I. O nutnosti boje.
„I počal se lekati a teskliv býti.“ (Marek 14, 33.)
Popeleční středou začala nám opět tichá a žalostná doba svatopostní, která nám připomíná přehořké utrpení a smrt nejbolestnější našeho Spasitele, Ježíše Krista. Oltář hlavní jest zahalen a vztyčen na něm kříž svatý, abychom po celou svatopostní dobu měli na mysli přehořké utrpení Páně, povzbuzeni byli ke kajícnosti a novému životu křesťanskému.
Každoročně rozjímali jsme o přebolestné smrti Páně, jeho utrpení, křížové cestě, a čerpali pro sebe různá naučení na cestu nového života.
Letos zastavíme se na samém počátku utrpení Páně, na hoře Olivetské, budeme pozorovati jeho boj a přípravu ku nastávající smrti.
Sv. evangelista vypravuje, že Pán Ježíš, když přišel na horu, počal se lekati a teskliv býti. Měl zajisté na mysli a viděl okem vševědoucím všecky příčiny a okolnosti přebolestné smrti.
Také nám uloženo jest jednou zemříti a chceme-li dosáhnouti pravého života věčného, musíme už za života odumírati svým náklonostem a své vlastní vůli. Při vzpomínce na to počíná se přirozenost naše lekati a tesklivou býti. Veliký boj máme před sebou, cítíme jeho nutnost a lekáme se zároveň obtíží toho boje, budeme-li řádně zápasiti.
Dnes s pomocí Boží uvedu první příčinu nastávajícího boje, a sice jeho nutnost naprostou. Nutí nás k němu vůle Boží a vlastní vůle naše.
Božské Srdce Ježíšovo žehnej v tomto rozjímání.
Pojednání.
1. Bázeň, hrůzu a odpor pocítilo Srdce Ježíšovo při vchodu na horu Olivetskou. Byl Kristus také člověkem jako my, a hrůza utrpení, jež nastávala, probouzela v něm pocity zármutku a strachu, vzpouzela se v něm celá přirozenost lidská proti ohromným obětím, jež chtěl Spasitel za nás na sebe vzíti. Ale tento boj byl mu uložen od nebeského Otce. Nereptá, ale modlí se, aby, bylo-li by možno, odešla od něho ta hodina; i řekl: „Otče, nemůže-li tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staň se vůle tvá.“ (Mat. 26, 42.) A když učedníci chtěli ho brániti proti vojínům, zabránil jim to, řka: „Kdybych prosil Otce svého, dal by mi více nežli dvanáct pluků andělů. Ale kterakž se naplní Písma, jež svědčí, že tak býti musí?“ (26, 53.)
Drazí křesťané! Ježíš byl od věčnosti Synem Božím, a když se také stal, aby pokolení lidské zachránil, synem člověka, musilo se na něm naplniti všecko, co dle vůle Boží o Vykupiteli v Písmě sv. bylo dávno předpověděno. My jsme jakožto přijati synové a dcery Boží povoláni ku blaženosti věčné skrze Ježíše Krista pro nás vydobyté a připravené, avšak pod tou výslovnou podmínkou, abychom pro ni bojovali.
Tento boj jest nám nezměnitelným zákonem uložen, jest to vůle Boží. „Království nebeské trpí násilí“, praví božský Spasitel, „a jen ti ho uchvacují, kteří násilí činí.“ A dle slov sv. apoštola „jen ten dosáhne koruny, kdo zákonitě bojoval.“ „Kdo zvítězí, bude vládnouti.“ (Zjev. 21.)
Také národu izraelskému zaslíbil zemi Kanaan, ale pod podmínkou, že si ji musí vydobýti a proti nepřátelům uhájiti. To vše bylo obrazem tvrdého a obtížného boje, který musíme vésti my křesťané bez výjimky, abychom si vydobyli království nebeské. „Jak by se naplnilo Písmo sv.?“ jež mluví na tolika místech buď určitými slovy či v podobenství a obrazech o nutnosti tohoto boje? „Musí tak býti,“ tak jest od věčnosti Bohem usouzeno.
Pán Ježíš, vtělený Syn Boží sám musil se tomuto zákonu podrobiti, jak také už hned při svém narození boj započal. Avšak v poslední noci jeho přesvatého života byl tento boj nejprudším. Musil tu zápasiti se strachem a zármutkem, který by hop byl dojista zbavil života, kdyby nebyla podporovala síla jeho božství. Tak musili dle téhož zákona podnikati světci nejhroznější boje proti pekelnému pokušiteli, proti světu, proti vlastnímu tělu. Sv. Jan viděl, jak líčí ve svém Zjevení zástupy světců a palmami v rukou, znamením jejich vítězství. Vítězství však následuje po boji.
Musili-li se boji podrobiti Syn Boží a všichni světci, neučiní Bůh s námi výjimku. Ba naopak, aby nás k boji donutil, béře nám naději na blaženost věčnou, jestliže boj nepodstoupíme, a vyhrožuje věčnými tresty. Často se již stalo, že vojevůdce zdráhající se vojíny k boji donutil. Dal za ně postaviti děla a pohrozil, že dá všecky postříleti, nepustí-li se do boje nutného. Podobně činí Bůh, a to jen pro spásu naši.
Před námi stojí nepřítel, který nám v cestě do nebe brání, a s kterým proto musíme boj podstoupiti a statečně bojovati; za námi zapálil Bůh oheň věčný, jemuž bychom propadli, kdybychom se chtěli boji s nepřítelem vyhnouti a utéci. Buďto bojovati a zvítěziti, aneb zemříti a smrtí věčnou zahynouti. Tj. vůle Boží.
Nechce-li nám Bůh dáti blaženost věčnou, pro niž nás stvořil, jinak, nežli když si ji horlivým bojem zasloužíme, a hrozí-li zbabělosti, kterou se chceme boji vyhnouti, věčným zavržením: musíme se podrobiti a k boji odhodlati.
Všichni lidé chtějí se dostati do nebe; nebe však není otevřeným územím, kamž bychom bez namáhání mohli vniknouti, nýbrž královstvím, jehož vchody se všech stran od nepřátel jsou obsazeny, kde o každý krok musí být boj veliký sveden. Všichni chtějí se dostati do nebe; ale kdo tam chce vejíti, musí jíti s Kristem, musí s ním kráčeti na horu Olivetskou a jako on – bojovati.
Všichni chtějí se dostati do nebe, dobře tak, Bůh to chce také, abychom se tam všichni dostali; avšak s podmínkou, abychom si nebe vydobyli. A podmínka ta se mnohým nelíbí, počínají se lekati a teskliví býti.
Učiňme však z nouze ctnost a zvolejme velkomyslně s božským Spasitelem: „Otče, nemůže-li kalich tento minouti mne, než abych jej pil, staň se vůle tvá!“
Jak spravedlivá a slušná jest tato vůle! Či nechtěli bychom bojovati za věčnou spásu, vidíme-li za tutéž bojovati samého Pána a Spasitele našeho, a víme-li, že všichni světci a služebníci Boží právě tak těžký boj přestáli za blaženost věčnou! Kořme se, drazí křesťané, nejsvětější a nezvratné vůli Boží, která nás k boji nutí, abychom nezhynuli smrtí věčnou, ku zavržení věčnému, nýbrž dosáhli života věčně blaženého.
Blahoslavená nutnost, jež chrání před zlem tak hrozným a připravuje dobro tak veliké! Avšak jest to nejen vůle Boží, jež nám boj na zemi ukládá, nutí nás také k tomu vůle naše vlastní.
2. Abychom si strach a hrůzu božského Spasitele na hoře Olivetské vysvětlili, musíme v něm rozeznávati dvojí vůli, a sice vůli rozumu čili duše, a vůli přirozenosti čili těla. Vůle rozumu čili ducha jeví se ke všemu ochotnou a připravenou, co zákon Boží od nás žádá; proti tomu však zpěčuje se tělo a nechce poslouchati, jek božský Spasitel svým učedníkům na hoře Olivetské vyjevil: „Duch zajisté jest hotov, ale tělo je slabé.“ (Mat. 26, 41.) A právě tato vůle naší zkažené přirozenosti nutí nás bojovati a zápasiti.
Abychom dosáhli věčné blaženosti, musíme se varovati zlého a činiti dobré. „Odstup od zlého a čiň dobré; a tak přebývej na věky věkův.“ (Žalm 36, 27.) Avšak vůle naší hříchem Adamovým zkažené přirozenosti jest právě tak nakloněna ke zlému jako málo nadšena pro dobro. Proto bez boje nelze se tu obejíti. Musíme bojovat proti vlastní zvrácené vůli a jejím zlým náklonnostem, abychom je podrobili vůli rozumu a božskému zákonu; zvláště v čas pokušení, kdy býváme ke zlému, jež jest zapovězeno, lákáni, aneb od dobrého, jež jest přikázáno, zadržováni. Tato naše nezřízená vůle jest naším nejnebezpečnějším nepřítelem ve snaze po ctnosti a zaslíbené věčné blaženosti. Můžeme ji právem nazvati Jidášem, který nás hledí pod záminkou přátelství vydati na smrt.
Vedle věrolomného ze středu učedníků měl božský Spasitel ještě dva jiné nepřátele, a sice veleradu židovskou, která proti němu se radila, a obecný lid, který vyšel, aby ho zajal. Také my máme ještě dva zevní nepřátele, již se druží k našemu úhlavnímu nepříteli, zkažené vůli, a s ní společně proti nám do boje táhnou, a ti dva nepřátelé jsou svět a ďábel.
Jakmile se duše rozhodne, že se chce zcela oddati Bohu a zajistiti si svou spásu, ihned povstávají proti ní tito dva nepřátelé. Svět pronásleduje tyto začátečníky zbožného života posměchem, pohrdáním, podezříváním; často používá zbraní jedovatých – pochlebování, přetvářky, strojené soustrasti z nezdaru a obtíží, jež spojeny s věrným plněním křesťanských povinností. Podobně satan napíná všecky své síly, aby duši od úmyslu dobrého odvrátil. Překvapuje nejtěžším pokušením a vymýšlí všecku lest, aby ubohého, který sotva se pout jeho zbavil, zase do otroctví přivedl. Chce-li křesťan na pravé cestě setrvati a k cíli svému se přiblížiti, musí stále býti připraven k boji proti těmto dvěma mocným a potměšilým nepřátelům, kteří se mu staví v cestu. Nesmí se vybočiti z cesty, neboť žádná jiná k cíli pravému nevede; nesmíme se však i vyhnouti nepříteli, který musí býti přemožen. Bez boje nepřekonáme žádnou nepravost, bez boje nedosáhneme žádné ctnosti, bez boje neučiníme ani nejmenšího kroku ku předu v dokonalosti, bez boje jest nám odňata všecka naděje na spásu věčnou.
Avšak, mluví-li se o boji a násilí, jež si musí každý činiti pro spásu vlastní, leká se mnohý a bývá zaražen a teskliv.
A proto se stává často, že nehne ani nohou na cestě spásy, zůstává v starých zvycích hříšných a vlažném životě. Nebezpečná a hanebná tato tesklivost zradila již tisíce nerozhodných křesťanů, že nenastoupili cestu ctnosti aneb ji hned opustili, když se nastoupiti odhodlali.
A tím stala se taková záhubou vlažného křesťana, jak moudrý Sirach praví: „Mnohé už zármutek zahubil, a není v něm užitku.“ (30, 25.)
Když Juda Makkabejský připravoval se k boji proti vojsku Lysiáše, poručil, aby bázliví z řad vystoupili a vrátil se každý do svého domova. (1. Makk. 3, 56.) – Drazí křesťané, nepřátelé musejí býti přemoženi, nebe vybojováno. Kdo nemá odvahy k boji, vrať se ihned do svého domova; ten ke svému pomíjejícímu majetku, jemuž se jako modle klaní; onen ke svým hodnostem, v nichž dává přednost vážnosti u lidí před Bohem; ten zase ke svému pohodlí a smyslným požitkům, v nichž hledá své nebe; vraťte se domů, ale zřekněte se naděje na blaženost věčnou po tomto krátkém životě. Nikoli zbabělcům, ale odvážným bojovníkům dostane se království Božího. Jaká to pošetilost! Krátkému boji vyhýbají se mnozí a hrnou se do záhuby, do utrpení věčného, odkud není vysvobození! Musíme bojovati, drazí křesťané, a proto pryč se zbabělostí; vítězství máme zaručené, budeme-li bojovat neohroženě.
V jiných bojích může často i nejsrdnatější podlehnouti; v boji však, o němž jsme dnes uvažovali, nemůže býti přemožen žádný, kdo sám přemožen býti nechce. Je nám od Boha usouzen, jeho pomoc je nám zajištěna; jak by mohl podlehnouti, kdo má všemohoucího Boha za pomocníka? Proto zvolej každý z nás s Davidem neohroženým: „Opásal jsi mne, Hospodine, silou k boji. Proto honiti budu nepřátele své a postihnu je; nevrátím se, dokavad nezahynou. Potřu je, aniž budou moci státi; padnou pod nohy mé.“ (Žalm 17.)
Může ovšem i udatného bojovníka v boji s mocným nepřítelem přepadnouti bázlivost, ale ten se jí zbaví brzy a kráčí hned neohroženě do boje. Také božskému Spasiteli, který vzal na sebe všecky lidské slabosti kromě hříchu, přihodilo se něco podobného. Už při poslední večeři, když apoštoly na své nastávající utrpení a smrt připravoval, byl zarmoucen. Ale hned se vzmužil a šel odhodlaně do boje. „Aby poznal svět,“ pravil, „že miluji Otce, a jakož mi přikázání dal Otec, tak činím. Vstaňte, pojďme odtud.“ (Jan 14, 31.) A podobně posilněn, vyšel po modlitbě na hoře Olivetské proti zástupu, který přišel, aby ho zajal a na smrt odvedl.
Vstaňme také my! Pojďme, následujme svého vůdce! Dobře se to kráčí do boje, ale i k vítězství a po vítězství k věčné odměně. Přemožme nejdříve v sobě tesklivost osudnou, a po vítězství nad touto dosáhneme nového vítězství v dalším boji.
Padněme na kolena a volejme ke Spasiteli: „Pane Ježíši, ty jsi vzal na sebe na hoře Olivetské dobrovolně zármutek náš, dej nám za to statečnost svou. Není nám ničeho třeba, leč tvého neohroženého Srdce. Tj., zač tě dnes jedině prosíme a čeho od tebe důvěrně očekáváme. S tebou chceme jíti do boje, s tebou chceme dosáhnout vítězství nad nepřáteli spásy naší. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat