II. Boj jest krátký.
„Smutná jest duše má až k smrti.“ (Marek 14, 34.)
Zármutek, který se zmocnil božského Spasitele na cestě do zahrady Getsemanské, stále více se stupňoval. Zdá se, že nemohl ho více udržeti v sobě, an ho bolestnými slovy odhaluje svým učedníkům řka: „Smutná jest duše má až k smrti. Zůstaňte zde!“ Zůstaňme i my, drazí křesťané, při těchto slovech božského Spasitele, a dobře se zamysleme nad nimi.
Chtěl říci Ježíš Kristus, že zármutek jeho srdce jest tak veliký, že by stačil o život připraviti. Nebudu mluviti dnes o doslovném a přirozeném významu těchto slov, ale uvedu jiný smysl těchto slov, jež k dnešní řeči právě se hodí. Slova: „Smutná jest duše má až k smrti“, mohou také znamenati, že zármutek bude trvati až do konce života pozemského.
Pravil jsem minule, že budeme po celou dobu postní rozjímati o hoře Olivetské jako škole a zápasišti křesťana. V této významné škole budeme dnes dále pokračovati. Předešle mluvili jsme o první příčině či podnětu k tomuto boji, dnes uvažovati budeme o podnětu druhém, a sice ze slov Spasitelových: „Smutná jest duše má až k smrti:“ Druhá ta příčina není jinou nežli – krátkost boje. A proto pravím: Boj jest krátký, neboť:
1. netrvá déle nežli k smrti; 2. Chceme-li, netrvá ani tak dlouho.
Pojednání.
1. Už na poslední cestě do Jerusalema k nastávajícím svátkům velikonočním řekl Pán Ježíš otevřeně apoštolům, co ho tam očekává. „Aj vstupujeme do Jerusalema a Syn člověka vydán bude knížatům kněžským a zákoníkům, a odsoudí ho na smrt a vydají ho pohanům ku posmívání, bičování a ukřižování.“ (Mat. 20, 18.) Aby však zármutek apoštolů zmenšil, přidal ještě tato slova: „A třetího dne vstane z mrtvých.“ – Podobně učinil Pán Ježíš slovy: „Smutná jest duše má až k smrti“, zármutek se ukončí, bude trvat až do smrti.
Obraťme nyní ta slova na sebe. Naše duše jsou smutny, poněvadž musíme bojovati. Avšak boj ten trvá jen až k smrti, bude míti konce. Život lidský zanikne brzy. Sv. Jakub srovnává život lidský s parou, jež se na chvíli ukáže a zase zmizí. (Jak. 4, 15.) Svatý Pavel porovnává s okamžikem, když povzbuzoval věřící k trpělivému snášení všelikých soužení. (2.Kor. 4, 17.) Praotec Adam a první patriarchové žili staletí, nyní však 80 – 90 let už jest věkem vysokým a řídkým. „Teprve když čas uplynul,“ praví sv. Augustin, „poznáme jasně, jak krátkým a rychlým byl celý život byť sebe delší. Avšak kdybychom si představili věk sebe delší, co je to vše proti věčnosti? Jedinou kapkou v nekonečném moři.
Je-li to tak s životem naším, drazí křesťané, že rychle mizí, budeme se ještě vzpouzeti tak krátký čas bojovati? Jen krátký čas budeme ve zbrani, jen krátký čas odpírati nepříteli; koncem života nastane i konec boje. „Smutná jest duše má až k smrti.“
Ovšem není to boj lehký, který pro spásu věčnou bojovati musíme. Tuhý a těžký jest boj se satanem. Neodpočívá ani chvíle, ale obchází stále, koho by pohltil. Musíme býti stále bdělí, abychom pokusy jeho seznali, stále k boji hotovi, abychom útoky jeho odrazili. – Tuhý a těžký jest boj se světem, v němž žijeme, jehož svůdné příklady stále máme před očima, jehož klamné zásady stále doporučovat a hájit slyšíme. Je třeba velikého přemáhání – jednati proti zásadám světa, vydati se neohroženě jeho posměchu a pronásledování, a pohrdati jeho uznáním a chválou. – Tuhý a těžký jest boj s přirozeností vlastní; třeba jest neustále její žádostivost krotiti, smyslnost potlačovati, sobě násilí činiti, opouštěti, co lahodí, a bráti na se, co se protivuje, zdržovati se i toho, co není hříšné, pro nebezpečí, abychom nepadli do hříchu, jenž s tím jest ve spojení.
Proto bývá mnohý smuten a zaražen, chce zbraň odhoditi a boji se vyhnouti. Avšak jen trpělivost! drazí křesťané; buďte trpělivi jen krátký čas a buďte statečni: smrt učiní boji konec. Jen až k smrti boj a ne déle.
A smrt snad není už daleká. „Aj, kterýž mnbe zradí,“ pravil Spasitel, po svém boji na hoře Olivetské, „blízko jest.“ (Mar. 14, 42.)
