Neděle šestá v postě – Květná.
VI. Jiné ovoce boje: vítězství a sláva.
„Ježíš pak věda všecko, co na něj přijíti mělo, šel proti nim.“ (Jan 18, 4.)
Jaká to změna, drazí křesťané! Ježíš před chvílí ještě bázní se chvějící zvedá se pln zmužilosti s místa boje, spěchá ku svým učedníkům a jakoby jim oznamoval nejradostnější zprávu volá k nim: „Vstaňte a pojďme!“ Kam chce jíti? Snad uniknouti nepřátelům? Nikoli, k Jerusalemu, právě tam, odkud nepřátelé s kyji a meči, provazy a okovy přicházejí, aby Ježíše jali. „Hle, který tebe zradí, blízko jest.“ Věděl dobře, co se s ním stane, až bude chycen, a přece, věda všecko, co na něj přijíti mělo, vyšel jim vstříc.
Kráčí proti nepřátelům, dává se jim poznati a pak spoutati. Nebojí se více. Bojoval statečně proti bázni, jež ho dříve přepadla, a ovocem neohroženého boje jest právě vítězství nad touto bázní. Připomínám však také, že to místo boje a vítězství stalo se i místem slávy. Neboť na hoře Olivetské, kde začal Ježíš u přítomnosti svých učedníků své utrpení, po svém zmrtvýchvstání u přítomnosti těchto učedníků slavně vstoupil na nebesa. Vítězství tedy a zároveň sláva našeho Spasitele jest další ovoce jeho boje. I my, drazí křesťané, budeme míti účasti na tomto vítězství a slávě našeho božského Spasitele, budeme-li s ním na zemi, našem bojišti, statečně a vytrvale pro svou spásu bojovati. Vítězství a sláva! Jak radostná to slova! O vítězství a slávě jako ovoci boje budeme dnes uvažovati, a sice:
1. vítězství božského Spasitele na hoře Olivetské jest ovocem jeho boje a obrazem našeho vítězství.
2. sláva jeho jest dalším ovocem jeho boje a obrazem naší slávy.
Pojednání.
1. Pán Ježíš tedy kráčí vstříc těm, kteří ho usmrtiti přicházejí, dává se jim poznati, vytýká jim, že přicházejí naň jako na vraha, a hle, celý zástup žoldnéřů a vojáků padá leknutím k zemi. Učedníci nabývají odvahy a jeden z nich mečem brání svého Mistra. Ale Pán Ježíš nechce přemoci nepřátele, ač mohl tak učiniti; přemohl už jiného nepřítele, jenž ho chtěl od díla spásy, od vykoupení lidstva, odvrátiti, bázeň před smrtí.
Ostatním nepřátelům chtěl ukázati, že nikoli z donucení, ale dobrovolně ku své smrti kráčí. Proto nechá je zase povstati se země, kam je jediným slovem srazil, a mírní horlivost učedníků, káže meč schovati do pochvy. Ani mocí božskou, ani pomocí učedníků nechce zajetí uniknouti. Nezměnitelným zůstává úmysl, trpěti za spásu lidí, jak bylo ustanoveno od Otce nebeského. Větší ještě nežli touha nepřátel usmrtiti ho byla touha Ježíšova podstoupiti smrt, jejíž blízkost ještě před chvílí naplnila ho velikou bázní a úzkostí. Tak veliká byla ta úzkost, že se krví potil; ale on ji přemohl. „Ó, smrti, kde jest vítězství tvé?“ můžeme zvolati s apoštolem národů. (I. Kor. 15, 55.) Pustila jsi se v zápas již na hoře Olivetské se Synem Božím; byla jsi přemožena; Ježíš tě rekovně porazil, a toto skvělé vítězství jest právě ovocem jeho statečného boje. Zde, drazí křesťané, vidíme obraz našeho vítězství nad nepřáteli spásy, pokud dle příkladu Spasitelova statečně bojujeme.
Naši nepřátelé jsou mocní, ale ne nepřemožitelní! V bojích světských může také statečná mysl podlehnouti, je-li nepřítel počtem a silou větší; ne tak v boji duchovním; v statečné obraně je tu vítězství vždy jisté. Odkud ta jistota? Z přispění milosti Boží, jíž se statečným bojovníkům nikdy nenedostává; jež nikoho neopouští, kdo za ni prosí.
„Pro spravedlnost bojuj duši svou, a až do smrti veď zápas o ni, a Bůh vybojuje za tebe tvé.“ (Srv. 4, 33) „Jáť jsem,“ zvolá Ježíš, náš vzor a náš pomocník, v boji, ku svým nepřátelům; „jáť jsem“, zvolá tím mocněji k nám drazí křesťané; „já Bůh všemohoucí, Pán na nebi a na zemi, který s vámi a za vás bojuje.“ A když řekl: „jáť jsem“, padli k zemi.
Zde vidíte moc toho, který nás chrání; bojujeme-li řádně, vítězství nemůže nás minouti. Ovocem tedy tohoto řádného boje bude vítězství. Jak skvostné to ovoce! Vítězství tj. plno nevýslovné radosti a vnitřní útěchy.
Představme si radost vítězného vojska a jásot lidu, pro nějž bylo vítězství vybojováno. Celý tábor zaznívá jásáním vítězů, vojáci rozdělují mezi sebe bohatou kořist, vůdcové přijímají blahopřání; poslové se zprávou vítěznou posílají se ke dvorům knížecím, pořádají se světské a církevní oslavy, vše cítí se povzneseným a rozradostněným.
Avšak co je to proti vnitřní radosti a jásotu duše po šťastně ukončeném boji a dosaženém vítězství nad nepřáteli duše?
„Jak veliké jest množství sladkosti tvé, Hospodine, kterou jsi schoval bojujícím za tebe?“ (Žalm 30, 20.) Tebe samého jediné a kromě tebe ničeho, ani pekla, ani světa, ani ďábla, ani lidí a kteří v bázni tvé všecky své nepřátele porážejí! „Vítězi dám z manny skryté.“ (Zjev. 2, 17.) Tato skrytá manna aneb nebeský chléb jsou vnitřní útěchy ctnostných duší, radost, jež každou radost světskou nekonečně převyšuje. V pravdě skrytá manna – tělesný člověk nechápe věcí, které jsou Ducha Božího. Tažme se na př. sv. Augustina, který dlouho žil v radostech světských a hověl jeho žádostem, co nalezl, když konečně vypověděl boj světu a jeho žádostem a statečně je přemohl, ovšem za přispění Božího. Pokoj a radost, útěcha a klid, naplnily jeho srdce, že neměl ani dosti slov, aby to vypověděl.
Sladkost lásky Boží rozlila se v tomto vítězném srdci, že Augustin volal: „Ohni svatý, jak sladce plápoláš, jak skrytě svítíš, jak žádoucně spaluješ!“ Nehleďme proto, drazí křesťané, vždy jen na obtíže boje, ale také na útěchu vítězství a povzbuzujme se tak k neohroženému zápasu. Po statečném boji následuje vítězství, po vítězství sláva, která jest novým ovocem zápasu duchovního; o čemž nyní promluvíme.
2. „Ježíš pak věda všecko, co na něj přijíti mělo, šel proti nim.“ Věděl nejen o trpkosti boje a ponížení svém, jež mu nepřátelé strojili, ale také o vítězství a slávě, jež budou následovati; proto šel neohroženě proti nepřátelům svým. Zvláště pak věděl, že právě zde s hory Olivetské, kterou krvavým potem skropil, brzy u přítomnosti učedníků svých vstoupí slavně do nebes, do slávy věčné, aby tam kraloval na věky. Chtěl odejíti právě s této hory, kde tolik statečně bojoval, aby nám ukázal, že tato sláva po dokonaném vítězství jest nejvzácnějším ovocem jeho boje. Jak slavný to byl odchod! Žádný vítěz světský, žádný panovník světa z vítězného boje se vracející neměl takové slávy.
Evangelista a dějiny skutků apoštolských zmiňují se ovšem jen krátce o tom. „Vyzdvižen jest, a oblak vzal jej s očí jejich“ (Sk. Apod. 1, 3.), to jest vše, co o tom vypravují. Žalmista Páně však duchem prorockým viděl tu slávu a pln úžasu ji popisuje, řka: „Vstoupil Bůh s radostným zpíváním a Hospodin se zvukem trouby.“ (Žalm 46, 6.) „Vstoupil jsi na výsost, jal jsi vězně.“ (Žalm 67, 19.) Vstupoval na nebe obklopen zástupy jásajících andělů, veda sebou jako kořist zástupy patriarchů, proroků a zbožných duší Starého zákona z předpeklí. Jaký to rozdíl nyní a dříve, když se tu krví potil a k boji připravoval! Utrpení to bylo cestou ku slávě. „Zdali nemusil Kristus trpěti to a tak vejíti do slávy své?“ (Luk. 24, 26.)
Radujte se a veselte se křesťané! Slavný vítěz, Ježíš Kristus, vstupuje nejen za sebe do nebe, ale chce nás všecky přivésti za sebou. S hory Olivetské vstupuje na nebe, po vítězství jde do slávy své.
I my budeme oslaveni, budeme-li s ním trpěti a bojovati, a s ním vítěziti. Jeho sláva bude ovocem také našeho šťastného boje a vítězství zde na světě. Slavný vstup do slávy věčné vykoná duše naše hned po smrti aneb aspoň po očistě v očistci. Jak sladko bude duši, když po nepokoji, nejistotě a bojích na světě bude moci zvolati: „Dosáhla jsem nebe se všemi jeho radostmi a statky; jsem nevýslovně šťastnou a budu šťastnou na věky!“ Jak bude sladko duši, když anděl strážce zavede ji do zástupu nebeských duchů blažených, ke trůnu Božímu, ke trůnu nebeské královny, když ji budou pozdravovati nebeští duchové a všichni svatí, kteří na zemi žili a s ní Bohu trojjedinému nyní vděčně se klanějí!
Ale i tělo, které bralo na světě podílu na boji duše, bude míti podílu na její slávě; jednou po slavném zmrtvýchvstání bude s ní opět spojeno a uvedeno do slávy a pokoje věčného. Ó radosti nade vší radost!“ volal pln touhy křesťanský bojovník, kajícník sv. Augustin, „ó radosti, kdy dospěji tam, abych tě požíval? Kdy bude Bůh mým majetkem, v němž všecko naleznu? Ó věčná říše nebeská, kde jest pokoj, který převyšuje každé pomyšlení, kde duše vyvolených odpočívají od svých bojů ve svatém patření na Boha, v nevýslovné blaženosti!“
Popatřme však ještě na slavný odchod našeho Spasitele, který ukázal, jaký bude i jednou odchod náš k nebeskému Otci po skvělém vítězství. Žalmista Páně v prorockém duchu viděl tu slávu a volá: „Pozdvihněte knížata, bran svých, a vyzdvihněte se brány věčné, ať vejde král slávy. Kdo jest ten král slávy? Hospodin silný a mocný, Hospodin mocný v boji.“ (Žalm 23, 7.)
Také nám otevřou se brány nebeské, bude-li dána odpověď, že jsme vítězi mocnými, že odcházíme ze světa po boji těžkém, po vítězství slavném.
Poznali jsme, že boj na světě jest nevyhnutelný, že boj trvá až do smrti, ale porovnán s věčností že trvá přece jen krátce, ba že může trvati i jen na krátkou chvíli; poznali jsme zbraně k tomu boji, modlitbu a bdění; známe i způsob, jak zbraní užíti třeba, útěkem před nebezpečím, kde možno se vyhnouti, a statečným bojem, kde vyhnouti se nemožno. Poznali jsme to vše ze slov a příkladu našeho Spasitele na hoře Olivetské.
Nuže tedy, cvičme se v tom za svého života, čemu jsme se v této škole naučili, a dosáhneme téhož ovoce tohoto boje, posilu s nebe, vítězství a slávu nad nepřáteli a blaženost věčnou na nebi, poslední to cíl, jediné přání každé křesťanské duše.
Nebe nedosáhneme pouhým vzdycháním a touhou, ale musí býti vybojováno. Učedníci Kristovi, kteří jeho slávu viděli, byli by rádi hned za ním kráčeli; hleděli toužebně k nebi; ale dva andělé vytkli jim tuto nečinnost, řkouce: „Muži galilejští, co stojíte hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž vzat jest od vás do nebe, tak přijde, jak jste jej viděli jdoucího do nebe.“ (Sk. Ap. 1, 11.) Co tu stojíte? Chcete-li býti jeho učedníky, musíte jako on trpěti, bojovati, vítěziti a pak teprve vejíti do slávy věčné. Přijde Ježíš opět ve slávě, aby veřejně odvedl do slávy své, kteří věrně za ním kráčeli, a zavrhnul ty, kteří se zpronevěřili. – Co máme činiti, drazí křesťané?
Padněme na kolena se svým trpícím Spasitelem a zvolejme: „Nejlaskavější Ježíši, patřili jsme po celou dobu postní na tvůj krvavý zápas na hoře Olivetské, viděli jsme tvé vítězství, poznali tvou odhodlanost a neohroženost. Dej nám té milosti, abychom učinili, co ty jsi vykonal; vyplnili, co jsi nám přikázal; abychom jednou po šťastném boji a úplném vítězství dosáhli slávy věčné a velebili s tebou za to Boha Otce na věky věkův.“ Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat