IV. O způsobu boje.
„A sám vzdálil se od nich, co by mohl kamenem dohoditi… I učiněn jest pot jeho jako krůpěje krve tekoucí na zem.“ (Luk. 22, 41. 44.)
Na hoře Olivetské zápasící Spasitel ukázal nám konečně zbraně, jichž i my v boji duchovním máme se uchopiti. Zbývá jen ještě, abychom se naučili, jak bojovat třeba. Dle okolností buď směle napadnouti nepřítele aneb opatrně útoku se vyhnouti, to je celé umění válečné. Mnohdy není radno sraziti se s nepřítelem, ale výhodnějším na vhodném místě útok nepřítele očekávati. Podobně i v boji duchovním. Často jest opatrný ústup lepší než odvážný útok; ba jest to zásadou duchovních vůdců duší lidských, že bez nutné potřeby nemá se boj s nepřítelem vyhledávati, je-li však boj nevyhnutelný, mužně a neohroženě jej podstoupiti. Pán Ježíš na hoře Olivetské buď naším vzorem.
Když povzbudil po příchodu na horu učedníky své ku bdění a modlitbě, vzdálil se od nich několik kroků, co by asi kamenem mohl dohoditi. Vidíme tu – opatrný jeho ústup, útěk. A nyní modlil se k nebeskému Otci a zápasil s úzkostí smrtelnou, tak že kapky krve místo potu padaly k zemi. Vidíme tu – jeho statečný zápas.
A tím ukázal nám božský Spasitel i způsob boje, jak si počínati máme; a sice: vyhnouti se úzkostlivě nebezpečí spásy, avšak je-li boj nevyhnutelný, dáti se do boje neohroženě.
Pojednání..
1. Pán Ježíš vzdálil se od svých učedníků, když zamýšlel podstoupiti zápas se smrtelnou bázní před utrpením a smrtí svou, ne snad, že by mu společnost jejich byla nebezpečnou, ale aby nás poučil, jak my si počínati máme. Spasitel miloval učedníky své, a láska k nim byla příčinou, že odloučení se od nich pro nastávající smrt bylo mu obtížným a těžkým. Otec nebeský však žádá, aby Ježíš zemřel. Proto vzdaluje se od milovaných učedníků, aby láskou k nim nebyl zdržován od vyplnění vůle Otcovy, ne snad, že by byl schopen takové slabosti, ale aby nás poučil, kteří pro náklonnost k tvorům a statkům tohoto světa přirozenou slabosti takové máme se obávati. – Byl mezi učedníky i jeden, který dříve zrazoval Pána Ježíše, aby na smrt ani nemyslil, když Spasitel jednou smrt svou předpověděl. „Odstup to od tebe, Pane nestane se tak!“ zvolal Petr. Kristus však odmítl jej slovy: „Odejdi, pokušiteli, k pohoršení jsi mi; nebo nechápeš těch věcí, kteréž jsou Boží, ale těch, kteréž jsou lidské.“ (Mat. 16, 22.) Proto moudře vzdaluje se od nich, kteří ho dříve ač z nerozumu chtěli odvrátiti od utrpení a smrti. Pro Ježíše útěk ten nebyl nutným, pro nás však je nutným jeho příklad, abychom se naučili utíkati před nebezpečím spásy. „Za takový útěk,“ praví sv. Ambrož, „nemusíme se styděti; není to útěk zbabělý, ale slavný.“ Jest znamením, že se bojíme hříchu; bázeň ta jest spasitelná, jest znamením, že nedůvěřujeme svým silám, a nedůvěra ta jest chvályhodnou. Proto jest útěk před nebezpečím spásy – útěkem slavným.
Útěk ten však jest také často nutným. Když ukrutný Herodes chtěl zavražditi mláďátka betlémská, poručil anděl Josefovi, aby neprodleně vstal a rychle utekl s dítětem božským a jeho matkou do Egypta.
Či nemohlo býti božské dítě jinak zachráněno? Mohlo, ovšem, Bůh však chtěl, aby záhubě uniklo. Kde jest po ruce lidských prostředků, nedělá Bůh žádných zázraků. Proto i v pokušeních, jimž můžeme snadno útěkem vyváznouti, nesmíme spoléhati na přispění milosti Boží. Ačkoliv jest Bůh štědrým v rozdávání svých milostí, nedá ji nikdy těm, kteří se opovážlivě na ni spoléhají a vrhají se odvážně v nebezpečí a příležitost ke hříchu; spíše odvrátí se od nich svou milostí, a oni také v dobrovolném nebezpečí podlehnou. „Kdo miluje nebezpečí,“ praví Písmo svaté, „podlehne v něm.“ (Sir. 3, 27.) Jak mnoho lidí již nabylo tu smutné zkušenosti. Josef, syn Zachariášův, a Azariáš, když slyšeli o slávě Judy Makkabejského, řekli: „Učiňme i my sobě jméno a pojďme bojovat proti pohanům, kteří jsou vůkol nás.“ Neuposlechli však rady Judovy, domnívajíce se, že lehko statečných skutků vykonají; byli však zahnáni a padlo mužů izraelských do dvou tisíc. (I. Makkab. 5, 56.) Jonáš stal se kořistí ryby, když se proti vůli Boží dal do ochrany moře; Dina, dcera patriarchy Jakuba, přišla o svou čest, když se ze zvědavosti k slavnosti jedné do Sichem odebrala.
Jest a zůstane vždy hlavním pravidlem pro křesťana: „Varuj se příležitosti a utíkej před nebezpečím.“ Tomu učí všecky knihy, jež o spáse naší pojednávají, to důtklivě připomínají kazatelé svým posluchačům, toho vyžadují zpovědníci od svých kajícníků. Ovšem vede se jim často jako Lotovi, který své zetě chtěl pohnouti, aby opustili Sodomu, poněvadž Bůh ji chce zničiti. Ti však považovali to za žert a pohrdli jeho výstrahou – zůstali a zhynuli. „Jest boj,“ praví sv. Filip Nerejský, „v němž vítězí jedině bázliví a utíkající.“ Muži velikou svatostí vynikající, v ctnostech vyškoleni, utíkali s největší starostí také před nejvzdálenějším nebezpečím své spásy; někteří zřekli se zcela společnosti lidské a odebrali se do řeholních domů neb vzdálených samot, aby se v nejpřísnější kázni proti nebezpečí uchránili. Od nás Bůh toho nežádá; nemusíme vzdáti se světa, ale unikati musíme nebezpečí světa, kde již častěji jsme klesli. „A sám vzdálil se od nich, co by kamenem mohl dohoditi.“ Utecme aspoň nejméně tak daleko, abychom stáli mimo dostřel světa. Vzdalme se od osob, vzdalme se zábav a her, opusťme službu a zaměstnání, jež se nám staly často příčinou hříchu. Tento útěk, oddalování se a zříkání budou se snad zdáti těžkými pro přirozenost naši zhýčkanou, snad zraní smyslné srdce naše; avšak odtrhněme se přece! Byť i srdce krvácelo, jen když nesmrtelná duše jest zachráněna!
I Ježíš učinil si násilí při odloučení se od svých učedníků; naznačuje to latinské slovo – avulsus est – t. j. odtržen byl, tedy odchod s velikým přemáháním sebe. Od koho se vzdálil? Od učedníků, o nichž věděl, že při všech svých chybách upřímně ho milovali. Kdy se odloučil? Ve chvíli, kdy duše byla plna zármutku, a bylo jí třeba tolik útěchy.
Drazí křesťané, jednejme jako Pán Ježíš! Kdyby přátelé sebedražší, ba kdyby vlastní rodiče měli býti překážkou plnění našich povinností, musíme se odtrhnouti od nich i tehdy, kdyby útěcha jejich, jejich pomoc ve věcech časných, sebe potřebnější se nám zdála. Dávno před tím už Pán Ježíš na tuto nutnost ukázal, když řekl: „Pohoršuje-li tě oko tvé, vytni jej a vrz od sebe; pohoršuje-li tě ruka tvá, utni ji.“ – Kdyby věc nějaká neb osoba sebe milejší měla býti pro tebe příležitostí ke hříchu, a tebe pohoršiti, zbav se jí násilně, abys jen duši zachránil.
Tj. tedy první čin křesťanského umění válečného – útěk před nebezpečím. Obraťme nyní pozornost ke druhému.
2. Kdybychom se vzdálili od světa sebe více a hleděli se vyhnouti s největší opatrností nebezpečí duše, nejsme přece ještě bezpečni. I samota má své nebezpečí, naše povolání, náš stav může nás proti vůli a neočekávaně přivésti do okolností, kde budeme napadeni. Jak si tu třeba počínati? Není-li možno vyhnouti se nebezpečí, třeba jest pustiti se neohroženě do boje, a tj. druhá část umění válečného, a Pán Ježíš na hoře Olivetské jest opět vznešeným vzorem.
Ačkoliv se vzdálil Spasitel od svých učedníků, aby jejich přítomnost nebyla překážkou v boji s úzkostí smrtelnou, byl přece boj nad pomyšlení prudký. Ježíš však bojoval vší silou, aby bázeň před smrtí a utrpením překonal. Vše na něm takřka bojovalo, síly tělesné i duševní.
Bojovaly síly duše. Paměť stavěla mu na oči vzácné ovoce jeho utrpení a smrti; rozum ukazoval na nutnost utrpení na vykoupení lidstva; vůle podrobila se vůli a ustanovení nebeského Otce. Ale i tělo účastnilo se toho zápasu: ruce, které v modlitbě k nebi byly pozdviženy; nohy a kolena, jež o tvrdou zem se opíraly, oči, jež slze prolévaly, ústa, jež k nebeskému Otci volala, srdce, jež z nejvnitrnějších hlubin vzdychalo, ano všecky údy celého těla, z něhož řinul se pot krvavý pro tuhost neslýchaného boje. „I učiněn jest pot jeho jako krůpěje krve tekoucí na zemi.“ Kde a kdy byl bojován podobný zápas s takovým úsilím a námahou? Božský bojovník krví zborcen, ne však od ran, jež mu nepřítel zasadil; jest to pot krve, znamení úsilí zápasníka a velikosti odporu.
Drazí křesťané! – Třeba jest zamysliti se vážně a uvážiti, k čemu nás vybízí krvavý pot božského Spasitele! U starých národů užívali ve válce slonů, kteří jakmile spatřili krev, zuřivě vrazili do řad nepřátel a způsobili záhubu velikou. V boji proti Makkabejským dal proto Antioch Syrský před bitvou ukázati slonům krev hroznů a moruše, aby je podráždil k boji. (I. Mak. 6, 34.) Neměl by pohled na nejdražší krev Spasitelovu rozohniti nás k boji proti nepřátelům naší duše? Neboť čím byl dosud všechen náš boj proti nepříteli tak mocnému a mnohý snad si naříkal, že jest to boj těžký? Jak chladně počínají si mnozí, kdy jest třeba největšího úsilí, aby nepřítel byl přemožen. „Nebo ještě jste neodporovali hříchu až do krve bojujíce?“ (Žid. 12, 4.) V životech světců čítáme, jaký boj podstupovali proti různým pokušením těla, a mnohým světákům zdá se to býti směšným a zpozdilým. Do krve šlehali svá těla, aby je podrobili duši a službě Boží. Mučedníci život vydávali, největší bolesti snášeli, aby jen se uchránili hříchu, a po statečném boji na zemi dosáhli koruny a slávy věčné na nebi. A jak si počínají dnes mnozí křesťané! Upadají v pohoršení, aniž by se pokusili zápasem je zdolati. Pro malý zisk kratičkou rozkoš, z bázně lidské, z ohledu na jiné klesají při prvním nárazu pokušení. Jak daleko jsou za prvními křesťany, kteří nelekali se nejkrutějších muk a nejhrubšího pronásledování, ztráty majetku, hladu, vyhnanství a potupné smrti pro Krista a spásu své duše! Jest pot jejich také jako krůpěje krve? Kdyby se aspoň ukázal obyčejný pot ze zápasu s pokušením a nepřáteli spásy! V potu tváře musil Adam po pádu vydělávati si chleba; v potu tváře musí si každý jeho potomek, tedy my všichni, dobývati nebe a neúnavně bojovati. Pro bezcenné věci světské, pro trochu pošetilé radosti, pro slávu vlastní ochotni jsou mnozí podnikati zápasy a boje dosti tuhé; pro spásu duše nesmrtelné, pro slávu Boží, z lásky a vděčnosti k božskému Spasiteli zříkají se však veškerého boje, klesají při nejmenším pokušení, opouštějí Spasitele a vstupují do řad jeho nepřátel.
Spasitel bojoval na hoře Olivetské za nás, naším jménem, abychom i my dle příkladu jeho bojovali každý za sebe a nepodlehli. Nebudeme-li v boji tom prolévati pot dobrovolně, ke konci života smrtelná úzkost vynutí si ho sama, hrůza z minulého života a strach před životem budoucím.
Drazí křesťané! Opovážlivě vydati se v nebezpečí, kdy možno se vyhnouti, aneb v nebezpečí, kdy nemožno se vyhnouti, nechtíti statečně zápasiti – to obojí je neštěstím pro katolického křesťana; první se nazývá opovážlivostí a druhé leností; obojí odsoudil Pán Ježíš svým příkladem.
Učí nás především útěku před nebezpečím, kdy jest útok možným; a statečně odporovati, kdy jest nebezpečí nevyhnutelným. Bojoval až do potu krve. – Bude se ještě někdo zdráhati následovat božského Mistra? – „Pojďte jen,“ volá sv. Anselm, „pijte tuto drahocennou krev!“ U stolu Páně ve sv. přijímání dostane se nám posily, abychom boj statečně začali a v boji neohroženě setrvali.
Poděkujme božskému Spasiteli za návod tak lehký, za jeho vlastní příklad a volejme s královským pěvcem Davidem: „Požehnaný buď Hospodin, Bůh můj, kterýž učí ruce mé boji a prsty mé válce.“ (Žalm 143, 1.)
Žádné komentáře:
Okomentovat