Co nás pobízí k milování Pána Ježíše?
1. Spasitel do hrobu položený svědčí o tom, že nemohla zloba lidská dále pokročiti, nežli pokročila, když svého největšího dobrodince a divotvorného přítele přivedla až ku smrti nejbolestnější a nejpotupnější na kříži!
Ale ani láska Boží nemohla dále jíti, nežli šla, když Bůh Otec vydává jednorozeného Syna svého, sobě rovného Boha za spásu hříšných lidí; a když tento Syn Boží, nejsvětější, nejnevinnější obětuje se ve smrti nejhroznější, aby sám rozhněvaného na nás Otce svého usmířil, a nebe, hříchem zavřené, opět nám otevřel.
A nepochopitelná, nesmírná božská láska tato Syna Božího k nám ubohým hříšníkům neskončila se obětnou smrtí jeho na kříži. On u večer před svou hroznou smrtí, na památku oběti své, zanechal nám tělo své za pokrm, a krev svou za nápoj, a slíbil (Jan 6.), „kdo jí mé tělo, a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm; a já ho vzkřísím v den nejposlednější!“
Lásku jeho abychom vždy na paměti měli a jí opět láskou upřímnou opláceli, k tomu nabádají nás:
a) poslední slova jeho před smrtí; i
b) znamení, jež se při ní stala.
2. A jaká byla slova Páně před obětní smrtí jeho za nás?
Řekl:
a) „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“
Konče utrpení své za nás, poukazuje slovy těmi, jak hrozným ono bylo! Pán Ježíš má na kříži všechny svaly v těle potrhané, údy z kloubů vytržené, celé tělo strašně rozedrané, a duši přesycenou posměchy i rouháním hříšníků. Opuštěn od svých přátel žádá Otce svého za spravedlnost!
Jestliže však božský Mistr náš umírá beze vší útěchy na kříži, dává nám naučení, abychom i my utrpení svá z lásky k němu snášeli trpělivě i odevzdaně; a proto abychom nereptali, když se nám vše dle vůle naší nedaří!
b) Pán Ježíš zvolal: „Žízním!“
Žíznil ovšem dle těla, jež v mukách přehrozných jako v ohni palčivostí se stravovalo. Avšak ještě více žíznil v duši své po spáse hříšníků; přál si, aby nikdo z hříšníků nezahynul, když tak veliké oběti pro ně přináší.
Kdo by žíznivého Spasitele nenapojil? Ano, toho on si také žádá! I odnímá mu žízně sžírající, když kdo v pravdě o nápravu života svého se přičiňuje, a milostí, jím mu získaných a nabízených, ku svému ospravedlnění v pravdě užívá. Kdo ale tak nečiní, nechává Spasitele dále žízniti, vydává sebe sama v nebezpečí, že jednou pro nekajícnost svou žízniti bude v pekle s nelítostným bohatcem, o němž vypravuje Spasitel.
c) Pán Ježíš prohlásil: „Dokonáno jest!“
Ano, dokonal dílo své! Země kletby zbavena, hlava hada pekelného potřena, oběť smírná na Golgotě dokonána, člověk vykoupen, a nebe mu otevřeno.
I my máme jeden každý v stavu svém úkoly, od Boha na nás složené, věrně, bohulibě konati, abychom na konec života s důvěrou v zaslíbení Boží mohli s radostí zvolati: Pane, vše jsem věrně vykonal, a pospíchám k tobě pro korunu odplaty, kterou jsi svým věrným služebníkům slíbil; ale tím hojnějšího uznání očekávám od otcovské ruky tvé!
d) Pán Ježíš před skonáním svým pronesl ještě slova oddanosti: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého!“
Prohlásil tak neskonalou lásku i odevzdanost Otci svému. I dal nám tak naučení, bychom i my na dobrou smrt se připravovali; a duši svou Bohu odevzdávali vždy v životě, pře spánkem i před smrtí, a tak na věčné obcování s Bohem Otcem pamatovali.
Pak Pán Ježíš naklonil hlavu svou a vypustil duši.
3. Avšak i když Spasitel přestal na kříži mluviti, nepřestal přece novými způsoby nás povzbuzovati, abychom lásku jeho spláceli láskou! K té nabádají nás také znamení, jimiž smrt svou oslaviti ráčil.
A co se stalo?
a) Při smrti Páně zatemnilo se slunce, na znamení, kterak židé upadli do temnosti hříchů, v které se tak hrozného zločinu dopustili na Bohočlověku, že jim pohrdli i ho hrozně usmrtili.
Zatemněním tím poukazuje Spasitel i nám, kterak člověk, jenž se vášním i náruživostem svým bez rozmyslu odevzdává, světlo víry ztrácí; co ho k záhubě vede, více nepoznává; a pak i skutečně v záhubu věčnou upadá.
b) Při smrti Páně roztrhla se opona v chrámu židovském, jež tam přístup k Nejsvětějšímu zabraňovala. Bylo to znamením, že Zákon Starý jest dokončen, Zákon Nový krví Syna Božího zpečetěn; a dle tohoto Nového Zákona že vyhnaní synové Evy nemají více přístup k Bohu nejsvětějšímu zamezený.
Náš však Spasitel znamením tím upomíná, abychom po Kristu křesťany se nazývajíce, také skutečný křesťanský život vedli; a Kristu Pánu svému jeho neskonalou lásku k nám opět i láskou se své strany opláceli!
c) Při smrti Páně země se třásla, skály se pukaly, hroby se otvíraly, a mrtví z hrobu povstávali, aby odsoudili zatvrzelost židů, kteří slitování neznali, ale krev Páně posměšně na syny své svolávali.
Nás však divy\ tyto poučují, že se mají srdce naše otřásati hrůzou před přísnými soudy Božími; že se pukati lítostí. Srdce naše že má ve svátostní zpovědi vydávati ze sebe vše mrtvé, vše hříšné, a probouzeti se k životu novému, bohulibému, kajícímu!
d) Při smrti Páně staly se konečně i zázraky milosti. Nebo lotrovi slíben byl ráj ještě téhož dne; pohanský setník poznal v Pánu Ježíši umírajícího Syna Božího; a přemnozí bili se kajícně v prsa svá, vyznávajíce víru v Ukřižovaného!
Pohleďme ještě jedním pohledem na mrtvé tělo Páně na kříži! Jest na něm rána na ráně; údy jeho od bolesti jsou zkřivené; hlava trním korunovaná; rámě rozpjatá! Zdaliž není to nejúchvatnější kázání Pána Ježíše z kazatelny kříže jeho o lásce jeho?
Aj, náručí má otevřené, aby nás kající k srdci svému přitiskl. Srdce má otevřené, abychom měli přístupu k němu. Ruce i nohy má probodené, a jako prameny učiněné, z nichž se nám prýští milosti, pomáhající do života věčného. Kdo by ho nemiloval, když on tolik miloval nás?
Ó volejme rádi: Ježíši, tobě žiji, Ježíši, tobě i já umírám; Ježíši, tvým chci býti v životě i smrti! A i v té chci volati i já: Dokonáno jest. V ruce tvé poroučím ducha svého.
Žádné komentáře:
Okomentovat