Nosíme již zárodek smrti v sobě; snad se již usadil v plících, aneb v játrech, aneb jiné části těla. „Aj, který nás zradí, blízko jest.“
Ještě malou chvíli, a boj bude ukončen. Jakou radost, jakou útěchu pocítíme v hodině smrti, setrváme-li v boji statečně se svým Spasitelem. Každé vítězství, jehož jsme tu a tam dobyli nad ďáblem, nad světem a nad tělem vlastním, bude nám pramenem sladké útěchy; budeme pak moci zvolati s apoštolem: „Čas rozdělení mého blízko jest. Dobrý boj jsem bojoval, běh ukončil. Uložena jest mi koruna spravedlnosti, kterou mi dá Pán můj, Kristus Ježíš.“ (2.Tim. 4, 7.) Jaké to štěstí pro duši – zaslechnouti pozvání nebeského ženicha: „Pojď s Libanu, choti má, pojď s Libanu, pojď: budeš korunována. Pojď s Libanu (se světa plného nebezpečí), z brlohů lvových a hor pardových (s boje s krutými nepřáteli), pojď, budeš korunována.“ (Pís. Šal. 4, 8.)
Jakou bolestí však bude překvapen, v této hodině smrti křesťan, který místo aby bojoval proti nepříteli, žil v pokoji s ním, povoloval ve všem jeho žádostem, nikoli jako bojovník, ale jako spící učedníci nalezen, aneb jako zbabělí uprchlíci svého vůdce opustil, aneb za ním pozdáli kráčel jako Petr a Jan, t. j. poloviční vůlí, z polovice svět, z polovice Boha následovati chtěl.
Bez boje není vítězství, bez vítězství není koruny.
Avšak těmito výstrahami mnozí křesťané nejsou přece ještě pohnuti a dojati. Zdá se jim již dosti a připravuje je o všechnu zmužilost, že mají bojovati až do konce svého života.
Mohu jim proto ještě něco příjemného a povznášejícího říci: Můžeme si ten boj sami zkrátiti. Chceme-li, nebude trvati až do smrti. – O tom v díle druhém.
2. V zármutku kráčel Spasitel na horu Olivetskou, smutná jest duše jeho až k smrti. Po modlitbě však vrací se k apoštolům bez stísněnosti a kráčí zmužile nepřátelům vstříc. „Vstaňme, pojďme,“ volá ku spícím učedníkům, „aj, kterýž mne zradí, blízko jest.“ – Pojďme, ne abychom unikli nepřátelům, ale zmužile jim vyšli vstříc. „Koho hledáte?“ „Jáť jsem, kterého hledáte.“ Odkud ta změna? Ježíš počal bojovati s tesklivostí a zármutkem, modlil se tak, že po hrozné úzkosti, při níž pot krvavý z těla se řinul, sestoupil anděl a posilnil podávaje kalich utrpení, by jej zmužile přijal. Všechna úzkost zmizela. Odevzdal vůli svou do vůle nebeského Otce. „Ne má, ale tvá vůle se staň,“ kráčí neohroženě k nepřátelům, dává se klidně spoutati, zakazuje učedníkům, aby ho bránili, a kráčí, kam jej vedou.
Také my, drazí křesťané, můžeme tímto způsobem, chceme-li, boj svůj zkrátiti, aby ani k smrti naší netrval. Musíme ovšem stále býti na stráži, bdíti a modliti se, pokud žijeme, poněvadž i nepřátelé naši stále bdí a zkázu naši zamýšlejí. Avšak modlitbou a odevzdáním se do vůle Boží nečiníme zápasu vlastnímu konec, bude trvati pouze až k smrti mravní.
Mravní smrtí rozumí se tu stav křesťana, který různým pokušením ďábla, světa a vlastního těla přiměřený odpor kladl, a dlouhým zvykem ve vítězství nad těmito svými náruživostmi a své vlastní vůli – odumřel.
Za přispění milosti Boží možno dosáhnouti, že co dříve vyžadovalo úporného boje, nečiní více žádného nátlaku, a pokoj se uhostil v srdci křesťana. To je smrt, která jest vzácnou před očima Božíma a spasitelnou pro duše. O těchto mravně odumřelých lze říci slovy Písma svatého: „Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají! Již od této chvíle mají odpočívati od prací svých.“ (Zjev. 14, 13.)
Tato mravní smrt má tytéž účinky jako přirozená.
Mrtvého dle těla možno přenésti kam libo, aniž by se tomu bránil. Tak může také rozum, vyšší vůle, jak jej duchovní učitelé nazývají, vůli nižší, přirozenou, když jest umrtvena a odumřelá snadno bez namáhání ke všem ctnostným skutkům pohnouti; odpor, vzpouzení se smyslnosti přestávají a také boj mezi oběma těmito stranami. A pak nemají také obě dvě ostatní strany, svět a ďábel, žádné moci více proti takovému, vůli své odumřelému křesťanu, a neodváží se více naň útočiti. O medvědu a lvu se vypravuje, že se žádné mrtvoly nedotknou, a doporučuje se, je-li kdo od nich pronásledován, lehnouti si na zem, zastaviti dech a dělati se mrtvým. S medvědem, který tak rád má med, možno porovnati svět po smyslných požitcích toužící; se lvem ďábla, který obchází jak lev řvoucí, aby člověka zničil. Chceme-li se pojistiti před zuřivostí obou těchto nebezpečných šelem, musíme se dělati mrtvými zapíráním sebe samých a umrtveným životem.
„Již od této chvíle mají odpočívati od prací svých.“ Šťastný to odpočinek, blažený klid, záviděníhodné duše, které až tak daleko dospěly! To jsou ti dokonalí křesťané, kteří dlouhým cvikem a spolupůsobením s milostí Boží náruživosti své nohama pošlapali.
Jejich stále vyjasněná mysl, jejich zřejmá radost, při vší přísnosti života, jejich poklid mysli v různých okolnostech, při každé změně štěstí a neštěstí, jsou pravými důkazy, že jim vnitřní boj proti nepřátelům spásy nedá velikých obtíží, pokoj a klid vnitřní viděti na jejich tváři a v celém jejich zevnějšku.
Odtud poznáme, proč mnohý křesťan ubohý stále cítí tento prudký boj v sobě, poněvadž se nikdy vážně nepokusil útok nepřátel odraziti. Celý boj jeho jest jen zápas s větrem; podobá se malovaným jezdcům, s vytaženými šavlemi, kteří nikdy k útoku se nedostanou.
Řekne sice s Petrem: „Pane, mám ho seknouti mečem?“ – ale nedává nikdy ránu smrtelnou, nejvýše usekne jako Petr Malchovi ucho; takže by se mohlo říci: „Schovej meč do pochvy; nemyslíš to vážně se zničením nepřítele.“
Jedná se tedy jen o jediného nepřítele, s nímž máme co činiti, a jehož porážkou přemoženi jsou ostatní nepřátelé, a tím nepřítelem jest naše vlastní vůle. A jak se to má s ní? Odumřela už v nás? Ach, nikoli. Ona žije ještě mocná a silná s celou svou rodinou, se všemi svými náruživostmi; všecky ještě jsou v plné síle. My je měli usmrtiti a ukřižovati. Neboť „kteří jsou Kristovi, tiť ukřižovali tělo své s hříchy a žádostmi“. (Gal. 5, 24.) Avšak místo co by měl mnohý tělo krotiti a křižovati, lichotí mu při všech příležitostech, mazlí se s ním, vyplňuje každé jeho přání a nechce mu ničeho odepříti; všecko pak, co je mu odporné a nepříjemné, hledí úzkostlivě odstraniti; pokání, mrtvení, sebezapírání jsou věci, jichž pouhé jméno naplňuje odporem, jichž potěchu pro sebe uznati nechce, a ku cvičení se v nich nechce se odhodlati. Tím nepřítel stává se stále mocnějším a odvážnějším. „Smutná jest duše má až k smrti.“
Ano, při takovém jednání bude velice úzko až do smrti bojovati a k ničemu se nedostati. Lenost živí a prodlužuje boj, kterému statečnost záhy mohla učiniti konec.
Učedníkům na hoře Olivetské dal Ježíš důtku slovy: „Nemůžete ani jedné hodiny bdíti se mnou?“ Neměl na mysli Spasitel nečinné bdění, ale bdění vojína, aby stále byl k boji připraven.
Drazí křesťané, čím jest celý život lidský po čas svého trvání? Skoro hodinou, jež brzy uplyne. A mělo by to býti těžkým bojovati pro nebe, kdyby to i celý život mělo trvati? Nemusíme se snad obávati, že zaslechneme tutéž důtku trpnou: „Nemohli jste ani hodinu, malou chvíli, pro spásu svou bojovati? Nemohli jste ani chvilku svého života přemáhati své zlé návyky, trpělivě snášeti protivenství, odpor klásti zlým náklonostem svého srdce?“ A dobrotivý Bůh dal nám přece prostředek, kterým si můžeme tento boj mnohonásobně ulehčiti, ba zkrátiti, aby netrval ani až do smrti. Hned s počátku statečně nepřítele napadnouti, mužně v sebezapírání setrvati, a nepřítel mohl už býti přemožen a – nastal pokoj a blažený klid. – Jen k této mravní smrti, jen do času, kdy sami sobě odumřeme, bude trvati boj náš a zármutek.
Každý den třeba říci: jenom dnes bojuji ještě, zítra snad nebudu více živ – a vítězství jest blízko.
Nuže, drazí křesťané, s novou odvahou začneme bojovati. Nepohnula-li nás potřeba a nutnost toho boje, abychom statečně počali, kéž to učiní aspoň vzpomínka na krátkost boje. Kráčejme se svým vzorem, božským Spasitelem, statečně proti svým nepřátelům a řekněme jim, jak on řekl: „Tatoť jest hodina vaše a moc temnosti.“ (Luk. 22, 53.) Spasitel už také za nás prosil nebeského Otce, aby hodina ta brzy přešla. Čím statečněji bojujeme, tím kratší bude trvání boje, tím sladší pokoj, tím vzácnější koruna, tím větší blaženost a sláva na věčnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat