III. Svědomí.
§ 1. Výměr a rozvrh svědomí.
Přikázání jest mravním pravidlem činů. Jde-li pak o činy naše, tu my v rozumu svém porovnáváme je se zákonem a tak poznáváme, zdali náš čin je mravně dobrý neb zlý. Tento vlastní náš soud o mravnosti našich vlastních činů nazýváme svědomím. Přikázání jest tedy pravidlem lidských činů vůbec, svědomí pak jest pravidlem našich vlastních činů zvlášť. Jako přikázání poznáváme rozumem, tak rovněž rozumem přikládáme poznané přikázání na činy naše a vynášíme soud o vlastních našich činech.
Z tohoto výkladu poznáváme, čím svědomí jest a čím není. Svědomí jest hlasem našeho vlastního rozumu. Ono není hlasem cizím, v našem nitru mluvícím.
Není tedy ani hlasem Božím (sic by nemohlo mýliti se) ani hlasem anděla strážného nebo svatých našich patronů ani hlasem nějaké trestající moci; ono jest prostě hlasem našeho rozumu. Tím však spolu vysvětluje se jeho neodolatelná síla. S rozumem nemůžeme se smlouvati. Když jsme poznali, že to neb ono pravdou jest (na příklad že dva krát dvě jsou čtyři), nemůžeme tomu přesvědčení se uzavříti, ať chceme ať nechceme. A když zdravým svým rozumem jsme poznali, že to, co konati zamýšlíme, nebo co jsme vykonali, jest hříchem, nemůžeme nalhati si, že to hříchem není.
Svědomí ozývá se před činem i po činu. Svědomí mluvící před činem sluje svědomí předchozí; svědomí mluvící po činu sluje svědomí následné, jelikož pravidlo musí být časově dříve, než to, co je jím řídí.
Žádné komentáře:
Okomentovat