III. Zbraně k boji.
„Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“ (Marek 14, 38.)
Božský Spasitel, když nás již k boji duchovnímu proti nepříteli naší spásy dvěma mocnými důvody povzbudil, podává nám také zbraně k tomuto boji a zaučuje, jak bychom jich použíti měli. Nejsou jiné, leč kterých sám použil, aby smrtelnou úzkost a zármutek přemohl, jež ho pro nastávající utrpení tak těžce svíraly.
Když přišli na horu Olivetskou, poručil učedníkům nejprve: „Posaďte se tuto!“ a napomenul: „Bděte a modlete se!“ Co poručil učedníkům, sám také konal. Vzdálil se od nich a oddal se na osamělém místě bdění a modlitbě, čímž také dosáhl skvělého vítězství nad svou úzkostí.
Použijme, drazí křesťané, příkladu božského Spasitele a napomenutí učedníků ke svému prospěchu. „Bděte a modlete se!“ Doporučil Pán Ježíš bdělost a modlitbu nejen svým učedníkům při této příležitosti, ale už dříve všem svým stoupencům: „Všem pravím vám, bděte!“ (Mar. 13, 37.) „Modlete se bez přestání.“ (Luk. 21, 36.) To jsou zbraně, jež nám Spasitel k boji proti nepřátelům naší duše slovem i příkladem doporučuje; a sice: bdění a modlitba.
Pojednání.
1. „Bděte!“ Ve válce, zvláště za naší doby, nestačí pouhá osobní statečnost a odvážlivost, třeba jest ještě vojevůdci i vojínům opatrnosti a bdělosti. Opatrný vůdce je stále na stráži, rozestavuje přední stráže, přijímá výzvědy o síle a postavení nepřítele, chce vystihnouti jeho plány, pozoruje sám či vyzvídáním jeho pohyb, a to vše činí, aby věděl, jak nejlépe by bylo utkati se s nepřítelem.
Takové bdělosti vyžaduje se ještě více v boji duchovním, poněvadž tento jest nekonečně větší důležitosti, než všecky boje knížat světských. Nejedná se tu o ztrátu koruny a říše, ale o ztrátu vlastní duše; ne o vydobytí země a obyvatelův, ale o získání království nebeského.
Tomu učí nás především příklad našeho Spasitele nebeského na hoře Olivetské. Zármutek a těžkomyslnost unavují obyčejně člověka a činí ospalým. Tak vypravuje evangelista o učednících na hoře Olivetské, že pro zármutek usnuli. „I přišel k učedníkům svým a nalezl je, ani spí pro zármutek.“ (Luk. 22, 45.) Ačkoli zármutek božského Mistra byl nepoměrně větší než učedníků, nedal se jím přece tolik přemoci; přemohl spánek a bděl. A jistě ne z jiné příčiny, nežli aby nám příklad zanechal, jak i my v boji s nepřítelem duše bdíti máme.
K tomuto příkladu připojuje Pán Ježíš ještě výslovné napomenutí, jež v osobě učedníků dal všem svým stoupencům: „Bděte, abyste nevešli v pokušení“, t. j. jak sv. Jeroným praví: abyste nebyli pokušením přemoženi.
Dvě hlavní příčiny, proč musíme bdíti, jsou: ustavičná nejistota před útokem nepřátel a naše vlastní slabost.
Sv. Antonín, poustevník, viděl jednou ve vidění celou zem sítěmi obestřenou, i zvolal pln zděšení: „Pane, kdo pak tu vyvázne?“ – Na žádném místě, v žádné chvilce není člověk bezpečen před pokušením. Není-li tu třeba bdělosti, aby pokušení bylo poznáno a hned s počátku mohlo býti přemoženo? Jak se bude brániti před náhlým útokem s výsledkem vojín ospalý? „Ve službě Páně třeba setrvati v spravedlnosti a bázni, a býti připraven k pokušení.“ (Sir. 2, 1.) Dobře praví kazatel v Písmě svatém: „Jest čas boje a čas pokoje“ (Kaz. 3, 8.), ale sv. Jeroným přidává k tomu: „Čas pokoje nastane, až přejdeme do jiného světa; neboť učiněno jest v pokoji místo jeho“ (Žalm 75, 3.), a z pokoje toho má odpočinek nebeský jméno „Jerusalem“, t. j. vidění pokoje. Pokud se však nalézáme na tomto světě, je to čas boje. A tu nebylo by lehkomyslností a lhostejností ohromnou, kdybychom oddali se bezstarostně spánku a při tom byli se všech stran obklíčeni nepřáteli?
Jedině toho mohli bychom omluviti, kdo by se cítil nejen nepřemožitelným, ale i nezranitelným. Avšak my – kdo jsme vlastně? Ach, vedle síly a chytrosti nepřátel – vidíme všudy svou velikou slabost! Jaká propast bídy lidské se ukazuje, pohlédneme-li na svou přirozenost a vzpomeneme-li si, co se stalo s námi ve chvílích pokušení při všech dřívějších dobrých úmyslech! Zaslepenost rozumu, zapomnětlivost paměti, lenost a nestálost vůle, slabost mysli, převrácené žádosti, hluboce zakořeněné zlé návyky, zkrátka: všeobecná zkáza srdce. „Kdo bude moci uniknouti?“ musíme zvolati se svatým Antonínem. Muži, hrdinové ve ctnostech, podlehli již v boji duchovním; silný Samson, zbožný David, moudrý Šalomoun, učený Origenes a Tertulian, a tisíce jiných! Avšak nesmíme ani tak daleko vyhledávati příklady. Na hoře Olivetské vidíme kolísati první základní pilíře církve. Apoštolé dávají se na útěk a opouštějí svého Mistra, s nímž byli před chvílí ještě hotovi jíti na smrt! Pustili s mysli napomenutí jeho, nemohli ani jedné hodiny s ním bdíti, a proto byli pokušením přemoženi.
Co zla a neštěstí přineslo již spaní bezstarostné!
Zatím co lidé spali, praví evangelické podobenství, zasel nepřítel koukol mezi pšenici. Víme zajisté velmi dobře, co se tím spaním lidí rozumí. Bděte, bděte jen, drazí křesťané, nad srdci svými, nad pěti smysly tělesnými; bděte za jiné, za dítky, za poddané, za své domácí! Buďte připraveni, aby nepřítel stále nalezl vás k boji připravené.
Ó starostlivý a opatrný Spasiteli, probuď jen všecky, kteří jsou ospalí, všecky, kteří již usnuli, z nebezpečného tolik stavu, jako jsi probudil učedníky na hoře Olivetské, abychom snad nespali tak dlouho, až bychom byli úplně spoutáni a v smrti zesnuli.
K této bdělosti, kterou nám božský Spasitel za první zbraň k boji proti nepřátelům našim doporučil, musí se přidružiti ještě modlitba, jak v následujícím ukáži.
2. Na hoře Olivetské netoliko bdí Pán Ježíš při zápasu se zármutkem a úzkostí, ale i modlí se, ne že by mu bylo modlitby třeba, nýbrž aby nás poučil, že my jí nutně potřebujeme a nikdy nemáme zanedbávati.
Již při vchodu do zahrady Getsemanské řekl učedníkům: „Poseďtež tuto, až odejda tamto se pomodlím.“ (Mat. 26, 36.) V zármutku a úzkosti bývá člověk ku bdění a modlitbě málo naladěn; ale Ježíš modlí se přece, ba modlitbu ještě prodlužoval. „Postaven jsa v úzkosti smrtelné déle se modlil.“ (Luk. 22, 43.)
Nestačí-li nám ještě příklad božského Mistra, poslyšme také ještě jeho důtklivá napomínání k modlitbě. Nežli odešel od učedníků svých, vybízel je již k modlitbě; opakoval toto napomenutí ještě důrazněji, když se k nim poprvé a druhé modlitbě navrátil a viděl, že na modlitbách netrvají. „Vstaňte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“ (Luk. 22, 46.) Naše slabost, ba mdloba, jest přední příčinou, jež nás k modlitbě musí pohnouti. Pán Ježíš také naznačil tu příčinu, an ku napomenutí k modlitbě ještě připojil: „Duch sice hotov jest, ale tělo slabé.“
Je to osvědčená pravda sv. víry, že bez milosti Boží nemůžeme ani toho nejmenšího pro život duchovní učiniti. Z toho následuje, že bez modlitby při vší bdělosti neubráníme se úkladům nepřátel duše a spásy. Je tu třeba pomoci vyšší, božské.
Jestliže křesťan s milostí Boží pomáhající spolupůsobí, pak dosáhne jistého vítězství. Milosti té však dostává se obyčejně jen tomu, kdo za ni prosí. Odtud poznáváme naprostou nutnost modlitby v boji duchovním, abychom zvítězili a vítězi zůstali.
Král v podobenství u sv. Lukáše 14. Poslal vyslance ke králi, s nímž boj vedl, prositi o mír, poněvadž po zralé úvaze poznal, že proti přesile nepřítele ničeho nezmůže. Tak činiti my nesmíme. V boji proti nepříteli spásy nesmíme následovati příkladu slabšího krále. Byť byl nepřítel sebe silnější a my sebe slabší, nesmíme se boje lekati a mír uzavírati.
I slabší král může přemoci silnějšího, vyhledá-li si pomocníky za spojence a s nimi proti nepříteli se obrátí. Nám se za spojence nabízí nejvyšší král nebe a země, a my modlitbou můžeme si pomoci jeho vyžádati. „Zdali mníš,“ praví Pán Ježíš Petrovi, když jej mečem bránil proti útočníkům, „že bych nemohl prositi Otce svého a dal by mi nyní více, nežli dvanáct pluků andělů?“ (Mat. 26, 53.) Avšak od těchto nepřátel dle vůle svého nebeského Otce neměl býti Ježíš osvobozen; pomoci však přece od něho dostal v zármutku a úzkosti, a nepřátele slavně přemohl. „I ukázal se jemu anděl s nebe posiluje ho.“ (Luk. 22, 43.)
Že jest nám třeba modlitby, pociťujeme všichni. Modliti se máme doma a v kostele, všude na kterémkoli místě a učiti zvláště malé dítky, aby si modlitbě navykly. Avšak zač a jak se máme modliti? Za věci pozemské modlívá se mnohý horlivě, za věci však duchovní – nedbale, dávaje tím na jevo, jak málo mu záleží na těchto věcech, a jak slabá jest jeho důvěra v Boha.
Modlitba Pána Ježíše byla plna nejhlubší pokory a úcty: „Padl na kolena, - padl tváří svou k zemi.“ Naše modlitba však bývá konána často nedůstojně, roztržitě a neuctivě. Modlitba Ježíšova byla vroucí v největší sebranosti ducha. Modlitba naše bývá mnohdy plna dobrovolné roztržitosti, že ani nevíme, co se modlíme.
„Jestliže sebe sama neslyšíš, jak tě má Bůh slyšeti?“ (sv. Cyprián) Modlitba Ježíšova byla stálá, vytrvalá. Třikrát modlitbu tutéž opakoval. My však býváme často modlitbou znaveni, přestáváme, nejsme-li ihned od Boha vyslyšeni. A přece Pán Ježíš nejen příkladem, ale i povzbuzením ukázal, jak nutná jest modlitba – vytrvalá. Vypravoval podobenství o neodbytném příteli, který neustal prositi o chleba u svého přítele, až se mu chleba dostalo; o ženě kananejské, jež prosila za uzdravení své dcery, a nepřestala, až byla vyslyšena.
Žádný křesťan nemá omluvy, podlehne-li pokušení. Byť nepřítel byl sebe silnější a křesťan sebe slabší, zůstane vždycky vinným, podlehne-li a nepoužije-li nejmocnějšího prostředku pokorné a vytrvalé modlitby. „My sice jsme slabí,“ praví sv. Alfons, „ale Bůh jest silný, a prosíme-li ho o pomoc, dá nám svou sílu a s touto zmůžeme všecko.“ Každý může volati se sv. Pavlem: „Všecko mohu v tom, kterýž mne sílí.“ (Fil. 4, 13.) „Kdo se přestává modliti,“ praví sv. Jan Zlatoústý, „vzdává se vůle nepřítele přemoci.“
Když božský Spasitel při poslední večeři pravil, že nastává pro učedníky doba vážná a plna nebezpečí, kdo má jeden meč, aby si opatřil druhý, ukázali mu tito dva meče, řkouce: „Hle, Pane, zde jsou dva meče.“ (Luk. 22, 28.) Pán Ježíš měl však na mysli jiné dva meče a ne železné. Když viděl, že učedníci toho nechápou, řekl: „Dosti o tom!“ Později na hoře Olivetské, když nebezpečí bylo tak blízko, jmenoval ty dva meče pro učedníky i pro nás, kterými možno se ubrániti. „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“
Chopme se tedy těchto dvou zbraní!
Bděme! Známe úklady a okolnosti, při nichž ctnost naše jest v nebezpečí; známe svou slabou stránku, kam nepřítel, který ji také nejlépe zná, útokem se obrátí. Uvažujme již při ranní modlitbě, jak bychom nebezpečí, jak bychom nebezpečí mohli vyváznouti a v dobrém úmyslu setrvati. Nezapomínejme an ve dnech práce všední, ani v hodinách odpoledních za neděle a dnů svátečních míti se na pozoru. A poněvadž před útokem nepřítele ošemetného nejsme ani chvíle jisti, chopme se i druhé zbraně – modlemež se bez ustání! Modleme se před pokušením, abychom si svého nejmocnějšího spojence, Boha, naklonili a zajistili; modleme se zvláště když jsme napadeni, vysílajíce k nebi střelné modlitby a volání o přispění, a poznáme brzy moc své modlitby, překonáme snadno nepřítele, byť byl sebemocnější.
Bděte a modlete se!
Žádné komentáře:
Okomentovat