Boží hod velikonoční.
Jako Kristus vstal v pravdě z mrtvých, tak máme i my opravdově povstati z hrobu hříchu.
„Ježíše hledáte Nazaretského, ukřižovaného: vstalť jest, není ho tuto.“ (Mar. 16, 6.)
„To den, kterýž učinil Pán; radujme se a veselme se v něm!“ Tak pěje dnes právem církev svatá. Jestiť dnešní svátek pro každého věřícího křesťana dnem největší radosti, nejslavnějšího vítězství. Ježíš byl mrtev; jeho bezduché, nejsvětější tělo odpočívalo již třetí den v hrobě. Nepřátelé jeho jásali, poněvadž se domnívali, že památka jeho zničena na vždy, a že jméno jeho nebude vyslovováno leč k jeho zneuctění. Ale zklamali se velmi!
Ježíš vlastní božskou mocí svou vychází dnes z hrobu živ, nesmrtelný a slavný, jako vítěz nad smrtí, a zarytí nepřátelé nemohou leč mrzuti přiznati: „Není jinak, Ježíš skutečně vstal z mrtvých, jak častěji byl předpověděl.“ Za to tím upřímnější radostí naplněno jest srdce přátel jeho. Ze zmrtvýchvstání Páně radují se andělé v nebesích, poněvadž vidí zlomenou moc pekla, pod kterou čtyři tisíce let úpělo ubohé lidstvo, a vidí dokonáno dílo vykoupení. Radují se z něho spravedliví Starého Zákona v předpeklí, neboť kyne jim naděje, že v brzké době (40 dní) vejdou se Spasitelem svým do příbytků věčného pokoje. Radují se z něho Maria, matka Ježíšova, jeho apoštolové a učedníci, jakož i nábožné ženy, neboť Ježíš, kterého nade všecko milovali, nad jehož odchodem tolik se rmoutili, jehož tolik oplakávali, dlí opět mezi nimi. Radost pociťují všichni křesťané, poněvadž Pán a Spasitel náš opět žije, naděje naše se splnila, dílo vykoupení našeho jest dokonáno; my opět jsme smířeni s Bohem, cesta do nebe jest nám opět otevřena. Proto „radujme se a veselme se, neboť dnes v pravdě jest den, kterýž učinil Pán“.
Má-li však, drazí v Kristu, radost naše skutečně sloužiti nám ku spáse, třeba, aby s námi v této posvátné době velikonoční duchovně totéž se stalo, co stalo se s tělem Ježíše Krista. Jako on vyšel z hrobu, ve skále vytesaného, musíme i my povstati z hrobu hříchu. Vykoupení Ježíše Krista neprospěje hříšníkům nekajícím, nýbrž toliko upřímné pokání činícím. Za tím účelem budeme dnes uvažovati o zmrtvýchvstání Páně a porovnáme je s naším duchovním vzkříšením, t. j. s naším obrácením, abychom poznali, jak se věci naše mají a jaký osud nás očekává na věčnosti. Jako Kristus vstal v pravdě z mrtvých, tak musíme i my opravdově povstati z hrobu hříchu. Toť budiž předmětem dnešní úvahy naší.
Pojednání.
I.
Bylo to časně z rána v neděli před východem slunce, kdy ubíraly se nábožné ženy ke hrobu, aby pomazali mrtvé tělo Ježíšovo. Po cestě rozmlouvaly vespolek: Kdo odvalí nám kámen ode dveří hrobových?“ (Mar. 16, 3.) Podivily se však velmi, když pohledše uzřely kámen hrobu odvalený. Vstoupivše do hrobu, těla Ježíšova nenalezly, za to však uzřely mládence (anděla), oděného rouchem bílým, an sedí na pravici, ten pravil jim: „Nebojte se, Ježíše hledáte Nazaretského, ukřižovaného: vstalť jest, není ho tuto; aj místo kdež jej byli položili.“ (Mar. 16, 16.)
