„Tomáš byl člověk nesmírně
kontemplativní. Spočívala-li jeho svatost v rozumu, bylo to proto,
že jeho rozum byl v plné šíři založen a prozářen ohněm
rozjímání a dary Ducha Svatého. Žil v jakémsi neustávajícím
extatickém vytržení. Bez přestání se modlil, plakal, postil,
toužil… Světové veledílo ryzího a přísného intelektu tak
prýští ze srdce oplývajícího láskou.“ Takto Tomáše stručně
popsal jeden slavný vědec. Sám Tomáš, když ke konci svého
života komentoval evangelium svatého Jana, napsal, že „jako
nemůže svítilna poskytovat světlo, dokud není zažehnuta, tak
ani duchovní svítilna nesvítí, pokud nehoří, dokud nebyla
zapálena plamenem lásky.“
Tomáš
se narodil v
roce 1224/1225 (možná o dva roky později) na rodinném hradě v
Roccasecca v akvinském hrabství na pomezí Lazia a Kampánie, na
hranicích papežského a císařského území. Tomášova rodina,
jež byla langobardského původu, se klonila na stranu císaře.
Jelikož byl Tomáš mladší syn, byl určen pro církevní život a
již v pěti letech jej otec přivedl jako obláta do blízkého a
slavného kláštera v Montecassinu, který byl „předmětem
zuřivého sporu mezi papežem a císařem“, snad v naději, že se
Tomáš jednou stane opatem.
Tomáš
zde pobýval asi deset let, přibližně do roku 1239. Tyto roky byly
pro náboženské i kulturní utváření jeho osobnosti stěžejní.
Tomáš se učil především od
mistra kontemplativního života – mnicha a papeže Řehoře
Velikého, a svému pobytu mezi benediktiny také vděčí za to, že
pro něj teologie nebyla otázkou vědění nabytého „studiem“,
nýbrž současně zakoušení tajemství. Být teologem pro Tomáše
znamená hledat Boha, který je podstatou a vášní každé
„posvátné doktríny“. Být teologem znamená vztahovat všechno
k Bohu jako ke svému počátku i cíli. Tomášova teologie bude
skutečně neustálým hledáním Boha, nikoliv s touhou se jej
zmocnit skrze filozofii, zvláště aristotelskou, přestože
jí dobře znal a využíval, ale s úmyslem spatřit jeho stopy ve
stvoření a v pokoře a s odvahou se k němu rozumem – a především
láskou – přiblížit. Teologie byla pro Tomáše něco jako
Jákobův zápas s andělem. Tuší, že Bůh je vždy někde jinde,
že je nedosažitelný a musí být uctíván v tichosti. Ne však ve
smyslu, že o něm nelze nic říct nebo že se po něm nemá pátrat,
ale v tom smyslu, že vždy bude našemu rozumu unikat a vymykat se
mu. Tomáš má před sebou neustále živý smysl pro hranice
lidského poznání: „Naše poznání je tak slabé, že žádný
filozof nemohl dokonale prozkoumat ani povahu jediné mouchy.“
Tomáš však nebyl povolán k
mnišskému životu. V roce 1239 byl kvůli bezpečí odveden z
Montecassina a poslán do Neapole, aby zde studoval umění a
filozofii při všeobecném studiu, založeném roku 1224 Fridrichem
II.
V Neapoli došlo k zásadnímu a
revolučnímu zvratu v Tomášově životě, zvratu tak podobnému
tomu, které prožil František z Assisi. Tomáš se v univerzitním
městě setkal s bratry kazateli, kteří žili v konventu založeném
v roce 1231 Jordánem Saským, nástupcem svatého Dominika. V dubnu
roku 1244 Tomáš oblékl dominikánský hábit. Jeho volba nemohla
být více překvapující a nečekaná.
Akvinský
šlechtic dal před prestižním mnišským řádem sv. Benedikta
přednost žebravému řádu, který vznikl teprve nedávno jako
součást evangelního obrození své doby. Byl to řád odsouzený k
chudobě, bez majetku a bez jistot, bez ochrany klášterních zdí,
určený ke kázání a výuce uvnitř města, na univerzitách, kde
kypí nová kultura, s níž se musí posvátná věda konfrontovat,
aniž by ztratila svou identitu. Řád bratří kazatelů se mladému
Tomášovi zdá jako nepřekonatelný životní ideál. Napíše
to i ve své Teologické sumě a vzor tohoto života bude spatřovat
v samotném Kristu. V rozhovoru s Kristem stráví celý život, bude
jej považovat za příčinu své nesmírné teologické námahy, za
téma své výuky a za odměnu za svou práci.
Tomáš
píše: „Aktivní život, kterým člověk v kázání a výuce
sděluje druhým pravdy, jež spatřil v rozjímání, je dokonalejší
než život, v němž se pouze rozjímá, neboť předpokládá
nadbytek kontemplace. A tak i Kristus si zvolil tento druh života.“
Po
nějakém čase, kdy žil Tomáš odděleně na rodinném hradě
Montesangiovanni, se opět zapojil do života mezi dominikány.
Nejprve po tři roky pobýval v dominikánském konventu v Paříži
(1245 – 1248), kde jak se zdá, rozjímal nad utvářením své
filosofie. Potom žil v Kolíně nad Rýnem při všeobecném
dominikánském studiu, spolu se slavným dominikánským teologem
Albertem Velikým, nazývaným pro svoji všestrannost doctor
universalis. U Alberta se učil být teologem a dostalo se mu
základních impulsů, které nasměrovaly celý jeho život. Albert
pochopil vynikající nadání svého spolubratra, kterému ostatní
společníci pro jeho mlčenlivost přezdívali „němý býk ze
Sicílie“. Albert, s nímž Tomáš úzce spolupracoval, tušil a
předvídal, že tento němý býk jednou bude bučet. Ostrostí
svého myšlení překonal žák svého učitele. Na druhé straně
jej Albert v době potřeby chránil, a když mu oznámili Tomášovu
smrt, rozplakal se a
řekl, že na nebi zhaslo jedno velké světlo.
V
roce 1252 odchází Tomáš do Paříže a v roce 1256 získává
titul magistra teologie. Magistr teologie se nazývá „magistr
posvátného textu“ (sacrae paginae magister) a skutečně,
Tomášovým prvním počinem je komentování Písma. Tomáš nám
zanechal plod své výuky Písma v komentářích knih Starého i
Nového zákona, mj
hluboké úvahy nad Pavlovými listy, Matoušovým evangeliem a
vynikající komentář Janova evangelia. Nesmíme zapomenout ani na
Catena aurea - „zlatý řetěz“, komentář čtyř evangelií,
vytvořený z textů církevních otců, z nichž Tomášova teologie
bohatě čerpá. Teologické učení „andělského doktora“ se
tak celé odvíjí od Božího slova, z „pozorného naslouchání
Božímu slovu“. Teologovým úkolem však není jen „číst“
(nebo komentovat či vyučovat) posvátné texty, ale také
„diskutovat“, a Tomáš byl této zásadě věrný a z jeho
propracovaných diskusí vzešly rozsáhlé Quaestiones disputatae,
které svou přísností, ostrostí a současně klidem vzbuzují
všeobecný údiv.
Magistr teologie však věnoval své
síly i třetímu úkolu, totiž kázání. Výsledky jeho kázání
lze spatřit v jeho řečech, určeným jednak univerzitním
posluchačům, jednak lidu. V kázáních pro lid překvapuje
Tomášova schopnost jednoduchého, jasného a hutného projevu. Jeho
teologická činnost je téměř zázračná, jako i jeho
pracovitost. Tomáš byl neustále k dispozici: mnoho lidí jej
žádalo o vyjádření v otázkách vědy či kompetence, a více
než jedna kniha tak zůstala nedokončena. Tomáš byl velmi
vstřícný a vyznačoval se sympatií, kterou kolem sebe vyvolával.
Obdivovali jej například vyučující na fakultě umění, kteří
nemohli nebýt udivení jeho neúnavným komentováním
Aristotelových děl, jehož myšlení a slov využíval při své
teologii.
Někoho tento zájem o „Filozofa“
a o filozofii může překvapit a někdo jej také může obvinit z
toho, že proměnil víno Písma na vodu filozofie. Tomáš však
odpoví, že naopak proměňuje vodu filozofie ve víno Písma.
Tomášova posvátná nauka nebude Aristotelem změněna, naopak z
Aristotela se stává křesťanský filozof. Na jedné straně je
andělský doktor přesvědčen, že „každá pravda, ať ji tvrdí
kdokoli, pochází z Ducha svatého“, neboť Bůh je jediným
pramenem pravdy, ať je zjevená nebo přírodní. Tomáš si rozumu
a inteligence nesmírně váží. Na druhé straně se nebojí
prohlásit, že „jediná stařenka ví nyní v otázce víry více
než kdysi všichni filozofové. Víra je mnohem mocnější než
filozofie, a proto je-li filozofie v rozporu s vírou, je třeba ji
zamítnout.“
Tomášův život byla nepřetržitá
výuka, proložená častým stěhováním. Z tohoto naprostého a
zapáleného odevzdání se posvátné nauce vzešlo jeho rozsáhlé
a různorodé dílo. Je zde nemožné byť jen vypočíst jednotlivá
díla, nicméně nemůžeme se nezmínit o jeho díle hlavním –
Teologické sumě, která je co do své šíře a hloubky, novosti a
rozsáhlosti nauky téměř zázračná. Tomáš ji psal v různých
dobách a během několika let. Prohlásil, že chtěl, aby byla
uspořádanou syntézou pro jeho studenty na začátku teologického
studia. Velkým tématem je Bůh, zkoumaný sám o sobě a jako
počátek a cíl všech věcí, které z něj vycházejí a k němu
se vracejí, díky prostřednictví Spasitele Ježíše Krista. Jeho
životu a poslání věnoval Tomáš dlouhou a zapálenou úvahu.
Musíme však také vzpomenout Sumu proti pohanům, jež také
vznikla během několika etap. Jedná se o klidnou a jasnou úvahu
nad vším, co existuje, ve světle rozumu a víry. Dodnes jde o
poučnou a přitažlivou četbu.
Během své cesty do Lyonu na
ekumenický koncil, kam byl pozván, Tomáš pocítil, že se
přiblížil jeho konec. Nechal se dopravit do cisterciáckého
kláštera ve Fossanově, kde zůstal asi měsíc. V jistém smyslu
se navracel do kláštera jeho dětství. Zde také dne 7. března
roku 1274 zemřel, obklopený obdivem mnichů. Dříve než na
smrtelné posteli přijal eucharistii, řekl následující slova:
„Přijímám tě, ceno vykoupení
mé duše, přijímám tě chlebe mého putování. Z lásky k tobě
jsem studoval, bděl, trpěl. O tobě jsem kázal, o tobě jsem učil.
Nic jsem proti tobě neřekl. Jestliže jsem o této svátosti neučil
dobře, předkládám to k posouzení svaté římské církvi, v
jejíž poslušnosti nyní opouštím tento život.“
Tomášova smrt přitáhla zástup
šlechticů i prostých lidí a událo se při ní mnoho zázraků. Tomáš, tak aristokratický v myšlení a současně lidový ve
zbožnosti, byl svatořečen v Avignonu dne 18. července roku 1323.
Církevním učitelem byl prohlášen dne 15. dubna roku 1567.
Některé části jeho učení budou zpochybňovány, ale přesto v
něm církev rozpozná teologii, která se stane „svatou“.
TOMÁŠ AKVINSKÝ
* asi 1225, Aquino (Frosinone)
+ 1274 Fossanova (Latina)
Církevní učitel
Jméno: dvojče (z hebrejštiny)
Atribut: vůl, hvězda
Patron: teologů, filozofů,
knihovníků, univerzit
Žádné komentáře:
Okomentovat