento svět, nezanechal stádo své osiřelé. Ustanovil svými nástupci svaté apoštoly a po jejich smrti biskupy a kněze. Ta slova, která řekl Petrovi: „Pasiž beránky mé, pasiž ovce mé“ (Jan 21, 15. 16. 17.), platila i nástupcům Petrovým. Apoštolům a jich nástupcům také řekl: „Jako ne poslal Otec (tak) i já posílám vás“ (Jan 20, 21.). „Jdouce (do celého světa), učte všecky národy“ (Mat. 28, 19.). „Kdo vás slyší, mne slyší“ (Luk. 10, 16.). Katolický kněz je si vědom svého poslání; on ví, že zastává úřad Kristův a proto snaží se býti dobrým pastýřem stáda sobě svěřeného.
  a) Dobrý pastýř zná své ovečky, bdí stále nad nimi a volí k dobru jejich nejlepší prostředky. Kdyby stádo bylo samo na sebe odkázáno, opuštěno, kdyby bylo bez pastýře, nebo mělo pastýře nedbalého, najatého a nesvědomitého, tu snadno by živelní pohromou nebo nějakým dravcem mohlo se rozprchnout, a když ne úplně zajít, aspoň značnou škodu utrpět.
  Tak i katolický kněz snaží se poznati své ovečky nejen dle jména a stavu, ale i podle dobrých i slabých stránek, podle jejich náklonností, bdí nad osadou sobě svěřenou, neopouští jí (povinnost residence), leda s dovolením biskupa a má-li zástupce. On chrání a varuje osadníky před vlky a falešnými proroky t. j. před nevěřícími a nepřátely spasení jejich duše, ve všem jest pomocníkem, těšitelem a rádcem svých oveček, maje na mysli jejich blaho věčné i časné.
  b) Dobrý pastýř vodí ovce své jenom na taková místa, kde jest dobrá pastva, hledá pro ně nejlepší pokrm a nápoj, vyhýbá se místům srázným a skalnatým, rostlinám jedovatým a vodě zkažené.
  Podobně katolický kněz předkládá svým ovečkám jen pravé ca čisté náboženství, hlásá to, čemu Ježíš Kristus učil, co sv. apoštolové kázali a co svatá římsko-katolická církev věřiti velí. Nabádá ke spravedlnosti a lásce, varuje před bludy a hříchy a snaží se všemožně, by na osadě jeho zakotvena byla pravá, pevná a živá víra a z ní plynoucí zbožnost, mravnost a poctivost. Vedle slova Božího podává věřícím za pokrm tělo Páně při sv. přijímání, kdykoliv si ho tito přejí.
c) Dobrý pastýř ztracenou ovečku hledá. Kdyby měl sto ovec a jen jedna mu zabloudila, nechá 99 na horách a jde hledat té, která se byla ztratila; a když ji nalezne, raduje se z ní více než z oněch 99, které nezabloudily.
  Tak jedná i katolický kněz, když ovce zbloudilé, hříšníky k Bohu volá, k Bohu přivádí, je ve sv. zpovědi vlídnými a laskavými slovy napomíná, jim domlouvá, otcovsky radí a kněžským rozhřešením s Bohem smiřuje. Také on má nad jedním hříšníkem pokání činícím radost větší, nežli nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání (Luk. 15, 7.)
d) Dobrý pastýř při pasení, hlídání a ošetřování ovcí zakusí i mnohou nepříjemnost a obtíž, zvláště v krajinách hornatých a v čase podzimním, v počasí nepříznivém a drsném. Ale to ho neodstrašuje, jen když vidí, že ovečky jeho mají z toho prospěch. Stanou se případy, že i s dravci musí se o ně rvát, při čemž mu hrozí mnohé nebezpečí i ztráta vlastního života.
  Stejně neohroženým pastýřem jest katolický kněz. Ani posměch, ani pohrdání, ani pronásledování, ani nebezpečenství nedovede ho odvrátit od věrných oveček. Úřad kněze, drazí přátelé, jest obtížný a vyžaduje mnoho námahy, oběti a sebezapření. V nakažlivých nemocech, kdy vlastní děti štítí se svých rodičů, kdy bratr choulostivě straní se bratra svého neb sestry, kdy přítel nechce se znáti k příteli: duchovní pastýř neštítí se nakažlivého zápachu, a ve dne i v noci, v zimě i v parnu, častokráte v dešti a v blátě chvátá k lůžku nemocného, aby mu dal poslední útěchu, s Bohem smířil a na šťastnou věčnost připravil. Nešetří při tom svého zdraví a obětuje i svůj život.
  Přítomná válka světová podala nesčetné doklady toho, jak horlivě a obětavě katolický kněz koná úřad duchovního pastýře. Hned po vyhlášení mobilisace na sta kněží nastoupilo vojenskou službu, by v nejhorší době bděli nad svými ohroženými ovečkami a snášeli s nimi všecky útrapy války. Kněz na vojně stará se o živé, pečuje o raněné a mrtvé. Před rozhodujícími bitvami, před velikými útoky mluvívají k vojsku generálové, ale řeč duchovního bývá účinnější, úchvatnější. Oděn bílou rochetou a štolou a maje v ruce kříž, mocným dojmem působí na ty, kteří zatím ještě jsou zdrávi, ale za okamžik mohou již býti na prahu věčnosti. Sedě na koni nebo stoje na místě povýšeném, za hrobového ticha pronáší hlasité modlitby k Bohu a vojíny, pohnutím sotva dýchající, žehná svatým křížem, aby je Bůh všeho zlého chránil. Potom v prachu a dýmu, uprostřed hromobití děl a rachotu pušek, uprostřed křiku a nářku zastavuje se u padlých a uděluje jim poslední pomazání, nedbaje, že sám může býti zasažen kulí.
  A mezitím, co jeden kněz mešká v bitvě, druhý pracuje v nemocnici. Chvátá od postele k posteli, zpovídá, podává tělo Páně, uděluje poslední pomazání, koná s vojíny společné modlitby, pomáhá milosrdným sestrám, svým humorem rozveseluje vojíny, vyráží a těší, mluví s nimi o rodičích, o ženě a dětech, píše pohlednice, dopisy, žádosti za podporu a pod. Jako pravý apoštol snaží se býti všechněm – vším. Nebude snad polního kněze, jenž by nebyl za svou činnost nějak vyznamenán.
  Důstojníci a vojáci z Tyrol v dopisech do domova zaslaných velebí s nesmírným nadšením duchovní činnost, kterou rozvíjí na bojišti jejich krajan, kněz řádu kapucínského P. Kajus Perathoner z Meranu. Sotva je bitva ukončena, svolá vojáky k pobožnosti a zapěje chvalozpěv, bojovníci pak pokleknou a Otčenáš ukončí pobožnost vykonanou na bojišti v širém poli. Tohoto kněze možno nalézti všude v nejprudší bitevní vřavě; tu uděluje umírajícímu poslední pomazání, tam zase raněnému podává posilující prostředek a osvěžení, jinde opět utěšuje raněného a žehná jej. Má stále u sebe pro vojíny něco k občerstvení. V nejhustším dešti kulí prochází bitevní čarou nedbaje nebezpečí, takže ho vojáci považují za nezranitelného. Obdržel zlatý záslužný kříž s korunou. (Čech, 19. ledna 1915)
  Polní kněz Stanislav Suda, katecheta z Blovic, píše: „Jdu celou dlouhou linií v zákopech. Ach, náš amor se blíží, volají někteří vojáci. Proč mi říkáte amor? táži se jich. Vy jste přece pravá láska k nám, zní odpověď. A práce po zákopech dosti. Ten si přeje ještě jednou k sv. zpovědi, jiný prosí o sv. růženec a pod. I jiné potřeby dlužno obstarati: poštu, psaní žádostí o podporu, plnomocenství a jiné písemnosti. Nejednou ptám se vojáčků: Hoši, budete statečni, nebojíte se? A oni odpovídají: Velebný pane, dokud vy jste s námi, co se nám může státi? Buďte bez starosti, však my se budeme držeti!“ (Hlas lidu, 29. března 1915)
  Desátník při plukovním štábu, pražský spisovatel E. K. sděluje, jak znamenitě působí při jeho pluku (polní pošta 32) polní kurát František Hoffer, kaplan z Chorušic u Mělníka. Ať jest noc či den, horlivost jeho neochabuje. V nejprudším bitevním ohni rozplameňuje vojáky a neohroženost jeho poskytuje jim pobádavý příklad. Ranění nemají nad něho utěšitele vřelejšího. Svištění a třaskání střel, věštící zkázu a zmar, nijak jej neodstrašuje. Sebe větší nebezpečí na obvazišti, které v této urputné válce přečasto se vyskytá, nijak ho neleká a od konání duchovních povinností neodpuzuje. Udatní vojáci mluví o rekovném knězi svém s největším obdivem a uznáním. (Čech, 14. listopadu 1914)
  U 42. pěššího pluku konal službu polního kuráta Alois Baier z diecese královéhradecké. Hrdinně a bez bázně si vedl. Nepřátelské střely jej neděsily, minulé karpatské mrazy, jež dosahovaly až 18 stupňů pod nulou, jej od konání povinností neodstrašovaly. Když schvátila ho horečka a vysílení, bylo zapotřebí, aby lékaři napjali všecku svoji energii, aby hrdinného kněze přiměli ku nedlouhému odpočinku. Sotva se zotavil, znovu spěchal do prvých řad. Dne 2. července postihly jej kule nepřátelské. Na obvazišti vybuchl šrapnel a tři úlomky zasáhly kuráta. „Můj Bože – zvolal – můj pluk žene útokem a já zde zůstávám!“ Zranění rekovného kněze na štěstí není smrtelné a lékaři ujišťují, že jest již mimo nebezpečí. (Čech, 9. července 1915)
  Vojenský kněz Matěj Ortner, posledně kooperátor v Altenmarktu (ve Štýrsku), pobyl si na bojišti v Srbsku tři dni jako velitel praporu 216 mužů, mezi nimiž byl také šikovatel. Matka tohoto kněze dostala od velitele 2. praporu 1. domobraneckého pluku, majora fr. Christiana list tohoto znění: „Velectěná paní! V minulém období výpravy proti Srbsku bylo mně přáno neocenitelné štěstí, že jsem po boku měl Vašeho syna. Byl vždy tam, kde bylo nebezpečí největší. V nejprudším ohni nepřátelském obvazoval raněné, zaopatřoval umírající a neustále povzbuzoval bojující ke statečnosti. Kněz – hrdina v pravém slova smyslu! Abych správně ocenil činnost jeho v táboře a na pochodech, k tomu se mně naprosto nedostává slov! Neznal únavy, neznal šetření své osoby. Po všech námahách býval těšitelem vojínů, kteří si přáli posily náboženské. Jeho vlivu dlužno mnoho připsati, zvláště to, že mužstvo i v nejkritičtějších okamžicích zachovalo si chladnou krev a že v důvěře v Boha bilo se s nedostižnou udatností. Nyní jest těšitelem a přítelem oněch četných domobranců, kteří po strašných útrapách a nebezpečích onemocněli. V synu Vašem vidím pravého kněze Božího! Jsem hrdý na jeho přátelství, které zachovám po celý život. Přijměte mé blahopřání k takovému synu. Bude v srdcích Tyrolanů žíti stále, pokud bude na živu jediný hrdina onoho pluku. A též dějiny zaznamenají navždy činnost vašeho syna!“ (Čech, 27. a 31. ledna 1915)
  Ve střeleckých zákopech u Wielkopolje polní kněz Emil Boscarolli jako anděl strážce zůstal mezi bojujícími a nedbaje únavy, hladu a nebezpečí, spěchal tam, kde zuřil boj nejprudší, poskytoval umírajícím útěchy a mírnil bolest raněných, až sám zasažen nepřátelským nábojem, ztrátou krve klesl. (Čech, 23. července 1915)
  V bitvě u Plavy na Soči vštěpoval svým dobrým Dalmatincům hrdinnou zmužilost a nadchnul je k boji divisijní farář Lovrič. (Čech, 23. července 1915)
  V bojích na Sanu bylo slyšeti srdcervoucí volání o pomoc zraněného, který bez pomoci zůstal ležeti v nekryté prostoře před nepřátelským postavením. O tom dozvěděl se též statečný polní duchovní Desiderius Lukáts, přidělený pěšímu pluku č. 26. Bez dlouhého rozmýšlení přebrodil řeku, přitlačen těsně k zemi plížil se opatrně a nepozorovaně po kolenou, až se dostal ke zraněnému, jemuž poskytl útěchy a občerstvení, vyřídil pozdrav od milých druhův a naplnil srdce jeho sílící nadějí, že za tmy přijdou jeho druhové a vysvobodí jej z tohoto zlého postavení. (Čech, 21. září 1915)
  Když Rusové obsadili polskou obec Skřidlnu, farář P. Gawroňski neopustil ovčince svého, ale zůstal na místě a ve chvílích nejhoršího, nedbaje deště kulí a zuřící bitvy, šel zaopatřit umírajícího důstojníka rakouského, tak že osoba jeho vzbuzovala u Rusů velikou úctu. (Čech, 14. ledna 1915)
  Když Rusové vtrhli do Krosna, zůstal tam věrně při svém stádci městský farář Koleňski, jenž ze všech sil, jak mohl, staral se, aby obyvatelstvu se nestala žádná křivda. (Čech, 13. března 1915)
  Římsko-katolický farář v Bojanech, Jakub Cwinarski, 72 letý stařec, byl od Rusů brutálně ztýrán, poněvadž nechtěl dovoliti, aby na věži chrámové umístěny byly strojní pušky. Ač větší část katolického obyvatelstva z Bojan prchla, neopustil zbylých oveček, byť dnem i nocí svištěly granáty a šrapnely nad jeho hlavou. Neprosil o ušetření svého majetku, ale o zachování matrik a svého zlatého záslužného kříže. Pak šel do chrámu Páně, opatřil nejsvětější Svátost, zhasl věčné světlo a odevzdán do vůle Boží dal se odvléci do Kamience Podolského. (Čech, 2. července 1915)
  V Gorlici vládli Rusové přes šest měsíců. Úřad starosty vykonával po celý ten čas P. Švejkovski, katecheta gymnasia, který získal si dokonce i u Rusů velikou úctu a lidu prokázal neocenitelné služby, bráně jej před křivdou. (Čech, 16. května 1915)
  Koncem března 1915 zemřel ve Lvově v ruské vojenské nemocnici P. Eduard Janicki, farář z Jedlicze, stařec 77 letý, oběť tajné ruské policie. Pro podezření, že přechovává značné množství zbraní a jako čestný president polské legie byl ve svém působišti v Jedlicze zatčen a vlečen pěšky za větru a plískanice 98 kilometrů cesty do Lvova, kde potom na zápal plic dotrpěl. (Čech, 25. července 1915)
  V bitvě u Lvova padl polní kurát Valentin Rozmann, když se ujal těžce raněného vojína. Byl střelen do srdce nepřátelskou kulí při vykonávání díla milosrdenství. (Dle „Grazer Volksblatt“ - Čech, 13. září 1915)
  Dr. theologie Schwannel, kněz diecese litoměřické, padl na bojišti.
  Polní kurát v záloze Štěpán Grabenschweiger z diecese svatohypolitské, zemřel na úplavici.
  Řecko-katolický polní kurát Felix Ščurko ze Stanislavi zemřel na choleru. (Čech, 17. ledna 1915)
  Polní kurát Josef Hlavsa, farář z Chomutic v Čechách, byl v Mor. Ostravě dne 18. března 1915 zachvácen zánětem plic a chrlením krve, kterému ve krátké době podlehl. (Čech, 25. března 1915)
  Šlechetný biskup linecký dr. Rudolf Hittmair konal samaritánské služby ve vojenských nemocnicích, asistoval při operacích, zvedal a odnášel nemocné s nosítek do postelí. Navštívil také oddělení nemocných s nakažlivými nemocemi, onemocněl skvrnitým tyfem, kteréžto nákaze podlehl 5. března 1915. Jeho Veličenstvo ráčil naříditi, aby mu v lineckém dómě postaven byl pomník. (Čech, 6., 9. března a 3. dubna 1915)
  Drazí bratři! Slyšeli jste z uvedených příkladů, jak dobrým pastýřem je katolický kněz. Za spásu svých oveček jest ochoten dáti i život. A přece za našich dnů bývá posmíván, tupen a pronásledován. Čest jeho bývá všelijak hanobena, jen aby zbaven byl vážnosti a důvěry před svým stádem. Nepřátelé jednají tu podle Písma svatého: „Bíti budem pastýře a rozprchnou se ovce stáda“. (Mat. 26, 31.) Ale, drazí, kněze to neodstraší, on nepovolí. Ten, jehož kolébka stála tam, kde stála vaše, vás neopustí, on při vás vytrvá. Proto, v Pánu milovaní, poznejte, kdo s vámi dobře smýšlí. Slyšte jako dobré a poslušné ovečky vždy hlas pastýře svého, neboť on vás vede bezpečně tímto životem. Řiďte se radou sv. Pavla: „Poslušni buďte správců svých a buďte jim poddáni: oniť zajisté bdějí (nad vámi) jako ti, již mají počet vydati za duše vaše“ (Žid. 13, 17.). Odvraťte se od škůdců, nepopřávejte sluchu vlkům hltavým a naleznete v tomto životě pro své duše pokoj a spokojenost, pojistíte si šťastnou smrt a jednou věčnou blaženost. Amen.

Zvěstování Panny Marie (František Vaněček).

Zvěstování Panny Marie.

Modlitba „Anděl Páně“ její původ a její význam.

„Aj, já dívka Páně, staniž mi se podle slova tvého.“ (Luk. 1, 38.)

  Obsah evangelia svátečního jest znám všem, vždyť jest nejen předčítán, ale jest obsahem modlitby, která se modlívá třikrát denně, t. j. „Anděl Páně“. Proč doporučována církví svatou tato modlitba? Proč se odpustky obdařuje? Příčina toho jest obsah, který nám hlásá. Zvěstuje nám vtělení Syna Božího, které jest středem všech dějin lidských. Bůh ve své nevyzpytatelné lásce stal se člověkem, aby zjeven byl všem, aby nás vykoupil, aby nikdo nezahynul, ale měl život věčný.
  Tento začátek vtělení oznámen slovy andělskými a stvrzen slovy Marie Panny aj já dívka Páně, staniž mi se podle slova tvého“. Hlásá nám tedy modlitba „Anděl Páně“ jeden z nejzákladnějších článků víry: že se druhá božská osoba stala člověkem a jako člověk přebývala mezi námi, příčina vtělení pak jest, „aby nás svou smrtí na kříži vykoupila a spasila“. Jest tedy obsahem modlitby „Anděl Páně“ článek z Věřím v Boha: „jenž se počal z Ducha svatého a narodil se z Marie Panny“.
  Toť jsou základní články o Ježíši Kristu a proto se nám doporučují často si je na modlitbě připomínati a jimi se obírati. Poněvadž modlitba každá tenkrát má žádoucí užitek, když dobře ji chápeme, budeme dnes na počest Marie Panny rozjímati o původu  modlitby „Anděl Páně“ v díle I. a o významu jejím pro život křesťanský v díle II.

Pojednání.

I.

  Obsah pozdravu andělského jest původu nebeského, neboť od Boha poslán jest anděl, aby oznámil úradek Boží. Jsou také slova „Anděl Páně“ většinou vzata ze slov archanděla Gabriela a ze slov Marie Panny, a něco málo slov připojila církev svatá.
  Pozůstává „Anděl Páně“ ze trojího pozdravu „Zdrávas Maria“, před nimiž se vždy veršem a odpovědí připomíná: předně poslání od Boha, za druhé svolení Marie Panny, a za třetí vtělení se Syna Božího, kteréž říkáme s nejhlubší pokorou bijíce se do prsou: „Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi.“
  Na to následuje modlitba, abychom účastni byli slavného vzkříšení, poněvadž jsme vtělením Syna Božího poznali a jeho smrtí vykoupeni byli. Každému katolíku nábožensky vzdělanému jest to známo. Poněvadž jest však mnoho maličko nábožensky vzdělaných, třeba to často opakovati.
  Když vyložíme, že v andělském pozdravu jsou slova andělská na rozkaz Boží vyslovená, dále slova Marie Panny, Duchem svatým osvícené a slova církve svaté Duchem svatým řízené, pak vidíme všechnu krásu modlitby.
  Opakovati po andělu pozdrav jest zajisté moudrá modlitba, vzpomínati si odpovědi Panny Marie jest rovněž moudré, jakož i modliti se s církví svatou slova, která říkáme v „Zdrávas“: „svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen,“ mají zvláštní původ na sněmu efesském, v r. 431 konaném, tedy velice starý původ. Novotář Nestorius začal učiti, že Panně Marii nesluší říkati „Matka Boží“. Tato novota rozbouřila lid tak, že Nestorius byl obžalován, že bludně učí, a béře úctu Matce Páně. K vůli obhájení pravdy sv. víry svolán sněm do Efesu, aby zkoumal učení Nestoria. Nestorius se bál lidu věřícího a proto se nedostavil. Lid čekal dychtivě na výsledek sněmu, zda odsoudí Nestoria či ne.
  Po celodenní poradě vyšel biskup z kostela ven a mlčícímu lidu ohlašoval,že sněm církevní odsoudil bludy Nestoria,že Matce Páně přísluší čest Matky Boží což lid s jásotem přijal a s pochodněmi doprovázel. Zde v Efesu – jak se za to má – složena také od sv. Cyrilla alexandrijského, který sněmu předsedal, ta modlitba tolikrát od nás opakovaná: „Svatá Maria...“
  Proti bludu povstala modlitba, která nám připomíná důstojnost Matky Boží. Proto se připojují k slovům „Zdrávas Maria“ též slova o jejím mateřství a její přímluvě za všechny ctitele její i v hodinu smrti naší.
  V té formě, jak se nyní „Anděl Páně“ modlíme, jest původu pozdějšího. Vznikl zvláště v době nebezpečí tureckých válek. Tu v době tureckých válek radil Jan XXII. uctívati Matku Páně andělským pozdravem a připomínati si vtělení Syna Božího, aby přímluvou její odvráceno bylo nebezpečí od křesťanských národů. S modlitbou spojeny odpustky časných trestů pro všechny opravdu kající. Tento pozdrav andělský konal se v kleče, když zazněl zvon, který se proto nazýval turecký zvon. V Čechách andělský pozdrav zaveden v r. 1400. Mnohé zvony za tím účelem byly ulity a nazývány „turecký zvon“. Lid klekl ať byl kde byl a v kleče modlil se třikrát andělský pozdrav. Jaký to musil býti úchvatný pohled! Jak živá víra, jak vroucí zbožnost.
  Způsob té modlitby byl dle různých krajin různý. Někde se modlil pětkrát Otčenáš ku pěti ranám Krista Pána, pak sedmkrát „Andělský pozdrav“ na památku sedmi radostí Panny Marie. Původně tato modlitba konávala se po práci. Tu při nešporách třikrát zazněl zvon a oznamoval konec řemeslné práce.  Oheň se přikryl (hora ignitegi = ignem tehere), práce zastavena, Matce Boží vzdán pozdrav. Poněvadž lid tu modlitbu velmi miloval, zavedena též z rána před prací a naposled zavedena v poledne. V Olomouci na synodě v r. 1413 ustanoveno zvoniti v poledne, ale jen jednou za týden a to v pátek na památku hořkého umučení Páně.
  Zbožnost věřících konajících tuto modlitbu odměněna odpustky 40 dnů při každé modlitbě a jednou za měsíc plnomocnými odpustky.
  I když minulo nebezpečí turecké, i když denní pořádek se změnil, zůstal obyčej zbožný našich předků třikrát zvoniti na klekání a připomínati si lásku Boží, která se vtělila, aby nás svou smrtí na kříži vykoupila a spasila a uctívati tu, v níž z Ducha svatého Slovo tělem učiněn jest. Toť krátce původ krásné modlitby. Rovněž krásný jest i její význam.

II.

  Význam „Anděl Páně“ jest v trojím směru pozoruhodný. První jest význam věroučný. Hlásá nám třikrát nejdůležitější pravdu sv. víry zjevené. Jsoucnost Boží poznáváme i pouhým rozumem. Vtělení Páně však zjevením. Toto vtělení se Boží jest tak důležité, že sám Pán náš v noci, když přišel Nikodem, pravil mu tu radostnou zvěst, že Syna svého dal, aby žádný, kdož v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Tuto pravdu nám připomíná třikrát Anděl Páně: z rána, v poledne a večer.
  Připomíná nám „Anděl Páně“ ten nejdůležitější děj ze všech dějů. Veliký byl děj „potopa světa“, velikého významu byla „zkáza Jerusalema“, ale nejdůležitější byl děj: že Bůh se vtělil, aby nás vykoupil a spasil. Ten děj nám připomíná „Anděl Páně“. Co důležitého jest, to musíme si často připomínati. Třikrát za den hlásá zvon mně i tobě: Bůh tak tebe miloval, že Syna svého dal, abys ty v něho věřil, a měl život věčný. Jak totiž to modlitba závěrečná nám praví: „milost svou, prosíme,Pane, rač v mysli naše vlíti….“
  Vedle toho významu jest druhý: mravní, to jest vliv v život náš. Žalm 54 verš 18 praví: „U večer a ráno, též v poledni vypravovati a oznamovati budu (bídu svou) a on vyslyší hlas můj.“ Tak my při klekání ustáváme od práce a povznášíme mysl svou vzhůru k Bohu. Ráno abychom s milostí Boží začali, v poledne, abychom v ní vytrvali a v práci nezapomínali na lásku Boží, a večer abychom v dobrém setrvali a za vykonané dílo děkovali.
  Každý den přináší tolik nebezpečí a práce, že třeba vždy vzpomínky též na věčné pravdy, aby nás v boji zachovaly v lásce Boží. Do hukotu strojů, vozů, kladiv mísí se s výše věží zvon, aby ti hlásal: „Anděl Páně přinesl Panně Marii poselství, a ona počala z Ducha svatého.“ Netoliko pro pozemské věci zrozeni jsme, ale i pro věčné: Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi.
  Jak často vyobrazuje se „Anděl Páně“ na obrazech, v písních, v hudbě. V lopotu zemskou se snáší Anděl Páně jak rosa nebeská. Ráno volá k práci pro Boha, v poledne volá od práce k Bohu a večer zaznívá: „byť sebe delší bylo denní namáhání, konečně přec zazní večerní klekání“.
  Třetí pak význam jest společenský. Zvon „Anděl Páně“ hlásá nám věčnost, pomíjejícnost vezdejšího, jest jako „sursum corda“, „vzhůru srdce“ k  Bohu uprostřed prací. Pro všechny práce nutné, které konati musíme, nezapomínejme na věčnost svou, že jsme služebníci Boží a že dle vůle Boží musíme jednati.
  Ten „Anděl Páně“ jest jako nebeská zlatá nit ve všedním životě. Život sebou přináší tolik práce, že by svými starostmi udusil každé hnutí „vzhůru srdce“ našeho. Jako Marty pečlivé zapomněli bychom si na chvíli usednout k nohám Páně. Tu nás „Anděl Páně“ volá k Ježíši: „jednoho jest potřebí“, milovati Boha z celého srdce svého! Ten krásný zbožný obyčej byl jako zákon mezi věřícími pokládán, třeba však věděti, že není přikázání církve svaté ku modlitbě „Anděl páně“. Nemodlí-li se kdo „Anděl Páně“, tím pouhým opomenutím nehřeší, ale mám za to, že se neuchrání lehce smrtelného hříchu,kdo neužívá časté vzpomínky na Boha. Církev svatá doporoučí tu modlitbu vřele, a odměňuje ji odpustky při každém zbožném vykonání jí ve stavu milosti Boží, ale nezavazuje nás pod hříchem.
  Dříve nejen ustali všichni od práce ať kladivem, ať pérem, ať jehlou a srdce své pozvedli vzhůru a poklekli na kolena. Teď bohužel není tak, ale může aspoň býti, abys ty v komůrce srdce svého povznesl srdce vzhůru a Otec tvůj, jenž vidí v skrytě, odplatí tobě. Nápadným bychom byli zevnějškem a budili bychom podezření slabých lidí. Vnitřkem srdce svého toliko Bohu se známa činíš. Čiň tak často. Byl to zvyk všech svatých. Sv. Karel Boromejský neopominul i z vozu vystoupiti, aby v kleče se „Anděl Páně“ pomodlil a jiné povzbudil. Sv. Vincenc de P. tak činil na ulici pařížské. Ty tak čiň aspoň ve svém domově, ve své rodině. Byť by to nebylo přikázáno pod hříchem, přece nás ten zvyk bude chrániti před smrtelným hříchem a dávati sílu ve všedních pracích našeho života.
  Jest v přítomnosti boj o tento „Anděl Páně“ i v krajích křesťanských. Jest hnutí, které chce andělský pozdrav ze školy odstraniti. Dříve se jím lišili křesťané od Turků, nyní se i křesťané zapomínají nad ním. Kam zvon „Anděl Páně“ zaznívá, až tam sahá vzdělanost křesťanská a rovnost ženy a její úcta.
  Země, kde není „pozdravu andělského“, nemá ani vzdělanosti křesťanské. Ukazuji jen na země turecké s jejich ponížením ženy a rodinného života, a k Indii s jejími „sutey“ (vysl. satý), t. j. upalování vdovy zároveň s tělem manžela mrtvého. (Sutey značí věrná) Ve 4 letech 1835 – 1838 v Indii upálen za živa přes všechny zákony 2610 žen. Tu ďábelskou pověru nelze zákonem vyplíti, tu může přemoci toliko sv. víra Ježíše Krista a pravda jeho. Kam nevnikne blahé poselství Kristova evangelia, tam trvá dále obrovská pověra a klesnutí mravů. I tam kde přestalo to svaté poselství Kristovo zaznívat v srdci, dostaví se zmalátnělost a i zoufalství.
  Proto na konec kladu vám na srdce úctu k tomu svatému zvyku v rodinách, aby uprostřed práce všední duch se vznášel častěji, třeba krátce k Bohu a učil tě sloužiti jemu z plna srdce. Povznes často při klekání své srdce vzhůru k Bohu a uč se býti služebníkem Božím, aby i na tobě se vyplnilo: tak Bůh miloval svět, že Syna svého dal, aby žádný, kdož v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Amen.

Neděle první po Velikonoci (Vojtěch Černý).

Neděle první po Velikonoci.

Kde lze nalézti pravého pokoje?

„Pokoj vám.“ (Jan 20, 19.)

  Dříve než Spasitel náš přehořkou smrt podstoupil, zanechal učedníkům svým slavné dědictví; řekl jim: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já vám dávám.“ (Jan 14, 27.) A nyní, když se byl se svou církví skrze svou krev a rány na kříži zasnoubil, hle, zjevuje se učedníkům, aby je potěšil, ve víře upevnil a z jeho svatých rtů zaznívá pozdravení: „Pokoj vám.“ Již při jeho narození prozpěvovali andělé na výsosti nebeské: „Sláva Bohu na výsostech a pokoj lidem na zemi dobré vůle“; neboť proto sestoupil s nebe, aby hlásal evangelium smíření a pokoje, aby smířil zemi s nebem a všecko v pokoji sjednotil. „Pokoj,“ toť poslední slovo vzkříšeného Pána.
  Ó pokoji, ty svaté, sladké slovo, lahůdko v nepokojích tohoto světa, ty útěcho v zármutcích života, ty hvězdo v temnostech pozemských, ty drahocenný poklade; po tobě touží srdce naše! Co jiného hledáme na tomto světě nežli pokoj, t. j. onen stav, ve kterém úplně spokojeně žijeme, kde nás nic netrápí, nic nesouží?
  Všichni ti tisícové a tisícové, kteří vůkol nás žijí, ti všichni touží po zlatém cíli, ale jen málokterým otvírá se ona tajuplná brána k této svatyni pokoje. Se všech stran rozléhá se nářek, že nespokojenost uhostila se jak v palácích urozených, tak v chatrčích nuzných; nepokoj oplétá trním šťastného, nepokoj ztrpčuje kříž trpícího. Synové tohoto světa staví si zlaté hrady v povětří; nespokojeni jsouce s přítomností tvoří si obrazy klamné naděje do časné budoucnosti a nepozorují, že je vnitřní pronásleduje nepokoj, až konečně zemdleni tímto životem hledají v chladném hrobě pokoj. Ó bláhoví! Může-liž pak nalézti v hrobě pokoj ten, kdo jej nenalezl v životě tomto? Duše není položena s tělem v rakev a ona dle toho bude se míti, jak zde živa byla.
  Pozastavme se při této myšlence a tažme se: Kam jdeš, která jest cesta tvá vedoucí k pokoji, onomu drahocennému pokladu? Rozluštění této otázky není těžké; Spasitel náš dává nám pochopitelnou odpověď řka: „Pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já vám dávám.“ On nám zřejmě praví, že svět nemá pravého pokoje a proto ho také nikomu dáti nemůže; on však slibuje učedníkům svým ve všem trápení, které je potká, pokoj, který jim také svět vzíti nemůže. „Totoť pravil jsem vám,“ praví Spasitel, „abyste měli pokoje ve mně. Ve světě se musíte rmoutiti, důvěřujte však, já jsem přemohl svět!“
  Pravý pokoj tedy nelze nalézti:
  I. ve světě, nýbrž
  II. v Bohu, Spasiteli.

Pojednání.

I.

„Srdce lidské jest nepokojno, dokud nespočívá v Bohu.“ Slova ta velikého Augustina vydávají svědectví o tom, co on sám zažil a sám na sobě zkusil. Velikými a krásnými vlohami od Boha nadán, proniknut neukojitelnou touhou po vědách a umění, žádostiv slávy a cti, obklopen veselostmi a radovánkami, nenalézal pokoje, spíše však nelibost a nepokoj; teprve tehdy, když mu vzešlo slunce víry, která zázračnou láskou srdce jeho s Bohem spojila, shledal, jak jest vše trpké, co mimo Boha jest, a že jen v Bohu lze okusiti sladkost pokoje.
  Ne, svět nemůže dáti pokoje; trápení jeho souží, poklady jeho a radosti omamují srdce a zůtavují v něm pouze trn bolesti a mučící nepokoj.
  Kdo může sečísti ty strasti, které doprovázejí člověka od kolébky až ke hrobu? Chudoba, nouze, drahota, hlad, válka, rozkacené živly, ztráta statků a milých osob, nevděk, urážky, zlo rozličného druhu a velikosti obkličují člověka se všech stran, mučí a ohrožují srdce jeho. A kdož zná všechna ta trápení vnitřní, která, aniž to svět pozoruje, oběti své sužují a dne i noci v bolest a hořkost proměňují? Kdyby trápení taková byla za podíl jen jednotlivcům, pak bychom mohli za šťastné pokládati ty, kterých ušetřila věčná prozřetelnost; ale neštěstí to rozbilo stánek svůj jak v chatrči nuzného a utlačeného, tak i v palácích velmožů; žádná stráž není s to zadržeti je, žádný zámek není před ním dosti silný. Jako smrt, která všecky zasáhne, přichází na všecky to, či ono trápení. Tak zřídila to věčná moudrost, že jako všichni podíl mají na společném hříchu, i všichni jeho zlé ovoce cítí. A proto nazývá se tento svět slzavým údolím, z něhož po stáncích věčných radostí a blažeností toužíme.
  Což pak ale neposkytuje nám svět svých statků a radostí? Což nám nenabízí čest, jmění, radosti a vše, čímž bychom upokojili srdce své? Jest sice pravda, že sláva, jakou svět svým ctitelům slibuje, jest ono kouzlo, které je tak mocně na sebe poutá, že se oddávají volně službě jeho, při tom však Boha i duši svou ztrácejí. Učení o kříži jest jim bláznovstvím; napomínání, aby se vyhýbali světu, odřekli se lákání a vnad jeho pro Ježíše Krista, zdá se jim nesmyslem; touha však po statcích a radovánkách jest jim největší moudrostí a jedinou úlohou v životě. Kníže temnosti se k nim přiblížil a jim namluvil: „Hle, toto všecko dám tobě, padneš-li a budeš se mi klaněti“; a místo co by se měli odříci pokušitele jako Kristus, poslouchají ho a namáhají se a přinášejí mu den co den oběť klanění.
  Zdaliž pak takoví lidé nacházejí vnitřního pokoje? Pokušitel jim ukazuje lesk cti a vyznamenání, a oni neustále se namáhají, aby dosáhli vrcholu slávy, jakou jim satan z dálky ukázal. Nešetří ani času ani práce, ani dovolených ani nedovolených prostředků, aby se nad jiné vyšinuli. Svět je chválí a jim přisvědčuje, a to je táhne; čest jim lichotí a panování nad jinými, jaké si představují, to činí je otroky jich mučící  je vášně, která se neuspokojuje tím, čeho dosáhla, nýbrž vždy po více a více touží; a čím výše stoupají, tím více ztrácí se ukázaný jim vrchol slávy, na němž konečně pokoje nalézti chtěli. A to jest právě kletba vášně, že nedovolí tomu odpočinku, kdo se jí oddal, ale mocně ho táhne do strašlivé propasti.
  A tu měli bychom pokoje hledati? Hle, ten ubožák, který posedlý jest duchem pýchy, jak smutný jest jeho život! Den mu míjí v nevýslovném namáhání, noc v neužitečném bdění a těžkých snech; obrazotvornost jeho jest rozpálena, rozum jeho se trápí, hledaje vždy nových prostředků k ukojení vášně, ctižádostivého srdce svého a strach před soupeři a nepřáteli krátí jeho život. Pýcha, závist, hněv, radost z cizího neštěstí a pomsta, to jsou ti černí duchové, kteří ho mučí a pronásledují.
  Ó ubohé lidské srdce, kde je tvůj pokoj? Čest, sláva a moc vábí tak dlouho, dokud jsou vzdáleny; dosáhne-li jich člověk, lesk jejich zmizí a těžké břímě zůstává. A jak padá s výše ten, kdo ji dosáhl, do propasti bídy! Co jest chvála tohoto světa? Lživá jsou ústa jeho; dnes tě chválí, zítra tebou opovrhuje; dnes se tě bojí, zítra se ti směje. A což nejsi-li zklamán? Ach, tu přichází neuprositelná smrt a nedbá na tvou čest, ani slávu ani moc. Ó ubohé, ctižádostivé srdce; ty se třeseš před poslední hodinkou, v které o vše přicházíš a která tě odevzdá do moci toho, před nímž se všecky mocnosti země třesou!
  Aj, tu přichází kníže tohoto světa a ukazuje statky a bohatství, jakoby v nich pokoj srdce spočíval! A jak mnozí se namáhají rozmnožiti bohatství své, aby mohli mluviti s boháčem v evangeliu: „Duše má, měj se dobře, neboť máš statků na mnohé dni!“ Ale ach, jaké plány povstávají v duši, v níž se zahnízdila lakota? Ó kletby hodná žízeň po penězích, kam poháníš srdce smrtelníků! Tak volal jeden pohanský básník, když pozoroval nevýslovný nářek toho, koho ta vášeň se zmocnila. Tu není soucitu a milosrdenství, ani vážnost před božskými a lidskými zákony, tu není nic svatého. Práce a výdělek, výdělek a práce, to je tak pronásleduje, že ani den Páně, ten den pokoje nešetří a odpočinku si nedopřejí.
  Ach, pracně a namáhavě se peníze a statky vydělávají, nepokojně se uschovávají a střeží, s nenasytnou lačností rozmnožují. Mluvte bohatci o smrti a on se třese; ale přece nemůže se od smrti vykoupiti, aniž věčného soudce podplatiti, aby mu bránu nebes otevřel! Na duši jeho lpí kletba chudých, které ošidil, nešťastných které utlačoval, vdov a sirotků, jichž slzy vševědoucí počítal. Jeho vlastní svědomí stojí před ním jako žalobník a pronásleduje ho na všech místech. tak žije v nepokoji dny života svého, ač se musí spokojiti s úzkou rakví a něco málo hlíny.
  Bohatství, ach to nemůže ukojiti srdce lidské! Což tedy zbývá člověku, aby dosáhl pokoje? Hle, pokušitel se blíží a otvírá síně radovánek; zde jest veselo; radosti všeho druhu. Co si smyslné tělo žádá, všecko se mu nabízí – po starostech ani zmínky! Ach, jak nešťastni jsou tito zdánlivě šťastní; pro krátké vyražení a veselost, jak mnoho obětují! V proudu vášní svých klesají, aniž to pozorují, do propasti hříchu a smrti; krátká radost zanechává neustálou lítost. Ó nevěrná náruživosti, ty okrádáš člověka o milost Boží, o čas spásy, o čistotu srdce, o světlo víry, o útěchu naděje, o jeho lásku; ty vraždíš nevinnost duše! Pak zmizíš a zanecháš po sobě výčitky svědomí; ten, kdo ti sloužil, podobá se marnotratnému synu, který promrhal statek milosti Boží a zachoval si buď zoufalství neb prosbu o milosrdenství!
  Ach, svět nemá, čím by ukojil srdce lidské; duše člověka stvořena jest pro Boha a proto nemůže nalézti pokoje ve stvořených věcech. Když nám však svět nemůže poskytnout pokoje, kdež ho budeme hledati?

II.

  V Bohu lze nalézti pravého pokoje; neboť tak praví Bůh sám u Isaiáše proroka (Is. 45, 6.): „Jáť jsem Hospodin a není jiného, jenž působím světlo a tvořím tmu, činím pokoj.“ A toho pokoje dostalo se nám skrze Ježíše Krista, knížete pokoje. Království jeho jest království pokoje, pokoje nevýslovného, svatého, sladkého, jehož výšku a hloubku ani mysliti, jehož obsah ani vysloviti nelze. tento pokoj chce dáti Spasitel všem, kteří k němu přicházejí, neboť volá vlídným hlasem: „Vy všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, pojďte ke mně a já vás občerstvím!“ Základ však toho pokoje jest smíření s Bohem.
  Chceme-li tedy do království pokoje vejíti, musíme zemříti hříchu a skrze Ježíše Krista smířiti se s Otcem, žíti podle evangelia a následovati svého Spasitele, který nás napomíná: „Plňte učení mé a poznáte, že z Boha jest a naleznete pokoje pro duše své,!“ Hřích musí v nás zničen býti a Pán ochoten jest odpustiti nám skrze sluhy své, jimiž dal moc hříchy odpouštěti a vrátiti nám pokoj dítek Božích. Ó jak pokojné bývá srdce vášněmi a náruživostmi sem tam zmítané, když se vrhne pod kříž a odkryje rány své a o milosrdenství prosí; s kříže proudí se spása. Jako na poušti pohled na povýšeného měděného hada od uštknutí smrtonosného uzdravil, tak uzdravena bývá duše poskvrněná hříchem pohledem na Ježíše Krista, který povýšen byl, aby všecko k sobě přitáhl. Ó jak lehko bývá srdci, když slyší: „Odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“
  Dokud hřích jest v duši, nelze mysliti na pokoj srdce, nelze mysliti na vyhojení smrtelných ran; ani bohatství ani radovánky celého světa neuzdraví nemocnou duši. Jeden jest, který může pomoci, Ježíš Kristus; k němu se tedy obrať, nepokojné srdce, ubohá duše, a on naleje vína slova svého a oleje lásky jako milosrdný Samaritán do tvých ran! Nevyhýbej se místu, kde jedině smířiti se můžeš s Bohem,; tam očekává tebe pokoj srdce! A když nalezneš toho pokoje, následuj Spasitele svého, který k tobě volá: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj mne!“
  Smyslnému člověku zdá se vybídnutí takové arciť trpké; jinak však nelze dojíti věčného pokoje. Neboť spasitel neslíbil království nebeské těm, kteří hodně mnoho mají a v radovánkách život svůj tráví, nýbrž těm, kteří jsou chudí duchem a tichého srdce, kteří pláčí a dychtí po spravedlnosti; ne těm, kteří uzdu pouští svým náruživostem, ale kteří sami sebe zapírají. A žádost Pána Ježíše není těžká, neboť sám praví: „Jho mé jest lehké a břímě mé sladké.“
  Věřte, že celý svět se vším bohatstvím, ctí a radostmi svými nemůže vás oblažiti! Ať si vám slibují falešní proroci nynějšího věku spásu a blahobyt; ti podobají se oněm prorokům, o nichž Pán praví: „Volají pokoj, pokoj a přece není to pkoj; neboť věštby jejich ksou klam a lež prorokují ústa jejich.“
  Kdož popíše blaženost toho, před nímž marnost tohoto světa ustupuje i její nepokoj? Kdo popíše pokoj oné duše, která příjemné věci, jakož i kříže od Boha stejně ráda přijímá? Kdož vysloví radost té duše, která nehledá útěchy u lidí, ale u Boha, v rozjímání, modlitbě, v častějším přijímáním těla Páně? Čím více taková duše v Bohu žije, tím méně ji svět znepokojuje; její jediná touha jest Bohu sloužiti, jej milovati a jednou tváří v tvář na něho patřiti. Svět zdá se jí namáháním a obtíží, život tento nepokojným putováním, radosti jeho jako kratičké občerstvení a trápení jako sladké břímě. Lidi považuje za obraz Boží, za vykoupené krví Kristovou, za zasvěcené chrámy Ducha svatého, za dědice království nebeského. Ona ráda plní povinnosti své z lásky k Ježíši Kristu; nestará se o bublinku cti, o hrstku prachu, jejž svět bohatstvím jmenuje; pokojně plynou jí dni života, ó jak spokojeně hledí, důvěru svou v Boha skládajíc!
  Když se v osudné hodince syn tohoto světa úzkostně vůkol ohlíží, když ho všecko opouští, a neuprositelná smrt se blíží, když žádný utěšitel se nehlásí, - obrací v Bohu žijící duše zraků svých k nebi; neboť dobrý bojovala boj, končila běh, víru zachovala a nyní čeká na ni koruna spravedlnosti. Ona touží po onom životě se sv. Augustinem řkouc: „Ó živote, který Bůh připravil těm, kteří ho milují; živote živoucí, blažený živote, jistý živote, pokojný živote, krásný živote, čistý živote, svatý živote; živote, který neznáš smrti a zármutku; ó jak po tobě toužím!
  Po čem však my toužíme? Co jest cílem našich žádostí? Dlouho-li budeme ještě nabírati z kalů světských, marností, pomíjejíce pramen živé vody Ježíše Krista? Jak dlouho ještě dáme se sváděti bludičkami cti, bohatství , světských radovánek? Stůj, poutníče, zastav se; po čem jsi dosud toužil, co byl cíl tvůj? Slyš hlasu svého Boha, který ti hrozí jako jednou vyvolenému národu, k němuž pravil: „Čtyřicet let měl jsem nesnáz s národem tímto a řekl jsem, vždycky tito bloudí srdcem. Ale oni nepoznali cest mých, tak že jsem přísahal v hněvu svém, že nevejdou do odpočinutí mého.“ (Ž. 94, 10.)
  Hledáš odpočinutí, hledáš pokoje? Tato země ho nemá; všecko ti volá: v nás není pokoje! Hledáš štěstí? Všecko odpovídá: v nás jest bolest a trápení! Hledáš život? V nás jest smrt a zpráchnivění! Stojí však strom na hoře Golgotě a na něm pní svaté tělo, v jehož otevřeném boku jest útočiště pokoje a odpočinku! Ztratil-li jsi hříchem pokoj srdce svého, utec se do otevřeného boku jeho! Ještě jest čas! Ten, který pro tvé hříchy umřel, pozdravuje tě slovy: „Pokoj tobě!“ Ty však, kníže pokoje, vítězi nad smrtí, ty sám upoutej srdce naše na sebe! Pane Ježíši Kriste, pozdvihni mocnou ruku svou a shladiž všechen hřích; osvěť nás, abychom tě poznali, rozžehni v nás plamen horoucí lásky, abychom tě milovali; táhni nás, abychom tě hledali; posilni nás, abychom u tebe zůstali v štěstí i neštěstí, v životě i ve smrti. Uděl nám svého pokoje v životě i v hodince smrti, abychom jednou věčného pokoje požívati mohli. Amen.

Pondělí velikonoční (Karel Lev Řehák).

Pondělí velikonoční.

Kterak máme Pána Ježíše v nejsvětější Svátosti uctívati?

  1. Dnešní svaté evangelium vypravuje o učednících Páně, do Emaus jdoucích, že božského Mistra svého po jeho vzkříšení nepoznali, až teprve při lámání chleba. Načež s velikou radostí vrátili se do Jerusalema zvěstovat, co radostného bylo se jim přihodilo.
  Také k nám se blížívá Kristus Pán, a církev jeho zvláštním přikázáním nás zavazuje, abychom nyní v čase velikonočním Spasitele do srdcí svých zvali při svatém přijímání; ale ani my ho v té podobě , v jaké se k nám blíží a hostem naším býti si žádá, nepoznáváme, leč jedině ve svaté víře. Uhostíme-li ho ale důstojně v srdcích svých, poznáváme ho z oblažujících milostí, kterých nám při svatém přijímání udílí, a cítíme se povzbuzenými spěchati do Jerusalema nebeského!
  Kterak že máme ale Pána Ježíše, v nejsvětější Svátosti velebnost svou skrývajícího, uctívati, abychom se požehnaného ovoce ze svatého přijímání hodnými stali?
  O tom poučuje nás vzkříšený Spasitel sám právě svou skrývající se velebností, že s tělem i s duší, vnitř i zevnitř svou nejdokonalejší úctu a oddanost jemu na jevo dávati máme.
  2. Dočítáme se o národu Peršanů, že byl pohanským, a měl slunce za boha svého. Kolikrátkoli král perský Darius táhl do války, vždy vozil s sebou na drahocenném voze i obraz boha svého, totiž obraz slunce. Občas nařídil pak slavnostní bubnování a aby každý z bojovníků jeho padl před tím obrazem slunce na kolena svá, a se jemu klaněl. Jestliže ale pohanský král žádal pro vyobrazení domnělého boha svého takové pocty, čím více sluší se nám křesťanům, dítkám Kristovým, abychom se jemu, v nejsvětější Svátosti se skrývajícímu, klaněli; jemu nejvyšší čest prokazovali, když on sám svým božským neklamným slovem za to nám ručí, že v zevnější podobě nepatrného chleba přebývá on sám, Bůh i člověk, s tělem i duší lidskou, jakožto „Slunce spravedlnosti“?
  V druhé knize Mojžíšově se dočítáme, že když jednou Mojžíš o samotě pásl stádo ovcí tchánu svému Jethrovi, spatřil z nenadání keř, jenž sice hořel, ale se nestravoval. I přiblížil se mu s udivením. Avšak uslyšel hlas (Ex. 3, 5.): „Nepřibližuj se sem! Zuj obuv s nohou svých; nebo místo, na kterém stojíš, země svatá jest!“ Jestliže ale Mojžíš měl zouti obuv svou, kde ukázal se mu Hospodin v keři hořícím: kterak zachovati se máme my před nejsvětější Svátostí, v které mezi námi přebývá sám Syn Boží? A s jakou úctou máme ho teprve při svatém přijímání vítati v ubohém srdci svém?
  Ó v pravdě, že sluší se, abychom činili, jak vypravuje svatý miláček Páně Jan ve svém „Zjevení“ o 24 starcích, kterak oni vzdávali úctu Beránku Božímu. Píše o nich (Zj. 4, 10): „Padlo čtyřmecítma starců před sedícím na trůnu, a klaněli se živému na věky věkův, a skládali koruny své před trůn, řkouce: Hoden jsi Pane Bože náš, přijmouti slávu a čest i moc; nebo ty jsi stvořil všecky věci, a z vůle tvé byly a stvořeny jsou!“
  3. Avšak příliš málo by bylo, kdybychom Pána Ježíše, Spasitele i budoucího soudce svého, chtěli uctívati oslavami toliko zevnějšími. Bůh jest Duch, jenž nás k obrazu svému stvořil; a proto i žádá, abychom ho i uvnitř, v duchu svém a v pravdě uctívali a oslavovali.
  A kterak toho učiníme?
  Odpověděl-li se nám vzácný host, tu jeden každý snaží se příbyteček svůj napřed očistiti a pak i dle možnosti vyzdobiti; a tuto přípravu na hosta koná každý tím dokonaleji, čím vzácnějším jest host, jehož očekává; a čím více darů a milostí od něho nadíti se může. Avšak není hosta vzácnějšího nad krále nebes i země; a nemůžeme od žádného boháče ani krále očekávati cennějších darů, nežli od samého všemohoucího Boha. Co mohou dáti lidé, červ sežírá, zloděj ukrádá, anebo najisto smrt rukoum našim opět urve; Bůh ale jest dárcem všeho dobrého netoliko pro tento svět, ale i všech milostí, dopomáhajících až k životu věčnému, kterak že bychom neměli ku příchodu jeho duše své připraviti, i nejmenší pavučinku ze záhybů jejích odkliditi a jí co nejdokonaleji vyzdobiti vším tím, čím by se Bohu nejsvětějšímu zalíbila?
  Když chtěl arciotec Jakub Bohu obětovati, shromáždil celý dům svůj, a učinil toto nařízení (Gen. 35, 2.): „Odvrzte bohy cizí, kteréž máte mezi sebou, a očistěte se a změňte roucha svá!“ A teprve když se tak stalo a Jakub modly zakopal pod stromem, přinesl oběť, Bůh zjevil se mu při ní, a obdařil jej milostmi svými. A tak máme i my všechny bůžky vykliditi z duše své, t. j. odložiti všechnu pýchu a domýšlivost, všechny hříšné žádosti, všechnu nelásku k bližnímu, a tak se k uvítání Pána Boha s jeho milostmi připravovati! Vždyť máme se po svatém přijímání státi chrámy Božími i příbytky Nejsvětějšího; a platí tedy i nám slovo apoštolské (1. Kor. 3, 17.): „Jestližepak kdo chrám Boží poskvrní, toho zatratí Bůh; nebo chrám Boží jest svatý, kterýž jste vy!“
  4. Avšak duši svou máme před příchodem Páně netoliko ode vší poskvrny hříchu očistiti, ale máme ji i všemocně vyzdobiti!
  Když římský císař Augustus vystrojil hostinu, žádal od jednoho každého z pozvaných, aby se k hostině dostavil v rouchu novém a ozdobném. Chystá-li ale král králů hostinu, a zve-li k ní miliony hostů křesťanů, a nepodává-li při hostině své pokrmů a nápojů obyčejných, ale vlastní své tělo a svou krev k občerstvení: v jakém to slavnostním úboru máme teprve my k hostině takovéto se dostaviti?
  Svlékni tedy jeden každý člověka starého, hříšného, v dokonalé svátostní zpovědi a vyzdob duši svou modlitbami, rozjímáním i jinými dobrými skutky, abys nepřijal těla a krve Páně nehodně, jako Jidáš ku své záhubě: ale abys nabyl od Boha slibovaných darů neocenitelných, jak dí Spasitel (Jan 6.): „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mne přebývá, a já v něm; a já ho vzkřísím v den nejposlednější!“
  Aj! Pán přichází; padejmež na kolena, abychom se mu v nejhlubší pokoře klaněli! Přijímejmež ho do srdce dokonale očištěného i vyzdobeného, abychom stali se hodnými zaslíbení Kristových; a po příkladu učedníků do Emaus jdoucích pak s radostí i plesáním vešli do Jerusalema nebeského. Amen.

Boží hod velikonoční. (Alois Sládeček).

Boží hod velikonoční.

Jako Kristus vstal v pravdě z mrtvých, tak máme i my opravdově povstati z hrobu hříchu.

„Ježíše hledáte Nazaretského, ukřižovaného: vstalť jest, není ho tuto.“ (Mar. 16, 6.)

  „To den, kterýž učinil Pán; radujme se a veselme se v něm!“ Tak pěje dnes právem církev svatá. Jestiť dnešní svátek pro každého věřícího křesťana dnem největší radosti, nejslavnějšího vítězství. Ježíš byl mrtev; jeho bezduché, nejsvětější tělo odpočívalo již třetí den v hrobě. Nepřátelé jeho jásali, poněvadž se domnívali, že památka jeho zničena na vždy, a že jméno jeho nebude vyslovováno leč k jeho zneuctění. Ale zklamali se velmi!
  Ježíš vlastní božskou mocí svou vychází dnes z hrobu živ, nesmrtelný a slavný, jako vítěz nad smrtí, a zarytí nepřátelé nemohou leč mrzuti přiznati: „Není jinak, Ježíš skutečně vstal z mrtvých, jak častěji byl předpověděl.“ Za to tím upřímnější radostí naplněno jest srdce přátel jeho. Ze zmrtvýchvstání Páně radují se andělé v nebesích, poněvadž vidí zlomenou moc pekla, pod kterou čtyři tisíce let úpělo ubohé lidstvo, a vidí dokonáno dílo vykoupení. Radují se z něho spravedliví Starého Zákona v předpeklí, neboť kyne jim naděje, že v brzké době (40 dní) vejdou se Spasitelem svým do příbytků věčného pokoje. Radují se z něho Maria, matka Ježíšova, jeho apoštolové a učedníci, jakož i nábožné ženy, neboť Ježíš, kterého nade všecko milovali, nad jehož odchodem tolik se rmoutili, jehož tolik oplakávali, dlí opět mezi nimi. Radost pociťují všichni křesťané, poněvadž Pán a Spasitel náš opět žije, naděje naše se splnila, dílo vykoupení našeho jest dokonáno; my opět jsme smířeni s Bohem, cesta do nebe jest nám opět otevřena. Proto „radujme se a veselme se, neboť dnes v pravdě jest den, kterýž učinil Pán“.
  Má-li však, drazí v Kristu, radost naše skutečně sloužiti nám ku spáse, třeba, aby s námi v této posvátné době velikonoční duchovně totéž se stalo, co stalo se s tělem Ježíše Krista. Jako on vyšel z hrobu, ve skále vytesaného, musíme i my povstati z hrobu hříchu. Vykoupení Ježíše Krista neprospěje hříšníkům nekajícím, nýbrž toliko upřímné pokání činícím. Za tím účelem budeme dnes uvažovati o zmrtvýchvstání Páně a porovnáme je s naším duchovním vzkříšením, t. j. s naším obrácením, abychom poznali, jak se věci naše mají a jaký osud nás očekává na věčnosti. Jako Kristus vstal v pravdě z mrtvých, tak musíme i my opravdově povstati z hrobu hříchu. Toť budiž předmětem dnešní úvahy naší.

Pojednání.

I.

  Bylo to časně z rána v neděli před východem slunce, kdy ubíraly se nábožné ženy ke hrobu, aby pomazali mrtvé tělo Ježíšovo. Po cestě rozmlouvaly vespolek: Kdo odvalí nám kámen ode dveří hrobových?“ (Mar. 16, 3.) Podivily se však velmi, když pohledše uzřely kámen hrobu odvalený. Vstoupivše do hrobu, těla Ježíšova nenalezly, za to však uzřely mládence (anděla), oděného rouchem bílým, an sedí na pravici, ten pravil jim: „Nebojte se, Ježíše hledáte Nazaretského, ukřižovaného: vstalť jest, není ho tuto; aj místo kdež jej byli položili.“ (Mar. 16, 16.)
  Toť drazí v Kristu, první důkaz, že Ježíš v pravdě vstal z mrtvých, - hrob jeho byl prázdný. On, všemohoucí Syn Boží, třetího dne spojil duši svou opět s tělem a vyšel, jak častěji byl předpověděl, živý ven z hrobu.
  Takové musí býti i naše duchovní zmrtvýchvstání v posvátné době velikonoční. I my musíme opustiti hrob hříchu. A co jest tímto hrobem hříchu?
  Je to srdce naše. To musí především očištěno býti od hříchu, ode zlých žádostí a náklonností a ode všeho, co Bohu se nelíbí. Ze srdce vychází všeliký hřích. „Ze srdce vycházejí“ – praví božský Spasitel – „zlá myšlení, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání.“ (Mat. 15, 19.) Chce-li tedy někdo se opravdově napraviti, musí změniti celé své smýšlení, „musí“ – dle napomenutí sv. apoštola – „složiti starého člověka, kterýž se porušuje podle žádosti bludu, a obnoviti se duchem mysli své“ (Ef. 4, 22. 23.).
  Musí ze srdce litovati, že Boha urazil, musí nenáviděti a v ošklivosti míti všeliký hřích; musí v srdci svém roznítiti lásku k Bohu, která po ničem více netouží, než aby se hříchů těch byl nedopustil. Zároveň pak činí opravdové předsevzetí, že se jich nikdy více nedopustí.
  Tak smýšlí kající hříšník, který chce se Spasitelem slaviti duchovní vzkříšení. Takového obnovení ducha jest nevyhnutelně třeba, neboť bez něho není odpuštění hříchů.
  Na důkaz toho chci uvésti příklad z Písma sv. o králi Antiochu Epifanovi. Zlosyn ten hrozným způsobem pronásledoval národ židovský, ukradl posvátné nádoby z chrámu jerusalemského a dopustil se mnohých jiných zločinův. Utrpěv porážku v Persii, vytáhl proti Jerusalemu, aby za svou porážku pomstil se na židech a obrátil v popel hlavní město jejich. Než na cestě stihnul jej trest Boží. Vypadnuv z vozu zranil se těžce, že musil býti nošen na nosítkách. Leč na tom nebylo dosti. Nemoc zachvátila celé jeho tělo, které počalo hnisati a červi usadili se ve vnitřnostech jeho, tak že nesnesitelný zápach všude kol něho se šířil, a jen s odporem a hrůzou bylo možno k němu se přiblížiti. V tomto trápení, uznávaje nešlechetnost svou, chtěl činiti pokání, neboť volal: „Spravedlivé jest býti poddánu Bohu a smrtelnému člověku věcí Bohu rovných nesmýšleti.“ (2. Mak. 9, 12.) Slíbil, že židům v Jerusalemě dá úplnou svobodu a zavazoval se slavně, že napraví všeliké bezpráví, ano, že se stane židem a „všeliké místo země zchodí a moc Boží ohlašovati bude“. (2. Mak. 9, 17.) Tu zdálo by se, že pokání jeho bylo upřímné a opravdové. Ale zdání to klame. Praviť Písmo svaté o něm výslovně: „Modlil se ten nešlechetník k Pánu, od něhož neměl dosíci milosrdenství.“ (2, Mak. 9, 13.) A proč? Či byly hříchy jeho tak veliké a četné, že by mu je Bůh nemohl odpustiti? Nikoliv, neboť milosrdenství Boží nezná žádných mezí a převyšuje všecky skutky jeho. Čeho se tedy Antiochovi nedostávalo? Chyba byla v srdci Antiochově. On sice litoval svých hříchů, a snad myslil to se svými sliby upřímně; ale lítost a předsevzetí jeho nevycházely ze srdce polepšeného, Boha milujícího, nýbrž měly příčinu ve velikém utrpení jeho a ve strachu před smrtí. V nitru jeho nestala se dosud žádná změna, srdce jeho dosud lnulo ke zlému, a proto nemohl přes všechny své sliby dosáhnouti odpuštění.
  Zcela jinak sobě počínal král David. I on zhřešil velmi těžce. Sotva však zvolal: „Zhřešilť jsem Hospodinu“, již oznamuje mu prorok Nathan ve jménu Božím: „Hospodin také promíjí hřích tvůj“ (2. Král. 12, 13.). A proč? Poněvadž lítost jeho vycházela ze srdce zkormouceného a láskou k Bohu naplněného.
  Nuže nahlédněte nyní do srdce svého! Jak to vypadá v srdci vašem? Nelpí ono dosud na nějakém hříchu? Neovládají je dosud staré zlé náklonnosti a vášně? Povstali jste opravdu z hrobu hříchu? Snad leckterý z vás již mnohokrát (a snad i při letošní zpovědi velikonoční) opakoval ta slova: „Bože můj, srdečně toho lituji, že jsem tebe, své nejvyšší dobro, které nade všechno miluji, urazil. Činím opravdové předsevzetí opravdové předsevzetí se polepšiti a nikdy více Boha hříchem neurážeti.“ Než nebyla to jen prázdná slova? Jak mnozí přicházejí ku svaté zpovědi, aniž smýšlení jejich je takové, jakého třeba ku pravému pokání! Srdce jejich lne dosud k tomu nebo onomu hříchu; předmětem lásky v srdci jejich není Bůh, ale svět a rozkoše jeho, proto nepociťují chuti ke službě Boží a k věcem náboženským. Mnozí chodívají ku sv. zpovědi i v té posvátné době velikonoční jen tak ze zvyku, aby se jim nemohlo vytýkati, že neučinili zadost své křesťanské povinnosti. Kdo tak činí, mýlí se, domnívá-li se, že s Kristem v pravdě vstal z mrtvých. I když naleznul dobráckého zpovědníka, který mu rozhřešení udělil, nedosahuje odpuštění hříchů před Bohem, který hledí na srdce člověka a vidí, zda dalo skutečně výhost hříchu.
  Proto, drazí v Kristu, nespokojujme se v této posvátné době velikonoční s pouhým zevnějším vyplněním přikázání církevního, neříkejme: „nyní jsem byl zase u správy Boží, u sv. zpovědi a sv. přijímání, je tedy u mne zase všechno v pořádku“, ale snažme se hlouběji proniknouti v ducha tohoto přikázání; litujme hříchů svých z celého srdce svého a neodcházejme od sv. zpovědi bez pevného předsevzetí, že nikdy více nebudeme Boha urážeti. Avšak ani na tom nemějme dosti, nýbrž snažme se dokázati to skutkem, novým bezúhonným životem.

II.

  Hrob Pána Ježíše byl prázdný. Ale to ještě nebylo dostatečným důkazem jeho zmrtvýchvstání. Nepřátelé mohli říci: „Učedníci ukradli tělo svého mistra, aby lidem namluviti mohli, že skutečně vstal z mrtvých.“ Ale námitku tuto vyvrátil božský Spasitel sám tím, že po svém zmrtvýchvstání, jak nám sv. evangelia vypravují, četně se zjevoval.
  Již strážcové u hrobu o tom svědčí; neboť sotva že se vzpamatovali ze svého uleknutí, spěchají do města oznámit knížatům kněžským, co se stalo: „Ježíš, kterého jste ukřižovali, vstal v pravdě z mrtvých, my jsme jeho zmrtvýchvstání viděli na vlastní oči.“
  A nyní zjevení Páně následuje za zjevením. Pán Ježíš zjevuje se ženám jdoucím ke hrobu a mluví s nimi. Zjevuje se v zahradě Marii Magdaleně; kráčí se dvěma učedníky do Emaus, vykládá jim písma, a dává se jim poznati lámáním chleba; přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, ukazuje jim své rány, nechává se jimi dotýkati, jí s nimi a dává jim různá naučení a rozkazy. Proto apoštolové přesvědčeni o zmrtvýchvstání Páně hlásali neohroženě před celým světem: „Ježíš, který umřel na kříži, vstal v pravdě třetího dne z mrtvých.“ A svědectví toho nemohli ani nepřátelé popříti.
  Toť, drazí přátelé, druhá vlastnost pravého obrácení. Jako Kristus po svém zmrtvýchvstání zjevoval se mnohým , tak musíme i my, povstavše  z hrobu hříchu, dávati to na jevo svým životem.
  Nemůže také býti nic přirozenějšího. Dokud hřích ovládá srdce naše, bývají také řeči a skutkové naši hříšní. Pojmeme-li hřích jako největší zlo v ošklivost, počneme-li Boha milovati a v tom, co Bohu se líbí, zalíbení míti, pak přirozenost naše sama nás pudí, bychom změnu smýšlení svého dali též na jevo. Petr, poznav svůj hřích, nevrátil se více do oné společnosti, ale „vyšed ven, plakal hořce“. (Mat. 26, 75.) Již také nikdy více nezapřel Krista, ale vyznával jej před židy i pohany, ano i život svůj obětoval za něho. - Pavel, dříve horlivý pronásledovatel křesťanů, stal se po svém obrácení nejhorlivějším apoštolem a šiřitelem křesťanství. Maria Magdalena, došedši milosti u nohou Spasitelových, zřekla se lehkovážného svého života, opustila veselé společnosti a vedla v ústraní život ctnostný, až na konec odřekla se úplně světa, aby v samotě činila nejpřísnější pokání. A podobně počínali sobě všichni svatí kajícníci.
  A podobně má tomu býti i u nás, chceme-li opravdově povstati z hrobu hříchu, činiti opravdové pokání. Místo hříchů, máme sobě osvojiti ctnosti… „světlo naše má svítiti před lidmi, aby viděli skutky naše dobré a slavili Otce, jenž jest v nebesích“ (Mat. 5, 16.). Tak však bohužel nepočínají sobě mnozí. Mnozí jdou sice v době velikonoční ku sv. zpovědi a ku sv. přijímání, ale navrátivše se z kostela, nepozorovati na nich žádné změny, vedou sobě jako dříve. Zapomínajíce na spásu duše své, zůstávají dále vlažnými křesťany; zapomínají na modlitby, anebo vykonávají je nedbale a roztržitě, zanedbávají služby Boží a kázání, vyhledávají zase zlé společnosti a nedovolené známosti, mluví neslušné řeči, klnou a mluví rouhavá slova, oddávají se nestřídmosti, karbanu a jiným nepravostem, zkrátka upadají do starých hříchů, kterých že se varovati budou svatosvatě slibovali. Že takoví kajícníci nepovstali za hrobu hříchu, netřeba dokládati. Pro ně posvátná doba velikonoční nestala se dobou milosti a spásy, ale snad dobou kletby a záhuby.
  Drazí v Kristu! Uvažte dobře, co jste slyšeli, a umoňte sobě, že aspoň letošní dobu velikonoční – nestalo-li se tak dosud – učiníte dobu spásy. Kristus vstal v pravdě z mrtvých, povstaňte i vy opravdově z hrobu hříchu. Čiňte opravdové pokání a dejte je na jevo ctnostným životem. Postavte se neohroženě pod vítězný prapor Kristův, pamětlivi slov jeho: „Kdo by se styděl za mne a za řeči mé, za toho se bude styděti i Syn člověka, když přijde v slávě své“ (Luk. 9, 26.), a „Kdožkoli vyzná mne před lidmi, toho i já vyznám před Otcem svým, jenž jest v nebesích“ (Mat. 101, 32.). Amen.