Toť drazí v Kristu, první důkaz, že Ježíš v pravdě vstal z mrtvých, - hrob jeho byl prázdný. On, všemohoucí Syn Boží, třetího dne spojil duši svou opět s tělem a vyšel, jak častěji byl předpověděl, živý ven z hrobu.
Takové musí býti i naše duchovní zmrtvýchvstání v posvátné době velikonoční. I my musíme opustiti hrob hříchu. A co jest tímto hrobem hříchu?
Je to srdce naše. To musí především očištěno býti od hříchu, ode zlých žádostí a náklonností a ode všeho, co Bohu se nelíbí. Ze srdce vychází všeliký hřích. „Ze srdce vycházejí“ – praví božský Spasitel – „zlá myšlení, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání.“ (Mat. 15, 19.) Chce-li tedy někdo se opravdově napraviti, musí změniti celé své smýšlení, „musí“ – dle napomenutí sv. apoštola – „složiti starého člověka, kterýž se porušuje podle žádosti bludu, a obnoviti se duchem mysli své“ (Ef. 4, 22. 23.).
Musí ze srdce litovati, že Boha urazil, musí nenáviděti a v ošklivosti míti všeliký hřích; musí v srdci svém roznítiti lásku k Bohu, která po ničem více netouží, než aby se hříchů těch byl nedopustil. Zároveň pak činí opravdové předsevzetí, že se jich nikdy více nedopustí.
Tak smýšlí kající hříšník, který chce se Spasitelem slaviti duchovní vzkříšení. Takového obnovení ducha jest nevyhnutelně třeba, neboť bez něho není odpuštění hříchů.
Na důkaz toho chci uvésti příklad z Písma sv. o králi Antiochu Epifanovi. Zlosyn ten hrozným způsobem pronásledoval národ židovský, ukradl posvátné nádoby z chrámu jerusalemského a dopustil se mnohých jiných zločinův. Utrpěv porážku v Persii, vytáhl proti Jerusalemu, aby za svou porážku pomstil se na židech a obrátil v popel hlavní město jejich. Než na cestě stihnul jej trest Boží. Vypadnuv z vozu zranil se těžce, že musil býti nošen na nosítkách. Leč na tom nebylo dosti. Nemoc zachvátila celé jeho tělo, které počalo hnisati a červi usadili se ve vnitřnostech jeho, tak že nesnesitelný zápach všude kol něho se šířil, a jen s odporem a hrůzou bylo možno k němu se přiblížiti. V tomto trápení, uznávaje nešlechetnost svou, chtěl činiti pokání, neboť volal: „Spravedlivé jest býti poddánu Bohu a smrtelnému člověku věcí Bohu rovných nesmýšleti.“ (2. Mak. 9, 12.) Slíbil, že židům v Jerusalemě dá úplnou svobodu a zavazoval se slavně, že napraví všeliké bezpráví, ano, že se stane židem a „všeliké místo země zchodí a moc Boží ohlašovati bude“. (2. Mak. 9, 17.) Tu zdálo by se, že pokání jeho bylo upřímné a opravdové. Ale zdání to klame. Praviť Písmo svaté o něm výslovně: „Modlil se ten nešlechetník k Pánu, od něhož neměl dosíci milosrdenství.“ (2, Mak. 9, 13.) A proč? Či byly hříchy jeho tak veliké a četné, že by mu je Bůh nemohl odpustiti? Nikoliv, neboť milosrdenství Boží nezná žádných mezí a převyšuje všecky skutky jeho. Čeho se tedy Antiochovi nedostávalo? Chyba byla v srdci Antiochově. On sice litoval svých hříchů, a snad myslil to se svými sliby upřímně; ale lítost a předsevzetí jeho nevycházely ze srdce polepšeného, Boha milujícího, nýbrž měly příčinu ve velikém utrpení jeho a ve strachu před smrtí. V nitru jeho nestala se dosud žádná změna, srdce jeho dosud lnulo ke zlému, a proto nemohl přes všechny své sliby dosáhnouti odpuštění.
Zcela jinak sobě počínal král David. I on zhřešil velmi těžce. Sotva však zvolal: „Zhřešilť jsem Hospodinu“, již oznamuje mu prorok Nathan ve jménu Božím: „Hospodin také promíjí hřích tvůj“ (2. Král. 12, 13.). A proč? Poněvadž lítost jeho vycházela ze srdce zkormouceného a láskou k Bohu naplněného.
Nuže nahlédněte nyní do srdce svého! Jak to vypadá v srdci vašem? Nelpí ono dosud na nějakém hříchu? Neovládají je dosud staré zlé náklonnosti a vášně? Povstali jste opravdu z hrobu hříchu? Snad leckterý z vás již mnohokrát (a snad i při letošní zpovědi velikonoční) opakoval ta slova: „Bože můj, srdečně toho lituji, že jsem tebe, své nejvyšší dobro, které nade všechno miluji, urazil. Činím opravdové předsevzetí opravdové předsevzetí se polepšiti a nikdy více Boha hříchem neurážeti.“ Než nebyla to jen prázdná slova? Jak mnozí přicházejí ku svaté zpovědi, aniž smýšlení jejich je takové, jakého třeba ku pravému pokání! Srdce jejich lne dosud k tomu nebo onomu hříchu; předmětem lásky v srdci jejich není Bůh, ale svět a rozkoše jeho, proto nepociťují chuti ke službě Boží a k věcem náboženským. Mnozí chodívají ku sv. zpovědi i v té posvátné době velikonoční jen tak ze zvyku, aby se jim nemohlo vytýkati, že neučinili zadost své křesťanské povinnosti. Kdo tak činí, mýlí se, domnívá-li se, že s Kristem v pravdě vstal z mrtvých. I když naleznul dobráckého zpovědníka, který mu rozhřešení udělil, nedosahuje odpuštění hříchů před Bohem, který hledí na srdce člověka a vidí, zda dalo skutečně výhost hříchu.
Proto, drazí v Kristu, nespokojujme se v této posvátné době velikonoční s pouhým zevnějším vyplněním přikázání církevního, neříkejme: „nyní jsem byl zase u správy Boží, u sv. zpovědi a sv. přijímání, je tedy u mne zase všechno v pořádku“, ale snažme se hlouběji proniknouti v ducha tohoto přikázání; litujme hříchů svých z celého srdce svého a neodcházejme od sv. zpovědi bez pevného předsevzetí, že nikdy více nebudeme Boha urážeti. Avšak ani na tom nemějme dosti, nýbrž snažme se dokázati to skutkem, novým bezúhonným životem.
II.
Hrob Pána Ježíše byl prázdný. Ale to ještě nebylo dostatečným důkazem jeho zmrtvýchvstání. Nepřátelé mohli říci: „Učedníci ukradli tělo svého mistra, aby lidem namluviti mohli, že skutečně vstal z mrtvých.“ Ale námitku tuto vyvrátil božský Spasitel sám tím, že po svém zmrtvýchvstání, jak nám sv. evangelia vypravují, četně se zjevoval.
Již strážcové u hrobu o tom svědčí; neboť sotva že se vzpamatovali ze svého uleknutí, spěchají do města oznámit knížatům kněžským, co se stalo: „Ježíš, kterého jste ukřižovali, vstal v pravdě z mrtvých, my jsme jeho zmrtvýchvstání viděli na vlastní oči.“
A nyní zjevení Páně následuje za zjevením. Pán Ježíš zjevuje se ženám jdoucím ke hrobu a mluví s nimi. Zjevuje se v zahradě Marii Magdaleně; kráčí se dvěma učedníky do Emaus, vykládá jim písma, a dává se jim poznati lámáním chleba; přichází zavřenými dveřmi k apoštolům, ukazuje jim své rány, nechává se jimi dotýkati, jí s nimi a dává jim různá naučení a rozkazy. Proto apoštolové přesvědčeni o zmrtvýchvstání Páně hlásali neohroženě před celým světem: „Ježíš, který umřel na kříži, vstal v pravdě třetího dne z mrtvých.“ A svědectví toho nemohli ani nepřátelé popříti.
Toť, drazí přátelé, druhá vlastnost pravého obrácení. Jako Kristus po svém zmrtvýchvstání zjevoval se mnohým , tak musíme i my, povstavše z hrobu hříchu, dávati to na jevo svým životem.
Nemůže také býti nic přirozenějšího. Dokud hřích ovládá srdce naše, bývají také řeči a skutkové naši hříšní. Pojmeme-li hřích jako největší zlo v ošklivost, počneme-li Boha milovati a v tom, co Bohu se líbí, zalíbení míti, pak přirozenost naše sama nás pudí, bychom změnu smýšlení svého dali též na jevo. Petr, poznav svůj hřích, nevrátil se více do oné společnosti, ale „vyšed ven, plakal hořce“. (Mat. 26, 75.) Již také nikdy více nezapřel Krista, ale vyznával jej před židy i pohany, ano i život svůj obětoval za něho. - Pavel, dříve horlivý pronásledovatel křesťanů, stal se po svém obrácení nejhorlivějším apoštolem a šiřitelem křesťanství. Maria Magdalena, došedši milosti u nohou Spasitelových, zřekla se lehkovážného svého života, opustila veselé společnosti a vedla v ústraní život ctnostný, až na konec odřekla se úplně světa, aby v samotě činila nejpřísnější pokání. A podobně počínali sobě všichni svatí kajícníci.
A podobně má tomu býti i u nás, chceme-li opravdově povstati z hrobu hříchu, činiti opravdové pokání. Místo hříchů, máme sobě osvojiti ctnosti… „světlo naše má svítiti před lidmi, aby viděli skutky naše dobré a slavili Otce, jenž jest v nebesích“ (Mat. 5, 16.). Tak však bohužel nepočínají sobě mnozí. Mnozí jdou sice v době velikonoční ku sv. zpovědi a ku sv. přijímání, ale navrátivše se z kostela, nepozorovati na nich žádné změny, vedou sobě jako dříve. Zapomínajíce na spásu duše své, zůstávají dále vlažnými křesťany; zapomínají na modlitby, anebo vykonávají je nedbale a roztržitě, zanedbávají služby Boží a kázání, vyhledávají zase zlé společnosti a nedovolené známosti, mluví neslušné řeči, klnou a mluví rouhavá slova, oddávají se nestřídmosti, karbanu a jiným nepravostem, zkrátka upadají do starých hříchů, kterých že se varovati budou svatosvatě slibovali. Že takoví kajícníci nepovstali za hrobu hříchu, netřeba dokládati. Pro ně posvátná doba velikonoční nestala se dobou milosti a spásy, ale snad dobou kletby a záhuby.
Drazí v Kristu! Uvažte dobře, co jste slyšeli, a umoňte sobě, že aspoň letošní dobu velikonoční – nestalo-li se tak dosud – učiníte dobu spásy. Kristus vstal v pravdě z mrtvých, povstaňte i vy opravdově z hrobu hříchu. Čiňte opravdové pokání a dejte je na jevo ctnostným životem. Postavte se neohroženě pod vítězný prapor Kristův, pamětlivi slov jeho: „Kdo by se styděl za mne a za řeči mé, za toho se bude styděti i Syn člověka, když přijde v slávě své“ (Luk. 9, 26.), a „Kdožkoli vyzná mne před lidmi, toho i já vyznám před Otcem svým, jenž jest v nebesích“ (Mat. 101, 32.). Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat